Moderní-Dějiny.cz

Záhadná smrt Władysława Sikorského v červenci 1943

Publikováno: 24.3.2015, Aktualizováno: 1.4.2015 21:35

4. července 1943 odstartovalo z Gibraltaru letadlo s polským exilovým premiérem Władysławem Sikorským na palubě, ale po pár okamžicích se zřítilo do moře a předseda polské vlády zahynul. Letadlo pilotoval a katastrofu jako jediný přežil český pilot Eduard Prchal. Šlo však o pouhou havárii, nebo o atentát?

Záhadná smrt Władysława Sikorského v červenci 1943

Zaostřeno na moderní dějiny – Záhadná smrt Władysława Sikorského v červenci 1943

Scénář pořadu

„Vznesl jsem se do vzduchu při rychlosti 130 mil za hodinu, a když jsem dosáhl výšky 150 stop, oddálil jsem řízení od sebe, abych nabral rychlost. Po dosažení 165 mil za hodinu jsem chtěl vytáhnout letadlo do výšky, bohužel bezvýsledně. Sloupec řídicí páky se zablokoval. Letadlo se najednou začalo blížit k mořské hladině. Křikl jsem na posádku: ,Přistání s poškozeným letadlem!‘ A zavřel jsem karburátor motorů. Letoun okamžitě udeřil o hladinu moře a více si nepamatuji,“ vypověděl pilot Eduard Prchal, který se jako jediný zachránil, před britskou vyšetřovací komisí. Generál Władysław Sikorski se v Gibraltaru zastavil při návratu z inspekční cesty po Blízkém východě. Na nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova přespal a druhý den vyznamenal polskými řády tamního guvernéra i britské důstojníky, zaslal americkému prezidentovi Rooseveltovi blahopřejný telegram ke státnímu svátku a vyslechl vystoupení skotských dudáků. Po večeři, kolem půl jedenácté večer, se vydal na letiště. Do čtyřmotorového stroje typu Liberator nastoupilo sedmnáct lidí; kromě pilota pět dalších členů posádky a jedenáct cestujících. Liberatory tvořily jeden z hlavních používaných typů amerických i britských bombardovacích leteckých sil, avšak některé z nich se upravovaly pro přepravu politických i vojenských špiček. Za druhé světové války takto upravený liberator například využíval i Winston Churchill nebo Charles de Gaulle. Jak už víme z podání samotného pilota, letadlo se krátce po startu zřítilo do moře a potopilo se 700 metrů od pobřeží. Těla pěti pasažérů se nikdy nenašla – včetně těla Sikorského dcery Žofie Leśniowské. Přežil pouze český pilot Eduard Prchal. Náraz stroje po dopadu na hladinu ho přes sklo kabiny vymrštil do moře.

„Měl na sobě záchrannou vestu a našli ho včas. Kromě těžkého nervového šoku utrpěl zranění obličeje a zlomeninu pravé nohy. Tři dny byl v bezvědomí, v nemocnici strávil dva měsíce. Na mnoho si nepamatoval. Skutečnost, že letoun řídil zrovna český pilot, byla náhoda. Poláci neměli vlastní peruť VIP, a tudíž využívali britskou,“ uvádí Dagmar Šandarová v článku o tragické smrti Władysława Sikorského, který vyšel v Mladé frontě Dnes 5. prosince 2007. Pro nás je nepochybně zajímavé, že jediným člověkem, jenž nehodu prokazatelně přežil, byl český pilot Eduard Prchal. Ten však byl v minulosti některými zastánci teorie o atentátu obviňován z toho, že se na havárii aktivně podílel. Prchal měl totiž na sobě záchrannou vestu, jíž dle svědectví jeho kolegů jinak zásadně nenosil. Podobně jako většina pilotů sloužících nad mořem – pověrčiví letci prý takto nechtěli pokoušet osud.

„V devadesátých letech byla na varšavské polytechnice vykonána řada počítačových simulací s cílem popsat chování letounu po startu. V případě, že by došlo k zablokování kormidel v neutrální poloze, stroj by musel pokračovat ve stoupavém letu. Ten by sice probíhal pod menším úhlem než v první fázi, ale až do chvíle snížení výkonu motorů by stroj neměl důvod padat... Obecně vykázal letoun dvojí typ reakce – buď pokračoval ve stoupavém letu, či začal rychle ztrácet výšku a narazil na vodní hladinu pod ostrým úhlem. Tím došlo ke zničení konstrukce letounu. Na základě zmíněných výpočtů se došlo k závěru, že letoun byl úmyslně naveden na sestupnou dráhu letu. Prchal zcela jistě hrál nějakou roli, ale jakou, to se dozvíme, až po otevření archivů tajných služeb v Moskvě a v Londýně“ – takové je mínění významného polského leteckého experta Ryszarda Jaxy-Małachowského, jehož ve svém článku cituje Dagmar Šandarová. Ovšem hned vzápětí nechává zaznít Prchalovu obhajobu z úst bývalého letce RAF Zbyška Nečase: „Z profesionálního pohledu je naprosto nemyslitelné narafičit katastrofu letadla a zajistit, aby všichni zahynuli, a jen pilot vyvázl živý… K události došlo po startu z vysokých skal na Gibraltaru a ve velmi kritické chvíli již z pohledu váhové stability, menší rychlosti, nižšího vztlaku atd. Stačilo tedy cokoli – například lanko u klapek – poškodit, aby se stroj stal neovladatelným.“

A přibližme si ještě mínění třetího odborníka, jehož cituje Dagmar Šandarová, českého leteckého historika Jiřího Rajlicha: Piloti na britských letadlech se střídali. Prchal navíc s generálem Sikorským neletěl poprvé. Rozhodně neměl žádný důvod páchat sebevraždu. Pokud nad Gibraltarem k něčemu záměrnému došlo, byl Prchal obětí, a nikoli aktérem.“

Sikorski si dokonce Eduarda Prchala, špičkového pilota, sám vybral. A když se Prchal vyléčil, vozil dál vysoce postavené osoby. Ani tyto skutečnosti však nebrání řadě lidí spřádat konstrukce o atentátu, v nichž hraje Eduard Prchal jednu z aktivních rolí. K těmto teoriím se ještě vrátíme. Ale kdo vlastně byl Władysław Sikorski? A jaké osoby či skupiny musíme zařadit mezi jeho hlavní nepřátele, a tedy i mezi potenciální viníky jeho smrti?

Władysław Sikorski se narodil 20. května 1881 v jihovýchodním Polsku. Po maturitě pokračoval ve studiu na polytechnice ve Lvově a v roce 1914 byl povolán do rakousko-uherské armády. Po obnově polské samostatnosti v roce 1918 patřil mezi přední velitele ve válce mezi Polskem a sovětským Ruskem, jež probíhala v letech 1919 až 1920. Počátkem dvacátých let pak působil jako náčelník generálního štábu polské armády, ale vstoupil též do politiky: v roce 1922 se stal na rok premiérem a v letech 1924 až 1925 zaujal post ministra obrany. Po vojenském puči Józefa Piłsudského v roce 1926 však ztratil všechny vojenské i veřejné funkce, neboť patřil mezi Piłsudského názorové oponenty. Žil pak převážně v zahraničí, publikoval vojenské studie, předvídající příští podobu moderní války, a vystupoval proti Piłsudského režimu. Obrat přinesla až druhá světová válka. Po porážce Polska v roce 1939 se Sikorski stal předsedou polské exilové vlády v Paříži. A po pádu Francie pak zastával post premiéra a ministra obrany v exilové vládě působící v Londýně. Jednu z příčin jeho politického vzestupu po roce 1939 nutno spatřovat v tom, že za viníka polské porážky se považoval i polský autoritářský režim, a Sikorski měl velký kredit jako jeho významný kritik.

Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 tlačili Britové Sikorského k tomu, aby navázal diplomatické a spojenecké vztahy s Moskvou. Tomu však bránila řada překážek: pro Poláky znamenal Sovětský svaz jednu z okupačních mocností – v roce 1939 totiž napadl Polsko společně s Německem, a Stalin se nehodlal východní části Polska, získané na základě paktu s Hitlerem, vzdát. Přesto Sikorski spojeneckou smlouvu s Moskvou uzavřel, a to za cenu značných ústupků, kdy se řešení sporných otázek polsko-sovětských vztahů de facto odsunulo na neurčito.

Řada polských exilových politiků Sikorskému tento krok velmi zazlívala, padala dokonce obvinění ze zrady, avšak Sikorski byl jednak pod velkým tlakem Britů, jednak chtěl získat reálnou možnost, jak dosáhnout propuštění desítek ba stovek tisíců krajanů, kteří byli po roce 1939 vězněni v táborech gulagu či v podobných zařízeních. Začalo formování polské armády v Sovětském svazu, přičemž její mužstvo tvořili hlavně lidé čerstvě propuštění ze sovětských pracovních nebo zajateckých táborů. Poláci se však stále nemohli dopočítat několika desítek tisíc vlastních důstojníků. Sikorski o nich přímo jednal se Stalinem, ten mu však cynicky odvětil, že o nich nic neví, že možná utekli do Mandžuska. Sám přitom podepsal rozkaz k jejich zavraždění. Jistě již tušíte, že Sikorski pátral po důstojnících, kteří byli v roce 1940 povražděni u Katyně nebo na několika dalších podobných místech. Jejich hroby odkryli v dubnu 1943 Němci a z této masové vraždy obvinili Sověty. Měli sice výjimečně pravdu, avšak Stalin vinu vehementně svaloval na Německo a není divu, že mu řada lidí na Západě tehdy věřila, či spíše mu chtěla věřit.

„Ačkoli Churchill vyzýval polské politiky, aby byli umírnění a nechodili s celou záležitostí na mezinárodní fórum (tehdy v Londýně neexistovaly bezpečné důkazy o sovětské vině), tentokrát ani Sikorski (jindy ochotný ustoupit britskému nátlaku) nepokládal za možné přijmout sovětské stanovisko a polská vláda se obrátila na Mezinárodní Červený kříž se žádostí o nestranné vyšetření. Premiéra v jeho postoji utvrzovaly depeše přicházející z vlasti, které na základě informací věrohodných svědků potvrzovaly pravdivost německého komuniké. Sovětská propaganda zatroubila do útoku a prohlásila, že polský postoj svědčí o vlivu ‚prohitlerovských elementů‘ v Sikorského vládě. V noci na 25. dubna 1943 pozval Molotov do Kremlu polského velvyslance a přečetl mu obšírnou nótu, která končila prohlášením, že bylo rozhodnuto ‚přerušit‘ vztahy s Polskem,“ napsal v červenci 2003 v deníku Právo v článku „Poslední let generála Sikorského“ Miroslav Šiška.

Mezi zabitými v Katyni byl i generál Franciszek Sikorski, bratr polského premiéra. Polsko-sovětské vztahy tak opět přešly do stadia otevřeného nepřátelství, a Poláci se tudíž pro Brity i Američany stali nepříjemnou zátěží, obtížným spojencem, kazícím válečnou alianci anglosaských demokratických mocností s totalitním Sovětským svazem.

Z výše uvedeného vyplývá okruh tří hlavních možných pachatelů, kteří se objevují v různých scénářích podporujících teorii atentátu. Tím prvním je Stalin, z důvodů, které netřeba rozvádět. Tím druhým je Churchill, obávající se údajně komplikací ve spojenectví se Stalinem. A jako třetí možný pachatel pak vystupují kruhy polského exilu i armády, paradoxně naopak nespokojené s příliš měkkým kursem Sikorského vůči Moskvě. Polská armáda, kterou nechal Sikorski v Sovětském svazu vybudovat, byla mezitím převedena na Blízký východ, a její velitel, generál Anders, patřil k Sikorského kritikům. Inspekční cestu, z níž se Sikorski počátkem července 1943 vracel, ostatně provedl právě kvůli tomu, aby urovnal spory s Andersem, což se prý podařilo. 

S vysvětlením, že šlo o atentát, okamžitě vyrukovala nacistická propaganda, která Sikorského označila za „posledního mrtvého z Katyně“. Nicméně to ještě nemusí znamenat, že Sikorského smrt způsobila obyčejná nehoda. Podezřelých skutečností totiž dodnes zůstává mnoho. Uveďme si jen některé: Na gibraltarském letišti osudného dne poblíž Sikorského stroje parkoval i letoun sovětského velvyslance v Británii Majského. Britské kontrarozvědce v oblasti Pyrenejského poloostrova tehdy velel Kim Philby, později odhalený sovětský agent. Britské ani ruské úřady údajně dodnes neodtajnily některé důležité archivní spisy týkající se Sikorského smrti. A dceru generála Sikorského, jejíž tělo se nikdy nenašlo, údajně různí lidé, včetně samotného Churchilla, varovali, aby se osudného letu neúčastnila, a v roce 1945 ji prý viděl v sovětském gulagu polský důstojník. Na druhou stranu, jasné důkazy o záměrném atentátu také chybí. Žádná z komisí teorii o sabotáži nepotvrdila – za příčinu neštěstí bylo uznáno zablokování výškového kormidla. Ovšem proč se zaseklo, to nikdo neví. Pilota Prchala nikdo nevinil. Po válce pracoval u Československých aerolinií, v roce 1950 však ulétl dopravní Dakotou ČSA na Západ.

„Po krátkém pobytu v Anglii emigroval Prchal i s rodinou v roce 1952 do USA. Ukončil leteckou kariéru a začal pracovat jako učitel češtiny. Netušil, že se ještě někdy bude zabývat Gibraltarem – ale musel. V roce 1967 napsal německý dramatik Rolf Hochhuth hru Vojáci. Epitaf za Ženevu, v níž nařkl pilota z vraždy Sikorského a britské tajné služby, že inspirovány Winstonem Churchillem atentát připravily. Prchal pokládal hru za pomluvu, obrátil se na soud a proces proti Hochhuthovi vyhrál. Dostal solidní odškodnění. Tak solidní, že penzi prožil v dostatku ve slunné Kalifornii. Zemřel v roce 1984 a jeho popel byl podle jeho poslední vůle rozsypán nad Lamanšským průlivem,“ napsala o Eduardu Prchalovi v roce 2005 v Lidových novinách polská novinářka Barbara Sierszula-Pilousová.

Dodejme, že Rolf Hochhuth nechvalně proslul hrou Náměstek z roku 1963, kde vylíčil papeže Pia XII. jako antisemitu, sympatizanta s nacismem a člověka, který na papežském stolci naprosto selhal. Podle svědectví generála Iona Pacepy, bývalého šéfa rumunské tajné služby, který přeběhl na Západ, však Hochhuthova hra tvořila součást sovětské dezinformační kampaně, jež měla za cíl očernit Pia XII. a katolickou církev. Je tedy docela možné, že podobné temné síly stály i za jeho pozdější hrou o Churchillovi. A možná proto, aby zakryly vlastní vinu.

Generál Sikorski byl pohřben nejprve v Anglii, v roce 1993 byly jeho ostatky převezeny do Polska a pochovány v katedrále na krakovském Wawelu, kde odpočívají polští králové a nejvýznamnější osobnosti polských dějin. Poláci též v roce 2008 provedli exhumaci, s cílem nalézt případné důkazy svědčící o násilné smrti ještě před startem letadla, s níž řada teorií operuje. Avšak závěr soudních lékařů byl takový, že zranění Sikorského odpovídala zraněním člověka při letecké havárii. Za bezprostřední příčinu jeho smrti označili četná poranění orgánů. Odborníci vyloučili, že by byl Sikorski udušen, zastřelen či otráven.

Řadu otazníků provázejících jeho smrt však ani tato zjištění nerozehnala. Ale, i kdyby šlo opravdu jen o nehodu, má dodnes obrovskou vypovídací hodnotu, neboť pád Sikorského stroje typu Liberator, tedy v překladu Osvoboditel, symbolizoval osud celého Polska. To, opuštěno západními spojenci, spadlo do Stalinova chřtánu. A Katyň, místo obrovského zločinu, jakoby dál přitahovala neštěstí – naposledy v roce 2010, kdy u Smolenska, cestou na pietní akt v Katyni, zahynul při letecké havárii polský prezident Lech Kaczyński. 

S generálem Sikorským se rozloučíme starým polským tangem z 30. let, nazvaným „Juž nigdy“ v podání Sławy Przybylské. Za týden se na slyšenou u dalšího vydání pořadu Zaostřeno na moderní dějiny těší Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

 

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

17.8.

Člověk ve válce a válka v člověku - polské zamyšlení

Po ničivých zkušenostech druhé světové války bylo Polsko jinou zemí než ta, která 1. a 17. září 1939 přijala v...
31.1.

Dokumenty o zločinu, lžích a boji za pravdu - výběr pramenů ke Katyni

Soubor diplomatických, vojenských a oficiálních propagandistických pramenů ke zločinu v Katyni. Jádro souboru ...
27.1.

Katyň - výbor literárních textů

V souboru najdete pět básnických textů, autoři dvou z nich zahynuli tragicky v Katyni, přímo v místech tragédi...
3.1.

Katyň - svědectví členů NKVD a polských obětí

Tento soubor dokumentů přínáší jak výpovědi bývalých členů NKVD, tak vzpomínky či zápisky polských obětí sovět...
15.12.

Katyňský zločin - přehledná studie

Termínem „katyňský zločin“ se označuje povraždění téměř 22 tisíc osob - polských válečných zajatců v Katyni, C...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 18.3.2019 22:14 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 18.3.2019 22:14 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT