Moderní-Dějiny.cz

Rozvědčík od Berounky: JAROSLAV FRANĚK

Publikováno: 29.8.2013, Aktualizováno: 31.8.2013 21:57
Autor: (red)

Ve spolupráci s vydavatelstvím Albatros Media Vám přinášíme další ukázkovou kapitolu z nové knihy Pavla Taussiga: "Neznámí hrdinové". Je věnována popravenému legendárnímu rozvědčíkovi Jaroslavu Fraňkovi, jehož osud znáte ze "Zlatých úhořů" Oty Pavla. Kniha Pavla Taussiga, jednoho z autorů stejnojmenného televizního cyklu, se věnuje i dalším zapomenutým hrdinům. V příloze článku si můžete stáhnout ukázkovou kapitolu z knihy.

Rozvědčík od Berounky: JAROSLAV FRANĚK

 

Je válka. Malý kluk vystrašeně sleduje, jak se neohrožený vysoký muž, majitel restaurace U rozvědčíka, představovaný hercem Radkem Brzobohatým, snaží uprchnout před gestapáky. Marně. Televizní diváci dobře znají dramatickou scénu z filmu Zlatí úhoři natočeného režisérem Karlem Kachyňou podle literární předlohy Oty Pavla. Když se stal z malého kluka slavný spisovatel, zasloužil se o nové zrození legendárního rozvědčíka… Ota Pavel ho vtělil do svých knih. Také v kraji, kde se Jaroslav Franěk narodil a žil, o něm přetrvávají legendy. A nové vznikly i díky spisovateli Pavlovi a následné kreativitě filmových tvůrců. Vždyť ani jedno z jeho dvou zatčení neprobíhalo tak, jak vidíme ve filmu. Ostatně, jak to filmaři dělávají, natáčelo se jinde než před skutečnou restaurací U rozvědčíka. Jaké tedy byly skutečné životní osudy statečného Jaroslava Fraňka?.

V té velké válce
Vypravme se proti proudu Berounky, která protéká opravdu krásným koutem naší země. V blízkosti řeky stojí malebná   vesnice Nezabudice. Jaroslav Franěk se tady narodil 8. října 1897 hutníkovi Josefu Fraňkovi a jeho manželce Julii.

V rodné vsi absolvoval pět ročníků obecné školy a pak docházel do měšťanky v Křivoklátě. Pamětní deska umístěná na upraveném rodném domě s popisným číslem dvacet pět zvěstuje kolemjdoucím o narození „rozvědčíka a vlastence“. Uvnitř jsou zrestaurované dveře s okénkem, kterým prodávala maminka Jaroslava Fraňka kuřivo a noviny, když její syn jako legionář „dostal trafiku“. On sám si našel zaměstnání u firmy Svoboda, později pracoval v legionářské pojišťovně.

Odveden byl v Berouně. Teprve osmnáctiletý vyučený zámečník narukoval k 88. polnímu pluku 5. prosince 1915. Jeho příslušníkům se říkalo „cihláři“ – podle výložek světle červené barvy.
Velmi záhy, o Velikonocích 1916, však Jaroslav Franěk přeběhl frontu. A už v květnu 1916 se dostal k československé jednotce, sloužil v 1. československé brigádě, 6. rotě, které velel generál Rudolf Medek, jenž později proslul jako spisovatel. Právě Rudolf Medek o Fraňkovi psal ve svých knižních pamětech. Uvedl, že Jaroslav Franěk vykonal mnoho hrdinských činů.

V bitvě u Zborova byl legionář Jaroslav Franěk zasypán po výbuchu granátu, kamarád ho dokázal vyhrabat, ale následek byl krutý: trpěl epilepsií. Proto se vrátil domů až později než ostatní legionáři, zůstal na zotavení v tehdejší Indočíně (Vietnamu). Z toho poté vznikla legenda, kterou převzal i spisovatel Ota Pavel, že byl Franěk rozvědčíkem v exotické asijské zemi. Není to pravda, jako rozvědčík se uplatnil už dříve, v legiích. „Rozvědčíci“ se říkalo legionářům, kteří přecházeli frontu a přesvědčovali české vojáky v rakouských uniformách, aby dezertovali a přeběhli na druhou stranu. A protože uměli německy, mnozí i maďarsky, plížili se tajně k nepřátelským zákopům a získávali důležité informace. Jejich úkolem bylo chytit a přivést vojáka-„jazyka“, který pak byl vyslýchán. Když z takové výpravy přivlekl zraněného druha a ještě dokázal zajmout jednoho „jazyka“, byl Jaroslav Franěk vyznamenán. Doma do místní kroniky potom vlastnoručně zapsal, že dvakrát byl zraněn, pětkrát vyznamenán a zúčastnil se sedmadvaceti bitev a bezpočtu různých půtek. Zpět do vlasti měl být evakuován francouzskou lodí, ale když loď ze Saigonu 4. srpna 1919 odplouvala, Jaroslav Franěk na její palubě nebyl. Podle velitele transportu zůstal jako nemocný ve francouzské nemocnici v Saigonu, až do 3. listopadu 1919.

Doma
Jaroslav Franěk po návratu z války obdržel hodnost rotmistra a nějakou dobu pobyl na tehdy našem jediném vojenském letišti v Chebu, kde dostal speciální úkol jako „ošetřovatel letadel“. Marná však byla jeho snaha stát se vojenským letcem. A třebaže později absolvoval poddůstojnickou školu pro zbrojíře v Brně, ke dni 1. listopadu 1923 byl přeložen do výslužby.
Když se vrátil domů do Nezabudic, postavil nedaleko ve Skřivánčím údolí na břehu Berounky nejprve dřevenou boudu, ve které prodával pivo a limonádu, později zde zbudoval již zděnou restauraci U rozvědčíka.

Jaroslav Franěk byl moderní člověk – zakoupil si motocykl, na kterém jezdil za klienty pojištěnci a dojížděl za první manželkou, která pracovala v Praze na Hlavní poště.
Byl také prvním, kdo si pořídil ve vsi i rádio. Druhá manželka Jaroslava Fraňka pocházela z nedalekého Krupí. Byla to opravdu krásná žena, takže ji po záslu - ze představuje ve Zlatých úhořích Eliška Balzerová. Seznámil se s ní právě v restauraci U rozvědčíka. Jednou tam zavítal Fraňkův dobrý známý Václav Čech s manželkou a švagrovou Toničkou. Skončilo to tak, že se Jaroslav Franěk v roce 1936 s Antonií, rozenou Hornochovou, oženil.

Proti okupantům
Hned po vyhlášení protektorátu zorganizoval Franěk odbojovou skupinu a začal se shánět po zbraních. Spolu s dalšími vlastenci je dokázali získat i v německých kasárnách, odkud je rafinovaně pašovali v prázdných sudech od piva.
Zbraně potom schovával v různých úkrytech – právě o údajných skrýších se vyprávějí legendy. Jak uvedl kronikář z jeho rodné vsi, nikdy nebudoval s jedním pomocníkem dva úkryty. Na každý úkryt měl pomocníka jiného, aby jeden nevěděl o druhém. To pro případ prozrazení, byla tím zaručena mlčenlivost. Pochopitelně, že když byl chycen on, strachovalo se několik spolubojovníků, že budou také zatčeni, ale Jaroslav Franěk i přes kruté výslechy mlčel a nikoho neprozradil.
Poprvé byl zatčen českými četníky, zcela určitě na udání, a byl držen nějakou dobu na stanici v Křivoklátě. Pustili ho, do Kladna na gestapo nic nehlásili. Podruhé si však už pro něho přijeli do restaurace U rozvědčíka právě gestapáci.

Podařilo se mu utéct zadním vchodem, prchal po potoce nahoru k hájence. Marně. V restauraci byla odhalena skrýš, údajně v zazděném výklenku a pod krovy, a v ní balík zbraní – jeden protiletadlový kulomet, deset pušek, dva bubínkové revolvery s náboji. Byly tam ty zbraně opravdu? Někteří místní obyvatelé dávnou událost zpochybňují. Co když to byla od gestapáků past, jak se zmocnit obávaného muže, o němž i z udání věděli, že proti nim bojuje. Ve Věstníku musejního spolku se lze dočíst, že gestapo zatklo poprvé Jaroslava Fraňka i s manželkou už 26. dubna 1940 a spolu s nimi v sousedním Křivoklátě zároveň i obchodníka se železářským zbožím Ferdinanda Hildebranda.

Po jednom z výslechů, během kterého dostal Jaroslav Franěk těžký epileptický záchvat, a hrozilo nebezpečí, že dostane i záchvat srdeční, byli všichni tři propuštěni.
Znovu si pro něj gestapo přišlo a následně i pro Ferdinanda Hildebranda 26. ledna 1941. Tentokrát to bylo mnohem horší než poprvé. Oba muži sice zdokonalili své výpovědi o detaily, které měly dodat jejich lžím a výmluvám zdání větší pravdivosti, ale vyšetřující a následně soudní orgány na ně měly tentokrát více času a nenechaly se obalamutit.
Věděly hodně. Po dvou a půl letech věznění popravili Jaroslava Fraňka 1. července 1943 v Berlíně.

V rakovnickém okresním muzeu opatrují cenné dokumenty a předměty: dopisy, které psal Jaroslav Franěk z vězení, jeho rozbité hodinky a také kapesník, na který vyšíval Skřivánčí údolí i s restaurací U rozvědčíka. Když byl vězněn v jednom polském lágru, odkud chodili vězni pracovat do továrny, opatřil si barevné bavlnky. Výšivku však již nedokončil… A opět můžete slyšet od místních legendu: Jaroslav Franěk vyšil hvězdičky na ta místa, kam ukryl zbraně. Nikdy se však žádné nenašly.

Kdo je vinen?
Zachoval se i poslední dopis, který napsal před popravou: „Moje drahá Tánino, dnes večer musím odejít. Modli se za mne, jsem kupodivu klidný a smířen se vším. Pokud Ti mohu raditi, tak se po válce znovu provdej, bys měla ještě děti, neboť to je vlastně účel života. Budeš-li v Rozvědčíku, pohosti, prosím Tě, vždy 7./ VI. nebo 27./ VI. chudé děti.
Budeš-li moci a dovolí ti to poměry, nech vystavit na Seči nad modříny z oblázků malou kapličku v podobě podkovy. Děkuji Ti ještě mnoho za několik krásných let života, které jsme v našem krásném Skřivánčím údolí prožili spolu. Neplač.

Mně již je lépe. Věřím v Boha a doufám, že mě vezme na milost, třebaže jsem v životě mnoho hřešil. Tebe jsem měl rád, opravdu rád, a přeji ti ze srdce krásného hocha, třeba jako je Karlíček. Pozdravuj Jendu, Pepíčka a Edu, hoteliéra, pana faráře. Za vše mu poděkuj, ať se za mě modlí. Líbám tě naposledy, s Bohem, Tvůj Jaroslav.“ Dopis od Jaroslava Fraňka uchovával také místní pan farář, který se však musel později odstěhovat. I on sám Fraňkovi do vězení napsal, třebaže odsouzený patřil mezi několik spoluobčanů, s nimiž měl rozepře. Patrně tedy šlo o jakési pokání. Pan farář dožil v Klášterci na Karlovarsku, kde se ještě před smrtí setkal s jedním známým z Nezabudic.
Jemu Fraňkův dopis předal.

„Vážený pane faráři, děkuji Vám za Vaše povzbuzující řádky i za ty modlitbičky Ave Maria. Dlouhé měsíce samoty a rozjímání ze mě učinily, doufám, jiného člověka. Dneska už nalezl jsem svého dobrého Boha a lituji mnoha svých hříchů, většinou z lidské domýšlivosti, ctižádosti a hrdosti páchaných. Že naše duše dále žije, byl jsem přesvědčen.
Jak a kým, psal už jsem v předešlém dopise mé ženě. Denně se modlím ke své mamince, aby se u mého milého Boha přimluvila a odpuštění a statečnost pro svého syna vyprosila. Děj se vůle boží, jsem klidný, věřím v milost boží, zdravím Vás i krásný rodný kraj i všechny sousedy.
Váš Jaroslav Franěk.“


Komunisti vdově Fraňkové restauraci sebrali a milostivě jí tam dovolili pracovat. Penzi ale nedostávala. Údajně zásluhou spisovatele Miroslava Ivanova, který v kraji měl chalupu, ji později přece jenom nějaký důchod jako válečné vdově přiznán byl. Nikdo z místních nepochybuje o tom, že jejich rozvědčíka někdo udal, ale udavačovo jméno si jen šuškají; nahlas se ho zdráhají vyslovit. Ostatně není zapsáno ani v protokolech gestapa. A tak patrně zůstane zahaleno tajemstvím navždy. Prezident republiky udělil 15. prosince 1945 rotmistru zbrojíři Jaroslavu Fraňkovi in memoriam Československý válečný kříž 1939 a 20. prosince 1947 mu ministr národní obrany propůjčil in memoriam čestný titul štábního rotmistra správní zbrojní služby. Zářivě bílý hostinec U rozvědčíka na břehu Berounky je na průčelí ozdoben heslem, kterým se vždy řídil muž, o němž se po právu říká, že se nikdy nevzdal a nikdy nezradil: „Co kdo mně přeje jedenkrát, já jemu tisíckrát.“

Knihu "Neznámí hrdinové" si můžete objednat ZDE




V příloze článku si můžete stáhnout ukázkovou kapitolu z knihy.

Přílohy

pdf
Rozvědčík od Berounky: JAROSLAV FRANĚK
Typ souboru: *.pdf | Velikost: 2,02 MB
Pro přístup k souboru musíte být přihlášen.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

20.8.

Skutečný Vyšší princip: JOSEF LUKEŠ

Ve spolupráci s vydavatelstvím Albatros Media Vám přinášíme ukázkovou kapitolu z nové knihy Pavla Taussiga: "N...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT