Moderní-Dějiny.cz

Krvavá neděle 1905

Publikováno: 17.3.2013, Aktualizováno: 21.3.2013 05:09

V neděli dvaadvacátého ledna 1905 kráčeli petrohradští dělníci v průvodu, který připomínal procesí, aby předali carovi své ponížené požadavky. Do jejich zástupu stříleli vojáci, byli mrtví a ranění. Co této „krvavé neděli“ předcházelo a k čemu vedla, na to zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Krvavá neděle 1905

Zaostřeno na moderní dějiny – Krvavá neděle 1905
Scénář pořadu

Dobrý večer, milí posluchači, vítáme vás u poslechu pořadu o moderních dějinách. Budeme si v něm dnes povídat o událostech, k nimž došlo v Petrohradě 22. ledna 1905 – tedy podle našeho kalendáře, v Rusku v té době platil ještě starý kalendář a podle něj bylo teprve 9. ledna. Byla to neděle a vešla do dějin jako „krvavá neděle“. Orlando Figes v knize Lidská tragédie začíná své líčení takto: „V noci padal sníh a nedělního rána 9. ledna 1905 se Petrohrad probudil do zlověstného ticha. Brzy po ránu se dělníci se svými rodinami shromáždili v kostelích, aby se pomodlili za pokojný průběh dne. Později jich na sto padesát tisíc bude pochodovat v zástupech z různých částí města, které se sejdou před Zimním palácem, kde měl jejich vůdce, pop Gapon, předložit Poníženou žádost věrných poddaných carovi za zlepšení pracovních podmínek. Za zpěvu chorálů a se zdviženými ikonami a kříži vytvořili téměř náboženské procesí, které se příliš dělnické demonstraci nepodobalo. Když procházeli městem, kolemjdoucí smekali klobouky a křižovali se. A přesto nebylo pochyb, že životy pochodujících jsou v nebezpečí. Během noci bylo do města staženo dvanáct tisíc vojáků, kteří měli demonstraci v cestě k paláci zabránit.“ Paradoxně tuto demonstraci uspořádala organizace jménem Společnost petrohradských továrních a dílenských dělníků, kterou vlastně založil sám carský režim.

Otec Gapon byl nesmírně populární kněz, který rozhodně neměl revoluční sklony. Pevně věřil v pouto mezi carem a lidem, a chudým v kostelech vyprávěl o tom, že je car jejich otcovským ochráncem a má svatou povinnost se o ně postarat. Gaponova popularita ovšem upoutala pozornost velitele petrohradské Ochranky, carské tajné policie, Zubatova, který se v útlém mládí angažoval v narodnickém hnutí, ale pak ho toto revoluční hnutí zklamalo a stal se policejním informátorem. Zbytek života pak Zubatov zasvětil carské tajné policii a tažení proti revolucionářům. Zubatov uznával, že si dělníci stěžují na své podmínky oprávněně, a odhadoval, že by se mohli přiklonit k revolucionářům, pročež soudil, že by bylo rozumnější, aby vláda sama inspirovala vznik dělnických organizací, které by dělníkům pomáhaly naplnit požadavky vzdělání a vzájemné pomoci – a přitom by šířily monarchistickou propagandu. Plodem této snahy byla i Gaponova Společnost petrohradských dělníků. Sám otec Gapon se rozhodně nepokládal za policejního agenta či dokonce provokatéra. Byl politicky nevzdělaný, nedokázal ani vyslovit slovo konstitucionalismus, ale byl pevně přesvědčen, že ho Bůh seslal, aby dělníky osvobodil. Z bible odvodil, že car má před Bohem povinnost splnit požadavky, které mu předloží lid, a vycházel z pohádkové teze, že car je dobrý, ale zlí bojaři mu brání vyhovět lidu.

Když začali petrohradští dělníci na začátku ledna 1905 stávkovat, ujal se Gapon jejich požadavků a sepsal úpěnlivou a dojemnou petici, která měla cara obměkčit: „Ó výsosti, my, dělníci a obyvatelé Petrohradu různého postavení, naše ženy, naše děti, naši staří a bezmocní rodiče, přicházíme k Tobě, ó Výsosti, hledat pravdu a ochranu. Jsme zbídačováni, jsme utlačováni, jsme přetíženi nadměrnou lopotou, jsme opovrhováni. Dusíme se v útlaku a bezpráví. Ó Výsosti, už nám nezbyly žádné síly a naše trpělivost je u konce. Dospěli jsme k děsivé mezi, kdy je smrt lepší než další život v našem nesnesitelném utrpení...“ Nespokojení ovšem nebyli jen dělníci. Rusko vedlo válku s Japonskem, ve které vskutku neoplývalo úspěchy, a liberální opozice za to právem vinila vládu. Měla pro to spoustu důkazů – například skutečnost, že vláda naprosto zbytečně poslala na pomoc přístavu Port Artur baltskou flotilu, která se kvůli tomu musela plavit sedm měsíců kolem světa, a nakonec do boje vůbec nezasáhla.

Hlavním požadavkem opozice bylo svolání celostátního shromáždění zemstev, což byla forma místní správy. Členové zemstev rozhodně nebyli revolucionáři, byli to monarchisté, ale chtěli, aby monarchie pozitivně působila na zlepšení života poddaných. Za tím účelem se snažili význam zemstev zvýšit, ale marně. Nebylo to nic nového. Orlando Figes o tom píše: „Opakuje-li se v ruské historii během posledních let starého režimu jedno a totéž téma, pak je to téma nezbytnosti reformy, kterou neúspěšně prosazovalo několik po sobě jdoucích vlád proti carově vůli. Nebylo zapotřebí drastických reforem, většina liberálů by se spokojila s tak mírnými změnami, jako bylo svolání poradního shromáždění, rozšíření místních samospráv a širší občanská práva, což by jistě monarchii nepodkopalo.“ Jenže car Mikuláš II. byl ke všem takovým požadavkům hluchý, zuby nehty se bránil myšlence na sebemenší omezení svých samoděržavných výsad. Kromě liberální opozice v Rusku existovala i opozice násilnější – a bojová organizace eserů spáchala v červenci 1904 v pořadí již několikátý atentát na ministra vnitra Vjačeslava Pleveho, při němž byl Pleve roztrhán na kusy. O reakci společnosti na tuto vraždu napsal rakousko-uherský vyslanec v Petrohradě hrabě Aehrenthal: „Stěží by se daly očekávat projevy sympatií vůči ministrovi, který si svým autoritářským přístupem musel nadělat soustu nepřátel. Ale aspoň kousek lidského soucitu by byl na místě. Ale po ničem takovém není ani stopy. Lidé říkají, že aby se v myšlení nejvyšších úřadů vůbec něco změnilo, budou nutné další katastrofy, podobné vraždě Pleveho.“

Car ovšem lhostejný nebyl, tím spíše jím do hloubi otřásla smrt ministra, na něhož zcela spoléhal a který ho utvrzoval v jeho vlastních myšlenkách. Samozřejmě by Pleveho nejraději nahradil dalším stoupencem tvrdé linie, ale špatné zprávy z války a síla vnitřní opozice ho přesvědčily, že musí najít někoho, kdo by se těšil důvěře společnosti. Novým ministrem vnitra se stal kníže Pjotr Dmitrijevič Svjatopolk-Mirskij. Mirskij se pro tuto úlohu skutečně hodil – byl liberální, dobromyslný a slušný a snažil se o domluvu s představiteli liberálních zemstev. Trpělivým a jemným přemlouváním se snažil smířit cara s myšlenkou reforem. Po dlouhých vyjednáváních předložil carovi opatrný návrh manifestu, který ovšem cara pohoršil, takže velkou část jeho obsahu – a hlavně to nejdůležitější, parlament, prostě odmítl. „Nikdy nepřistoupím k zastupitelské formě vlády, protože ji považují pro lid za škodlivou,“ prohlásil Mikuláš II. Manifest, který vešel v platnost 12. prosince 1904, sliboval posílit právní normy, uvolnit omezení tisku a rozšířit práva zemstev. Ale o parlamentu, což byl veledůležitý ústupek, naprosto nezbytný, měla-li být odvrácena hrozící revoluce, tam nebyla ani zmínka. Mirskij propadl zoufalství a malomyslně jednomu ze svých kolegů řekl: „Všechno je ztraceno, začneme stavět věznice.“

Tak tedy vypadala situace, za níž v neděli 22. ledna 1905 pochodovaly dlouhé zástupy lidí do centra Petrohradu. Vpředu šly ženy a děti ve svátečním oblečení a v čele největšího zástupu kráčel otec Gapon v dlouhém bílém rouchu. Za ním nesli dělníci portrét cara a velký bílý transparent „Vojáci, nestřílejte na lidi!“ Rudé prapory byly zakázány. Když se dav blížil k Narvské bráně, zastoupili mu cestu kozáci. Někteří účastníci pochodu se utíkali schovat, ale jiní pokračovali dál, až k předním řadám vojáků. Ti vypálili dvě varovné salvy do vzduchu a třetí zblízka přímo do neozbrojeného davu. Lidé křičeli a padali, ale vojáci, kteří propadli panice, do nich stříleli dál. Čtyřicet lidí zahynulo a stovky jich byly zraněny. Gapona ve zmatku srazili na zem, a když vstal, zíral nevěřícně kolem sebe a opakoval: „Už není Boha. Už není cara.“ K podobným masakrům došlo i v dalších částech města. Lidé, kteří přežili, si razili cestu po Něvském prospektu na Palácové náměstí. Byl slunečný den, spousta lidí si vyrazila na procházku, a tak byli svědky šokujících událostí. Před palácem stál velký jízdní oddíl s několika děly, který měl demonstrantům zabránit ve vstupu. Zástup nyní čítal asi šedesát tisíc lidí – nebyli to už jen dělníci, přidali se studenti a kolemjdoucí.

Vojáci dostali rozkaz vyčistit prostor biči a plochou stranou šavle. Když se jim to nepodařilo, zaujali palebné postavení. Demonstranti poklekli, sňali čepice a křižovali se. Pak zazněla polnice a vojáci začali pálit do davu. Děti, které si vylezly na stromy, sestřelovali dolů. Nakonec střelba zmlkla a přeživší mlčky hleděli na mrtvé a raněné. Jeden bolševik, který byl v davu, vzpomínal: „Hleděl jsem do tváří kolem sebe a neviděl jsem v nich strach ani paniku. Obřadný a nábožný výraz byl ten tam a místo něj nastoupilo nepřátelství a snad i nenávist. Viděl jsem nenávistné a pomstychtivé pohledy doslova na každém obličeji, starém i mladém, mužském i ženském. Právě teď se narodila tato revoluce a narodila se v samotném nitru, v samotném srdci těchto lidí.“ Šokovaní nedělní výletníci spěchali domů a dělníci začali v módních ulicích kolem Zimního paláce běsnit. Rozbíjeli okna, bili policisty, házeli kameny na vojáky a vtrhávali do domů zámožných lidí. Po setmění začal dav před Kazaňskou katedrálou stavět barikádu z lavic, telegrafních sloupů a nábytku z okolních domů. Další barikády vyrostly v dělnických čtvrtích. andy vyrazily do ulic plenit obchody s alkoholem a se střelnými zbraněmi. Ulice se dostaly do rukou lůzy a až tehdy se objevily první rudé vlajky. Tito revolucionáři však neměli žádné vůdce a do půlnoci se většinou vrátili domů. Gapon se uchýlil do bytu Maxima Gorkého, sepsal tam provolání, v němž dělníky vyzýval, aby roztrhali všechny obrazy krvežíznivého cara a prokleli ho, a ráno v převleku uprchl do Finska.

Stojí za to si připomenout reakce dvou lidí. Alexandr Kerenskij, který se později, v roce 1917, stal předsedou Prozatímní vlády, přečetl na schůzi advokátů dopis důstojníkům carské gardy, kde mimo jiné stálo: „Přišel jsem ze zvědavosti jako liberální člověk. Po střelbě jsem však odcházel jako revolucionář.“ Reakci Vladimíra Iljiče Lenina, který pobýval v exilu ve švýcarské Ženevě, zachytila jeho družka Naděžda Krupská: „Co se mne týče, raději bych revoluci odložil na jaro. Ale nás se na to stejně nikdo nebude ptát.“ V Rusku se dostavila silná a bouřlivá reakce. Aktivizovala se především demokratická inteligence, univerzity se proměnily ve veřejné tribuny protivládní opozice. Ustavil se Svaz svazů, který sdružoval třináct zájmových sdružení inteligence a který měl dohromady asi padesát tisíc členů. Největší v něm byl Svaz učitelů s osmi tisíci sedmi sty členů. A veřejnost odpověděla vlnou demonstrací a stávek. „Jenom v lednu přestalo po celé zemi pracovat přes čtyři sta tisíc dělníků. Nebyly to ovšem organizované stávky, ale spíš spontánní výbuchy vzteku; dělníci začali formulovat své požadavky obvykle až po vypuknutí stávky. Socialistické strany byly na to, aby hrály vedoucí úlohu, obecně příliš slabé, jejich hlavní vůdci byli v exilu, a jen málokterý spěchal opustit pohodlné prostředí ženevských či pařížských kaváren a vrátit se do drsného Ruska. Rebelantská nálada se brzy rozšířila po celé zemi. Když rolníci viděli slabost vlády, využili situace a organizovali stávky nájemců půdy, aby přiměli velkostatkáře zvýšit mzdy za práci. Začátkem léta zaútočili s plnou vervou na panské statky, loupili majetek, vypalovali obytné budovy a nutili statkáře k útěku. Svědkové mluvili o nocích osvícených září hořících panství a šňůře koňských povozů naložených ukradeným majetkem. Docházelo k velkému vandalismu, protože vesničané rozbíjeli všechno, co jen trochu zavánělo luxusem. Zapalovali knihovny, ničili starožitnosti a káleli na koberce. V jedné vesnici roztloukli její obyvatelé piano odvezené z panství a podělili se o slonovinové klávesy. Během bouří v letech 1905–1906 bylo zničeno na tři tisíce panství, tj. patnáct procent ze všech.“ Popisuje následné dění Orlando Figes. Vláda vyslala téměř milionovou armádu, jež měla nepokoje na venkově potlačit. A snad ještě větší nebezpečí hrozilo z periferie říše, kde se neruské národy hlásily o místo na slunci: vypukly bouře ve Varšavě, ke konci června proběhlo povstání v Lodži a totéž anebo něco podobného hrozilo také ve Finsku, na Kavkaze a v Pobaltí. Zpráva o vzpouře na křižníku Potěmkin, k níž došlo ve dnech 27. – 28. června, otřásla celou zemí.

A ani tím revoluce – neboť o ničem menším se už nedalo mluvit – nekončila: přišly nepokoje v Oděse, generální stávka v Ivanovo-Vozněsensku, radikalizovali se železničáři a začaly vznikat první sověty pracujících, v první radě Petrohradský sovět. V něm získal značnou popularitu mladý radikální intelektuál a vynikající, strhující a přesvědčivý řečník – Lev Davidovič Trockij. Koncem října bylo zřejmě, že se říše otřásá v základech. Bylo to zřejmé natolik, že nutnost změn musel připustit i car Mikuláš II. Bránil se sice do poslední chvíle, chtěl dokonce abdikovat a požádat velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, aby provedl státní převrat a nastolil vojenskou diktaturu, ale nakonec se poddal. Třicátého října 1905 byl vyhlášen a v kostelech přečten manifest podepsaný carem, v němž se obyvatelstvu zaručovala občanská práva, slibovalo se všeobecné volební právo a to nejdůležitější: parlament čili Duma, která měla schvalovat všechny zákony, byť ne rozpočet. Nepokoje na venkově se sice ještě opakovaly, ale revoluce roku 1905 v podstatě dospěla ke konci. A ke konci dospěl i náš pořad, v němž jsme se vám snažili přiblížit, co se dělo před více než sto lety v Petrohradě a posléze skoro po celém Rusku. Revoluci si ještě na závěr připomeneme písničkou „Revolution“ od skupiny Beatles, kterou se s vámi zároveň ze studia Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Diskuse

Krvavá neděle 1905

Wow

Zdravím, děkuji mockrát za takovýto článek, krásně popisuje dané události, tak silně, až jsem dostal chuť se podívat na ty místa osobně, akorát pro návštěvu Ruska je nu...

počet příspěvků: 1 | poslední příspěvek: 11.6.2018 12:55Vstup do diskuse >>

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

2.7.

Pád Port Arthuru v lednu 1905 a rusko-japonská válka

„Je to jedna z nejúžasnější věcí v dějinách diplomacie. Země, která byla beznadějně poražena ve všech bitvách ...
1.7.

Rusko-japonská válka 1904-5

Výkladová prezentace věnovaná nejkrvavějšímu konfliktu z počátku 20. století, který v mnohém předznamenal boje...
21.11.

Československé legie v Rusku

Výkladová prezentace popisuje formování legií v carském Rusku, organizační proměnu po únorové revoluci, bitvu ...
25.9.

Slovanství a panslavismus v 19. a 20. století - odlišnosti české a ruské podoby

Studie přináší analýzu vývoje panslavismu, jeho různé podoby v Rusku i v prostředí menších slovanských národů ...
12.1.

Ruské revoluce 1917

Výuková prezentace rozkrývá předpoklady a průběh obou ruských revolucí roku 1917, popisuje ruské politické str...
24.9.

Pád carismu v Rusku

Prezentace vhodná pro ZŠ a SŠ je zaměřena na osobnost Mikuláše II. a carského dvora v posledním roce monarchie...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT