Moderní-Dějiny.cz

Pád Port Arthuru v lednu 1905 a rusko-japonská válka

Publikováno: 2.7.2013, Aktualizováno: 5.7.2013 10:14

„Je to jedna z nejúžasnější věcí v dějinách diplomacie. Země, která byla beznadějně poražena ve všech bitvách a její loďstvo smeteno z moří, diktovala podmínky vítězi,“ zhodnotil mírovou smlouvu zakončující rusko-japonskou válku v roce 1905 deník New York Times. A právě na tento konflikt zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Pád Port Arthuru v lednu 1905 a rusko-japonská válka

Zaostřeno na moderní dějiny - Pád Port Arthuru v lednu 1905 a rusko-japonská válka
Scénář pořadu

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u poslechu dalšího dílu našeho pořadu. Dnes se zaměříme na rusko-japonskou válku, která probíhala v letech 1904–1905 a měla obrovský vliv jak na mocenskou globální rovnováhu, tak na vývoj v samotném Rusku. Nyní se však přeneseme zhruba do dvou třetin tohoto krvavého konfliktu, neboť před sto sedmi lety, 2. ledna 1905, padl po dlouhodobém obléhání Port Arthur, klíčová ruská námořní pevnost na Dálném východě. Port Arthur (dnes čínský přístav Lü-šün) leží na jižní špici Liaotungského polostrova, který vybíhá do Žlutého moře, což je moře mezi Čínou a Korejským poloostrovem. I dříve patřil Číně, za čínsko-japonské války ho sice v roce 1894 dobylo Japonsko, ale na nátlak velmocí se ho muselo vzdát. Roku 1898 si však poloostrov i s přístavem od Číny na 25 let takzvaně „pronajalo“ Rusko. Což bylo pro něj velmi výhodné, neboť dosavadní hlavní ruská námořní základna na Dálném východě, Vladivostok, od prosince do března zamrzal. A právě útokem japonského loďstva na Port Arthur, provedeném bez vypovězení války pod velením admirála Tóga, začala v noci z 8. na 9. února 1904 rusko-japonská válka.

„Jsme v Rusku v polovině desátých let tohoto století a pokusme se odpovědět na otázku: Byla země, která mohla bez problému postavit padesát jezdeckých divizí, silná a mocná? No aby ne! Vždyť to je milion jezdců. Ovšem také dva miliony koní. A kolik že ty dva miliony koní každý den spořádají třeba jen sena? Odpověď: Tolik, že nebylo v silách železnice toto množství na potřebná místa dopravit, i kdyby nevozila nic jiného. Takové bylo Rusko té doby. Silné, mocné a slabé současně,“ charakterizuje výstižně ruský válečný potenciál Jiří Hanák v knize Orwellovo století. Nicméně Ruská říše v té době stále expandovala, na přelomu devatenáctého a dvacátého století zejména na Dálném východě. V sobě uzavřená feudální Čína totiž nebyla schopna vzdorovat vyspělým západním mocnostem, a ty si tak její území parcelovaly na různé sféry vlivu. Podobnou kořist představovala i Korea. Avšak Japonsko nehodlalo sdílet osud svých pevninských sousedů. Mladý císař Meidži začal po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát. Toto období se označuje jako „období Meidži“ nebo jako „reformy Meidži“. Patřilo k nim ustavení zárodků západních politických institucí, například parlamentu, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Císař se inspiroval zejména Velkou Británií, USA, Německem a Francií. Zároveň ze Západu povolal odborníky, kteří měli za úkol vybudovat či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo i architekturu. Japonsko však postrádá surovinové zdroje, a rozvíjející se průmysl navíc potřeboval nová odbytiště. I ono tudíž chtělo expandovat na pevninu, do Číny, konkrétně zejména do Mandžuska, a Koreje. Nutně se tak střetlo s Ruskem, avšak ruské vedení japonské nebezpečí dlouhodobě podceňovalo. V Petrohradě stále považovali Japonsko spíše za komára, který sice může štípnout, ale ruského medvěda neohrozí. A Japonci byli též podceňováni i z rasových důvodů – jako příslušníci žluté rasy, na kterou bílé imperiální národy hleděly dost svrchu. O to horší pak nastalo procitnutí, když ruské armády kráčely od porážky k porážce.

„Japonský císař měl 30 milionů poddaných, car 152 milionů. Ve zbrani mělo Japonsko čtvrt milionu mužů, Rusko přes milion. Pod válečnou svatoondřejskou vlajkou plulo třikrát více lodí než pod vlajkou s vycházejícím sluncem. A ruský voják, ‚šedý mučedník‘, poskytl dostatek důkazů, jak dovede za svého cara bojovat a umírat, aniž by se ptal proč a zač. Jenže moderní válku nevyhrává pouhá kvantita – a rusko-japonský střet moderní válkou byl! A tu vyhrává lépe zvládnutá logistika, kvalita zbraní, kvalita důstojnického sboru a vědomí vojáků, proč a zač mají umírat. To všechno Rusku chybělo, to všechno Japonsko mělo,“ objasňuje příčiny japonských úspěchů v knize Orwellovo století Jiří Hanák. Překvapivý útok japonské flotily na Port Arthur z února 1904 se někdy přirovnává k japonskému úderu na Pearl Harbor z prosince 1941. Což je však dosti nepřesné, neboť Japonci sice dokázali poškodit několik ruských lodí, ale většina z nich zatím zůstávala nepoškozena a ukryta v přístavu. „Ruské loďstvo se však chovalo neobyčejně pasivně a na moře vyplouvaly pouze lehké jednotky za účelem hlídkování. Přechodné zlepšení tohoto stavu za velení viceadmirála Stěpana Osipoviče Makarova skončilo brzy po jeho smrti a Japonci získali definitivní námořní převahu,“ napsal Martin Dubánek v Armádním technickém magazínu v prosinci 2003, v článku věnovaném historii Port Arthuru. Jiří Hanák cituje ve své knize i vtip, který v době rusko-japonské války koloval v japonské armádě: „Za zabití ruského kapitána je odměna tisíc jenů. Za zabití majora pět set. Za zabití generála deset let vězení a za zabití nejvyššího velitele Kuropatkina smrt zastřelením.“ Vida, a pak že Japonci nemají smysl pro humor. Pravda je, že z ruských vojevůdců se skoro žádný nevyznamenal. A pokud se nedopustili vyložených chyb a omylů, provinili se dle strategických analýz minimálně zbytečnou pasivitou.

Admirál Makarov, jeden z nejschopnějších ruských admirálů, představoval světlou výjimku. Car Mikuláš II. ho jmenoval velitelem tichomořské eskadry 14. února 1904. Makarov však „ani nepočkal na jmenovací dekret a odjel vlakem na Dálný východ. A začal neúnavně pracovat již při své tři týdny trvající jízdě vlakem do Port Arthuru.“ Zdůrazňují Vladimír Hynek a Petr Klučina v knize Válečné lodě. Podle nich Makarov již z vlaku žádal přesun dalších lodí do bojové oblasti i urychlenou stavbu dvaceti torpédových člunů. Admiralita však jeho návrhy odmítala. Spory prý probíhaly dokonce i o vydání taktické příručky pro důstojníky, jejímž autorem byl právě Makarov. Chtěl ji poslat v počtu 500 výtisků na východ a zvýšit tak nevalnou úroveň taktického vzdělání námořních důstojníků. Po příjezdu do Port Arthuru posílil Makarov pomocí různých opatření bojeschopnost ruské flotily. Nebál se osobně riskovat výjezdy z přístavu, někdy i na menších lodích, což bylo pochopitelně nebezpečné, leč posilovalo to morálku ruských námořníků. 13. dubna 1904 však bitevní loď Petropavlovsk, admirálova vlajková loď, najela při jedné z bojových akcí na minu a během dvou minut se potopila i s většinou posádky. „Na lodi zahynul admirál Makarov, 27 důstojníků a 620 námořníků. Utonul i známý malíř Vasilij Vasilijevič Vereščagin, který byl na palubě. Záchranné čluny vylovily z celé posádky pouze sedm důstojníků a sedmdesát tři námořníků,“ píší Vladimír Hynek a Petr Klučina. Makarovova smrt ruským loďstvem otřásla a podlomila jeho odhodlání pokračovat v boji. Malíř Vasilij Vereščagin vystudoval nejprve námořní kadetní školu v Petrohradě, ale poté se vrhl na studia malířství. Proslul zejména jako autor bitevních a válečných scén, přičemž se válečných tažení účastnil nejen jako malíř, ale i jako voják. Účastnil se též rusko-turecké války v letech 1877–1878, v níž utrpěl těžké zranění. Prodělal bitvu o průsmyk Šipka a obléhání Plevna, kde padl jeho bratr. Válečná zkušenost se pochopitelně promítla i do jeho díla, v němž se často snažil realisticky zachytit válečné hrůzy. Smrt si ho našla na bitevní lodi Petropavlovsk, ve věku šedesát jedna let. Co by však Vereščagin mohl, kdyby přežil, z rusko-japonské války namalovat? V roce 1904 marný pokus ruské flotily uvězněné v Port Arthuru prorazit japonskou blokádu, ale také porážky ruských armád v pozemních bitvách a též obléhání Port Arthuru z pevniny. Japonci se stali pány moře, a poněvadž ani na souši ruská vojska nevítězila, začali strategický přístav obléhat a dobývat z pevniny. Za cenu obrovských ztrát se japonská smyčka postupně stahovala. V prosinci 1904 se Japonci dostali tak blízko, že mohli ostřelovat z děl ty ruské válečné lodě, které se ještě ukrývaly v přístavu. Skoro všechny šly ke dnu. Situace obránců se stala beznadějnou a proto pevnost 2. ledna 1905 kapitulovala.

„Podle dojednaných podmínek ji obránci opustili 5. ledna 1905. Bylo zajato 42 236 mužů, z nichž bylo 33 446 příslušníků pozemního vojska a 8790 námořníků. Z posádky padlo skoro deset tisíc vojáků včetně tří tisíc námořníků. Japonské ztráty jsou jen těžko odhadnutelné. Uvádí se, že na celém poloostrově Liaotung ztratili na 120 000 vojáků. Přímo u Port Arthuru padlo 65 000 japonských vojáků,“ konstatuje Martin Dubánek v Armádním technickém magazínu. Ve druhé polovině února 1905 začala u Mukdenu v Mandžusku největší pozemní bitva rusko-japonské války. Krvavé boje probíhaly do 10. března a skončily porážkou Rusů. Ztráty na obou stranách byly značné. Porážka u Mukdenu a následný rychlý postup Japonců způsobily, že poslední ruskou nadějí zůstávalo válečné loďstvo. Již v říjnu 1904 totiž vyplula na pomoc silám na Dálném východě baltská flotila, přejmenovaná pro tento účel na Druhou tichomořskou flotilu, pod velením admirála Zinovije Petroviče Rožestvenského. „Obrněné lodě byly různých typů, měly různou výzbroj, manévrovatelnost a rychlost. Nové lodě měly nedostatky již ze stavby a ostatní byly zastaralé. To všechno omezovalo taktické možnosti a snižovalo hodnotu sestavované eskadry, před níž ležela cesta dlouhá 18 000 mil. Eskadra neměla vlastní uhelné zásobovací základny a byla při zásobování palivem odkázána na cizí firmy. Proto s sebou musela vláčet početná doprovodná zásobovací a dílenská plavidla. Tisk celého světa pozorně sledoval plavbu této monstrózní eskadry, která se měla utkat s moderním a dobře připraveným japonským loďstvem,“ podotýkají Vladimír Hynek s Petrem Klučinou. Krátce po vyplutí ruské lodi dokonce zaútočily na anglické rybářské čluny v domnění, že jde o japonské lodi. Propukl menší mezinárodní skandál a Rusko pak muselo vyplatit odškodnění. Ale než se ruská flotila doploužila přes půl Zeměkoule z Baltu k Japonsku, stalo se plno věcí. A nejen na válečném poli, neboť v Rusku, pod dojmem dosavadních tragických porážek, propukla revoluce.

„Rok 1905 se stal obdobím soustavné politické agitace a propagandistického boje, ve kterém byli použiti i policejní agenti a provokatéři. V nebývalé míře se rozvinulo stávkové hnutí včetně pokusů o zorganizování stávky generální. Moskva i jiná města zažily několikadenní ozbrojená povstání, na venkově vzplály četné statkářské dvory. Ale pokud došlo k ozbrojenému odporu, jednotlivé akce se nedařilo úspěšně centrálně koordinovat, a proto se armáda se všemi ohnisky neklidu postupně vypořádala. Razance událostí a nebývalý rozsah nepokojů však cara donutily k provedení určitých ústupků a darování svobod poddaným,“ charakterizoval v říjnu 1999 na stránkách časopisu Reflex události v revolučním Rusku historik Bohdan Zilynskij. Než však Rožestvenského flotila doplula na Dálný východ, zásadně se změnila i situace na bojišti. Port Arthur padl, a Japonci zde zničili poslední velké válečné lodi ruské první tichomořské flotily. V březnu 1905 utrpěli Rusové velkou porážku v pozemní bitvě u Mukdenu. K čemu tedy byla druhá flotila nyní dobrá? Rusové si od ní slibovali malý zázrak – kdyby porazila japonskou flotilu, ještě by tak mohla vývoj konfliktu zvrátit. Zázrak se ale nekonal. Naopak, přišla katastrofa.

K rozhodujícímu střetu obou loďstev došlo 27. května 1905 u Cušimských ostrovů v Korejském průlivu, který odděluje Koreu od Japonska. Rusové byli na hlavu poraženi. Lépe vyzbrojení i vycvičení Japonci potápěli jednu ruskou loď za druhou – celkem dvě desítky, šest se jich vzdalo, několik se jich zachránilo únikem do Vladivostoku nebo do neutrálních přístavů. Admirál Rožestvenskij byl raněn a padl do zajetí. Japonci triumfovali. Rusku nezbylo nic jiného než s Japonskem co nejrychleji uzavřít mír. Roli zprostředkovatele sehrál americký prezident Theodore Roosevelt, který si za to odnesl Nobelovu cenu míru. Pátého září 1905 podepsali zástupci Japonska a Ruska v americkém Portsmouthu mírovou smlouvu. Rusko ztratilo Liaotungský poloostrov s přístavy Port Arthur a Dalnyj i jižní část Sachalinu a muselo uznat rozhodující vliv Japonska v jižním Mandžusku a v Koreji, kterou Japonsko v roce 1910 anektovalo. Nicméně deník New York Times vyhlásil za vítěze – Rusy! Neboť, jak napsal: „Všichni zdejší pozorovatelé – ať již orientovaní projaponsky či prorusky – zastávají názor, že toto vítězství je nejúžasnější věcí v dějinách diplomacie. Země, která byla beznadějně poražena ve všech bitvách, jedna její armáda byla zajata a druhá poražena a její loďstvo smeteno z moří, diktovala podmínky vítězi.“ V Japonsku dokonce po oznámení mírových podmínek propukly nepokoje. Jak je to možné? Japonci samozřejmě čekali mnohem víc, například i velké finanční odškodnění. Vždyť svého soupeře, a to za cenu velkých obětí a ztrát, na bojištích skutečně rozdrtili. Nicméně ve prospěch Ruska hrály minimálně dvě skutečnosti. Ostatní mocnosti si rozhodně nepřály prudké posílení Japonska. A za druhé, Japonsko vítězná válka notně vyčerpala, zatímco Rusko, přes obrovské porážky, stále disponovalo velkými rezervami. Hlavní ruský vyjednavač, dlouholetý ministr financí Sergej Witte, to dobře věděl a plně toho využil.

„Nezaplatili jsme ani cent,“ prohlásil Witte hrdě před novináři. Samozřejmě, o desítkách tisíc mrtvých, stovkách tisíc raněných i o desítkách ruských válečných lodí pohřbených na mořském dně taktně pomlčel. Ruská diplomacie tedy dokázala hodně zmírnit důsledky vojenských porážek, ale Japonsko se tak jako tak zařadilo mezi světové mocnosti. Což bylo patrně mnohem důležitější než případné odškodnění vyplacené mu poraženým Ruskem. Tradiční či přímo erbovní japonskou písní „Sakura Sakura“, líčící jaro, čas, kdy kvetou třešně, se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí a vše dobré přejí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

14.3.

Krymská válka: první „válka v přímém přenosu“

Krymské válce z let 1853–1856 patří primát prvního velkého válečného konfliktu, který veřejnost, díky telegraf...
15.1.

Program ruské prozatímní vlády z 3. března 1917

Politický program ruské prozatímní vlády, která přechodně řídila Rusko v dramatickém roce1917, od odstoupení m...
1.7.

Rusko-japonská válka 1904-5

Výkladová prezentace věnovaná nejkrvavějšímu konfliktu z počátku 20. století, který v mnohém předznamenal boje...
17.3.

Krvavá neděle 1905

V neděli dvaadvacátého ledna 1905 kráčeli petrohradští dělníci v průvodu, který připomínal procesí, aby předal...
24.9.

Pád carismu v Rusku

Prezentace vhodná pro ZŠ a SŠ je zaměřena na osobnost Mikuláše II. a carského dvora v posledním roce monarchie...

_Prameny

Kindertransporty: kolektivní zachránce

Aktualizováno: 3.11.2019 20:24 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Kindertransporty: kolektivní zachránce

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii tzv. Kindertransportů (německy "transporty dětí"), programem pomoci dětským uprchlíkům před nacismem, který zac...

_Metodika

Vznik Československa

Aktualizováno: 30.10.2019 11:10 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Vznik Československa

Stručná výkladová prezentace pojednává o krystalizaci boje za samostatné Československo. Je založena na studii Rozpad rakousko-uherské monarchie a nové politické uspořádání středoevropského prostoru, jejímž autorem je doc. PhDr. J...

_Aktuality

Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Aktualizováno: 5.12.2019 15:51 | Rubrika: Aktuality
Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Příběhy vybraných uměleckých osobností přináší aktuální výstava v ostravském Husově sadu nazvaná Paměť umělců města Ostravy. Připravila ji nezisková společnost Post Bellum, která natáčí, archivuje a na webu Paměť národa zveřejňuje...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 30.11.2019 18:58 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT