Moderní-Dějiny.cz

Rozhovor s historikem Igorem Lukešem pro Moderní dějiny

Publikováno: 8.4.2013, Aktualizováno: 13.4.2013 22:30
Rubrika(y): Rozhovory

„Mám-li tedy najít nějakou lekci z poválečných let pro dnešek, řekl bych: boj s provincionalismem.“ S česko-americkým profesorem o selhání americké diplomacie v únoru 1948 a o tom, že komunistický převrat vůbec nebyl jistý.

Rozhovor s historikem Igorem Lukešem pro Moderní dějiny

Igore, ve svém článku Poslední Stalinova kořist tvrdíš, že komunistický převrat z února 1948 nebyl nevyhnutelný. Kdyby tedy Edvard Beneš nebyl zlomeným vůdcem, měl reálnou šanci mu zabránit?
Vinu za neúspěch demokratů v poválečné ČSR nesou především samotní Češi. Iracionální strach z  Německa způsobil, že většina ve svém středu tolerovala polovojensky organizovanou komunistickou menšinu. Téměř celý národ bez ohledu na politické ideologie přijal názor, že jen Stalin je ochrání před příští vlnou gestapáckých zvěrstev. Lži o tom, že Německo své sousedy opět přepadne, šířili komunisté a Stalin osobně. Beneš, Jan Masaryk a všichni demokratičtí politici měli za povinnost otevřeně připomínat Stalinovy podvodné manévry v roce 1938, jeho pakt s Hitlerem o rok později, podobnost mezi Gestapem a NKVD, Osvětimí a Gulagem a hospodářskou zaostalost Ruska. Že to nedokázali, bylo hlavním důvodem demokratické porážky po válce. Jiným problémem bylo, že česká společnost byla od května 1945 připravena na nějakou formu socialismu. (Totéž se dělo ve Velké Británii, Francii a jinde.) Beneš a Jan Masaryk měli lidem vysvětlit rozdíl mezi znárodňovacími experimenty v Anglii a krvavě bodákovým „socialismem“ v Sovětském svazu.

Říkáš, že klíčový problém byl ve slabosti a zbabělosti čelních politiků. Nebyl v okolí Beneše a Masaryka nikdo, kdo by se postavil do čela a řekl, že takto to není správně? Nebo byli oba dva tak uznávané osobnosti, že nešlo zpochybnit jejich úsudek?
Beneš a Masaryk nepatří do stejné kategorie. Beneš byl unavený a nemocný, ale dělal, co mohl.  Adorace českého publika a demokratická cizina ho pravidelně ujišťovaly, že je na Hradě nenahraditelný; on sám v to věřil absolutně. Proto svůj zdravotní stav tajil a proti totalitním trendům bojoval, ale jen tak, jak mu dovolovaly jeho fyzické a intelektuální handicapy, stejně jako – nezapomeňme – jeho ideologická předpojatost: sám o sobě napsal, že je „radikálním socialistou.“  Jan Masaryk byl v porovnání s Benešem líný a zbabělý. Do osvobozené Prahy se vrátil až po několika promarněných měsících v San Francisku, čímž umožnil komunistům si vybudovat pozice na MZV. O jeho podivném chování v únoru 1948 je škoda mluvit.  Když začala krize, Masaryk oznámil, že má „laryngitidku“ a musí zůstat „v kolébce.“  A skutečně, krizi proležel v posteli. Když mu Gottwald oznámil, že byl v nové vládě jmenován ministrem zahraničí, Masaryk funkci přijal.  Co k tomu dodat? Masaryk nebyl v tomhle ohledu sám.  Vůle jednat a občanská odvaha scházely demokratům všeobecně.  Generál Heliodor Píka už 20. února 1948 v Praze řekl, že jakékoli pokusy zabránit vítězství KSČ jsou zbytečné.  Vše je prý ztraceno a on je na nějaké bojování příliš starý (bylo mu jednapadesát). Snad Prokop Drtina byl mužem na svém místě, ale ani on se v Kremlu neozval, když Stalin české delegaci v roce 1947 nařídil odstoupit od Marshallova plánu. Mám pocit, který potvrzují pamětníci jako Vladimír Krajina nebo Vladimír Kabeš, že demokraté „bojovali“ proti komunistům s jednou rukou za zády a podle pravidel, které si nechali nadiktovat KSČ. Drtina napsal, že uprostřed únorového puče si našla Milada Horáková čas navštívit oslavnou schůzi SČSP v Národním divadle. Jaký signál si z toho měli demokratičtí voliči vybrat? Jak tomu měli rozumět?

Chyběl tedy lídr, který by se postavil do čela i násilného odporu proti KSČ?
Ve chvíli, kdy by bylo třeba spoléhat na násilný odpor už bylo vše prohrané z toho prostého důvodu, že komunisté měli od samého počátku monopol na bezpečnostní a zpravodajské složky. Na demokratické straně bylo třeba politiků, ne generálů. Kdyby takový Masaryk byl už od května 1945 v Praze, tak by zahraniční ministerstvo nepatřilo komunistům. Už jen jeho jméno by na domácí scéně mohlo přitáhnout davy vlastenců. On se ale raději povaloval v cizině, o předácích Lidové strany raději nemluvit. Neudělali nic, co by si zasloužilo pozornost. Proto v květnu 1946 KSČ vyhrála, kromě Zlínského okresu, naprosto všude, dokonce i na „katolické Moravě.“ Myslím, že Ladislav Karel Feierabend byl jedním z mála českých politiků, kteří tušili, co komunisté chystají a věděli by též, jak se jim postavit. Jako agrárník byl ale Feierabend (se souhlasem Beneše, Masaryka, Drtiny a Horákové) z politického života v poválečné ČSR vyloučen.

Když se vrátím na mezinárodní rovinu, tvrdíš, že o osudu Československa nebylo dopředu rozhodnuto, tedy že na konferenci v Jaltě nebyla země přidělena do sféry vlivu Sovětského svazu. Bylo to vůbec reálně možné, aby stát takto geograficky položený nebyl předem odevzdán Stalinovi?
Nejde o to, co tvrdím. Mnohem zajímavější je se podívat na protokol jaltské konference: zjistíte, že tam se intenzivně jednalo o různých problémech, ale ne o ČSR.  Totéž platí o předchozí konferenci v Teheránu a o konferenci následující, v Postupimi, kde se mluvilo o vyhnání Němců ze Sudet, ne o budoucí politické orientaci státu. Co se geografické polohy ČSR týče: geopoliticky byla Praha zajímavá pro obě strany. Postavení na mapě ale nediktovalo nic jiného, než zájem o výsadní postavení v Československu ze strany východu a západu zároveň; nerozhodlo o výsledku politického soupeření. Únor 1948 byl politickou porážkou českých demokratů a západních spojenců. Když by Praha od začátku „patřila“ Stalinovi, proč na podzim 1945 stáhl Rudou armádu?

Takže podle Tvého čtení Stalin nepředpokládal, že Československo získá a mocenský boj vyhrál až díky neschopnosti amerických diplomatů a zpravodajců? Říkal jsi, že bylo potřeba rozhodných a uvědomělých českých politiků, ale též píšeš, že americký velvyslanec v Praze byl tehdy neschopný rozpoznat přicházející převrat.
Opatrný Stalin si nemohl dovolit přepokládat cokoli.  Musel čekat, jak se vyvine situace. Stačí se podívat na jeho chování v sovětské zóně Německa. Měl tam jistě větší práva, než v suverénním Československu. A přesto se ani v případě své vlastní zóny v Německu nechoval nijak jednoznačně. Čekal na reakce západu a měnil své chování podle měnící se vnější situace, kterou nediktoval. Jednou jeho lidé rozebírali východoněmecké továrny a stroj za strojem je posílali vlaky do Sovětského svazu. Hned vzápětí je tam ale jiní lidé na vlaky zase nakládali a posílali zpět do Německa. Někdy si totiž Stalin myslel, že ho západní spojenci v srdci Evropy nenechají a chtěl proto vzít vše, co mohl, než bude muset odejit. Jindy si zase naopak myslel, že v Německu zůstane a bude ho proto třeba zesílit a vybudovat jako silné předpolí pro budoucnost. K rozhodnutí pak došlo až v říjnu 1949 založením NDR. Tomu ale předcházel pražský převrat, po němž přišla Berlínská krize, založení NATO a vznik Spolkove republiky Německo. Totéž, myslím, platilo v ČSR. Stalin nemohl vědět, co se stane. Co kdyby k založení NATO došlo už na podzim 1945? Odmítla by Praha Marshallův plán, kdyby přišel v zimě 1946, ne až v létě 1947?

Takže z února 1948 lze skutečně vinit pouze neschopné české politiky?
Demokracie v poválečné Praze prohrála především díky slepotě českého národa a neschopnosti demokratických politiků. Západ v té době ještě nevěděl, jak se Stalinovi postavit a jeho pasivita k porážce jistě přispěla. Konkrétně Amerika vyšla z války jako ekonomická a vojenská mocnost první třídy, která ale neměla korespondující diplomatické a zpravodajské nástroje se mocensky v poválečném světě prosadit. Probudily ji až evidentní neúspěchy, mezi nimiž hlavní roli hrál pražský převrat, který Washington hodnotil jako katastrofální porážku svých zájmů. Náměstek ministra zahr. věcí Eugene Rostow napsal těsně před srpnovou okupací v roce 1968, že neschopnost Washingtonu zabránit komunistickému převratu v Praze před 20 lety byla největší americkou prohrou v poválečném období.

Pokud bys z této historické zkušenosti českého národa měl vzít ponaučení pro dnešní dobu, co by to bylo?
Dnešní svět je natolik jiný, že hledat v poválečných událostech poučení pro dnešek by mohlo byt jen rétorickým cvičením. Rusko je jiné, Amerika je jiná, stejně jako Evropa, Čína, Indie a Brazílie.  Co ale zůstává konstantní v rychlém toku měnícího se světa, je česká zápecnická sebestřednost, představa, že všemu nejlépe rozumí v Praze, všechno viděli, vše znají a nic se učit nemusí. Stačí se zamyslet nad odkazem čerstvě bývalého presidenta. Ten věděl vždy a všechno. V jiných zemích by se člověk s jeho názory a neuvěřitelnými spolupracovníky stal terčem komiků. V Čechách ale jeho monomaniakální obsese s EU (porovnal ji se Sovětským svazem za Brežněva) nebo diletantské nepravdy stran globálního oteplováni (finančně podporované od Lukoilu) korespondovaly s názory „lidu“. Napsal desítky knih a procestoval téměř všechny země, ale mluvil ze srdce tech, kdo o okolním světě moc nevědí a jsou proto sami se sebou zcela spokojeni. Představuji si, že Češi po válce na tom byli podobně. Neměli tušení, jaké to bylo na Ukrajině během hladomoru, ve stalinském Rusku ve 30. letech, v Londýně během Bitvy o Británii nebo ve Varšavě v srpnu a září 1944. Proto považovali Slovenské národní povstání nebo Pražské povstání za zlomové body Druhé světové války. Tohle umožnilo demagogům KSČ připravit českou společnost na volby v květnu 1946 a vše, co s tím pak souviselo. Mám-li tedy najít nějakou lekci z poválečných let pro dnešek, řekl bych: boj s provincionalismem.

Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., (1950)
Americký historik českého původu a honorární konzul České republiky v Bostonu. Vystudoval filosofii a historii na Univerzitě Karlově, působí jako profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Je také členem Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů a přispívá do českých novin a časopisů. Je autorem řady knih, např. Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis (1990), kniha Czechoslovakia between Stalin and Hitler: the diplomacy of Edward Benes in the 30´s (Oxfrod University Press 1996) získala cenu Boston Authors Club a Kahn Award.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT