František Lízna byl v minulosti komunistickým vězněm, po pádu komunismu vězeňským kaplanem na Mírově, ještě předtím signatářem Charty 77 a poté zase ze solidarity k Romům přijal romskou národnost. „Vždy denně vybočuje z představ, které si vytváříme o životě kněze," píše o něm olomoucký jáhen Otto Bloch v předmluvě k jedné z Líznových knih.

Obtížný je každý krok
Krom jiného je Lízna také chodcem. Z Vyšehorek došel pěšky až do Říma, podobně se vydal i do Sevastopolu. „Já se nepokouším dělat turistiku. I v Itálii se mě ptali, jestli mám tak rád chůzi. Já jim říkal, já ji nenávidím. Protože vím, jak je každý krok obtížný. Opravdu každý krok. Ale jsem veden vnitřním duchem. Bůh chce, abych vykonal pokání, abych ušel tu cestu," říká o svých dlouhých poutích, na kterých píše deníky. Největší změny spojené s listopadovým děním, jsou pro Františka Líznu jasné. Těší jej, že už není vězněm a navíc recidivistou. Kulatých padesát let měl mít František Lízna v roce 1991. Očekával, že bude opět ve vězení, a že své narozeniny ani nebude slavit. „Jenže mé očekávání se nenaplnilo. Padl režim a pro mne nastala nová situace. Zjistil jsem, že je těžké žít v demokracii. Vůbec to není jednoduché. Člověk má tolik možností a prostoru, že často naletí na nějakou věc, která ho pak totálně vycucá," míní kněz. Za roztrhání sovětské vlajky šel do vězení na sedm měsíců hned ve svých devatenácti letech, pak se marně dvakrát pokoušel odejít za hranice, za což skončil ve vězení opět. Sloužil u PTP, na 27 měsíců byl v roce 1981 odsouzen za šíření samizdatu. A pak za to samé ještě na dva měsíce v roce 1988.

Sladká vzpomínka na otroctví
František Lízna je roztrpčen z toho, že lidová strana je na hranici volitelnosti. Na rozdíl od komunistů, kteří si své pozice drží. „Myslel jsem si, že vymřou, ale není to tak jednoduchá záležitost," konstatuje.  A hned nabízí přirovnání o Mojžíši, který izraelský lid vyváděl čtyřicet let z Egypta. „Bůh je čtyřicet roků vedl v jakémsi kruhu, aby se očistili od  nánosu žití v otrocké zemi. Oni tam žili jako otroci, ale měli melouny a jahody a všechno možné. Přišli na poušť a začali reptat proti Mojžíšovi, že to teď nemají, prahli po tom, co bylo," vysvětluje si František Lízna stabilní popularitu komunistické strany. Přiznává, jak je dnes rád za to a také hrdý, že býval disidentem. A že by možná o něm dodnes prakticky nikdo nevěděl, nebýt toho, že se ocitl ve stejném vězení s Václavem Havlem. Přiznává, že ho těšilo, když od prezidenta Havla dostal v roce 2001 řád TGM za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv. „Řád jsem přebíral ve Španělském sále, všichni na mne koukali a mně to dělalo dobře. Ve svodkách StB mne označují jako jednoho z největších nepřátel režimu v 80.letech. A to mne těší doposud."