Moderní-Dějiny.cz

Britský nálet na Peenemünde v srpnu 1943 a německé zbraně odplaty

Publikováno: 7.4.2015, Aktualizováno: 12.4.2015 07:14

V noci ze 17. na 18. srpna 1943 podniklo britské Královské letectvo mohutný nálet na základnu v Peenemünde, kde se vyvíjely německé zbraně odvety: letounová střela V-1 a raketa V-2. Rozhodl tento nálet druhou světovou válku, jak někteří soudí?

Britský nálet na Peenemünde v srpnu 1943 a německé zbraně odplaty

Zaostřeno na moderní dějiny – Britský nálet na Peenemünde v srpnu 1943 a německé zbraně odplaty

Scénář pořadu.

Dnes zaostříme na „operaci Hydra“, jak zněl krycí název pro mohutný nálet, který v noci ze 17. na 18. srpna 1943 podniklo britské Královské letectvo na německou základnu v Peenemünde. Peenemünde doslova znamená ústí řeky Peene a jmenuje se tak nejsevernější vesnice na ostrově Usedom v Baltském moři, v severovýchodní části dnešního Německa. Jde o proslulé letovisko, ale od třicátých let se tam v tichých borovicových lesích skrýval utajovaný komplex, kde Wernher von Braun s týmem špičkových vědců pracoval na vývoji rakety, která pak vstoupila do dějin pod názvem V-2.

A jiný, konkurenční tým, tam připravoval letounovou střelu V-1. Od obou si Adolf Hitler sliboval, že mu pomohou zvrátit vývoj války. „Vé“, německy „fau“ pochází od Vergeltungswaffe – což znamená odvetná zbraň či zbraň odplaty, míněno odplaty za spojenecké bombardování Německa. Autorem tohoto výrazu byl Joseph Goebbels. Zejména proti raketám V-2 neměla tehdy protihitlerovská koalice protizbraň, a pokud by došlo k jejich nasazení v masivním měřítku, kdo ví, jak by válka dopadla. Z toho někteří autoři odvozují závěr, že nálet ze srpna 1943 vlastně druhou světovou válku rozhodl. Skutečnost je však přece jen složitější. „Ze země všecko létalo vzhůru a nepředstavitelně hořelo. Byla to směsice záblesků pozemních obranných zařízení, která jako by zvětšovala objem jejich palby ve stejné míře, v jaké jsme je zaplavovali deštěm pum, směsice výbuchů, z nichž jeden byl efektnější než druhý. Vypadalo to jako hořící uhlí – zkrátka peklo! Plameny měly všechny možné barvy – červenou, oranžovou, zelenou, modrou a nevím jakou ještě. Exploze stíhala explozi rychlostí vymykající se představivosti,“ popsal situaci nad cílem seržant J.-J. Minguy ze 101. perutě, jehož cituje britský historik Martin Middlebrook v knize Nálet na Peenemünde.

„Myslím, že spousta z nás odešla z instruktáže poněkud mystifikovaná a ani trochu zaražená. Velice jasně si vybavuji svou vlastní reakci. Bylo to velké vzrušení vyhlídkou na účast na náletu, který je zřejmě odlišnější a závažnější než jiný průměrný útok na nějaké německé průmyslové centrum. Zároveň jsem předpokládal, že vzhledem k riziku bude tato operace poněkud nepříjemná,“ vzpomíná na stránkách Middlebrookovy knihy seržant Burger. Posádky téměř šesti stovek těžkých čtyřmotorových bombardérů, které britské Královské letectvo oné noci vyslalo nad ostrov Usedom, samozřejmě nevěděly, co přesně letí bombardovat, ostatně, nejen v Británii, ale i v samotném Německu tehdy tajemství Peenemünde znalo jen velmi málo lidí. Každý si však dobře uvědomoval zásadní důležitost nastávajícího bojového úkolu. Na druhou stranu, kdyby si Britové nebyli takřka stoprocentně jisti, že záhadný cíl stojí opravdu za to, nikdy by neriskovali vyslání tak mohutného bombardovacího svazu. Jak ale onu jistotu získali? Informace, že nacisté vyvíjejí technologicky velmi vyspělé, a tudíž obrovsky nebezpečné zbraně, sice britské tajné služby k dispozici měly, často i od odbojových hnutí v okupované Evropě, šlo však povětšinou o zprávy útržkovité, nejasné, a u řady z nich měli zpravodajci podezření, že jde o nacistické blufování, o falešnou stopu. I proto se v Londýně rozhodli nejasné zprávy, že se na ostrově Usedom děje něco opravdu zvláštního, prověřit leteckým snímkováním. To sice není tak efektní, jako shazování tisíců pum, nicméně efektivita bombardování bez něj prudce klesá. A pokud platí, že o výsledku války mohl rozhodnout jeden podařený nálet na centrum vývoje Hitlerových zázračných zbraní, tak o něm vlastně rozhodly jedny bystré ženské oči.

„Měla jsem za úkol zkoumat letecké snímky pořízené z výzvědného letounu. Nebyla to zrovna lehká práce, neboť kamera se v okamžiku expozice často nacházela ve výšce kolem deseti kilometrů nad fotografovaným objektem. Přesto šlo o fascinující práci, která přinášela skutečné uspokojení. Moje laboratoř nebyla příliš přitažlivá, ve skutečnosti to byla koupelna. Naštěstí jsem používala jen minimum technických pomůcek, a tak mi i tato místnost postačovala. Vzpomínám si, že jednoho květnového dne roku 1943 jsem dostala nový balíček fotografií. Nebyly k nim přiloženy žádné bližší údaje, aby nedošlo k vyvolání podvědomé sugesce a k potlačení ostrosti mé vlastní indukce. Lehce jsem mohla rozeznat baráky, domy, tovární budovy. Zaujala mne však jedna černá skvrna – beztvarý obrys poblíž středu snímku. Dívala jsem se a dívala. Nakonec jsem rozeznala, že jde o druh železniční rampy,“ popsala později Constance Babington-Smithová situaci, kdy poprvé spatřila odpalovací rampu pro letounovou střelu V-1. Snímkovací lety pokračovaly a i díky ostřížímu zraku Babington-Smithové začalo Peenemünde postupně vydávat své tajemství. Špionážní zprávy, že tam Němci vyvíjejí nebezpečné střely, které se mnohým analytikům dlouho zdály přitažené za vlasy, se najednou nevývratně potvrzovaly. Nadále nebylo nač čekat – situace si žádala rázný zásah. Constance Babington-Smithová se narodila v roce 1912 a před válkou pracovala jako modistka. Ale zajímala se též o letectví a psala články do leteckých časopisů. V červenci 1940 vstoupila do pomocné ženské služby letectva. V dubnu 1941 byla pověřena organizací a řízením zvláštní sekce, jež měla za úkol vyhodnocovat a identifikovat objekty, které se objevily na snímcích pořízených britským letectvem na nepřátelském území.

„Díky bystrým očím slečny Smithové a neobyčejné schopnosti číst a interpretovat snímky zhotovené letci RAF se britská výzvědná služba průběžně orientovala v nejnovějších pohybech německého a italského loďstva, ve výstavbě obranných opevnění či v počtu a druzích raketových odpalovacích základen, což bylo samozřejmě využíváno ve vojenských operacích,“ píše Michał Wojewódzki v knize Akce V-1, V-2, z níž jsme citovali i samotnou vzpomínku Constance Babington-Smithové. Britové ji dokonce půjčovali Američanům pro vyhodnocování snímků z bojišť v Pacifiku, a tak Constance obdržela nejen vysoké britské, ale i americké vyznamenání. Americké noviny ji nazvaly „dívkou s nejbystřejším párem očí na světě“ a Winston Churchill, jehož dcera Sarah též za války vyhodnocovala letecké snímky, ji obdařil titulem „Miss Peenemünde“.

To se po noci ze 17. na 18. srpna 1943 ocitlo v troskách, i když ne úplně tak, jak plánovači náletu zamýšleli. Nálet měl především zničit technické vybavení a zahubit pokud možno co největší počet expertů, pracujících na vývoji nových smrtících zbraní. Nicméně jeho hlavní nápor neudeřil úplně přesně, a zasáhl též ubikace pracovního tábora, kde bydleli zahraniční pracovníci, tedy lidé, nasazení zde na nucené práce. A zasáhl též ubikace německého pomocného personálu. K nejsmutnějším pohledům v ponáletovém Peenemünde prý patřil ten na kupu těl německých děvčat, patrně sekretářek, zabitých pohromadě v obytných budovách blízko pláže. Tehdy osmnáctiletý Polák Czesław Bloch, jenž byl v Peenemünde na nucených pracích, vzpomíná v Middlebrookově knize na děsivost tohoto výjevu, který ho naprosto ochromil. Byť při náletu zahynula řada jeho krajanů, a mohl tudíž cítit jistou „satisfakci“, Bloch tehdy hlavně nechápal, „proč a zač muselo tolik mladých lidí umřít“. „My Poláci jsme doufali, že bombardování povede k ukončení války, všem nám ale bylo líto, že zahynulo tolik nevinných. Velmi rád bych viděl, jak jsou bombardováni gestapáčtí trýznitelé v Polsku. Právě oni to měli odpykat. Jenomže život musel jít jako obvykle dál, i když se mi o onom výjevu dodnes zdají zlé sny.“

Kdo má větší vinu na smrti druhých: ten, kdo mačká knoflík, kterým se vypouští bomba, nebo ten, kdo bombardér či raketu konstruuje? A vzlétly by britský bombardér nebo německá stíhačka bez obětavé práce pozemního personálu, kuchařkami a sekretářkami počínaje a mechaniky konče? Sotva. „Vědec, který vyvíjí rakety, necítí morální dilema. Kdyby tomu tak bylo, muselo by stejně hryzat svědomí každého, kdo se podílí na výrobě letadel. Letadlo je sice především dopravní prostředek, ale lze také pod něj zavěsit pumy a hodit je někomu na hlavu. Rakety jsou absolutně to samé,“ pronesl konstruktér rakety V-2 Wernher von Braun později ve Spojených státech, kam ho, jakožto cennou válečnou kořist, Američané převezli a on se jim za to odvděčil mimo jiné i raketou Saturn V, která dopravila americké kosmonauty až k Měsíci. Wernher von Braun dnes slouží jako symbol technokrata, jenž se s etickými důsledky svých vynálezů příliš netrápí. Drtivá většina členů jeho týmu britský nálet na Peenemünde přežila, jednoho z nich však britské bomby alespoň na čas přiměly k trochu hlubší reflexi. „Začal jsem si uvědomovat, že tady možná dřepím na konci dráhy nějaké anglické pumy a přitom během dne pracuji na přípravě něčeho docela stejného v podobě rakety, určené k vypuštění na Angličany. Dolehlo to na mě o to silněji, že jsem byl vědec, nikoliv voják vycvičený bojovat proti nepříteli a zabíjet ho. Přimělo mě to zvážit, čemu se věnuji ve své vlastní práci – jenže druhý den ráno to normálně vystřídal život,“ říká v knize Nálet na Peenemünde jeden z německých vědců, Siegfried Winter. Ach ten život! Jeho „systémová rutina“ je tak silná, že většinu lidí přinutí provádět běžné úkony a podávat někdy až hrdinské pracovní výkony v rámci země a systému, kde žijí, aniž by si svoji situaci dokázali hlouběji promyslet a případně z toho vyvodili důsledky.

Ale zpět k náletu. Martin Middlebrook ve své knize polemizuje s těmi, podle nichž britský nálet ze srpna 1943 přímo „vyhrál válku“. Zpoždění celého složitého projektu jak letounové střely V-1, tak rakety V-2 mělo řadu příčin, nejenom jeden velký nálet, který však, podle Middlebrooka, zdržel nasazení raket V-2 minimálně o dva měsíce. Přeci jen, část technického zařízení nálet zničil, a čas zabral též přesun výroby raket z prozrazeného, poničeného a zranitelného Peenemmünde jinam – do obrovské podzemní továrny Dora společnosti Mittelwerk u Nordhausenu v Durynsku v pohoří Harz. „Podzemí tvořily dva esovitě zahnuté tunely o délce kolem 1800 metrů a šířce 11 metrů, spojené 46 příčnými halami, v nichž probíhala výroba. Celková délka podzemních chodeb přesahovala na konci války 12 kilometrů, projektováno však bylo mnohem více. Část tunelů byla ražena volně ve skále, ale na některých místech byly chodby navíc i betonovány,“ uvedl v lednu 2008 v článku o nacistických podzemních továrnách časopis VTM Science. Přímo v podzemí a později i ve venkovních barácích byli ubytováni vězni z koncentračního tábora Buchenwald, píše se dále v citovaném článku. Valná část jich zde zahynula: otrocká práce v podzemí byla spolu s mizernou stravou a hygienickými podmínkami vysilující sama o sobě, navíc se k ní přidávala i brutalita dozorců a ke konci války též skutečnost, že zdejší nedobrovolní pracovníci byli považováni za nositele tajemství. Uvnitř se kromě montážní linky na výrobu raket V-2 nacházely i kanceláře, dílny a další provozní sekce. Nacisté sem přesunuli také výrobu motorů pro stíhačky a střel V-1. Venku ležely koncentrační tábor s krematoriem, kasárna SS a nádraží. Na místě postupně pracovalo kolem 60 tisíc vězňů, z toho 25 tisíc jich zde přišlo o život. Vyrobeno bylo přibližně 6000 raket V-2, z toho polovina se použila v ostrém boji – další sloužily k testování nebo šlo o zmetky. Řada vězňů v Doře totiž součásti raket vědomě poškozovala, čímž zachránila život mnoha lidem, přičemž ten svůj často obětovala, neboť trestem za sabotáž byla pochopitelně smrt. „Odhaduje se, že válečné nasazení V-2 připravilo o život asi 7000 lidí. Na každého z nich však připadali navíc přibližně tři další lidé, kteří zemřeli při jejich produkci v komplexu Dora,“ konstatuje časopis VTM Science. Raketa V-2 tak vešla do historie jako jediná zbraň, při jejíž výrobě zahynulo více lidí než při jejím nasazení. A když už jsme se dotkli morálního hodnocení Wernhera von Brauna a členů jeho týmu, dodejme, že nelidské podmínky v Doře těmto geniálním vědeckým mozkům určitě nemohly uniknout.

K operačnímu nasazení letounových střel V-1 a raket V-2 došlo až zhruba rok po britském náletu – i díky tomu, že spojenecké nálety na jejich technické zázemí pokračovaly. 13. června 1944 dopadla na Londýn první letounová střela, 8. září pak raketa V-2. Pamětníci útoků raket V-2 uvádějí jeden zvláště děsivý rys: vzhledem k nadzvukové rychlosti zazněl nejprve výbuch a teprve potom byl slyšet svist letící rakety. „Raketa fungovala perfektně, jen přistála na špatné planetě,“ komentoval to cynicky Wernher von Braun, samozřejmě, až po válce. Na válečný obrat již tyto „zázračné zbraně“ nestačily, bylo jich vyrobeno a vypuštěno přece jen málo a vylodění spojenců v Normandii připravilo německou armádu o odpalovací zařízení na francouzském pobřeží, tedy nejblíže Londýnu. A otázkou také je, zda vůbec nešlo o zásadní strategicko-ekonomický omyl. „Do vývoje rakety investovalo nacistické Německo dokonce více než Američané do projektu Manhattan, jehož výsledkem byla atomová bomba. Převedeme-li obě částky na srovnatelnou měnu, americký dolar z roku 1943, dostáváme zhruba tři miliardy dolarů pro V-2 oproti dvěma miliardám pro Manhattan. Za tuto částku by třetí říše vyrobila 55 tisíc špičkových tanků Tiger,“ uvádí Lukáš Přibyl, autor, jenž se specializuje na kosmonautiku, v článku otištěném v týdeníku Respekt 8. října 2007.

Z V-2 netěžili jen Američané, ale i Sověti, kteří z ukořistěného materiálu sestavili vlastní kopie raket V-2. Bez Wernhera von Brauna a obrovských zdrojů nacistické třetí říše investovaných do jeho projektu by se lidstvo podívalo do vesmíru asi mnohem později. Stálo to ale za to, zvláště připočteme-li tisíce mrtvých vězňů v Doře? Písní Rocket (Raketa) od americké skupiny Smashing Pumkins se s Vámi, milí posluchači, pro dnešek ze studia Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

25.3.

Ohnivá křídla - reportáže o 313. peruti RAF (1946)

Předkládáme vám kopii knihy "Ohnivá křídla" v kvalitním digitálním rozlišení. V jejím podtitulu stojí: "Několi...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola ÚSTRu

Aktualizováno: 24.5.2019 14:13 | Rubrika: Aktuality
Letní škola ÚSTRu

Ústav pro studium totalitních režimů, Centrum současného umění DOX a Stálá konference asociací ve vzdělávání vás zvou na letní školu. Letní škola je určena pro učitele dějepisu a společenských věd. Název letošního ročníku je: "Sto...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT