Pane Sovadino,

když se pouštíte do Hoßbachova protokolu, tak byste si měl zjednat více informací. Opomněl jste toho dost. Německým tajným poradám jsou přítomni zapisovatel a sekretářka, dělající si poznámky nebo stenografující, odpovědní za to, že zaznamenaný text se bude shodovat s vyřčeným. Jejich koncept záznamu se pak předloží účastníkům k opravám a ke schválení. Pak se záznam přepsaný na stroji, podepsaný tím, který ručí za doslovnost záznamu, uloží do oficiálních akt. Nic takového se na schůzce s Hitlerem 5. 11. nestalo, všechny role suploval jediný člověk – Hoßbach. O pět dní později sepsal o schůzce rukopisnou (sic) zprávu, a jako takovou ji dvakrát nabídl Hitlerovi k přečtení, který odpověděl, že nemá čas to číst. Poněkud zvláštní přístup Hitlera k dokumentu tak zásadního významu. Ludwig Beck, náčelník generálního štábu, jej četl, Werner von Blomberg si dokument také možná prohlédl. Ostatní účastníci porady ani nevěděli, že rukopisný zápis existuje. V norimberském procesu se ono memorandum objevilo ve strojopisu místo v rukopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl; vypověděl v zajateckém táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho rukopisnému originálu“, ale že postrádá jím zapsané kritické námitky Neurathovy, Blombergovy a Fritschovy k Hitlerovým argumentům. Tedy že odpovídá v celku, nikoliv v detailech. Hoßbachův originální rukopisný zápis dodnes není k nalezení, takže strojopisný záznam je s nějvyšší pravděpodobností spojenecký podvod. Britský týdeník Spectator z 16.–23. 12. 1995 o Hoßbachově protokolu napsal: „Tento dokument je ověřená fotokopie kopie mikrofilmu přepsané ,ověřené kopie´, kterou připravili Američané podle přepsané ,ověřené kopie´, kterou připravili Němci, podle neověřených Hoßbachových rukopisných poznámek, které napsal zpaměti pět dní po schůzce s Hitlerem 5. listopadu 1937.“