
Zimní sovětsko-finská válka
30. listopadu 1939 začala sovětským útokem na Finsko takzvaná zimní válka. Stalin počítal se snadným vítězstvím, Rudá armáda však nakonec utržila asi největší – a krvavě zaplacenou – ostudu ve svých dějinách. Na Zimní válku zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zaostřeno na moderní dějiny – Zimní (sovětsko-finská) válka
Scénář pořadu
Zima se blíží a my dnes zaostříme na Zimní válku, tedy na přepadení Finska Sovětským svazem v roce 1939. Sovětsko-finská válka začala 30. listopadu 1939 leteckým útokem na Helsinky, ostřelováním jihofinského pobřeží a útokem 27 sovětských divizí, podporovaných silnými tankovými svazy a dělostřelectvem.
Zimní válka (finsky Talvisota) je běžně považována za součást druhé světové války, není to však obecné mínění a zejména v anglicky a rusky mluvícím světě je často označována jako souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Značný význam při výběru jedné ze dvou interpretací hraje otázka, zda posuzovatel souhlasí s názorem, že Sovětský svaz byl v letech 1939-1941 spojencem a spolubojovníkem Osy. Po porážce Polska si Sovětský svaz rychle upevňoval postavení ve své sféře vlivu. A podle tajných dodatků paktu Molotova a Ribbentropa z 23. srpna 1939 se do sovětské zájmové sféry dostala i země tisíců jezer. Takzvané smlouvy o vzájemné pomoci s Lotyšskem, Estonskem a Litvou zajistily Sovětskému svazu klidný týl a poskytly mu možnost umístit své vojenské základny na území těchto států. Endre Bojtár v knize Oloupení Evropy o těchto smlouvách píše: „Konečný cíl jasně prozrazovaly velitelské mapy zhotovené v září 1939, kde pobaltské státy figurovaly už jako sovětské socialistické republiky. Prvním krokem k dosažení tohoto cíle byly smlouvy o vzájemné pomoci, které Sovětský svaz těmto zemím vnutil a v jejichž důsledku mohly na území pobaltských států trvale pobývat sovětské vojenské jednotky.“
Na konci září 1939 zahájila sovětská vláda vyjednávání s Estonskem. Po Estoncích přišli na řadu Lotyši. A pak následovali Litevci, kteří též podepsali vnucenou dohodu. Ta jim sice přinesla Vilnius neboli dříve (do té doby) polské Wilno, avšak, jak uvádí Endre Bojtár: „Na Litvě se po podepsání smlouvy ujalo rčení: ‚Vilnius je náš, ale Litva patří Rusům.‘“ 5. října, tedy v den, kdy byla podepsána vynucená dohoda s Lotyši a kdy probíhaly rozhovory s Litevci, pozval Sovětský svaz do Moskvy i finskou delegaci. Ta obdržela seznam území, která Finové musí Sovětskému svazu podstoupit: přístav Hanko, okolí Petsama (Pečengy) u Severního moře, pět ostrovů ve Finském zálivu a téměř tři tisíce čtverečních kilometrů v Karélii. Sověti dále žádali, aby Finsko demilitarizovalo sovětsko-finskou hranici a uzavřelo s nimi smlouvu o vojenské spolupráci.
Za postoupení území, jež mělo zajistit bezpečnost Leningradu, Sovětský svaz nabízel dvojnásobné teritorium ve východní Karélii. Finové však mocného souseda nikoli neoprávněně podezírali, že usiluje o anexi jejich země, která ostatně dříve patřila carskému Rusku. Novinář Jiří Hanák o sovětských požadavcích v listopadu 1999 v časopisu Týden, v článku nazvaném příznačně „Obr do pidimužíka mydlí“, napsal: „Rusové chtěli finské strategické ostrovy v Baltském moři, námořní a letecké základny Hanko a Suursaari na finské pevnině a posunutí finské hranice u Leningradu na západ. Poslední požadavek byl zvláště fikaný. Posunutí hranic na 140 kilometrů široké Karelské šíji by znehodnotilo tamější finská opevnění, takzvanou Mannerheimovu linii. Finská vláda v Bílé knize učinila srovnání, co by splnění podobných požadavků znamenalo pro Británii, kdyby po ní někdo něco podobného žádal: musela by se vzdát Normanských ostrovů, Orknejí a Shetland, cizí moc by opevnila přístav Southampton, hranice by se posunuly hluboko do vnitrozemí a za své by vzala většina britských obranných zařízení.“
Není divu, že se Finové zdráhali na něco takového přistoupit – celý listopad Finsko odolávalo tlaku Kremlu. Pak však, podle předem vypracovaného scénáře, přišel pohraniční incident, vyprovokovaný sovětskou armádou. Sovětský svaz z něj obvinil Finsko, 29. 11. s ním přerušil diplomatické styky a příští den bez vypovězení války zaútočil. Zanedlouho se však sovětská generalita měla přesvědčit, že zdánlivě jednoduchá vojenská akce přináší četné problémy. Na rozdíl od Čechoslováků v Mnichově se Finové nepodrobili nátlaku. Čelili obrovské přesile 105 dní tak chrabře, že napsali nejslavnější kapitolu svých dějin, získali si obdiv svobodymilovného světa a respekt nepřátel. Jaroslav Šajtar o sovětsko-finské válce v listopadu 2004 v časopisu Reflex napsal: „Sověti se krutě přepočítali. Dobře vycvičení finští vojáci, často na lyžích, pod obratným velením vzdorovali převaze dokonalým splynutím s drsnou přírodou. Rozbili nepřátelské jednotky na malé skupiny a postupně je likvidovali. Pokus Rudé armády dobýt pásmo opevnění známé jako Mannerheimova linie nejprve ztroskotal. Prosincová bilance bojů – skoro sedmdesát tisíc vyřazených sovětských vojáků proti třinácti tisícům finským – hovořila jasně. Mnoho sovětských tanků se stalo nebojeschopnými nejen kvůli palbě Finů, ale také kvůli mechanickým poruchám, uvízlo ve sněhových závějích nebo se propadlo do bažin. Ani ‚stalinští sokoli‘, tedy sovětští bojoví piloti, svými výkony neoslnili, a navíc ‚rudý letecký teror‘ proti civilistům, jak jej pojmenoval finský prezident Kallio, vyvolal odpor světové veřejnosti.“ Nicméně část světové veřejnosti, ta levicově orientovaná, stála na sovětské straně. Politicky chtěl Sovětský svaz celu věc vyřešit nechvalně proslulou institucí takzvané dělnicko-rolnické vlády. Blíže nám ji nyní přiblíží Jiří Hanák: „Moskva aktivovala finského emigranta Otto Kuusinena, žijícího v Sovětském svazu, jmenovala ho předsedou finské dělnicko-rolnické vlády, usídlila ho jakoby ve finském pohraničním městečku Terijoki (kde nikdy nebyl), navázala s ním diplomatické styky a soudruh Kuusinen Moskvě odstoupil, co požadovala. Načež Rudá armáda na pozvání premiéra Kuusinena vstoupila do Finska, aby dělnicko-rolnické vládě pomohla v boji proti reakčním generálům.“
Prostřednictvím Kominterny zorganizovala Moskva obrovskou propagandistickou kampaň za přijetí nové lidové vlády ve Finsku. Na Západě vyšla celá řada článků, které pak velmi rychle přebíraly a přetiskovaly sovětské listy. Podle Endre Bojtára: „Jedním z nejnadšenějších příznivců Kuusinenovy vlády byl londýnský Daily Worker, který ‚informoval‘ o tom, s jakým nadšením vítá finský lid Rudou armádu. Dnes je to už neuvěřitelné, ale popularizace nové vlády se zúčastnily i takové osobnosti, jako byl G. B. Shaw, John Steinbeck, Džaváharlál Nehrú a Martin Andersen Nexö.“ Soudruh Kuusinen sice Moskvě na papíře odstoupil, co požadovala, avšak, jak již víme z citované ukázky, Rudá armáda nedokázala ona území dobýt. Třiapůlmilionové Finsko hrdinně vzdorovalo stosedmdesátimilionovému Sovětskému svazu. Proti jednomu finskému obránci stálo dvaačtyřicet rudoarmějců, ve vojenské technice byla sovětská převaha neméně zdrcující. Ale Finům přišla na pomoc i příroda, neboť uhodily největší mrazy za posledních sto let, doprovázené sněhovými vánicemi. Finové se cítili jako ryby ve vodě, sovětští vojáci v letních uniformách (neboť celá akce měla dle plánů trvat 10–12 dní) houfně umrzali. Jiří Hanák líčí situaci na bojišti následovně: „Elitní finští střelci v sobích kožíšcích s bílými maskovacími návleky a s lyžemi, které nesundávali ani při střelbě vleže, přepadali ze zálohy ruské kolony. Tanky ničili Molotovovými koktejly, nebo je chytali do záseků. Rusové si nemohli ani cigaretu zapálit, aby je odněkud z lesa nestihla kulka. O teplém jídle nemohla být řeč. Vrchní velitel Finů maršál Mannerheim znal své protivníky, sám po léta sloužil v carské gardě. Dobře odhadl největší protivníkovu slabinu, totiž nesamostatnost ruského vojáka, znásobenou Stalinovým vyvražděním velitelské elity v roce 1937.“
V předchozích minutách našeho pořadu padlo několik jmen i termínů, které bychom si měli blíže vysvětlit. A začneme Molotovovým koktejlem. S tímto pojmem se dodnes můžeme setkat poměrně často, hlavně ve zprávách o nějakých pouličních nepokojích. Dozvíme se, že demonstranti házeli Molotovovy koktejly, ovšem většina příjemců takové zprávy asi neví, o co přesně jde, a pokud ví, že se jedná o zápalnou láhev, netuší, proč se jí říká zrovna takto. Předchůdcem Molotovových koktejlů byly již ve starověku hliněné nádoby, obsahující velmi hořlavé látky (obvykle nějaké zvláštní oleje). V moderní době se první masové použití Molotovových koktejlů objevilo ve španělské občanské válce, kde primitivní zápalné láhve představovaly improvizovanou zbraň proti tankům a obrněným automobilům. Stejnou úlohu hrály i v Zimní válce, kde byly často jedinou dostupnou protitankovou zbraní finských jednotek. Zde také zbraň dostala název Molotovův koktejl. Původní tvar zněl: „koktejl pro Molotova“ a finští vojáci, kteří s ním přišli, jím vyjadřovali svůj postoj k muži, který byl dle nich hlavním původcem Zimní války a byl ve Finsku oblíben ještě méně než Stalin. Jméno později převzali za velké vlastenecké války sovětští vojáci. Důvody byly smíšené, podle některých za tím stála úcta k jednomu z čelních představitelů SSSR, ale podle jiných výkladů se v tomto pojmenování naopak odrážel názor, že Molotov nese zodpovědnost za nepřipravenost Sovětského svazu v době německého útoku, takže po něm byla pojmenována jediná improvizovaná zbraň, která sovětské pěchotě zbyla.
Mannerheimova linie je název pro systém opevnění, který ve 20. a 30. letech vybudovalo Finsko napříč Karelskou šíjí, aby přehradilo nejsnadnější přístupovou cestu v případě útoku Sovětského svazu. Jméno dostala po maršálu Mannerheimovi, který nejprve stavbu Linie navrhl a později též řídil její budování. Navzdory pověstem a propagandistickým tvrzením Rudé armády se jednalo převážně o lehké opevnění, rozeseté příliš řídce, než aby se dalo považovat za skutečně silně opevněnou linii. Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu byl finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden ze zakladatelů samostatného finského státu. Byl pobočníkem posledního ruského cara - Mikuláše II., poté však tvůrcem Finských ozbrojených sil, vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo (občanské, zimní, pokračovací i laponské), a v pořadí 6. finským prezidentem (v letech 1944-1946). Zajímavé jistě je, že Mannerheimova rodina byla švédskojazyčná a mladý Carl Gustaf se studiu finštiny příliš nevěnoval - ve skutečnosti se řádněji finsky učil až v dospělosti a nedá se říci, že by si finštinu osvojil nějak dokonale. Přesto je Finy ctěn jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska – v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a za vynikajícího stratéga zejména obranných, zdržovacích a ústupových bojů.
Rudá armáda ve snaze zmírnit ostudu, kterou jí Zimní válka přinesla, vykreslovala Mannerheimovu linii jako „nejsilnější pevnost Evropy“. Její konečné prolomení mělo znamenat obrovský triumf, jakého měla být schopna jen ta „největší a nejsilnější armáda“. V tajných materiálech (zejména pak v souhrnné zprávě o Zimní válce, kterou pro Stalina a nejvyšší velení vypracoval maršál dělostřelectva Voronov) se síla Linie hodnotí mnohem střízlivěji, stejně jako příčiny neúspěchů Rudé armády. Zpočátku ale v Moskvě střízlivé hodnocení rozhodně nepřevažovalo. Podle Jiřího Hanáka: „Když fronta koncem prosince jako by ustrnula, rozhodl se Stalin k radikálnímu činu. Nejdříve ze všeho se zběsile pohádal s komisařem obrany Klimentem Vorošilovem. Stalin mu vyčítal neschopnost armády, kterou měl komisař na starosti, Vorošilov zase Stalinovi vyčetl krvavé čistky v důstojnickém sboru. V návalu nezvládnutelného vzteku a ponížení prý dokonce po Stalinovi mrštil pečeným seletem.“ Tím spíš pak Stalin jmenoval novým velitelem maršála Semjona Timošenka. Timošenko přisunul nové neopotřebované divize a shromáždil ohromnou masu děl, letectva a tanků. V únoru 1940 na Mannerheimovu linii udeřila síla, které vyčerpaní Finové už jen těžko odolávali. 4. března 1940 maršál Mannerheim oznámil finské vládě, že armáda už není dále schopna útočníkovi úspěšně vzdorovat. A dvanáctého března finští delegáti v Moskvě podepsali sovětsko-finskou mírovou smlouvu.
Finsko sice ztratilo území, které Stalin požadoval, ale uhájilo si státní samostatnost. Když zaútočil na Sovětský svaz Hitler, Finové toho využili a dobyli ztracená území zpět – avšak vzhledem k jejich zkušenosti z přelomu let 1939 a 1940 se jim lze jen těžko divit. Tak začala takzvaná Pokračovací válka. Finská armáda pak musela čelit masivnímu útoku Rudé armády v roce 1944, a opět dokázala státní samostatnost uhájit. Finsko nakonec po válce nespadlo do sovětské sféry vlivu, ale zůstalo neutralizované, a tudíž samostatné. Tomuto – zčásti krvavě vybojovanému – procesu se říká finlandizace.
Průběh sovětsko-finské války bedlivě sledoval nacistický generální štáb. Konstatoval odbornou nedostatečnost velitelského sboru Rudé armády, jež plynula z nezkušeného mládí a z chybějících osobností, zaznamenal nekvalitní komunikační a dopravní strukturu, jakož i nevalnou bojovou morálku. Z toho vyvodil závěr, že ruská armáda nemůže vzdorovat armádě moderně vybavené a moderně řízené. V tom se přepočítal, nicméně pokud dnes někomu přijde německé přepadení Sovětského svazu jako šílená a k neúspěchu předem odsouzená akce, v dobovém kontextu analýzy Zimní války dostává německé rozhodnutí k útoku přeci jen realističtější obrysy.
Finská armáda ztratila během Zimní války asi 70 000 mužů (přes 22 tisíc mrtvých a skoro 50 tisíc těžce raněných). Ruští vojenští historici v současné době vyčíslují ztráty Rudé armády na 130 tisíc mrtvých či zmizelých a na více jak 250 tisíc nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (proti 70 finským) a zničení nebo vyřazení asi 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel. Ale sami Finové odhadli ztráty Rudé armády v rozmezí 400 až 600 tisíců mužů. A touto tragickou bilancí náš dnešní pořad dospěl k závěru. A na závěr přijde Apocalyptica. Tak se totiž jmenuje finská hudební skupina, která se proslavila interpretací původně heavy metalových skladeb osobitým způsobem aranžovaných pro violoncello. My si pustíme jejich interpretaci skladby skupiny Metallica nazvané „Creeping death“, tedy „Plíživá smrt“. A za doprovodu zvuků vyluzovaných čtyřmi finskými apokalyptickými violoncellisty se s Vámi ze studia Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu
Zaostřeno na Moderní dějiny
Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.
Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.
Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.
Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.
Související články
- Druhá světová válka III. část: 1944-1945 (25.4.2014)
- Druhá světová válka I. část: 1939-1941 (31.3.2014)
- Zimní válka na stránkách britského válečného tisku (2.12.2013)
- Reakce Kominterny a I. ilegálního vedení KSČ na podpis paktu Molotov - Ribbentrop (8.3.2010)
- Východní fronta - Operace Barbarossa (21.12.2009)
- Tzv. pakt Molotov - Ribbentrop (23.8. 1939) (2.8.2009)