Pasáže jsou vybrány z knihy: MÁDR, Oto. V zápasech o boží věc: Vzpomínky, texty a rozhovory. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2007. s. 37–45. ISBN 975-80-7021-876-1.

SVOBODEN V NESVOBODĚ

Rozevřela se mi – tehdy už v naprosto reálném vědomí – perspektiva šibenice, ale zároveň mi byl dán bezpečný klid duše, takže jsem výhled do své nejbližší budoucnosti přijal téměř s radostí. Spíše zvědavě jsem sledoval další průběh. V blízké policejní stanici nám vzali všechno z kapes, obvinili nás ze zabití dítěte na silnici a nechali čekat. Pak přijeli ostří hoši ze Státní bezpečnosti a odvezli mě do Bartolomějské ulice, odtud příští ráno na pár dní do Valdic u Jičína, jak jsem sluchem odhadl. Vše bez výslechu, a nakonec zpátky do Bartolomějské.

Nebylo to tak dávno, co jsem chodil do kostela v Bartolomějské ulici k sestrám třetího řádu svatého Františka sloužit mši svatou. V roce 1951 vyhnali sestry z kláštera při kostele a zřídili v něm po důkladných adaptacích věznici. Když jsem se tam ocitl, vonělo to novotou, teprve pár týdnů předtím byla budova předána k novému účelu. Cely byly ještě čisté, ale téměř bez zařízení. Spali jsme na podlaze na slamnících. Na cele nás bylo střídavě dva až sedm. V noci se svítilo, ale mohli jsme se zabalit do přikrývek. Režim nebyl, až na hlad, zvlášť krutý. Kdo měl peníze, mohl si přikupovat chléb a drobnosti. Já na to neměl, až po čase mi povolili psát a vyžádat si peníze z domova.

Začaly výslechy. První vyšetřovatel nebyl správný „gestapák“, také u toho dlouho nevydržel. Zato náčelník skupiny vyhrožoval: „Vy nám to řeknete! Všechno nám řeknete! A kdybyste to tady měl říct s posledním dechem, tak nám to řeknete!“ Přitom mířil prstem na podlahu přede mnou.

Jenže na mne to nezapůsobilo: „Protestuji, to je násilí, teror.“

Pak jsem měl i jiné referenty: Zásadně jsem ve výpovědích potvrzoval jenom to, o čem mě bezpečně přesvědčili, že už vědí. Před soudem řekl prokurátor: „Mádr nepřiznal nic než to, co se už vědělo.“ Tím nechci tvrdit, že je to jediný správný způsob boje, ale mně se osvědčil. Kněžský svobodný stav byl výhodou. Přitom bylo ještě cennějším svědectvím statečné chování ženatých.

Vyšetřovací vazba je zajímavá zkušenost. Byl jsem v Bartolomějské přes léto. Ze společníků, které jsem měl na cele, si zvlášť vzpomínám na mladého Holanďana. Ilegálně k nám přešel, aby utekl v Holandsku vojně. Říkal: „Vojáky posílají u nás do kolonií, a když se dostanou domorodcům do rukou, ti jim přeřezávají šlachy na nohou, to by se mi nelíbilo.“ Ten mládenec měl už v Československu kamaráda, který sem také utekl, pracoval ve Zlíně a měl se prý dobře. Můj Holanďan byl komunista, říkal: „Rusové do pěti let zaberou Evropu a do dvaceti Ameriku.“

Můj další referent vážil snad sto padesát kilo. Posadil se na stůl, houpal nohama a svrchu na mě hřímal něco o dělnické třídě a imperialistech. „Nepřátele smeteme!“ – říkal v různých obměnách. Pak mi zavázal oči, bylo dlouho ticho. Najednou mi zařval do ucha, abych se přiznal. Další referent mě popadl za límec, jako by mě chtěl škrtit. Protestoval jsem, že je to bezpráví, ale vcelku jsem byl klidný.

Převezli mě do Ruzyně, kde jsem strávil třináct tvrdých měsíců, z toho sedm před soudem a šest po něm. Režim byl ostrý. Na cele jsem byl sám. Byla to velká cela s dvěma okny, kdysi tu prý býval nějaký ústav, v oknech byla ozdobná mříž. Ustlal jsem si, jak jsem byl zvyklý v Bartolomějské. Bouchání: „Kabát složit! Položit vedle kavalce!“ Začal jsem usínat, přestože mi prudké světlo svítilo do očí. Bouchání. „Ruce na deku!“ Namítal jsem, že je mi zima. „Ruce na deku!“ – trval na svém. Znovu jsem začal dřímat. Bouchání. „Jak to ležíte? Rovně ležet!“ Tak to šlo celou noc.

Pomalu jsem se zacvičil na ruzyňský způsob života. Také jsem někdy musel odložit deky a ležet jen v prádle. Když jsem to nevydržel, za trest jsem chodil a chodil, než dozorce řekl: „Můžete si lehnout a přikrýt se.“ Jiní to měli ještě horší, museli třeba svléknout všechno. Všelijakých možností, jak lámat vyšetřovance, bylo mnoho. Později jsem se dověděl, že referent může dovolit mít ruce pod dekou, ale já jsem si žádné výsady nezasloužil.

Náš případ převzali podle všech náznaků referenti z Brna. Byli různí. Jejich šéf byl cynik, starý komunista, bez nějakých lidských citů. Jeho zástupce byl o něco lepší. Držel jsem se svého stylu z Bartolomějské. Co už spolehlivě věděli, to jsem přiznal, jinak nic. Referenti se střídali. Zkoušeli různé metody. Byl jsem v temnici, listopadová zima, tam se netopilo, a já věčně nachlazený. Ráno takzvaná káva s kouskem chleba. Celý den jsem musel chodit, večer jsem si mohl lehnout, ale na ledový beton, takže jsem prochodil i noc. Po druhém poslání do temnice jsem řekl referentovi, který se zajímal o můj dojem z takového zacházení: „V temnici někdo změkne a někdo ztvrdne!“

Výslech, to byla šachová partie, kdo s koho. Nejzajímavější z referentů byl jeden Brňák. Zpíval latinsky žalmy a liturgické hymny. „To koukáte, že to znám.“ Jednou přišel jenom na chvíli, aby mě hlídal, když ten, co mě právě vyslýchal, byl náhle odvolán, a řekl mi jen tak: „Já se vám divím, vy a Krčméry, oba doktoři, každý něčeho jiného, a oba stejní, nic z vás člověk nedostane!“ Pro mne to sdělení mělo cenu, byl jsem mu vděčný – i když on pravděpodobně jen počítal s politickou změnou.

Nejvíc jsem si dělal starosti o chlapce a děvčata z našich kroužků. Už před zatčením jsem jim říkal: „Kdyby k něčemu došlo, nemusíte mě šetřit, mně už nic ani nepřitíží, ani nepomůže.“ Postupně se provalovala jedna věc za druhou, při výsleších padala nová a nová jména. Prosil jsem Pána, aby aspoň ten nebo ta zůstali ušetřeni. Nakonec jsem vše poručil Božímu řízení. Také začalo být jasné, že všechny nezatkli. „Prosím vás,“ řekl mi ten můj referent z Brna, „kdybychom měli všechny zavřít, kdo by nám pak zůstal na vysokých školách?“ Samozřejmě to řekl se značnou nadsázkou, ale rozhodně bylo mnoho našich chlapců a děvčat předvoláno k výslechům.

Měsíce plynuly, hladu přibývalo a kilogramů ubývalo. Vážili nás každý měsíc, zhubl jsem velice, jiní však na tom byli ještě hůř. Balíky nebyly. Brýle jsem neměl celou dobu před soudem a pak ještě pár týdnů. Samozřejmě žádné čtení, žádný papír ani tužka, nic. Většinou jsem byl v cele sám. Před soudem mi dali na celu bonzáka (neboli nasazeného donašeče), aby ze mne něco dostal. Byl to starší muž, říkal, že je advokát a že působil v Bratislavě. Později jsem se však dověděl, že to byl novinář, významná figura v rukou Státní bezpečnosti. Za kolaboraci a konfidentství během německé okupace byl prý původně odsouzen k trestu smrti. Vykládal mi své osudy, jako by se svěřoval příteli. Koncem války utekl na Západ. Z Vídně byl unesen. Poslední, co si pamatoval, bylo, že seděl v kavárně a pil kávu. Líčil také, jak už šel k popravě, kat se mu omlouval, aby prominul, že mu to musí udělat. Odpověděl sprostě. Najednou mu sdělili, že dostal od prezidenta milost. Mnoho věděl, znal lidí významné i nevýznamné. Kolik z jeho řečí odpovídalo pravdě, to se nedalo zjistit.

Většinou jsem byl na cele sám, a to bylo dobré. Promýšlel jsem otázky svého oboru. Modlil jsem se. Nejhorší byl zápas se zimou. Přitom celý první rok žádná vycházka. Teprve těsně před soudem najednou zvýšení stravy, dvojnásobná dávka – tenká vrstvička jídla v jídelní misce se zvýšila na trochu tlustší. V Ruzyni bylo jídlo dobře připravené, takže hlad spíše probouzelo.

Bylo jasné, že bude proces. Myslel jsem, že se dostanu do skupiny s Josefem Zvěřinou, Baptistou Bártou a dalšími, ale ty soudili teprve půl roku po mně. Sestavili zvláštní skupinu a začali nás připravovat k monstrprocesu. Mne postavili do čela jako vatikánského agenta rezidenta pro celou republiku, vyškoleného v Římě ke špionážní aktivitě. Z Vladimíra Jukla udělali rezidenta pro Slovensko. Ale to jsem se dovídal jen postupně.

K soudu mě začal připravovat mladík v uniformě. Přinesl papír, na něm otázky a žádoucí odpovědi. Bylo to absurdní: samá velezrada a špionáž. Odmítl jsem to rezolutně. Napřed strašil, pak jsme se dohadovali, a já jsem uvažoval. Leccos už bylo známo – moskevské procesy konce třicátých let, nedávno kardinál Mindszenty v Maďarsku – pozor, pozor, říkal jsem si, monstrproces je téměř jistý. Buď si připravím možnost něco tam sdělit, anebo si tu možnost úplně zatarasím. Jestliže mě předtím přiotráví drogami jako Mindszentyho, budu tam jako žalostná figura. V druhé, lepší alternativě snad budu moci vydat svědectví. Udělat nyní nějakou hrdinskou výpověď pro uši jednoho estébáka by nemělo smysl, to si musím připravit až pro soud. To ovšem znamená, že nyní musím přistoupit na nějaký přijatelný kompromis, samozřejmě na nic hanebného.

Celé týdny jsme se handrkovali a vyslýchající se střídali. Znovu jsme se vraceli ke stejným věcem. „Nepodepíšu!“ – opakoval jsem do omrzení. Nakonec jsme se dohodli, že se v textu mých výpovědí neobjeví slovo „velezrada“. Podobně jsem protestoval proti charakterizování mé korespondence s cizinou a posílání zpráv Vatikánskému rozhlasu jako „špionáž“. Zdůrazňoval jsem, že šlo pouze o interní zprávy z církevního světa a že na spojení s centrem církve máme právo. On však trval na svém, a tak se jednou nebo dvakrát v „mých“ administrativních protokolech slovo špionáž objevilo. Před soudem jsem hodlal podat věci naplno ve správném světle.

Pak nastalo období učení nazpaměť. Soustavně jsem se odchyloval od textu a zkoušel formulovat věci po svém. Zastavoval mě:

„Ne, tak to není!“

Odporoval jsem: „Přece si nemyslíte, že někdo vezme mou výpověď vážně, když budu odříkávat text jako gramofon a ještě k tomu vaším jazykem!“

Nakonec si zvykl, a já jsem různým způsobem obměňoval sestavený text s úmyslem teprve před soudem vystoupit naprosto otevřeně.

Režim v Ruzyni se stal snesitelnějším, nabyl jsem dojmu, že mě nemají v úmyslu před soudem fyzicky zlomit. Dokonce mě krátce před ukončením ruzyňského pobytu vzal referent na dvacetiminutovou procházku. Po celém roce vazby poprvé a naposled.

MONSTRPROCES

Konečně se přiblížil den soudu. Jednou večer mě naložili do antona (jak se říkalo policejnímu autu bez oken) a vezli do Brna. Na Cejlu mě vsadili do špinavé cely k vězni, který také čekal na soud, myslím, že za pokus o ilegální přechod hranic. Oholili mě. Z domova mi zařídili poslání obleku a kolárku. Referent sice naléhal, abych si vyžádal kleriku. Odmítl jsem, nebudu přece ještě zvyšovat efekt veřejného monstrprocesu. Dostal jsem tedy civilní šaty, ale musel jsem si vzít alespoň kolárek.

Soud začal 11. června 1952. Byl rozvržen na tři dny. Přelíčení se nekonalo v soudní budově, ale v největším brněnském sále, v hale sokolského stadionu, kde mohlo být přítomno na patnáct set diváků, sehnaných z brněnských továren a různých koutů Moravy. Po zahajovacích formalitách a přečtení obžaloby začal výslech obviněných. Byl jsem první na řadě, jako vedoucí nesourodé skupiny. Nesourodé proto, že k naší skupině Katolické akce byla režií toho divadla připojena skupina obviněná z vraždy, která s námi neměla nic společného. Záměr byl, jak vyplývalo z řeči prokurátora Čížka, čtoucího obžalobu, průhledný: u veřejnosti, zpracované rozhlasem a tiskem, měl být vzbuzen dojem souvislosti mezi náboženskou a kriminální činností. Než začal můj výslech, museli ostatní obvinění opustit sál a čekat, až na ně postupně přijde řada. Tak jsem nemohl ovlivnit všechny ostatní.

Vystoupil jsem na vysoké pódium k mikrofonu. Přede mnou soudní senát, nalevo prokurátor Čížek, napravo obhájci ex offo. Čížka jsem už znal z krátkého prokurátorského výslechu těsně před soudem ještě v Ruzyni. Byl to podivný člověk, spíše s maskou než tváří. Později jsem se dověděl, že se v mládí kompromitoval s německými okupanty. Obhájci byli trapní, apriorně uznávali naši vinu za prokázanou a jen nesměle žádali soud, aby nám přiznal polehčující okolnosti, a to způsobem ponižujícím nás a urážejícím naši víru a oddanost církvi. Prostě – naplánované divadlo.

Před mikrofon jsem předstupoval s úmyslem odpovídat zdrženlivě a nenechat se vyprovokovat, pokud ovšem nebude třeba hájit Boží věc. Pak bez ohledu na následky jsem hodlal vydat svědectví. Vydrželo mi to jen asi deset minut. Pak začal prokurátor klást stále jedovatější otázky. Útočil, ironizoval. Snažil jsem se odpovídat věcně, s nadhledem, a především svobodně, předpojatí posluchači měli pochopit, že před nimi nestojí zdeptaný zločinec hrající zbaběle o svůj život. Situace mi ozřejmila, že nejsem povinen dbát mezí, za nimiž bych si nerozvážně ohrozil život, ale že musím před veřejností vydávat svědectví Kristu a církvi, souzené v nás. Katolíci přítomní v sále mi později potvrdili, že to tak správně pochopili.

Když jsem se vrátil na lavici obžalovaných, zeptal jsem se vedle sedícího dozorce, jak jsem tam byl dlouho. Ochotně se podíval na hodinky a zašeptal: „Dvě hodiny.“ Tón jeho hlasu mě potěšil. Nesnažil jsem se tedy marně. Zdálo se mi, že ohlas na mé vystoupení i mezi posluchačstvem nebyl nepříznivý. Když jsem pak po výslechu každého dalšího obžalovaného předstupoval na vyzvání k pultu, abych se k výpovědi vyjádřil a zodpověděl doplňující otázky, pokaždé to v sále zašumělo. A pak opět, když se mi někdy podařilo prokurátora trochu usadit. Později, po příchodu na Mírov, mi řekl jeden z tam přítomných kněží, že na brněnském soudu byl mezi diváky i jeden z jeho farníků a ten že se vrátil z procesu povzbuzen, že se většinu z nás souzených nepodařilo zlomit a že prý zejména Václav Razik a já jsme vydali krásné svědectví. Nepokládám to za zvláštní hrdinství, snad to bylo nějakým způsobem zakalkulováno do soudní režie, že potřebovali před veřejností ukázat na někom, že obvinění vypovídají svobodně, a že chtěli, aby se někdo odhalil jako zatvrzelý zlosyn, nijak nelitující svých protispolečenských činů.

Po mně nastoupil jako další obžalovaný dr. Vladimír Jukl, asistent matematiky na Přírodovědecké fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Choval se ukázněně, odpovídal jako žák, navenek to nebylo to, co bych od něho po všech zkušenostech s jeho nadšeným a obětavým apoštolátem čekal. Přesto to bylo naprosto vyznavačské vystoupení. Když jsem se s ním po letech setkal, řekl mi: „Tehdy před soudem jsem se cítil mimořádně špatně, bolela mě hlava, vše docházelo do mého vědomí zastřeně.“ Není divu, prožil krutou vyšetřovací vazbu v Bratislavě, včetně bití a jiných způsobů mučení až do bezvědomí. Tím obdivuhodnější je, že se před soudem choval důstojně.

Růžena Vacková, docentka archeologie a dějin umění na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, vešla do soudní síně s úsměvem. Vyzařovala z ní vnitřní svoboda, bylo znát, jak je povznesena nad vykonstruovanou špínu, kterou se necítí být zasažena. Mluvila nepolemicky – Ano, ano. Její přístup byl odlišný od mého, asi v tomto smyslu: „Říkají velezrada, špionáž? Prosím, ať je po jejich. Já bych se za to nestyděla, i kdyby to v této souvislosti bylo pravda.“ Josefu Hoškovi, který soustavně popíral, řekla později při konfrontaci v Ruzyni: „Ale Pepánku, má to smysl se s nimi hádat? Vždyť je to jedno! Jednou budeme na to hrdí, že jsme byli proti nim.“ Měla svou zkušenost. I před soudem se četlo, že ji za války věznilo gestapo, že její blízcí dva příbuzní, bratr a švagr, byli popraveni a že sama byla ilegálně činná v protinacistickém odboji. Bylo na ní vidět, že je vyčerpaná dlouhou vyšetřovací vazbou. Někdy těžce vykoktávala odpověď. Například když prokurátor křesťanskou sociální pomoc, v níž Růženka vynikala, znevažoval tím, že to bylo vypočítavé kupování duší, s námahou nalézala přiléhavou formulaci. Ona, která byla známá poutavostí a náročností svých přednášek. Přesto bylo i její vystoupení důstojné a sympatické.

Václav Razik, brněnský kaplan, odpovídal zpočátku jako hodný chlapec. To mi vadilo, ale v rámci odpovědí na otázky zaznělo křišťálově čisté vyznání: „Šel jsem na kněžství proto, abych pomáhal mladým lidem. To byl můj hlavní motiv a cíl. A to jsem také dělal. Nemohl jsem ty mladé nechat opuštěné. Když to nešlo jinak, věnoval jsem se jim soukromě. Žádné politické cíle jsem svou činností nesledoval, chtěl jsem jen sloužit lidem a Pánu Bohu.“ Jenže i to ohrožovalo režim postavený na ideologické nenávisti.

Matka Bohumila Langrová, představená kláštera boromejek v Praze pod Petřínem, to neměla lehké. Marně jsem jí, dávno před zatčením, když mně poskytla úkryt v klášteře, dokazoval, že oni nemají právo na pravdu, naopak obviněný má právo hájit se, jak umí, a v tomto případě hájit spravedlnost a nevinné lidi zapíráním je oprávněná sebeobrana a morální povinnost, tudíž nemůže být hříchem. Odporovala: „Já to nedokážu.“ A tak přiznala, komu poskytla azyl – čtyřem pronásledovaným kněžím, včetně mne – a že dala značné peníze na takzvanou ilegální Katolickou akci i na plánovaný odchod můj i jiných do ciziny. Před soudem vystupovala pokojně a s úsměvem. Zazářila jako úctyhodná osobnost.

Matka Marie Vintrová, představená kláštera v Rajhradě, vykonávala na Moravě podobnou službu jako Bohumila v Čechách. Ale její vystoupení bylo spíše smutné. Vypadala jako raneček neštěstí. Uplakaná se doznávala ke všemu. Hájila se tím, že chtěla jen pomáhat, že nikomu nechtěla ubližovat, že nechtěla jednat proti zákonu. Nevím, co ji tak změnilo. Dříve měla pověst silné osobnosti.

Pak přišla na řadu ta druhá, k nám záměrně přiřazená skupina: Vlastimil Železný, Alois Pokorný, Zdeněk Čačka, všichni vysokoškoláci, a pater Stanislav Ledabyl. Železný se držel pěkně. Střízlivě přiznával pravdu, věděl, že mu jde o krk, protože zabili člověka. Pokorný vypovídal trochu zkroušeněji. Nebylo možné nepřiznat to, co považoval za zabití v sebeobraně. Soud rozmazával detaily činu. Bylo to natolik otřesné a nízké, že po všech lžích a polopravdách, která jsme dosud od „obránců“ zákona vyslechli, i tento čin, aspoň tak, jak byl referován, vzbuzoval nedůvěru, zda to skutečně tak bylo. O samotném faktu zabití však nemohlo být pochyb.

Podle doznání Železného a Pokorného byli oba členy protistátní skupiny. Z ne zcela jasného důvodu se oba skrývali na domovní půdě v jedné obci. Jednoho dne k nim přišel mladý pekařský dělník s přáním, aby ho přibrali do skupiny. Zpočátku mu důvěřovali, ale pak se hoch začal chovat divně a vzbudil podezření, že spolupracuje se Státní bezpečností. Řekli mu to. Hlídali ho, na noc svazovali. Nevěděli, co dál. O posvícení se pekař pokusil o útěk. Chytili ho a ve rvačce, kdoví, jak se to seběhlo, Pokorný vystřelil. Zraněného chlapce svázali, přivolali vedení ilegální ozbrojené skupiny, uspořádali soud a vynesli nad zrádcem trest smrti oběšením, který neprodleně vykonali.

Stalo se, co se dalo čekat: když nenajdou nic na našich apoštolsky aktivních lidech, budou se snažit najít někde něco, čím nás budou chtít zdiskreditovat. A tak se jim hodili ti dva mládenci, kteří, jako tenkrát mnozí, chtěli bojovat za svobodu se zbraní v ruce a dopustili se v panice nerozvážného činu. Propaganda pak šířila v obměnách slova prokurátora: „Vidíte, kam až vede výchova takových Mádrů – až k vraždám!“

Ke skupině mladíků byl přiřazen farář Stanislav Ledabyl, který chlapce znal a měl je kdysi ve skautském oddílu. Ledabyl přišel k soudu dost zlomený. Přiznal, že je v úkrytu navštívil, ale popřel, že by je k činu naváděl. Oblečený v klerice byl nejžalostnější postavou procesu. Ve vyšetřovací vazbě mu dovedli, jak se zdá, vsugerovat pocit viny. Nadlouho tím byl potom traumatizován.

Druhého dne přišli na řadu svědkové. Většinu z nich přivedli z vyšetřovací vazby, kde čekali na vlastní proces a byli ještě pod bezprostředním vlivem vyšetřovatelského vymývání mozků. Nicméně, přestože téměř z každého vystoupení zaznívala ve větší či menší míře terminologie i styl ruzyňských vyšetřovatelů, nikdo ze svědků se neodchýlil od věcné pravdy a nesnažil se vykoupit svalováním viny na druhého.

Výjimkou bylo smutné vystoupení brněnské studentky z kroužku, který vedl Václav Razik. Nedívala se ani vpravo, ani vlevo, jakoby fascinovaná nespouštěla oči z předsedy soudu a prokurátora. Uctivě, až s jakousi energií vypovídala, jak ji pro práci v Katolické akci získal pater Václav, jak byla horlivá, co všechno dělala a že to bylo z vnitřního přesvědčení.

„Vy jste katolička?“

„Ano, já jsem věřící katolička.“

„Jaký máte vztah k papeži a k církevní hierarchii?“

„Uznávám Svatého otce v Římě, ale nemohu souhlasit s reakční politikou Vatikánu a našich biskupů.“

„A přece jste pracovala v tom duchu?“

„Ano, já jsem tomu tenkrát slepě věřila, ale teď to už vidím jinak. Ve skutečnosti to všechno nebylo tak svaté, jak se nám to jevilo. A musím tu veřejně poděkovat pánům referentům Státní bezpečnosti, že mi trpělivě a vlídně osvětlovali skutečný stav věcí. Teď tomu všemu rozumím. Vím, že v pozadí byla politika proti nám, proti socialismu. Jsem jim za to velmi vděčná.“

Přibližně tak vypovídala. Na její výpověď nelze zapomenout. A pohled na ni? Ruina, mechanický reproduktor, zbavený vlastní vůle. Jak ji přivedli do tohoto stavu, nevěděla ani ona sama. Brzy nato vyklepala morseovkou do sousední cely jiné z našich děvčat, co se stalo, že nechápe, jak mohla tak mluvit, že je z toho úplně dole. Před zatčením se chovala statečně. Nicméně potom ve vězení a i léta po něm nesla své brněnské „selhání“ jako trvalé psychické zranění. Nebylo to však její selhání, byl to zločin vyšetřovatelů.

Pak přišla na řadu její matka. Vypovídala podstatně statečněji, i když bylo vidět, že je svázána obavou o dceru.

Ze světlých bodů svědeckých výpovědí mi utkvěly v paměti zejména dva – Krajčíkové a Tomka. Jiřina vešla do sálu nezlomené, povzbudivým holčičím úsměvem nás všechny pozdravila. Pak jako žákyně odpovídala na otázky do chvíle, kdy se jí zeptali na mne, kterého měla usvědčit:

„Co víte o poměru Mádra k hierarchii?“

„Věděla jsem, že je oddán Svatému otci v Římě a našim pánům biskupům.“

„A jaký je váš poměr k hierarchii?“

„Tentýž.“

Mirek Tomek, můj nejbližší spolupracovník v apoštolátu, sekretář a pravá ruka, vešel s úsměvem. Odříkával vše, jak ho naučili, včetně formulací „velezrada“ a „špionáž“. Zděsil jsem se, to přece není Mirek. Ale pak přišel vlastní výslech. A tu jsem pochopil, jak promyšlený byl ten úvod: dělal si prostor pro vlastní vystoupení. I nejzabedněnější posluchač musel vidět, že teď teprve mluví on. Báječně se mu povedl kontrast přechodu z ovládané žalostné figurky k vystoupení nezlomeného křesťana.

Prokurátor: „Jste vděčný Mádrovi, že vás do toho zatáhl?“

„Ale ne, pane prokurátore, pater Mádr mě do ničeho nezatáhl. Naopak, já jsem k němu přišel, a to několikrát, aby mě přibral do nějaké akce. On zpočátku váhal, teprve po delší době se mi podařilo ho přemluvit, že mi dovolil stát se jeho spolupracovníkem.“

Když jsem byl vyzván, abych potvrdil jeho svědectví, šel jsem kolem něho a letmo jsme si podali ruce. Dozorce mi za to vyčinil a příště jsem k mikrofonu musel jít tak, abych se nemohl přiblížit k vyslýchanému.

První část posledního, třetího dne procesu patřila závěrečným řečem prokurátora, obhájců a nás obviněných. Když začal mluvit prokurátor, vypadalo to hrozivě, obnovil jsem v duchu ochotu přijmout i trest smrti. Napřed mluvil obecně o společenské nebezpečnosti našich „trestných činů“, pak hodnotil každého zvlášť. Na adresu Železného a Pokorného řekl: „Společnost si nemůže dovolit luxus živit takové stvůry!“ O mně se vyslovil: „Obviněný Mádr má za sebou činnost, která si zaslouží absolutní trest. On však ve srovnání s těmi odpornými jedinci nepracoval s pistolí, ale s psacím strojem, takže obžaloba netrvá na absolutním trestu.“

Někdo z mocných zřejmě rozhodl, že by bylo politicky neúnosné udělat ze mě mučedníka. Náznak toho jsem zaregistroval už v průběhu vyšetřování: „To byste byl rád, kdybyste byl mučedník! To byste byl svatý, modlili by se k vám! Viďte?“

Můj obhájce prosil soud, aby velkodušně přihlédl k tomu, že jsem byl ovlivněn studiem a prostředím, ve kterém jsem vyrostl, a podobné nic neříkající řeči. Ani zmínka o meritu věci. Někteří z nás se v závěrečné řeči omezili na formální prohlášení, že se připojují ke slovům svého obhájce. Já jsem řekl, že nechci nic dodat.

V poslední přestávce před vynesením rozsudku jsem se dostal do kóje vedle Jukla. Povídali jsme si tiše skrz tenkou stěnu, vykonal si zpověď. To byla naše odpověď na pokus zlomit životní nerv církve. Tak začala má vězeňská pastorace.

Rozsudek: Vlastimil Železný a Alois Pokorný trest smrti. Oto Mádr doživotí, Vladimír Jukl 25 let, Žofie Langrová 20 let, Růžena Vacková 22 let, Václav Razik 18 let, Marie Vintrová 17 let. Ze skupiny, která patřila k Železnému a Pokornému, dostal Zdeněk Češka 15 let a pater Stanislav Ledabyl 14 let.

MÁDR, Oto (15. 2. 1917 Praha – 27. 2. 2011 Praha)