
Vzpřímená duše pro přímočará muka - rozhovor s Milošem Doležalem
O tajemném pohybu číhošťského kříže, Toufarově vroucné tváři a nehrdinském hrdinství. Letošním suverénním vítězem literární ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha se stal básník, spisovatel a publicista Miloš Doležal se svou knihou o P. Josefu Toufarovi. Tou završil své dvacetileté úsilí, s nímž pátral po dramatickém životním osudu číhošťského mučedníka. Kniha se setkala s velkým ohlasem nejen v církevním prostředí, ale vyhrála i prestižní anketu Lidových novin Kniha roku.
Co ti proběhlo hlavou, když ses dozvěděl, že se tvoje kniha Jako bychom dnes zemřít měli stala v anketě Lidových novin knihou roku?
Radostný údiv, že se kolem P. Toufara nepřestávají dít pozoruhodné věci. Vědomí, že se Toufarův hlas i svědectví dostaly k široké veřejnosti. Došlo mi, že se tím Josef Toufar „hlásí o slovo“ a že skrze tuto knihu chce vážně i varovně promluvit k naší hodnotově rozbředlé a relativizující současnosti, k návratu komunistů i dalších politických oblud.
Existuje vysvětlení pro to, že o tuto knihu lidé projevili nebývalý čtenářský zájem, takže se musí stále dělat dotisky a kniha se stala opravdovým bestsellerem?
Toufarovo svědectví je lidsky ohromně silné. Už jen ta jeho tvář, čistá a vroucná, se nás čímsi naléhavě dotýká. A pak – on, obyčejný venkovský muž, dokázal odolávat brutálnímu mučení, v hrozivé samotě a tmě, obklíčen vrahy. Tělem až do krve a smrti stvrdil to, co kázal a učil. Oslovuje skutky. Jeho kněžství bylo ve znamení praktické pastorace. Žádné klerikální zapouzdření před hříšným světem, ale veselá otevřenost. A ještě jeden moment hraje roli – pokusil jsem se napsat knihu neupovídanou, sevřenou, o živém, mužném člověku.
V závěru knihy žádáš pamětníky, kteří by mohli dalším střípkem přispět do mozaiky života P. Toufara, aby se ti ozvali. Plánuješ tedy případné nové vydání knihy?
Ozvala se mi ještě řada pamětníků s dopisy či fotografiemi a během jara vyjde rozšířené a doplněné knižní vydání. Byl také nalezen konvolut Toufarových listů hradeckému biskupství z roku 1948, kdy jako zahrádecký kněz čelil okresním komunistům, kteří usilovali o jeho přeložení. „Magnet“, kterým byl do Číhoště přitahován, je tím evidentnější a zřejmější.
Prvním vyvrcholením tvého zájmu o Josefa Toufara byla diplomová práce z roku 1992. Přiklonil ses v ní k názoru, že pohyb křížku zosnovala Státní bezpečnost. Dnes tvrdíš, že se tento jev nedá racionálně vysvětlit.
K číhošťským událostem jsem se v knize pokusil přiblížit z nového úhlu pohledu – odpovědět na otázku, proč se to vše stalo právě Toufarovi, kvalitnímu knězi. V roce 1992 nebyla možnost prostudovat tolik archivních materiálů jako dnes. A od té doby jsem měl příležitost mluvit s řadou dalších svědků, podrobně zkoumat Toufarův život a také čas o všem důkladně přemýšlet. Došel jsem k přesvědčení, že se v Číhošti 11. prosince 1949 nejednalo o provokaci StB, nýbrž o tajemný, mystický jev. Estébáci se do celé kauzy vbourali až začátkem ledna 1950 a jako materialisté nemohli přijmout teorii, že nešlo o zásah lidské ruky. Zběsilé údery vyšetřovatele Máchy do Toufarovy tváře a těla byly výrazem běsnícího strachu špiček komunistického režimu z praktického popření základních pouček jejich ateistického kultu. Pohyb číhošťského kříže rozzuřil k nepříčetnosti totalitního rudého Leviathana, který chtěl v té době přistoupit ke „konečnému řešení náboženské otázky“.
Toufarovi farníci od samého počátku považovali pohyb křížku za zázrak či zásah Boží. Co pro tebe setkávání s nimi znamenalo?
Řada z nich to nejdříve četla jako znamení osobní, určené jim samotným. A postupně začali hledat způsob interpretace – podobně jako P. Toufar, který byl opatrný v používání slova „zázrak“. Toufar v jednom dopise píše: „můžeme konstatovat čistě jen věc. Že Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si být vědom svého posvátného úřadu…“ Hovořil jsem se dvanácti svědky pohybu kříže z 11. prosince 1949. Všechna ta setkání pro mne znamenala autentický dotyk. Oni osobně ručili za viděné a většina z nich pevně potvrzovala, že se jednalo o tajemný jev.
Jak bys ty sám charakterizoval pohyb křížku? Šlo o zázrak či Boží znamení?
Nejzákladnějším obrazem celé kauzy je pro mne Toufarův život, v němž je přítomno – stejně jako v pohybu číhošťského kříže – jisté Boží vedení. P. Toufar se nepřipletl pasivně do dějinného soukolí, které ho semlelo, nýbrž patřil, řečeno slovy francouzského spisovatele Léona Bloye, mezi „vzpřímené duše, jaké Prozřetelnost uchovává pro přímočará muka“. Jako by byl různými životními překážkami předem připravován. Sám pro sebe si pohyb číhošťského kříže a jeho následné zkroucení čtu jako Boží dotyk – zachvění. Bůh promluvil skrze otřásání kříže a otřásání svého lidu, který bude znovu vystaven pronásledování a bude kráčet temnou nocí. Kříž se zachvěl, ale nespadl.
Jeden žák sedmé třídy zareagoval na mé vyprávění o výsledcích tvého bádání slovy: „Pokud to byl zázrak, nebyl to dobrý zázrak, protože Josefa Toufara umučili.“ Co bys mu na to řekl?
Zázrak, nebo přesněji tajemný pohyb, číhošťského kříže je pro mě Božím znamením. A takové znamení může posilovat ve víře, přinášet naději, ale může být zároveň varováním. Josefa Toufara neusmrtil pohyb kříže ani Bůh, nýbrž horda fanatických stoupenců bolševické ideologie. Stejně jako když Bůh poslal na svět svého syna, byl to Herodes, a ne Bůh, kdo dal povraždit nevinné děti.
Josef Toufar podepsal režimem organizovanou Katolickou akci, zdravici Stalinovi, v roce 1949 přijal komunistický zákon o vztahu státu a církve…
Po svém dramatickém přeložení ze Zahrádky byl P. Toufar pochopitelně opatrnější. Na druhé straně – podpis pod Katolickou akcí vzápětí odvolal a zdravici Stalinovi podepsala a složení slibu Československé republice učinila drtivá většina duchovních – nebyl to žádný kolaborantský ústupek. A k tomu je třeba přečíst si Toufarův posudek od církevního tajemníka: není ochoten k budovatelskému úsilí. Toufar v Číhošti nevyčuhoval, ale ani se nehrbil, nepodlézal.
Čím nás může dnes Josef Toufar inspirovat?
Neformálností, sociální citlivostí, smyslem pro humor, naplněností ve svém povolání, nestavěním zdí mezi věřícími a nevěřícími. I angažovaností ve věcech obce a kraje – třeba organizováním kulturních akcí. Hovořil o Kristu méně slovy, ale více skutky.
Jakým člověkem byl vyšetřovatel StB Ladislav Mácha, který Josefu Toufarovi surovým zacházením způsobil smrt?
Nejen byl, on stále žije! Několikrát jsem s ním hovořil. Vyprávěl mi, že pochází z katolické rodiny, jako kluk ministroval, chodil v procesí na Svatou Horu a už tehdy se mu prý katoličtí duchovní zhnusili. Po únoru 1948 se stal velitelem estébácké instruktážní skupiny, jež působila ve Valdicích, a patřil tam mezi nejbrutálnější sadisty. V životě jsem se nesetkal s tak nenávistně kyselým člověkem. Před soudem vystupoval jako chudáček stařeček, chodil tam o dvou francouzských holích, ale cestou domů je vůbec nepoužíval. Neustále mi opakoval, že křesťanství je největší podvod světa.
Prokurátor Karel Čížek vyslýchal P. Toufara i obyvatele Číhoště. Ve své diplomové práci zvýrazňuješ jeho roli více než dnes. Zmiňuješ jeho českobratrský evangelický původ a nenávist vůči katolíkům inspirovanou povrchním prvorepublikovým pojetím husitské tradice. Proč ten rozdíl?
Na počátku devadesátých let nebyl možný přístup k řadě archiválií a Čížkova role v číhošťské kauze byla do té doby Jiřím Brabencem a dalšími publicisty, včetně mě samotného, zveličována – třeba na úkor velitele jednoho ze sektorů StB Josefa Čecha. Výslechů Toufara se Čížek nezúčastňoval, vyslýchal svědky pohybu křížku, byl přítomen u filmové rekonstrukce a připravoval se – společně s prokurátorkou Brožovou-Polednovou – k inscenovanému veřejnému procesu s P. Toufarem. Čížek se také nechvalně vyznamenal v dalších proticírkevních procesech. Knihou vyvracím jednu z tradovaných legend – v propagandistickém filmu kamera na kazatelně nezachytila prokurátora Čížka, ale přímo zmučeného P. Toufara několik hodin před jeho smrtí. A ruka, která tahá ve filmu za drátky, není Toufarova, nýbrž estébáka Průši, jenž se k tomu v roce 1968 doznal.
Josef Toufar zemřel 25. února 1950 v sanatoriu pro stranické kádry v Legerově ulici v Praze. V téže budově umírá 19. ledna 1969 českobratrský evangelík Jan Palach. Nelze to chápat jako ekumenické znamení vyzývající ke smíření po staletích různých výčitek?
Ta budova je podivuhodným místem, propojením dvou novodobých českých mučedníků a dvou náboženských tradic. Shodli jsme se s historikem Petrem Blažkem, že by na této budově měla být umístěna pamětní deska zdůrazňující právě toto osudové dějinné protnutí.
Proč právě na Vysočině došlo k nejznámějším zločinům komunismu, jako je „číhošťský zázrak“ či babický proces, při němž bylo odsouzeno k smrti sedm našich občanů-katolíků?
Je to krajina žulovitá – pevné podloží, neúhybné charaktery, víra testovaná řadou protivenství. Katolíci a evangelíci, faráři i laici se na Vysočině osvědčili v protinacistickém odboji. Těchto pevných vazeb si byli komunističtí funkcionáři vědomi. Na Vysočině se také nedařilo zakládat zemědělská družstva. Soukromí zemědělci patřili k čelným představitelům svých obcí – třeba Antonín Plichta ze Šebkovic, popravený se svými dvěma syny v babické kauze. A Vysočina měla své katolické intelektuály – od Josefa Floriana až po Jana Zahradníčka. Bolševik usiloval tyto pevné vazby zpřetrhat. To se mu bohužel podařilo. K mému zděšení Vysočina nyní volí Miloše Zemana za prezidenta.
Můžeme jako společnost odčinit dluh, který vůči Josefu Toufarovi máme?
Nevím, jestli se jedná o dluh celé společnosti. Řada ulic, budov, parků či turistických stezek dnes nese Toufarovo jméno či pamětní desku. Domnívám se, že z jeho oběti (a z obětí dalších mučedníků) i kněžského nasazení by v současnosti daleko více a podstatněji mohla a měla čerpat právě katolická církev. Ale je tu ještě jeden dluh – jeho tělo by mělo být exhumováno z šachty ďáblického hřbitova a důstojně pohřbeno v Číhošti, kam P. Josef Toufar bytostně patří.
Rozhovor, který připravil Michal Šimek, vyšel v příloze Katolického týdeníku Perspektivy č. 4 /2013
Základní údaje o Miloši Doležalovi a jeho tvorbě čtěte na stránce Slovníku české literatury po roce 1945
Diskuse
Vzpřímená duše pro přímočará muka - rozhovor s Milošem Doležalem
Komunisté prováděli velmi tvrdou propagandu.A přesto nemohu pochopit, že se většina nechala zlomit.Jsem ročník 1942.Rezoluce dětí žádajících trest smrti jsou otřesné...
Související články
- Nastolení komunistického režimu a první politické procesy v ČSR na přelomu 40. a 50. let (1.11.2014)
- Římskokatolická církev v období normalizace (22.11.2012)
- Katolická církev v období protektorátu - odboj a utrpení (12.10.2012)
- Pryč od Vídně, pryč od Říma! Katolická církev v období první republiky (1918–1938) (31.7.2012)
- Karlovarský program – plán likvidace katolické církve (10.6.2012)
- Osudy biskupa ThDr. Josefa Hloucha (30.4.2012)
- Fotogalerie Jerzy Popiełuszko - kněz Solidarity (1.1.2012)
- Internace českých biskupů v době komunismu (30.11.2011)
- Koncentrační tábor Dachau – symbol utrpení českých kněží (21.11.2011)
- Arcibiskup Josef Beran - muž vzdoru, bolesti a naděje (25.10.2011)
- MUČENÍ - pracovní list k cyklu Abeceda komunistických zločinů (14.9.2011)
- Kardinál König a vatikánská „východní politika“ – Překonání izolovaného postavení církve v komunistickém režimu (9.5.2011)
- Akce Kláštery (24.11.2010)
- Jerzy Popiełuszko - kněz Solidarity (4.11.2010)
- Perzekuce mužských řádů a kongregací v českých zemích a Akce K (30.4.2010)
- Akce K - likvidace klášterů (30.4.2010)
- Mučení - Abeceda komunistických zločinů (4.1.2010)
- Číhošťský zázrak a osud kněze Josefa Toufara ve světle nových pramenů (5.12.2009)
- Exkomunikační dekrety jako zlomový bod vztahů státu a církve po únoru 1948 (19.11.2009)
- Politické procesy jako divadlo (20.10.2009)