Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Přineslo dvacáté století pro literaturu nějaká úplně nová témata?“ zeptal se reportér časopisu Reflex Jan Hrubý Viktora Fischla v jednom z rozhovorů v roce 1999. „Já  jsem příkladem toho, že alespoň židovský spisovatel nemůže nepsat o šóá, o holocaustu. To je nové téma, téma, které vzniklo v tomto století,“ zněla odpověď.

Ano, hrůzy holocaustu se staly tak silným mementem dvacátého století, že musely vstoupit i do světa umění. Také ve Fischlově tvorbě, která je jinak obsahově i volbou uměleckého žánru velmi mnohotvárná, nalezly pochopitelně své místo. Trpké ovoce holocaustu zůstává v srdcích, ve vzpomínkách, v podlomeném zdraví celých generací, v narušeném vnitřním míru, ve zborcené vnitřní harmonii nejen těch, kteří přežili, ale i jejich potomků. Rány se možná – kdož ví? – zacelily, ale jizvy zůstaly. Nelze psát o Izraeli a opomenout šóá, nelze psát o Židech, které by holocaust nepoznamenal, neboť není takových Židů. Proto vstupuje skutečnost plynových komor a její přetrvávající dopad do mnoha Fischlových povídek i románů – tu jen jako zaplašená vzpomínka, stín minulosti, tu výrazněji – ale zcela dominantní je už ve Fischlově prvotině v románu Píseň o lítosti, který zvítězil v roce 1948 v soutěži Evropského literárního klubu a později byl zfilmován.