Ukázka je vybrána z knihy: OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. Vyd. 4. Praha: Torst, 2013, s. 200–208. ISBN 978-807-2154-548.

Jan Anastáz Opasek (20. dubna 1913, Vídeň – 24. srpna 1999, klášter Rohr, Bavorsko)

Přišlo léto roku čtyřicátého devátého, a září. Požádal jsem, abych byl z vrátnice kláštera dřív přesně vyrozuměn, kdo za mnou jde, zvlášť kdyby přišli dva muži. Tak tehdy obyčejně zatýkání začínala. Žil jsem tedy v určité úzkosti, že může dojít také na mne; bylo v tom spíše hodně intuice.

Devatenáctého září se na vrátnici ohlásili dva páni, že jsou od městské správy a chtějí vědět něco stran našich automobilů. Když jsem tam přišel, legitimovali se jako tajní policisté, a než jsem se vzpamatoval, objevilo se víc než deset lidí v civilu. Požádali mě, abych se vrátil do prelatury, kde jsem kromě ložnice užíval prakticky jednu místnost jako pracovnu.

Tomu okamžiku předcházely zajímavé okolnosti, jichž jsem si všiml, vysvětlit jsem si je však nedokázal a souvislosti se mi ukázaly, až se stalo: právě ten den jsem sezdával v kostele na Bílé Hoře známého a všiml jsem si, že před kostelem postává a obchází několik uniformovaných policistů. A na fortnu v Břevnově přišla jakási dáma, která se vyptávala, jsem-li doma. Vrátný odpověděl: „Teď jede na Bílou Horu, kde sezdává.“ – Tuto osobu jsem pak viděl v Ruzyni ještě několikrát a mám dodnes dojem, že byla vysokou důstojnicí Státní bezpečnosti v Ruzyni. Jméno neznám, ale při mých pozdějších výsleších přišla někdy do místnosti, kde jsem byl vyšetřován, a můj referent se jí hlásil v pozoru.

Dva páni, následovaní mnoha dalšími, přišli na břevnovskou vrátnici hned po mém návratu z Bílé Hory. Šel jsem s nimi do pracovny. Začali velmi systematicky prohlížet knihovnu, stůl, vše, aniž by mi ukázali zatykač či alespoň povolení k prohlídce. Neměli nic. Přišli jako otrapové a také se tak chovali. Trvalo to několik hodin. V mé příruční knihovně byly také latinské knihy. Muž, který se mě na ně ptal, mluvil lámanou češtinou. Odhadoval jsem ho na Ukrajince nebo na Rusa. Smál se a se slovanským přízvukem v kostrbaté řeči se vyptával: „Tady ten nesrozumitelný jazyk, to taky čtete?“ Chovali se vtíravě a bezohledně, násilností se nedopustili. Ztratil se však jak můj opatský prsten, který ležel na stole, tak kříž, a nádavkem hodinky. „Zmizelé“ věci už jsem nikdy nedostal, nikdy jsem je neviděl, ač jsem po návratu z vězení v roce 1960 napsal ministerstvu vnitra seznam věcí, které od zatčení postrádám. Tenkrát se nepořizovaly při prohlídkách žádné seznamy, věci mizely; ztratily-li se peníze a další cennosti – to všechno bylo nepřehledné. Sám jsem tehdy byl samozřejmě rozčilen a všechny místnosti byly obráceny naruby. Materiály, o nichž se domnívali, že by mohly být závažné, odvezli s sebou. Stalo se mi to, co před několika lety s gestapem, které též odvezlo dopisy, Archy Florianovy atd. atd. – a také nevrátilo nic. Gestapo u toho nemělo tak velkou asistenci.

Když tohle všechno skončilo, požádali mě, abych se převlékl do civilu, vzal si nějaké toaletní potřeby – a odešli jsme. Rozloučit jsem se v klášteře s nikým nemohl. Tímto způsobem jsem byl zatčen. A se mnou zatkli i mé auto, v němž mě odváželi. Oni jeli ve dvou dalších autech, takže jsme jeli Prahou jako malý průvod až do Bartolomějské ulice. Tam jsem byl zaveden do jakési čekárny, v níž bylo více židlí, občas někoho přivedli a jiného – vždy v doprovodu uniformovaných či neuniformovaných příslušníků – odvedli. Velmi přísně a důrazně mě požádali, abych nemluvil, to se nesmělo. Asi kolem osmé večer mě odvedli, posadili do vězeňského auta a odvezli na Pankrác. V pankrácké přijímací kanceláři se mnou sepsali, co jsem měl u sebe. Zjevně tam u příjmu pomáhali již odsouzení; dívali se na mne s velkou útrpností a soucitem. Nesměl jsem vyslovovat své příjmení, říkali mi pan Anastáz. Prostě použili mého řeholního jména, které mi pro Pankrác zůstalo, kterým mne vyvolávali, když se o něco jednalo, když jsem – jednou – dostal balíček a podobně. Bránil jsem se: „Jmenuji se Opasek!“ Byl jsem okřiknut.

Odvedli mě do sklepa, do podzemní cely. Cely byly poměrně malé, tak pro dva, nanejvýš pro tři vězně. Bylo nás tam asi dvanáct, většinou Čechů v civilu. Denní život probíhal za stálého pokřiku. Jídlo jsme dostávali velmi ubohé a málo; zpočátku jsem ho nemohl jíst, tzv. vězeňská strava byla pro člověka z normálního života jen těžko přijímatelná. Tomu napomáhaly všechny pachy, které jídlo i cely doprovázely, pach celého vězení i to, že jsme byli na sebe tak natlačeni… Leželi jsme na slamnících a ty ještě nestačily, musely být dva až tři těsně u sebe, i na těch okrajích a mezerách leželi zatčení. Vězeňskou stravu jsem nemohl jíst asi dva dny.

V celách jsem žádného známého neviděl, ale při procházkách na dvoře jsem uviděl pátera Vondru, i kněze Václava Kuthana ze Stodůlek jsem zahlédl. Chodil tam v tom, v čem byl zatčen: v klerice. Při vycházkách na dvoře jsme se střídali podle určitého systému jednou denně. Několik desítek, snad i sto lidí se přibližně půl hodiny procházelo v kole a přitom jsme, kdo jsme se znali, pokoutními pohledy zjistili, že tam jsme.

Někdy v říjnu jsem byl odveden do kanceláře, kde sedělo asi deset lidí v civilu. Ptali se, jak se jmenuju, kdo jsem a co jsem dělal protistátního. V prvním okamžiku jsem byl ve stavu, kterému se říká „spadnout z nebe“. Řekl jsem jim, že si nejsem vědom žádné trestné činnosti, ničeho, pro co bych se mohl považovat za nějakého zločince, jak se mi to těch deset lidí snaží namluvit. Říkali mi: „Vy nejste pan Opasek, vy jste pan opatrný. Nechcete hovořit, ale vy budete hovořit. To se ještě naučíte, nic se nebojte. Vy budete mluvit sám od sebe a přiznávat se. Však víte, co je to zpověď. Pokorně a po pořádku budete hovořit o veškeré své protistátní činnosti.“ Neodpověděl jsem na to, poněvadž jsem to považoval za nesmyslné. Ale skutečně, během měsíců, které jsem pak strávil v Ruzyni v samovazbě, jsem přišel na to, že se člověk může dostat do takového duševního stavu, že se začne snažit dostat se někam dál, když už je v té situaci, neví, proč tam je, nikdo mu neřekne, co po něm chce… Že prostě na sebe něco řekne, aby se už třeba dostal před soud a byl vysvobozen ze samovazby, která je jednou z nejkrutějších věcí, když trvá měsíce. Já jsem v ní před soudem byl vlastně rok.

Někdy začátkem prosince 1949 jsem byl odvezen osobním autem. Tajně, večer, někam – abych nevěděl, kde jsem. Při cestě i potom v budově jsem měl zakryté oči, myslím, že jsem měl neprůhledné vězeňské brýle. Brýle nedržely tak pevně a lidé si všelijak pomáhali, aby aspoň trochu viděli, proto nám někdy vázali kolem hlavy ručníky, které jsme měli k vlastní potřebě. Ruce jsme museli držet za zády. Tak nás později dopravovali i k výslechům: se zavázanýma očima, a bachař nebo policista, který nás vedl, nás držel za rukáv nad loktem a cloumal námi, v zatáčce nás otáčel podle potřeby doleva nebo doprava.

Přes všechna opatření jsem náhodou poznal, že jsem v Ruzyni, protože na slamníku bylo razítko s označením ruzyňské vězeňské nemocnice. Bylo tam nemocniční lůžko. Nikdo tam nebyl. Protože jsem nevěděl, proč jsem se octl zrovna tam, vnitřně jsem se děsil, znal jsem všelijaké příhody, které mohly napovídat, že tu jde o zařízení namířené proti mému životu. Bránil jsem se, že nejsem nemocen. Jídlo jsem dostával stejně mizerné jako ostatní, kteří nebyli v nemocničním oddělení.

…

Začala moje samovazba. Nikdo se mnou nemluvil, nebyl jsem nikam předvolán, nikoho ke mně na celu nedali. Měl jsem jenom to jídlo a viděl jsem jenom dozorce. Všechno jídlo: snídaně, oběd, večeře, se stavělo na zem. Zvenčí zavřené dveře se otevřely, vyšetřovanec sebral z podlahy misky, dveře se zavřely. Ráno přicházel uniformovaný policista: „Máte přání, prosby?“ Stereotypní otázka, stereotypní postup. Vyšetřovanec číslo to a to hlásí toto. To byl denní život. Tam už jsem pravděpodobně dostal číslo. Někdy se změnilo, ale víceméně zůstávalo delší dobu stejné. Vzpomínám-li si dobře, měl jsem také číslo 1166.

V prosinci 1949 už vězeň v Ruzyni nesměl sedět. Jen krátce pří jídle, to znamená, že musel stát nebo chodit šestnáct hodin denně. V místnosti, do které jsem byl převeden z nemocnice, ani nebyla žádná sedačka. Bylo to ve staré budově s prostornými místnostmi, v níž byla za první republiky věznice pro mladistvé. Za války, myslím, tu budovu měli Němci. V roce 1948 se začala stavět veliká nová budova podle plánů státního vedení zčásti popraveného po procesech s vysokými komunistickými funkcionáři v čele se Slánským. Byla to moderní věznice, taková malá mučírna už tím, že cely byly malé a nepohodlné. Lůžka i sedačky byly vmontovány do zdi, které otvíral (nebo také neotvíral) klíčem dozorce. Ve staré budově jsem byl v cele, kam mi večer vhodili slamník, na němž jsem ležel hlavou u zdi. Uprostřed místnosti a nade mnou visela žárovka, která svítila celou noc. Slamník byl holý, podhlavník také. Nejdřív jsem ležel normálně, pak přišel příkaz mít ruce na pokrývce, aby byly vidět. Přirozeně chladem nebo ve spánku člověk strčil ruce automaticky pod deku, ale okamžitě nebo za několik minut se ozvalo bouchání na dveře a křik: „Ruce na pokrývku!“ Zpočátku byl v cele také ručník, pak je věšeli před celu – snad že se někteří vězni pokoušeli o sebevraždu? Dokonce tam byla tekoucí voda a v rohu místnosti záchod kontrolovatelný špehýrkou pro bachaře.

Bachaři chodili v papučích, aby je nebylo slyšet, a ve dvojicích, aby měli i nad sebou kontrolu, totiž aby snad některý nevešel ve styk se zatčeným. Špehýrka byla stále otevřená, takže nic neklaplo, ale ve špehýrce se objevilo oko, které hlídalo, zda vězněný chodí. Budíček byl v šest hodin ráno, a od té doby jsme chodili do deseti hodin večer. Kupodivu bylo možno si sednout na Štědrý den. Snad celý den, snad až odpoledne. Štědrý den byl – s kusem jídla a možností sednout si – odpočinek.

Jednoho dne nám nalepili dovnitř vývěsku s poučením, jaký pořádek má vyšetřovanec zachovávat. Byl jsem vyšetřovanec. Oblečený do hnědé uniformy, do tepláků. Chodit jsem musel v pantoflích, avšak bez ponožek. Prádlo se vyměňovalo jednou týdně. Pokud se nezapomnělo, byl jsem jednou týdně odveden pod sprchu, která trvala několik minut. I tam pod dozorem.

Byl to život monotónní.

Ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni jsem byl až do procesu. Od prosince 1949 do listopadu 1950.

Nikoho jsem neviděl, s nikým jsem nemohl mluvit, nic jsem nesměl, nic osobního jsem neměl. Ani knihu vysloveně režimní jsem nesměl číst, knihu vydanou v té době – člověk měl touhu přečíst alespoň pár řádek něčeho, čehokoli, touhu něco dělat, která je člověku vrozena, ačkoli mnozí jsme spíš nakloněni k pohodlí nebo k lenosti. Vůbec něco dělat, něčeho se dotknout, nějak se zaměstnat – to jsou pocity lidí, kteří byli sami mnoho měsíců, někteří i několik let. Musí se to prožít, aby člověk pochopil, co je to za hrůzu, když je člověk takto – i jen po několik měsíců – pouze sám se sebou. Nejdříve jsem každé ráno, každý den přemýšlel, modlil jsem se, co jsem uměl zpaměti a modlitby vlastní, protože knězi nebyla ponechána ani zrníčka růžence. Nemluvě o kněžské modlitební knize, o breviáři. Byli jsme ve vazbě číslo rovné ostatním číslům – kněží i řádové sestry – přesto, že byly a jsou na světě i diktatury, které knězi a řeholnici ponechají aspoň růženec. Nosil jsem v té době medailku z kláštera Einsiedeln, z poutního místa ve Švýcarsku. Měl jsem ji snad od roku 1939. V Ruzyni se mi dařilo různě ji skrývat, až jednou ji jeden z dozorců na mně uviděl, vlezl do cely, strhl mi ji z krku a vyhodil ji za dveře. Přišel jsem o poslední jakési označení duchovní, a o poslední, co mi bylo drahé, a měl jsem jen šaty a prádlo. Jako všichni ostatní.

Ruzyň v té době a v dalších letech lze nazvat domem hrůzy a smrti. Jedna z největších hrůz byla ona izolace, která byla po všech stránkách dokonalá. Z vedlejších cel jsem často po celé noci slyšel křik lidí, kteří nedovedli být sami. Byli napomínáni, trestáni, odváděni. Křičeli, šíleli. Také jsem však postřehl, že třeba dva bachaři, kteří neustále obcházeli chodbou, otevřeli dveře cely, z níž se ozýval třeba i ženský hlas, nahlas se smáli a dělali si z ubožáka blázny. Noční ticho přerušoval někdy i řev mlácených lidí, i na cele mlácených.

S nikým jsem celou tu dobu neměl žádný styk, ani návštěvu, ani korespondenci. O nic jsem nikdy sám nežádal. Tak jsem celých patnáct měsíců nic nevěděl ani o své matce, vdově, staré paní. Později mi řekla, že dopisy, které mi posílala přes ministerstvo vnitra, jí byly vráceny. Jistě jí radili někteří moji přátelé, kteří ji neopustili a spolu s příbuznými se o ni starali. Měla důchod na tu dobu slušný, 450 Kčs. Netrpěla v té době hladem nebo jinou nouzí, nebyla vyšetřována, jen jednou k ní vpadli a chtěli na ní můj řeholní hábit, v němž jsem měl předstoupit před soud. To všechno jsem ovšem nevěděl. Modlil jsem se ovšem za matku v tom osamocení. To bylo jistě také mou silou – nikoli přirozenou. Přirozenou sílu snad jsem měl ze svého venkovského původu. Předkové byli po několik století hospodáři, lidé silní, zdatní, zdraví. A já jsem byl v té době mlád. To byly přirozené důvody toho, že jsem nepadl, že jsem nic nežádal. Jenom ta touha sednout si, dostat se aspoň k výslechu, něco říct!“ – Jak nám to už na Pankráci říkali: „Však vy se budete přiznávat, a budete se sám hlásit, abyste řekl svá provinění!“ Vím i z vypravování starých kněží, kterým bylo sedmdesát a snad i více, že třeba pražští kanovníci Kulač nebo Švec při ranním hlášení žádali k výslechu pro bolesti v oteklých nohou, když již nemohli chodit: „My podepíšem všechno, co nám předložíte.“ Z bolesti a z neslýchaných útrap, které vznikají při šestnáctihodinovém stání nebo chození. Vyprávěl mi to Jaroslav Kulač. Jednou mě jakýsi snad správce v Ruzyni – říkalo se, že to býval majitel kolotoče či cirkusu – cynicky přesvědčoval: „Přece nevadí, když stojíte, vždyť řidič v tramvaji taky stojí a nemůže si sednout.“

Sám jsem chodil nebo stál asi tři měsíce, aniž bych se zhroutil a aniž bych něco chtěl. Pak jsem požádal o výslech, poněvadž se při něm mohlo sedět, když byl referent vlídnější a když člověk řekl něco, co potřeboval, nebo chtěl vědět. O čem mě začali vyslýchat, nevím. K výslechu byl člověk odveden způsobem, který jsem popsal, nebyla stanovena žádná doba, konaly se dopoledne, odpoledne, ale také v noci. Metoda výslechu a snad i spokojenost či nespokojenost vyšetřovatele s výpovědí mohla mít vliv na to, zda člověk v noci byl buzen, nebo také že byl buzen pravidelně celou noc. Dveře se otevřely: Budete se hlásit! Tak jste vstal, řekl číslo to a to se hlásí. Lehl jste si, za hodinu nebo i dřív přišel týž bachař nebo jiný a opakovalo se to. A pak náhle jste byl téže noci odveden k výslechu, ospalý, vyčerpaný. Takový byl jeden způsob života v ruzyňské vyšetřovací vazbě.

Byl jsem kuřák. Cigarety se rovněž dostávaly z milosti referentovy, když byla doba nebo nálada dobrá, dostal jsem tři, jednu po snídani, druhou po obědě, třetí po večeři. Ovšem koupené z vlastních peněz. Zapálil mi dozorce. Stejně návštěva u lékaře či zubaře byla regulovaná policií, vyšetřovatelem. Když referent nebyl spokojený, nebyla lékařská návštěva. U zubaře se na židli pacientovi přivazovaly ruce dozadu, aby se nemohl hýbat. Všichni lékaři tam tenkrát byli spíše policisté než doktoři. Lékař, který tenkrát v Ruzyni sloužil, se jmenoval Sommer – v osmašedesátém roce spáchal sebevraždu. Za „normalizace“ z jeho smrti byli viněni lidé reformy, podle jeho manželky ho dohnali k sebevraždě oni. Ale on se opravdu nechoval jako lékař, i jako doktor se řídil příkazy, doporučeními nebo zamítnutími vyšetřovatelů. Pražští lékaři, jak jsem potom zjistil, Sommra znali. Byl to chlap urostlý, chodil v uniformě, a člověk to byl hrubý.

Otázky, které mi byly při výsleších v Ruzyni kladeny, byly formulovány jakousi komunistickou hantýrkou plnou pokrouceností a nesrozumitelností. Nerozuměl jsem jim. –„Co jste dělal, jakou protistátní činnost jste konal…“ Také protokoly, které začínali psát, mě udivovaly formulacemi. Když jsem je odmítal podepsat, referent mě vyhodil s klasickým: „Však vy si to rozmyslíte, my máme času dost.“ Tuto větu jistě slyšelo mnoho vězňů.

Nechápal jsem obsah toho, co nám chtěli do úst i do protokolu vsugerovat a vnutit.

Než jsem byl zatčen, už byli ve vězení dva moji přátelé: básník Zdeněk Rotrekl a JUDr. Vojtěch Jandečka, úředník v předsednictvu vlády, katolík a člen lidové strany. Toho jsem seznámil s francouzským vojenským atašé v Praze, generálem Flippo, a to na žádost pana atašé. Myslím, že se setkali u nás v Břevnově. To už byla podle komunistů velezrádná činnost. Se Zdeňkem Rotreklem jsem se seznámil v té době. Požádal mě o zprostředkování, totiž o odeslání jeho dopisů do zahraničí. Snad jsem je přes prostředníka odevzdal generálu Flippovi. Oni oba tedy na mne mohli něco vypovídat. Také jsem věděl o emigraci opata Verzicha a Bohdana Chudoby.