Velká pětka
Pluralita názorů v poválečném Československu byla sice svědectvím široce chápané demokracie, byla však doprovázena velkým tříštěním politických sil, což do značné míry komplikovalo krystalizaci struktury fungující parlamentní demokracie. Proto se v období první krize vládní koalice v roce 1920 vytvořil neoficiální koordinační orgán státotvorných politických stran, známý pod názvem Pětka.
Jednalo se o neformální a neústavní instituci, což vyvolávalo u jejích zastánců potřebu zdůvodňovat její existenci. Nejvýstižněji se k tomu vyjádřil sociálně demokratický poslanec Rudolf Bechyně, který zároveň s obhajobou Pětky poodhalil i onu pluralitu tehdejší československé společnosti.
Shromáždění tří set poslanců netvoří ještě sněmovny. Je to spíše tábor lidu, o to hlučnější, oč sebevědomější a rozmanitější jsou jeho účastníci. Takové shromáždění bez vnitřní organisace a pevného, cílevědomého vedení nikdy by nesplnilo úkolu zákonodárce, tím méně by pak mohlo udávati směr veřejného života. Bez takového vedení stala by se sněmovna mocným činitelem rozkladu. Pětka nechce býti ničím víc a nemůže býti ničím méně, než vůdcem parlamentu. Je-li to vůdce nedostatečný, pak to není jenom její defekt, nýbrž z dobré míry také defekt všeho našeho života veřejného. Kdo si naříká na nebezpečí pěti, ať si uvědomí nebezpečí tří set,- kdyby nebylo organisace a vedení.
Jsme současníky nejsložitější společnosti lidských dějin. Mechanismus kapitalistické výroby a směny roztrhal svět na znepřátelené národy, roztrhal národy na třídy a třídy na skupiny. Kapitalistická společnost je společnost přihrocujících se konfliktů. Formální demokracie zná jenom jeden prostředek, jímž lze říditi stát v příboji tohoto šíleného víru; volenou sněmovnu. Na tuto společnou půdu přináší každý poslanec kus těch zápasů, jež venku rozleptávají a rozkládají život. Přináší je, aby tu v nich pokračoval a zreguíoval je zákonem. Na půdě sněmovny musí býti tyto zápasy vybojovány, ať vítězstvím, ať porážkou, ať kompromisem. Nezdaří-li se to, vrací se konflikt, odkud vyšel, a vede se zostřenými prostředky dále. Pak dochází jednou ke stávce, po druhé k vraždení berních úředníků, po třetí k velezradě, po čtvrté ke vzpouře proti úřadům, po páté k občanské válce... Z geografické a národnostní konstrukce našeho státu a z politického i sociálního vrstvení lidu plyne,* že naše konflikty jsou hlubší a nebezpečnější, než jinde.
A tak sedí ve sněmovně vedle sebe chtivý žaludek a drahá mouka; uhlobaronův profit a horníkova mzda; drahé dopravní tarify a životní nezbytnosti železničního zřízence; laciná mouka z Rumunska a drahá houska pražského pekaře; bída nemocnic a živnostníkova daň; úředníkova samospráva a bankéřův interes; státní jazyk a německé sebevědomí; vojákův reglement a snění pacifistovo; svoboda svědomí a církevní dogma; rozum empirikův a mystikův sentiment; Herrenvolkstheorie stará a Herrenvolkstheorie nová; pražská prokuratura, brněnská extratura a ružomberská mixtura; komunistická revoluce a policejní pendrek - počet takových konfliktů je legion. Uprostřed tohoto zápasu zájmů, ideí a nálad zasahovati musí ruka pořadatelova, vedená velkým postřehem a silou železné vůle. Toť poslání Pětky. Připouštím, že mnozí lidé toto nechápou a že jsou mezi nimi i velmi učení a zasloužilí mužové... Ale nepochopení jedněch nemůže býti důvodem pro druhé, aby ponechali veřejné záležitosti chaosu náhod.
Je zapotřebí zdůrazňovati, že problémem demokracie je vůdce? Demagog je výkal demokracie, vůdce zůstává jejím nejpalčivějším problémem. My jsme si otázku vůdcovství sněmovny rozřešili Pětkou.
Náš stát nemůže se uvnitř opírati o žádnou historickou a žádnou novou sílu, krom státního národa; republika naseje v jádře demokratický parlament, jenž jediný je s to republiku řídit a držet; československé strany mohou a musí prozatím pouze samojediné držet a řídit parlament - a právě proto musí míti parlamentní organisace těchto stran formu přísnou a strohou.
Shrnuji: Pětka je nezbytnost, je to opačná strana chaosu. Bez Pětky budete míti z parlamentu licitační shromáždění, v němž přestává rozumná politika a počíná agitační demagogie. Neřežte větve, na níž sedíte.
Související články
- František Langer - Proč nejsem komunistou (26.6.2013)
- Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou? (26.6.2013)
- Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou? (26.6.2013)
- Německá iredenta v prvních letech ČSR (6.12.2011)
- Politické dějiny ČSR 1929-1938 (4.12.2009)
- Československo 20. let – II. část (11.10.2009)
- Československo 20. let – I. část (7.10.2009)