Václav Hrabě
Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Když psal Václav Hrabě verše o lásce, co je jako večernice, těžko mohl tušit, že jednou v Mišíkově podání zlidoví. A že zazní i při rozpadu komunistické diktatury. Hraje se dodnes, i více než dvacet let po svém vzniku. Na mejdanech, ve vlacích, na školních výletech a kdoví kde ještě. Stačí jen kytara a vnímavé posluchačky.

Moc se neví, že báseň Variace na renesanční téma původně Hrabě s největší pravděpodobností napsal do hry Královna Margot. Z té zůstal bohužel pouze název, její text se totiž ztratil. „Historie té ztráty je velice zajímavá,“ říká Miroslav Kovářík, který Hrabětovy básně recituje již více než čtyřicet let. „Do Violy chodil v době, kdy se tam ve svém povojenském období vyskytoval Václav Hrabě, to byl rok 1963 až začátek roku pětašedesát, režisér Karlínského divadla Valdemar Sent. Hrabě si ho velice vážil, a také to byl štamgast Violy, byl tam denně, tak mu zřejmě hru půjčil. Počítal nejspíš s tím, že režisér najde někoho, kdo ji zhudební. Valdemar Sent ji ale při své pouti těmi třemi, čtyřmi nočními pražskými lokály, které tehdy existovaly, někde ztratil. Je o tom i zajímavé svědectví číšnice z Violy paní Patočkové, která tvrdí, že opravdu rukopis hry viděla a že ji tedy režisér Sent skutečně ztratil. Tato verze je tedy nejpravděpodobnější.“ Zvláštní přitom je, že se žádný opis Hrabětovy hry nedochoval.
Podle Kováříka šlo nejspíše o dramatizaci: „Hrabě byl okouzlen Francoisem Villonem, jako téměř každý v tom věku, byla to revolta, ale dovolená, protože na Villona nikdo nemohl. A celé se to zřejmě mělo odehrávat v jeho době. Na hře s největší pravděpodobností pracoval na vojně.“ Rukopis samotné básně se ale naštěstí dochoval, a to hned v několika verzích – jedna je Hrabětem naťukaná na rub krabičky od cigaret. Na své zhudebnění Vladimírem Mišíkem si ale musela ještě pár let počkat. „To už jsme začínali hrát jako ETC,“ vzpomíná Mišík, „ale neměli jsme kšefty. Takže jsme se domluvili s Vláďou Mertou, a začali jsme vystupovat jen se španělkami jako Čundrground. Najednou jsem ale zjistil, že ty bigbítový písničky, které mám, se takhle prostě nedají hrát. Začal jsem si proto tak trochu zrychleně psát na tohle hraní repertoár, a vytanuly mi na mysl i ty pomuchlaný papíry s Hrabětem. Opět jsem si je pročítal, to už se záměrem, že bych na ně zkusil najít nějaké akordy. Pomalinku to začalo vznikat, to bylo období asi tří měsíců poměrně intenzivního mapování, vymýšlení a vybírání. To bylo tak v letech 1972, 1973.“

Variace na renesanční téma ale tehdy vypadala jinak, než ji známe dnes: „Měla nejdřív takovou úplně jednoduchou podobu,“ říká Mišík, „kdy jsem tu melodii zpíval ‘dua dua’, až pak ji houslista Honza Hrubý zaranžoval pro celou kapelu.“
Premiéru v podobě, jakou známe dnes, si Variace na renesanční téma odbyla na brněnské koleji na Purkyňkách, v Praze zazněla poprvé v Lucerně, v rámci Jazzových dnů v květnu 1977. ETC si tehdy pozvali houslistu Karla Holase a hobojistu Jana Koláře, tehdy ještě mladíčky, a tak jsou Holasovy vzpomínky jemně ambivalentní: „Bylo to naprosto úchvatné, na ten koncert se nedá zapomenout. Honza Hrubý tu aranži napsal pro mě a Honzu Koláře. Když jsme ale nastoupili do Lucerny, oba jsme byli ještě docela malí, tak ty máničky v prvních řadách na nás pokřikovali kde máte pionýrský šátky.“ Variace zazněla i na Bratislavské lyře! To by se Václav Hrabě asi divil...
Z písničky se stal okamžitě hit a tak ji ETC natočili v roce 1979 na album nazvané jednoduše 2. Kritiky byly příznivé, například Jiří Černý napsal v Melodii: „Mišík, jehož autorský rukopis už rozeznáváme od jiných, složil sám nebo s jinými sedm melodiií, Variací na renesanční téma pak svou nejkrásnější. Působivější píseň už těžko letos vznikne.“ Z Variace se od té doby stala Mišíkova kmenová píseň: „Hrajeme ji dodnes a reakce je vždycky vřelá – i mezi mlaďochy.“ Autoři většinou tápou, mají-li říct, proč se jejich písnička líbí. „Kdybych věděl, čím to je, tak budu vymýšlet jenom takové,“ říká Vladimír Mišík. „To se nějak člověk strefí do nějakého generačního rozpolžení. Zasáhlo to citovost určitého věku, je tam touha po velkém citu. Je v ní láska. Kromě toho, mollová stupnice je dojímavá. Byl jsem tehdy nadšený barokní muzikou, i tu melodii jsem tak trochu stavěl, nechci říct, že přímo pod vlivem Vivaldiho, ale trošku jsem to v té době poslouchal, víc než bigbít. U některých Hrabětových textů mi okamžitě naskakuje hudební představa, něco evokují, provokují a inspirují k hudebnímu podání. Takže mi Hrabě hodně usnadnil práci.“
Miroslav Kovářík ještě doplňuje: „Text je také jemně rouhavý – ‘zavřete dveře na petlice, zhasněte v domě všechny svíce, a opevněte svoje těla, vy, kterým srdce zkameněla...’ V tom je přeci hodně jinotajů. Všechno je úžasně stylizované, i do té renesance, když se to tak vezme. Je to hvězdná chvíle Vladimíra Mišíka, protože: co po něm zůstane? A co zůstalo po Hraběti? A co napadlo v roce 1989 organizátory listopadové manifestace na Letné? Napadla je právě tahle písnička, a ta tam také zazněla.“

Když psal Václav Hrabě verše o tom, že „náš život hoří jako svíce,“ nejspíš netušil, jak málo času mu zbývá. „Ano, je to vlastně jakýsi jeho epitaf,“ uvažuje Miroslav Kovářík. „Mnohokrát mě napadlo, že právě tento verš by měl mít vytesaný na svém hrobě v Lochovicích.“ Hrabětův život skutečně dohořel jako svíce, jeho báseň však žije a zní dál. A nejspíš hned tak zapomenuta nebude.

Tento díl pořadu si můžete poslechnout v audio archivu Českého rozhlasu

Projekt Ro(c)k v poezii sleduje symbiózu rockové hudby a poezie. Poezií míníme skutečné básně, ne to, co je někdy označováno jako „rocková poezie“, tedy texty písní, blížící se, více či méně, poezii.
Zhudebňování poezie má v našich zemích tradici a věnovali se mu muzikanti z celého spektra populární hudby, od těch folkověji laděných přes ortodoxní rockery až k těm nejtvrdším a různým experimentům, nemluvě o tradici domácího undergroundu a písničkářích. Zaměřovat se ovšem pouze na domácí produkci by znamenalo připravit se o spoustu velice zajímavých adaptací světové poezie, klasické i současné – stejně jako u nás, i v zahraničí se jí totiž muzikanti rádi nechávali inspirovat.
Pořad připravuje po celý rok Josef Rauvolf, kterého známe zejména jako překladatele a vykladače anglicky psané, zejména americké literatury. Milovníci rockové hudby si také jistě vzpomenou na televizní seriál Bigbít, jehož byl spoluautorem a v němž šlo o podrobné dějiny rocku u nás, podílel se i na televizním cyklu Alternativní kultura. V programové řadě Důvěrná sdělení v každém desetiminutovém pořadu zazní jak samotná báseň (vždy česky),tak její zhudebněná verze, a samozřejmě v autorském komentáři příběh a dobové souvislosti básně, jejího zhudebnění, skupiny či sólisty, který ji interpretuje.

Cyklus Ro(c)k v poezii vysílá stanice Vltava každý všední den ve 13:30.