Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Předkládaný text pochází z memoárů literárního historika, kritika a esejisty Václava Černého, které pod názvem Paměti IV vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Kniha vyšla znovu v roce 1992 v nakladatelství Atlantis s titulem Paměti 3 1945–1972.

Národní fronta slibovala, že bude v národě i státě zárukou vývojového zdaru a politické, sociální i mravní rovnováhy. Tato rovnováha Národní fronty byla od prvního poválečného dne holou ilusí a naše sny o nerušeně tvůrčím vývoji osvobozené národní společnosti k stále vyšší míře svobody v demokratickém socialismu utržily téměř přes noc první rány. Podmínkou, jedinou a postačitelnou podmínkou národního míru se jevila vzájemná loajalita stran Národní fronty. Žádná neměla právo porušovat národní dohodu, každá slíbila, že nebude prosazovat svůj úzký stranický prospěch a program na úkor národních složek ostatních. A proč vůbec také činit důvodem občanského sváru, stranického boje a možného národního rozvratu věc dohodnutou, národem v drtivé většině přijatou a uskutečnitelnou, ba již postupně uskutečňovanou? Svůj slib počaly strany Národní fronty po květnu porušovat ihned a všechny bez rozdílu. Vzduch postupně houstl vzájemným obviňováním a vědomím křivd páchaných z osobního a stranického záští, do dvou let byl doslova nedýchatelný. Kdo kdy vypíše tuto historii rozptýlenou do tisícerých jednotlivých případů, o nichž stranické deníky a týdeníky brzo vedly dlouhé a zavilé polemiky? A co z té historie stačí vypsat jediný svědek? Mohu nanejvýš ilustrovat přiostřující se situaci několika příklady, které jsem osobně zvlášť těžce snášel nebo do nichž jsem viděl lépe než jiní. Ale jinak ani nelze, to je východisko poctivé, kromě toho že jediné možné. A ostatně, cožpak nepíšu osobní vzpomínky? Vlastní zážitek nejdřív, obecné úvahy nakonec. Zásadně a a priori jsem v květnu 1945 slepě nestranil nikomu, moje sympatie mne vedly k radikální levici. Chraň Bůh tedy, že bych nebyl viděl podíl demokratických stran na vznikajícím chaosu, a chtěl jim snad dokonce ještě dnes, ze vzdálenosti tolika desetiletí, ulehčovat! Vina původní a prvopočáteční byla obecná a společná. Uvědomoval jsem si pustou stranickou demagogii národních socialistů, když se, podníceni některými výroky „svého“ Beneše, od počátku pověřovali preferenčním právem nenávidět Němce, naléhali na jejich totální a kvapný exodus, jejich paušálnímu nacionalistickému záští proti vinným jako proti nevinným bylo všechno málo, až je musil sám Gottwald krotit, to bylo jen politicky slepecké a mravně hluboce nespravedlivé politikářské přebíjení „národně vlažných“ komunistických internacionalistů kartou nejpustšího vlastenčícího šovinismu, stranicky výnosného vždy a za daných okolností zvlášť. Rok se sešel s rokem, a naši osvědčení národně-socialističtí demokratičtí vlastenci si našli novou oběť k vlasteneckému kaceřování, tentokrát na Slovensku, hledají v slovenské demokratické straně, na Slovensku nejsilnější, skryté snahy luďácko-separatistické, a na základě jejich „důkazů“ musí roku 1947 odejít z politiky Ursíny, ač vůbec není separatista, ale zastánce jednotného čechoslovakismu, v tom směru benešovec. Slepota nad slepotu. Těžce jsem nesl, už z důvodů programové přesnosti a čistoty, bezradný zmatek sociálních demokratů, kteří v širokém rozpětí Fierlinger – Laušman – Majer – Bechyně nevěděli, čí jsou, marxističtí revolucionáři či demokratičtí socialisté. To byla ještě spíš obojetnost mravní než ideová. Ani nad katolíky nebylo možné nepotřást hlavou. Nepříčilo se jim propůjčovat ve vlastní straně významné místo veřejného činitele a osvědčeného polemického borce pí. Heleně Koželuhové, sice obnovené manželce exulantského ministra vlády Národní fronty (nanejvýš prostředního a ve všem všudy postradatelného dr. Procházky), ale kterou její protektorátní včerejšek opravňoval nanejvýš k roli skromné fialky, která by se v některém ústraní vynasnažila vysloužit si milosrdné zapomenutí. Znal jsem ten včerejšek a roli, kterou jí demokrati přiřkli, jsem pociťoval jako flagrantní urážku nejvlastnější odbojové myšlenky. A za stejnou urážku, v obráceném směru a smyslu, jsem pokládal křivdu na příteli Palivcovi: měl se vrátit do diplomatických služeb, těšil se již na Paříž; a nezjistitelný stranický vliv v ministerstvu zahraničí mu v tom bránil, tajemné veto připomínalo jeho „zločiny“ (zůstal ve službách Druhé republiky, je švagrem bratří Čapků, bratrem Václava Palivce, agrárního velmože, majitele Osová). Halas šel intervenovat k ministru Masarykovi, společně jsme šli k presidentu Benešovi. Nadarmo, veto bylo silnější než tito činitelé. Ani Paříž, ba ani Bukurešť ne, hluboce poraněn šel Palivec do pense, ta byla odměnou za jeho odbojové služby národu. Žasl jsem nad neschopností či otrlostí demokratických složek Národní fronty, jež sice na své půdě připustily veřejné uplatnění Koželuhové, ale nebyly s to prosadit spravedlnost pro Palivce! Té národní spravedlnosti! Samo její jméno bylo brzo výsměchem. Říkalo se jí „národní očista“. Nejpádněji by hned od prvního dne mělo její rameno pracovat v Sudetech, zachraňovat tamní kulturní i hmotné statky pro národ. Majetek po vysídlených Němcích, takzvaný Fond národní obnovy, byl odhadován na 80 miliard, pak z nich zbyla těch miliard necelá polovina (34), rozdíl byl rozmrhán, rozmlácen, rozkraden, Sudety, pardon, „národní pohraničí“ se proměnilo v pustinu, a mravy toho rozsáhlého „tábora zlatokopů“ se rychle počaly přenášet do vnitrozemí. Tam zatím „národní očista“ probíhala v podobě takzvaných „retribučních procesů“ podle „dekretů velkého a malého“. A ne že by si většina trestaných, často na samém hrdle, nebyla svůj trest zasloužila! O to však běželo, kolik osobní msty se s národním trestem mínilo svézt, a také svezlo. Toho udavačství! Těch křivých, zaujatých svědectví! Způsob, jímž národ sám sebe „očišťoval“, nebyl leč hanba a pohoršení, a v té tlačenici denunciantů, lživých svědků pro i proti, vykračujících se viníků a obžalovaných, nechápajících, proč a zač pykají, sis kladl otázku, je-li národ takovýchhle jednotlivců vůbec hoden svobody a schopen demokracie. Ale v retribuci se s národním trestem vezl okamžitě i znemravnělý zájem politicko-stranický: majitel dílny nebo mizerné továrničky nemusil být národním zrádcem, stačilo, že byl neoblíbeným a tvrdým zaměstnavatelem, a byl vyhnán ze svého závodu, dělnictvo jej obsadilo, prohlásilo, že nepřipustí restituci a majetníkův návrat, vyšlo manifestovat, pohrozilo stávkou, okamžitě se vmísily radikálně-socialistické strany, v jejichž programu bylo zvětšovat objem znárodňovaného průmyslového a podnikatelského majetku, a bylo rozhodnuto! Mít něco počínalo být národní a mravní úhonou. Nu, sám jsem krom těch pár knížek neměl nikdy nic, ba postrádal jsem dokonce přímo samotné majetnické pudy, sám jsem byl socialista a nikdy jsem nespojoval zdar soukromého ekonomického podnikání se zdarem národa jakožto národa; ale absolutně přece nebylo možné, aby „národní očista“ sloužila s tak otevřeným cynismem za pláštík realisace stranického programu, tentokrát socialistického, to pak i národní očista byla vyloženým žvástem i socialismus byl vyloženou lží, a já jsem obojí cítil z přesvědčení jako výsostné kolektivní hodnoty. Peroutkův „Dnešek“ se stal protestní sběrnou podobných křiklavostí a přehmatů, tam a do soudních archívů za nimi půjde historik, Dnešek si v řadách někdejších a nyní zklamaných radikálních socialistů, jako byl Michal Mareš, opatřil dokonce sběratele a odhalovatele těchto případů. V sousedství ještě zcela čerstvých vzpomínek na průběh národního odboje působily zvlášť protivně, každý přece ještě věděl a pamatoval si, že se za války dělnictvo chovalo jako masa celkem poměrně krotká a povolná pracovat pro okupační moc za dosti chatrné výhody zvláštních tukových a tabákových přídělů a za odměny tzv. Heydrichovy akce, odboj byl v podstatě záležitostí národní inteligence, bývalých vojáků z povolání a statečných a obětavých jednotlivců, pocházejících v poměrně rovnoměrném počtu ze všech vrstev národa (a tedy také, ale jen také z dělnictva, především komunistického). Ambice dělnictva přivlastnit, ba vyhradit si soudní úkol národních mstitelů nebyla rozhodně oprávněná. Přiznám se, že jsem roku 1945 doufal – a nebyl jsem jediný –, že se skutečnost národního chování dělnických vrstev za války, tak živá v společné paměti, stane předmětem veřejného zjištění, nemluvím o výtkách, těch jsem si v zájmu veřejného pokoje nepřál, spíš jen o rozboru a varovném zamyšlení, a takový rozbor byl bych uvítal nejraději ze strany, jež nemohla být dělnictvu podezřelá, od komunistů. Myšlenka jim ani nepřišla, ale střežily se jí stejně i ostatní dělnické strany, co bylo, bylo, a dělnické masy byly už zase jen oblichocovaným a nedotknutelným předmětem volebního a stranického uchazečství. Skutečná účast na odboji přitom naopak žádným tabu nebyla, ba stávala se látkou té nejpustší stranické demagogie. Šla brzo tak daleko, že Krajina byl obviněn, že odboj řídil v dohodě s gestapem, tu se prostě bouřil žaludek. A střela z opačné strany, kalená v téže močůvce: Zápotocký v německém koncentráku přijal funkci kápa a holandské soudy volají po jeho vydání k potrestání. Úhrnem, hned s prahu osvobození národní bilance neutěšená: a to jak s hlediska mravního stavu národního celku jakožto sumy odpovědných občanských jednotlivců, tak s hlediska stran Národní fronty, té politické organizace veřejného a společného rozumu. (s. 132–137)

ČERNÝ, Václav. Paměti. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1983, 602 s. ISBN 0-88781-098-5.