Další vzdělávání učitelů v Bělorusku probíhá jinak, než jsme zvyklí u nás. Každých pět let se zde učitel povinně zúčastňuje seminářů, které jsou centrálně organizovány Ministerstvem školství a Akademií postgraduálního vzdělávání. 
Velkým úspěchem pro nás tedy bylo již to, že se náš seminář podařilo ve spolupráci s oficiálními institucemi vůbec zorganizovat. Jinak totiž nemají běloruští kolegové mnoho možností pohovořit o své práci s někým ze zahraničí. Možná právě proto projevovali o naši práci neskrývaný zájem. A to přesto, že je jejich vzdělávací systém se v mnohém od našeho odlišuje.
Každá vyučovací hodina dějepisu má v Bělorusku ministerstvem stanovené téma, obsah a výstupy. Přičemž se klade důraz jenom a pouze na znalostní stránku věci. Úspěšná je pouze taková hodina, ze které si odnese známku minimálně třicet procent žáků. Učí se podle jednotných učebnic, ve kterých převažuje výkladový text. Otázek a cvičení je zde poskrovnu.
Role učitele se tak omezuje zejména na aktivizační rovinu, kdy je žáky třeba dobře motivovat k pozornosti a pracovní výkonnosti.
Věříme, že přes odlišnosti v našich vzdělávacích systémech jsme mohli naše kolegy v řadě věcí inspirovat. Dokládaly by to četné dotazy a diskuze, které naše příspěvky vyvolávaly. 
Seminář lektoroval Marcel Mahdal za redakci Moderních dějin a Lukáš Lebduška, který prezentoval výsledky práce Vzdělávacího centra ÚSTRu.

Hlavním organizátorem setkání byla Zdenka Vágnerová a Kiryl Stsezhkin z AMO – Asociace pro mezinárodní otázky, kteří se dlouhodobě zaměřují na projekty rozvíjející občanskou společnost v Bělorusku, za což jim patří vřelý dík.