Kniha nabízí pohled na historický vývoj migrací spjatých především s evropským prostorem i na jejich proměnu v posledních dvaceti letech. Každá migrační kauza poloviny 20. století je specifická a relativně málo reflektuje ty předchozí. Z jakého úhlu se na ně vědci dívají? K jakým výsledkům došli a jaká témata jim unikají? Jak probíhá adaptace migrantů v novém prostředí? Jaké situace život po imigraci přináší? Jaké migrace se dotkly v 2. polovině 20. století České republiky a proč o nich česká veřejnost mnoho neví? Nakolik komunikační technologie, dopravní možnosti, elektronické bankovnictví a další výdobytky moderní společnosti změnily charakter migrací? A jaké jsou právní nástroje, které jsou kostrou stávající legislativy o mezinárodní ochraně? Nejen na tyto zásadní otázky se pokouší v této knize odpovědět etnolog, sociolog a právníci. Široké a komplikované téma migrací publikace samozřejmě nevyčerpává. Ukazuje ale různost pohledů na tuto oblast života lidské společnosti, přičemž pohled odborníků konfrontuje s otázkami, které přináší aktuální současnost.

Autoři: Zdeněk Uherek, Věra Honusková, Vladislav Günter, Šárka Ošťádalová

Knihu si můžete koupit v E-SHOPU Moderních dějin ZDE

Nakladatel: Past production s.r.o., Edice Moderní dějiny
IBAN 978-80-905942-9-6
Popis: brožovaná, 148 stran
Rok vydání: 2016

UKÁZKY Z KNIHY

„Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že lidé odcházeli ze svých zemí od pradávna. Vyháněly je často nepříznivé životní podmínky či jiní lidé. Koneckonců i bájný Praotec Čech svůj kmen na území, které nyní obýváme, podle pověsti přivedl. Byl tedy také migrant či uprchlík. Jako uprchlíci odcházeli v 17. století z Francie Hugenoti, protože byli pronásledováni z politických důvodů. Z náboženských důvodů odešli protestanští emigranti ze Salzburgu, ze stejných důvodů opustil svou zemi v 17. století Jan Amos Komenský, v 19. století byli pro své náboženství pronásledováni židé v Rusku či arménští křesťané v Turecku. Za uprchlíka je ostatně považován i Frédéric Chopin, který složil své známé skladby ve Vídni namísto rodného Polska.“

„ČR se nicméně v posledních 25 letech vypořádala bez větších problémů s relativně početnými migračními vlnami, ať již způsobenými konflikty na Balkáně (války v Bosně a Hercegovině či v Kosovu), na Kavkaze (Čečensko) či ekonomicko-politickými střety a propady v dalších zemích bývalého SSSR (Bělorusko, Moldavsko, Ukrajina, Turkmenistán, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán aj.). I v těchto případech se mnohdy jednalo a často i stále jedná o imigranty z velmi odlišného sociokulturního prostředí, aniž by jejich přítomnost způsobovala kdekoliv větší obtíže. Vedle těchto zemí pak v ČR žijí i původní občané zemí jako Afghánistán, Irák, Sýrie či celé řady afrických zemí – a opět bez zaznamenáníhodných problémů co do soužití s českou majoritou.“

„Krůček po krůčku se náš svět za posledních dvacet let proměnil. V Evropě sice ještě existují národní státy, ale význam pojmu národní stát se mění. (...) Ať již migrační situaci hodnotíme jakkoli, je třeba brát v úvahu, že integrační potenciál není ve všech zemích stejný. Ne všechny společnosti mají stejnou schopnost se s jinakostí vyrovnat. Mnoho napoví dosavadní výsledky politiky vyrovnávání rozdílů. Stejně jako lze prognózovat počty nových příchozích, lze též prognózovat jejich osudy s přihlédnutím k osudům těch, kteří v jednotlivých zemích žijí, s přihlédnutím k osudům minorit a specifických jazykových a kulturních skupin a dosavadních úspěchů s jejich integrací. Na základě takto vedené úvahy lze jistě s chybou, ale nicméně realisticky domýšlet, čeho jednotlivé země a za jakých podmínek mohou dosáhnout a jak budou jednotlivé státy vzhledem k počtu a struktuře imigrantů komponovány.“