Společné hranice, společné příběhy
Úryvek ze svědectví Artura Radvanského, Miklóse Roznera a Jana Orlíka pocházejí z archivu vizuální historie USC SF. Video vzniklo v rámci projektu „Společné hranice, společné příběhy“, jako výsledek spolupráce o. s. PANT a USC SF. Smyslem celého projektu je najít v českých, polských, slovenských a maďarských svědectvích takové příběhy, které svým záběrem hranice přesahují. Jednotlivá svědectví jsou přeložena do ostatních jazykových mutací, aby byla dostupná co nejširšímu publiku. Máme za to, že obecně sdílené a tradované předsudky a stereotypy přestávají být po zhlédnutí těchto svědectví pevné v základech a vedou k větší toleranci a vychovávají k zodpovědnému občanství.

Emigrace
Po zániku druhé československé republiky a okupaci zbytku českých zemí Velkoněmeckou říší 15. března 1939 začali do Polska prchat českoslovenští občané a uprchlíci z dalších zemí s cílem uniknout rozrůstajícímu se nacistickému teroru. Řada uprchlíků se snažila si holý život, ji utíkali, aby se mohli aktivně zúčastnit bojů za znovuobnovení Československa a svobody v Evropě. Část uprchlíků utíkala z politických a část z rasových důvodů.

stopáž: 3:35
jazyk: česky, maďarsky
titulky: česky, anglicky

Artur Radvanský
Narozen roku 1921 v Ostravě. Vyrůstal v Radvanicích, od mládí člen židovského mládežnického spolku Hašomer Hacair. Společně s otcem byl zatčen po přechodu státní hranice do Polska, internován v několika věznicích a sběrných táborech, a poté již coby žid prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Osvětimi, Mauthausenu, Monovicích, Ravensbruecku a Sachsenhausenu. Osvobozen byl v koncentračním táboře Ebensee. Když mu po válce nadávali do němců, změnil si jméno – původně se jmenoval Tüberger. V šedesátých letech byl důležitým svědkem na procesech s válečnými zločinci, po odchodu do důchodu se věnoval vzdělávání mládeže, zejména v Německu. O svých zážitcích za války vydal krátce před smrtí vzpomínkovou knihu. Zemřel v listopadu 2009. V březnu 1939 mu bylo necelých 18 let.

Miklós Rozner
Narodil se 20. února 1921 ve vesnici Bene (Бене) na Podkarpatské Rusi, tehdy součásti Československa.  Studoval v Praze, která byla 15. března 1939 okupována wehrmacht. První pokus o přechod hranice do Polska skončil zatčením a vězněním ve Frýdku, odkud však uprchl a po dalším zatčení v Polsku na začátku války se mu podařilo dostat do sověty okupovaného Lvova, kde v té době žila velká skupina uprchlíků z Československa. Sovětské okupační orgány jej odeslaly na práci ve Vorošilovgradu, dnešním Luhansku, kde byl později odveden do Rudé armády. Bojoval u Stalingradu. Po konci války se nakrátko vrátil domů, ale jako většina židovských přeživších a navrátilců se rozhodl emigrovat. Rozhovor byl natočen v Kalifornii v maďarském jazyce.

Jan Orlík
Narozen roku 1919 v Praze, vyrůstal v Železné Rudě a v Klatovech. Po okupaci se rozhodl uprchnout ze země, hranici přešel u Ostravy. Přihlásil se jako dobrovolník do Československé exilové armády, byl zařazen do jednotky převelené k výcviku do Británie. Bojoval mimo jiné u Dunkirku, se západní armádou dorazil i do Klatov. Protože se v Krakovském exilu stýkal s jistým Hermannem Fieldem, ředitelem pobočky Czechoslovak Refugee Trust Fundu, který byl v monstrprocesech padesátých let označen za hlavního britského špiona, strávil několik let čekáním na zatčení. I Jan Orlík si po válce raději změnil jméno. Původně se jmenoval Adler. V březnu 1939 mu bylo necelých 20 let.

Interview pochází z archivu USC Shoah Foundation je v České republice dostupný od roku 2010, díky existenci Centra vizuální historie Malach při Ústavu formální a aplikované lingvistiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pro více informací navštivte www.malach-centrum.cz.

Pro více informací o USC Shoah Foundation navštivte www.dornsife.usc.edu/vhi (v angličtině) nebo http://dornsife.usc.edu/vhi/czech (v češtině).