Zkoušky (a od poloviny 70. let i povinné státnice) z dějin mezinárodního dělnického hnutí (popřípadě dějin KSČ a KSSS), marxisticko-leninské filozofie, vědeckého komunismu, vědeckého ateismu a politické ekonomie museli povinně zvládnout všichni; a není divu, že si tato pracoviště vybudovala na akademické půdě neblahou pověst. Raději nevzpomínat, raději zapomenout, říká si většina z nás, dříve narozených. Je zřejmé, že ÚML byly více než akademickou půdou, prodlouženou rukou všemocného aparátu KSČ. Na druhé straně je s podivem, jak málo užitečných odkazů získáte, zadáte-li do internetového vyhledáváče pojem „Ústav marxismu-leninismu“. My jsme se rozhodli toto tabu prolomit a publikujeme emotivní výpověď Mgr. Jaroslavy Indrové spolu s odkazem na unikátní autentický dokument. Jeho název je poněkud kostrbatý: „Závazné okruhy problémů ke zkouškám z marxisticko-leninské filozofie pro základní kurz na vysokých školách“. Autory tohoto jedinečného čtyřstránkového elaborátu jsou soudruzi z renomovaného pracoviště „Ústavu marxismu-leninismu VŠB v Ostravě, oddělení marxisticko-leninské filozofie“.

Jaroslava Indrová
Na Filozofické fakultě UP studovala v letech 1971-1976 a od roku 1994 učí na Wichterlově gymnáziu v Ostravě-Porubě. Ústav marxismu-leninismu s celouniverzitní působností byl v Olomouci zřízen na počátku normalizace. Nahradil tak katedru ML, která na Filozofické fakultě fungovala v letech 1950 – 1969. Filozofická fakulta se v době „pražského jara 1968“ zapojila do celospolečenského dění, a tak není divu, že kovaní „normalizátoři“ v 70. letech z ÚML Filozofickou fakultu nenáviděli a jejím studentům to dávali zřetelně najevo. Členové „nejzdravějšího“ jádra komunistické strany dokonce navrhovali zrušení filozofické fakulty, jiní, jako František Lón, v osobním dopise (ze dne 6. 5. 1969) adresovaném Gustávu Husákovi „nabonzovali“ 13 (!) svých kolegů z ideologických úchylek a žádali (bohužel úspěšně) o jejich odchod z akademické půdy… Mgr. Jaroslavu Indrovou jsem zastihl o přestávce ve školní knihovně, položil lakonickou otázku: „Jak vzpomínáš na Ústav marxismu?“ Odpověď, kterou jsem obdržel, je neobyčejně emotivní. Snažil jsem se ji zaznamenat v původní podobě, bez zbytečných úprav.

„Vždycky záleží na lidech“
 „Samotný název - Ústav marxismu-leninismu ve mně nevyvolává žádné větší emoce, emoce ve mně vyvolávají konkrétní vyučující, u kterých jsme museli povinně vykonávat zkoušky. Tehdy ještě Ústav nesídlil v luxusních prostorách na Křížkovského ulici č. 12, tehdy sídlili na Přírodovědecké fakultě a ve Wurmově paláci. Na svém budoucím pracovišti teprve pracovali. Na počátku normalizace oni rostli, oni nabývali na síle. Čím více profesorů bylo z univerzity z politických důvodů vyhozeno, tím více kádrů si tam mohli přitáhnout. Tehdy taky mnoho mých spolužáků vstoupilo do strany. Oni si vytipovali inteligentní a ambiciózní lidi, třeba jako byla má spolužačka M. H. Nabídli jim kandidaturu do KSČ, a pak takovou nabídku odmítni. Dovedeš si to představit? Odmítnout to nešlo, pokud jsi chtěl na fakultě setrvat… Na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého jsem jako studentka nastoupila v časech rané normalizace v roce 1971. Nechtěla bych paušalizovat, na Ústavu působili i lidé, kteří se tam „zašili“, neboť věděli, že tam budou mít větší peníze a klid a nikomu vědomě neškodili. Jedna má kolegyně  ze „zdravky“ původně na „marxáku" učila. Byla tam spokojená - měla tam pěkný „vegáč“. Když byly ÚML po roce 1989 zrušeny, našla si zaměstnání na střední škole a divila se, kolik práce má středoškolský kantor.

První kontakt s Ústavem
Když jsme nastoupili na fakultu, byli jsme vyjukaní prváci. První akci, kterou pro nás ÚML připravil, tak z té jsme nebyli vůbec moudří. Já jsem do Olomouce dorazila z „Prdelkovovic“, z Vrchlabí, byla jsem sice trochu v obraze, ale disidenty jsem vůbec neznala, ani se o ně nezajímala. Teprve později, když jsem vstoupila do intelektuálního světa, začala jsem se trochu orientovat. A teď si představ: oni nás, bažanty, hned v říjnu 1971 nahnali do filmového sálu, a tam nám promítali nějaký konspirativní filmový dokument, ve kterém sledovali Pavla Kohouta. Záběry byly dělány průhledem do okna a k tomu komentář „škůdce národa“, „Pavel Kohout nakupuje za bony v Tuzexu“ apod. Já jsem vůbec netušila, proč nám to promítají, Kohout se ve filmu sešel s Havlem, komentář pravil, „dejte si na ně pozor, oni si hrajou na spisovatele“. Já jsem nevěděla, kdo to Havel je, na střední škole se absurdní drama neprobíralo. Víš, jak to dopadlo? Všichni jsme začali pátrat, kdo to Havel s Kohoutem jsou, proč se jich máme bát a proč je tak nenávidí a co je to ten disent. Pár spolužáků z Olomouce se v tom trochu orientovalo, ale nám, kteří do Olmíku dorazili z těch dědin, ta jména nejdřív nic neříkala. Děkuju Ústavu marxismu-leninismu, že nás do této problematiky zasvětil. Teprve jejich zásluhou jsem se začínala zajímat o to, co jsou to za lidi, ti disidenti. Vlastně jim můžu děkovat, že jsme získali určité vzdělání.

1. ročník: zkouška z MDH (mezinárodního dělnického hnutí) - Doc. Dr. Fr. Lón
V paměti mi zůstala konkrétní jména: MDH (mezinárodní dělnické hnutí) nás učil František Lón, to byl jeden z největších univerzitních normalizátorů. Byl už na konci své kariéry, starý, protivný dědek. Dělali jsme zkoušku, pozval si nás na osm. Byli jsme jako prváci vyklepaní hrůzou, protože to byla jedna z prvních zkoušek. Z chodby si nás do pracovny vytahoval namátkově se slovy „vy pojďte, vy ještě ne, a vy si ještě počkáte“. Nikdo z nás nevěděl, kdy se dostane na řadu, on sám si odskočil tu na oběd, tu na svačinku a nám vůbec nedovolil se odtamtud hnout. Přesně si vzpomínám, že jsem se dostala na řadu v půl sedmé večer. Od rána, od osmi, do půl sedmé večer, umíš si to představit? I kdybyste mě zabili, nedokážu si už vybavit, z čeho nás vůbec soudruh Lón zkoušel, jenom si vzpomínám, že to bylo něco strašlivého, že nás tam dusil, týral, jak nám dokazoval, že jsme všichni blbí, že on je chytrý, pak něco mrmlal, někomu napsal do indexu nějakou známku a někoho vyhodil. Asi na to měl nějaký klíč. Prostě, ten soudruh, to byl pán nad námi, studenty. Na toho nikdo nemoh, ten ale mohl kohokoli z nás vyhodit.

3. ročník - Politická ekonomie za „flašku“ – inženýr J.
Marxisticko-leninskou filozofii jsme dělali ve druháku a ta mi vůbec neutkvěla v paměti, ani nepamatuju, u koho jsme zkoušku dělali. Ale pamatuju si na politickou ekonomii. Byla to strašlivá pavěda, dodneška si pamatuju Marxovu teorii nadhodnoty, bylo to strašně nezáživné a my jsme na to měli inženýra J., který sídlil na Přírodovědecké fakultě, byl v pracovně sám a obzvlášť na studentky si dovoloval, byl na ně hrubý. Od spolužáků i odjinud jsme se dozvěděli, že je dobré na zkoušku přinést flašku nějakého kvalitního pití. Takže jsme na zkoušku, my, čtyři holky, dorazily s flaškou koňaku, rozesadil nás do kroužku, chodil mezi náma a začal nás urážet „to vy určitě nevíte“, „to vám mozek nebere“ apod. Já jsem to nevydržela, ozvala se a řekla: „Ale urážet byste nás nemusel, pane inženýre.“ Tím jsem skončila, okamžitě mě vyhodil, ty tři si tam nechal, těm to dal, ale mě si pozval za týden, vyhodil mě znovu, zase. Až teprve napotřetí, jsem to udělala, ale tak mě deptal, tak mě urážel, ale musela jsem si to dát líbit. Představ si, že mně, která studovala excelentně, hrozilo opakování třetího ročníku. Vždycky jsem složila všechny zkoušky v řádném termínu, a teď se bála, že tu politickou ekonomii nedám.

4. ročník: Vědecký komunismus - K.
Jó, to K., to bylo něco jiného, na to si vzpomínám. On byl relativně mladý – mohlo mu být tak kolem třicítky, to znamená, že v té době byl asi ještě doktorand. Pikantní bylo, že popocházíval s jednou naší kolegyní, studentkou pátého ročníku a byl na „Kudeříčkách“, našich kolejích, častým hostem. Obvykle jsme se potkávali na chodbách nebo ve sprchách. Jeho oblíbené úsloví bylo „nevylévat vaničku i s dítětem“, to nám na přednáškách neustále opakoval. Jeho oblíbenou sviňárnou bylo, že začal přednášet, po deseti minutách pak vzal prezenční listinu, očima projel podpisy, zamkl učebnu a začal jmenovitě kontrolovat, jestli někdo nepodepsal svého nepřítomného spolužáka. Četl jméno po jménu, dotyčný musel vstát a vystoupit dopředu a jména, která neobsadil lidmi, si zapsal. Hříšníci pak měli průšvih, řešilo se to kárnou komisí před děkanem. To bylo strašné… Při zkoušce zadal otázku, a kdo na ní dobře odpověděl, tak měl to privilegium, že si mohl vytáhnout ještě jednu (otázku) a pak dostal jedničku. Kdo si druhou otázku odmítl tahat, dostal za dvě. Kdo mu ani první otázku nezodpověděl zcela dobře, dostal trojku, a kdo se mu nelíbil, toho vyhodil bez možnosti táhnout si druhou otázku. Já jsem dostala možnost si při zkoušce vytáhnout druhou otázku, říkal mi „vážená kolegyně z koleje“, a já jsem to odmítla. To byli hrozný lidi:  Lón, J. a K., to byly „osobnosti“. Opravdu si už nepamatuju, u koho jsem dělala zkoušku z marxismu (marxisticko-leninské filozofie), proběhlo to bez problémů, ale asi to musel být normální člověk. Ti tři zmínění měli, řekla bych, asi nějakou osobnostní úchylku, a tu si hojili jen tím, že byli v KSČ a že byli na Ústavu marxismu-leninismu UP. A takových tam působilo povícero.

Když se na to dívám zpětně: my jsme ten ÚML brali jako nutné zlo a snažili tím nějak prokličkovat. Byla to taková překážka na cestě, a bylo na tobě, jestli ji přeskočíš, obejdeš nebo podlezeš. Nikdy v životě jsem neudělala žádnou zkoušku za flašku, nikdy mě nenapadlo u zkoušky podvádět, někde něco opsat, ale jediná chvíle, kdy jsem se k tomu snížila, to byla ta politická ekonomie. Pro mě je to celoživotní trauma, už jenom proto, že to nemám v povaze. Já to neumím. Já jsem tím strašně trpěla – „zkoušku za flašku“. Že si o ni dotyčný řekl - „kupte koňak té a té značky“. Já jsem se klidně nechala od zkoušky vyhodit, když jsem neuměla, ale nikdy jsem neškemrala „pane docente, dejte mi to“. Ústav marxismu-leninismu mě naučil se k tomu snížit. Teď už chápeš, proč je pro mě ÚML takové trauma.

Studie Pavla Urbáška "Olomoucká normalizační ouvertura Jaromíra Hrbka" in ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA HISTORICA 31 – 2002
Informace o Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ na stránkách Totalita.cz
Vytvoření Ústavu marxismu – leninismu ÚV KSČ (dokument předsednictva ÚV KSČ z 1. dubna 1970)