Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Josef Hotmar (1933) patří k českým autorům literatury faktu 70. a 80. let. Jako režimní novinář a zahraniční zpravodaj Čs. rozhlasu v letech 1970-75 procestoval téměř celou Evropu a západní pobřeží Afriky. O emigrantech psával jako o “spolčencích fašistů, se kterými zatočil Únor.” Napsal téměř dvě desítky knih, mimo jiné Hovory nad Seinou (1979), Poloostrov na konci světa (1989) či Poselství od gilotiny (1989).

Kapitoly:
Legenda zvaná Pavel Tigrid
I. Charakteristika časopisu Svědectví, jeho redakční rady a vysílače Svobodná Evropa (RSE)
II. Rozdělení československé emigrace z hlediska konečného politického cíle a taktiky, jak tohoto cíle dosáhnout
III. Politická koncepce československé emigrace soustředěné kolem časopisu Svědectví

Ukázková kapitola: III. Politická koncepce československé emigrace soustředěné kolem časopisu Svědectví
Politické koncepce gradualismu, hlásané Tigridem a časopisem Svědectví, jsou postaveny na jisté dynamice procesů probíhajících na světě.
Především vycházejí z hypotézy, že válka, a zvláště nukleární válka, je v dohledné době málo pravděpodobná. Tigrid píše: »Válka vedená jadernými zbraněmi a rozšířená ve světovou konflagraci by zničila všechny soupeřící strany a s nimi patrně notný kus naší planety. Z toho plyne, že by bylo přinejmenším nepraktické řešit mezinárodní spory tímto způsobem (podle ÚV KSSS je atomová puma »beztřídní« - zničí vše). Ani Amerika, ani Rusko nemají takovou převahu, aby donutily druhou stranu b ústupu z oblastí, které ta či ona atomová supervelmoc pokládá za svou výlučnou a výsostnou oblast zájmů, jakákoliv jednostranná změna této situace by porušila žárlivě střeženou »rovnováhu teroru«; pokus o ni vyvolává automaticky uplatnění další novinky v mezinárodních vztazích, tzv. »odstrašující moc« globálního atomového střetnutí, tj. hrozbu atomovou válkou. To je skutečnost, kterou sovětská velmoc pokládá za danou a kterou americká velmoc, aspoň v krajních situacích, uznává; skutečnost, kterou mnozí — a všechny politické emigrace — pokládají za nespravedlivou, surovou a zhola nemravnou. Bohužel, jak to lapidárně formuloval Raymon Aron, »technická a vojenská revoluce naší doby, vyjádřená atomovou pumou, nepodporuje ani právo, ani bezpráví, ale status quo«.
Z toho vyvozuje redakce Svědectví závěr, že »vládnoucí režimy v socialistických zemích nepadnou v důsledku porážky SSSR ve světovém nukleárním konfliktu«.

Gradualismus si však presto nechává otevřená dvířka a nevzdává se nadobro možnosti války jako prostředku k řešení mezinárodně politických nebo ideových konfliktů. Národy střední a východní Evropy — píše Svědectví — sotva mohou doufat, že by západní demokracie byly ochotny ke křižáckému tažení proti Sovětům za osvobození těchto národu. K tomu by mohlo dojít jen tehdy, kdyby vzniklo nové ostré napětí mezi Sověty a Západem; není to vyloučeno, ale v dohledné době málo pravděpodobné.

Jestliže se pro dohlednou dobu vylučuje nukleární válka jako prostředek řešení mezinárodně politických nebo ideových konfliktů, pak musí gradualistická koncepce počítat s nutností »koexistence« a «v trvalém zmírnění mezinárodního napětí spatřovat sám předpoklad růstu svobody z vlastních vnitřních sil v zemích, kterým vládne komunistická strana, ba dokonce i sil v kádrech této strany«. »Propagují-li komunisté mírové soužití … odpověď není vyklidit pole a prohlásit to za bolševický trik. Odpověď je vzít je za slovo.«

Proto Svědectví velmi důsledně prosazuje požadavek rozšíření mírového soužití i na soužití ideologické. »Má-li ovšem soužití být skutečně mírové, musí se též vztahovat na ideologii. Jinými slovy, věřící musí přijmout zásadu vzájemné snášenlivosti.«

Svědectví a Tigrid vynakládají velmi mnoho úsilí, aby dokázali škodlivost a nepřípustnost jakékoli izolace myšlenek a naopak, prospěšnost mobility myšlenek pro Západ.
Kdyby se Západ bránil systematickým, ofenzivním a hledačským stykům s Východem, znamenalo by to — podle Svědectví — »duchovní abdikaci, defetismus, který ponechává na pospas osudu milióny lidí, které si komunismus podrobil fyzicky, ale ne duchovně«. Znamenalo by to dále — »ponechat iniciativu v kulturních a intelektuálních stycích v rukou komunistických vlád a těch obdivovatelů a příznivců, které tyto vlády vždycky na Západě naleznou. Rozhodnutí být nepřítomen na Východě jen způsobí, že budeme svědky jednosměrného pronikání. Co víc, představitelům sovětské moci se umožní, aby vystupovali v úloze liberálů, Západ pak v úloze zatvrzelých maccartystů.«

Svědectví počítá s tím, že ideologická smířlivost komunistické strany vůči buržoazní ideologii a zintezivnění ideologického tlaku vůči socialistickým režimům umožní postupné prosazování takových politických změn, které budou stále více v souladu s tradičními současnými cíli soudobé kapitalistické společnosti a buržoazní politiky.

Současná epocha prý vyžaduje, aby marxismus-leninismus se vzdal monopolistického výkladu o hospodářském a sociálním uspořádání společnosti. »Na rovině sociální a hospodářské všechny země — píše Svědectví — usilují y zásadě o uskutečnění stejného ideálu ... neexistuje snad stát nebo vláda, jež by se nehlásily k programu větší á lepší výroby, zajištění spravedlivějšího rozdělení statků, zvýšení produktivity práce ... hospodářský rozvoj je heslem dne na pravici i na levici ... z toho vyplývá, že rozpor mezi sovětským a západním systémem, alespoň v oblasti sociální a hospodářské, nevzniká ani tak i odlišných hledisek na cíl samotný, ale spíše z odlišných názorů na způsob. jímž se ho má dosáhnout. V podstatě je to spor o to, zda lidé mají nezadatelné právo vytvářet vlastní pojetí svého údělu!«

Proto prý ztratily ideologické spory mezi marxismem-leninismem a buržoazní ideologií svou přitažlivost. V pokročilých společnostech na Západě jsou prý dokonce ideologie mrtvy.
Protože Svědectví se snaží dokázat zmizení zásadního rozporu mezi socialistickým a kapitalistickým systémem z hlediska jejich cílů, je ovšem nutné, aby také tzv. dogmatický marxismus « zmizel ze scény jako hlavní překážka smíření a dorozumění v otázkách společenských zájmů budoucího světa. Dogmatický marxismus je nazýván dogmatickým proto, že »znovu a stále opakuje ideologické formule razené v 19. století, a to tak, jako by tyto poučky byly v soudobých podmínkách dosud platné«.

Totéž hlásá i Tigrid osobně. Když byl nejdříve marxismus, pochválil jako pozoruhodnou a v nejednom i geniální analýzu své doby, prohlašuje ji za teorii a hypotézu, která zastarala a která se nedá smířit se současnými pozoruhodnými a prokázanými společenskými jevy, a která proto musí být revidována, nebo zcela opuštěna.

Politika mírového soužití a politické uvolnění propagované Svědectvím není cílem, ale prostředkem k posilování a prosazování politických tendencí výhodných pro Západ. Je prostředkem k liberalizaci vnitřních poměrů v ČSSR, které by umožnily účinněji prosazovat dalekosáhlý cíl, který formuloval zahraničně politický poradce britské dělnické strany Denic Healy v newyorském týdeníku The New Leader: »Politika mírového soutěžení, vedená Západem iniciativně, inteligentně a důsledně, by mohla vést k likvidaci sovětské moči ve státech střední a jihovýchodní Evropy.«

V tomto kontextu je také zcela logické, že Svědectví využívá soudobého reformismu a revizionismu jako svého ideologického arzenálu. Revizionismu přisuzuje významnou funkci »společenské i národní síly«, přes varování některých lidí na Západě, kteří předem vylučují možnost jakékoliv podpory revizionistů, protože je to »záludná taktika«, která se rovná »polibku smrti«, neboť »revizionistou může být jen komunista«.

Revizionismus a reformismus se těší plné podpoře Tigrida a jeho Svědectví. V redakčním článku se píše: »Podporujeme každé — i když podmíněně — rozšíření svobody osobní, svobody slova, víry, pohybu. Sympatizujeme se všemi komunisty i nekomunisty, kdo zavrhují fyzický a psychologický teror jako prostředek politického zápasu. I komunistickou moc vidíme dynamicky, tj. jako proměnnou, vystavenou zákonům tlaků a vývoje, společensky defektivní a proto zranitelnou. Že tomu tak je, o tom svědčí mj. i stále rostoucí počty komunistů samotných, kteří se projevují jako rebelové nebo revizionisté, reformisté, nebo prostě lidé, kteří po dlouhém bloudění objevili obecnou závaznost mravního úsudku Na mezinárodním poli nemůžeme podporovat leč všechno úsilí, jež tomuto vývoji napomáhá.«

V revizionismu spatřuje československá emigrace jednoho z nejmocnějších spojenců uvnitř komunistického hnutí. Proto se snaží dokázat marnost boje komunistických stran s revizionismem, řiká-li, že »revizionismus může být sprovozen z komunistického světa jedině uskutečněním svých stěžejních zásad«, že »perzekuce může revizionismus jen posílit, prohloubit a propůjčit mu masovou základnu ve straně i mimo ni, v jednotlivých komunistických zemích i v socialistickém hnutí všude na světě«.

Svědectví a Tigrida velmi mrzí, že v roce 1956 nedošlo k žádným změnám ve vedení KSČ, jež by svědčily o existenci revizionistické opozice, že žádný z revizionistických názorů, jakkoli opatrných, nenalezl svého zastánce a podporovatele v politickém byru strany.

Přesto však neztrácí naději a domnívá se, že i v Československé socialistické republice je živná půda pro růst revizionismu. Tuto půdu spatřuje přímo ve výstavbě socialismu, která předpokládá stálou mobilitu ve všech oblastech života, v myšlení, tvorbě, vědě, v ideologii a politice. Tato mobilita sama o sobě prý vytváří oblasti, ideových a politických třenic, výměny názorů a hledisek, odhaluje nové situace a skutečnosti, pro něž ]e třeba hledat nová teoretická zdůvodnění. Přitom dochází k omylům a chybám, které je nutno vysvětlovat a napravovat, vytváří se nová lidská podmínka, jež volá po pravdivém ztvárnění v literární a umělecké tvorbě. Tedy život sám a ovšem i komunismus), má-li se rozvíjet, je jedním »nekonečným polem pro růst revizionismu«.

Tigrid skládá naděje v technické, a vědecké vrstvy v Československu, které se »budou … domáhat větší pravomoci a nezávislosti na stranických sekretářích a ... aparátnících. Budou žádat revizi stranické teorie i praxe ve světle konkrétních zkušeností a potřeb.«

Důležitou úlohu při rozšiřování revizionismu přisuzuje Svědectví západní odborné literatuře a její kolportáži. »Někteří soudruzi mají při výkonu svého povolání — píše Svědectví — přístup k západní odborné literatuře, dávají těmto svazkům a časopisům tajně kolovat nebo pořizují o nich přehledy v českém či slovenském znění. Tato teoretická průprava, umožňující krystalizaci názorů a rozšiřující znalost čs. komunistů o poznání polských, jugoslávských, maďarských a i sovětských ravizionistů, je nezbytná k postupnému pronikání a prosazování těchto myšlenek ve všech orgánech KSČ.«

Právě tak zmírnění napětí mezi Východem a Západem, rozšiřování vědeckých, kulturních a obchodních styků, mezinárodní politický ruch by mohly podle Svědectví prolomit »izolaci* a »myšlenkovou karanténu« v Československu a vytvořit uvnitř země neodolatelné podmínky ke kritickému zkoumání, hodnocení, porovnání — tedy opět ke kritické revizi jistých skutečností a hodnot.

Revizionistickým elementům v ČSSR vytyčuje Tigrid a Svědectví v podstatě tři základní úkoly. První z nich je revize marxisticko leninského světového názoru. »Světový názor -   píše Svědectví — se musí od základu revidovat.«

Druhým úkolem je upevnění pozic a uchopení moci revizionisty. Revize zásad a metod režimů socialistických zemí má posílit liberalizační elementy krystalizující se uvnitř světového komunistického hnutí a vést k uchopení noci těmi, kteří prý, ač komunisté, dospěli k přesvědčení, že »teror, vojenská agrese a totální myšlenkový konformismus nejsou a nesmějí být legitimními nástroji politiky«.

Bibliografická citace: Hotmar, Josef: Svědectví o „Svědectví“. Dokument Tvorby, zvláštní vydání 25.6.1969, s.1-16.

Texty a fotografie z dobové publikace mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Texty a fotografie si můžete okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Kompletní digitální kopie tematicky uspořádaných souborů textů a fotografií najdete v příloze článku, přehledně a ve větším rozlišení vhodném pro tisk.