Konference se konala v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

První listopad se stal vyvrcholením mojí dlouhodobé snahy přizvat na jedno místo a v jeden čas pět zakládajících členů volného písničkářského sdružení Šafrán. Několik měsíců příprav, plánování a představ v rovině spíše snů se však vyplatilo a skutečně se v Uherském Hradišti nakonec Vlastimil Třešňák, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Dagmar Andrtová-Voňková a Petr Lutka sešli. A nejen oni. Také i další lidé, kteří do historie tohoto legendárního sdružení zasáhli a jeho činnost dodnes ovlivňují.

Celá akce byla v rámci projektu Moderní dějiny do škol organizována Gymnáziem Uherské Hradiště ve spolupráci s o. s. PANT. Ve škole se tedy uskutečnila celodenní studentská minikonference a večer potom několikahodinový koncert výše jmenovaných umělců.

Dopolední program otevřel garant akce – uherskohradišťský starosta Květoslav Tichavský. Pozdrav přinesl i ředitel školy doc. Zdeněk Botek. V prvním vystoupení před plnou aulou gymnázia, kde kromě domácích studentů seděly rovněž hostující delegace z gymnázií ze Znojma, Brna, Ostravy a Zlína, představili Mgr. Petr Šimíček a Dr. Jiří Sovadina vzdělávací portál Moderní dějiny. Krátce nato Petr Pánek seznámil přítomné s projektem Moderní dějiny do škol, jehož součástí byla i tato minikonference.

Neobyčejně zajímavou prezentaci přivezl a přednesl Dr. Lubomír Houdek, ředitel nakladatelství Galén a velký znalec všeho, co se Šafránem souvisí. Promítl zajímavé fotografie, popsal vývoj sdružení, vysvětlil podstatu folkové tvorby v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Každý folkový fanda musí panu Houdkovi závidět jeho unikátní archív, do kterého nám bylo umožněno trochu nahlédnout. A těch knih a hudebních nosičů, co už Hutkovi, Třešňákovi, Voňkové a dalším vydal! Bravo, pane nakladateli!
V hodinovém výstupu Vladimíra Merty bylo leccos. Od úvah na téma „Proč nás tehdy zakazovali ti, kteří nám nyní chtějí zase vládnout?“ přes dylanovské inspirace počátků českého folku až po bezprostřední improvizace, kdy mistr zhudebňoval na přání publika nepoetické texty, a to v několika stylech svých velkých vzorů. Merta je zkrátka osobnost, která nikdy neustrne, nezastaví se. Nechce žít z minulosti. A má co říct mladým lidem i dnes. Právě dnes!

S velkým napětím a zvědavostí jsem čekal hodinku s Vlastou Třešňákem. Přiznám se, že dokud jsem ho nespatřil v gymnaziální aule, nevěřil jsem v nic. Už vůbec ne v to, že přijde a prostě BUDE TAM! Přišel! Byl tam!! Netušil jsem však – na rozdíl u všech ostatních – s čím Vlasta přijede. Naznačoval, že zpívat bude až večer na koncertě, že snad bude číst ze svých knih, že snad přinese nějaké ukázky kdovíčeho. Nakonec to byly dva jeho nové filmy. No, filmy. Vlastně parodické sestřihy z různých, ale opravdu různých starších snímků, namluvených samotným Třešňákem. Občas jsem pochytil cosi jako sebeironický pohled na celý Šafrán, ale většinou jsem se v té smršti sarkastických výkřiků ztrácel. Takové chrlení od Vlastimila všichni dobře známe! Proto jsem byl opět z jeho nového díla nadšen. Mám pro tohoto všeumělce slabost. I ze zkušenosti učitelské, tedy od svých studentů, dobře vím, že Třešňák je inspirující, fascinující, ojedinělý a v tom nejlepším smyslu slova SVŮJ! Je fajn, že tento švédský občan má povolení k pobytu v naší zemi . . ?!

V pravé poledne jsem vybranou skupinu asi třiceti účastníků konference odvedl a posléze i provedl uherskohradišťskou věznicí. Bývalou věznicí. Mnozí v ní byli poprvé. Patrně silný zážitek. Celých dvacet tři roků není tento dům zla možno navštívit. Jedna celá generace, co jí měla projít v pietní prohlídce. A neprošla. Tak jsme tam stáli a ptali se PROČ? Vladimír Merta natáčel, novináři fotografovali. Krátká exkurze skončila venku před věznicí u pomníčku, na němž jména třiceti zmařených životů žádají o pozornost lhostejných kolemjdoucích.

Po obědě ve školní jídelně, což byla pro některé neméně působivá událost, se uskutečnily workshopy pro studenty, založené na práci s literárními a písňovými texty. Další hodina s Dášou Voňkovou a její bravurní hrou na kytaru. A s Petrem Lutkou, který svými mariánskými písněmi dokázal rozezpívat celou aulu nabitou mladými lidmi. Salve, Petr! Poslední část našeho školního programu byla naplněna diskusí, kterou moderovala Petruška Šustrová. Beseda písničkářů je základem konferenčního sborníku. Nechci zapomenout na parádní fotografie, které přivezl a jimi školu vyzdobil další skalní fanoušek Šafránu - Ota Nepilý.       
     

A večer téhož dne? Koncert v místním Klubu Mír. Vyjmenuju postupně vystupující ještě jednou. Petr Lutka. Potom Dagmar Voňková. Dále Vláďa Merta. A Jarda Hutka. Nakonec Vlasta Třešňák a jeho Band. S půlnocí poslední skupinové fotky, co mně připomínají Rubensovy barokní obrazy . . .
Neosobuji si mluvit za jiné. Ale sám za sebe: Milí Šafráni, děkuji, že jsem u toho mohl být!

Jaroslav Křápek, Uherské Hradiště, listopad 2012.                                

Prohlédněte si krátká videa z akce

Věznice Uherské Hradiště - část první
Věznice Uherské Hradiště - část druhá
Památník obětem komunismu v Uherském Hradišti
Vlasta Třešňák
Jaroslav Hutka
Vladimír Merta
Dáša Andrtová-Voňková
Petr Lutka

Šafrán po letech
Petruška Šustrová

Prvního listopadu se v Uherském Hradišti konala studentská minikonference o Šafránu. Pokud nevíte, co to je, ráda vysvětlím: sdružení písničkářů, které vzniklo na začátku sedmdesátých let. Samozřejmě jsem se tam vypravila a byla jsem nanejvýš spokojená, ba nadšená. Petra Lutku, Dášu Voňkovou, Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku a Vlastimila Třešňáka jsem pohromadě neviděla dobrých pětatřicet let, byla to pro mne příležitost ponořit se do vzpomínek. Často sobě i jiným říkám, že československá normalizace sedmdesátých a osmdesátých let byla příšerná doba, ale v aule uherskohradišťského gymnázia mi došlo, že to není tak docela pravda. Což o to, režim a jeho poskoci dělali všechno pro to, aby příšerná byla, a nepopiratelně se jim to dařilo. Člověk měl zalézt do své nory, co možná nevystrkovat nos, a pokud už vyšel z domácího útočiště, měl kývat, kývat a kývat, případně zdobit okna, chodit do průvodu a jinak držet hubu a krok.
Jenže právě koncerty Šafránu byly ostrůvky svobody, bylo jasné, dokonce až nápadné, že písničkáři si myslí svoje a dokážou to sdělit publiku. Nešlo snad o nějaké protestsongy, ale atmosféra a celá nálada jejich představení byla taková, jako by člověk vykročil z kývajícího světa do kouzelného prostoru, kde má každý vlastní hlavu a dívá se na svět, jak chce, a ne jak je nadiktováno shůry. Když se o takovém prostředí mluví, většinou se připomíná underground a jeho kapely nebo setkání, o Šafránu bývá řeč málokdy. A je pravda, že mezi undergroundovými muzikanty a písničkáři ze Šafránu vládlo jisté napětí, někdy až nevraživost, a že to pro mne tenkrát nebylo snadné: byla jsem oddanou posluchačkou těch i oněch, s těmi i oněmi jsem se přátelila, a s těmi i oněmi se hádala o ty druhé.
Jak jsem tak toho prvního listopadu ale postávala a posedávala v klubu, kde se konal mamutí čtyřhodinový koncert, přiblble jsem se usmívala. Kdepak byly loňské sněhy hádek a napětí! Z celé normalizace najednou pro jeden večer zůstaly jen ty koncerty, kde se posluchači cítili svobodní. Po očku jsem sledovala studenty z gymnázia – copak oni na to? Není to už pro ně antikvární? Podle ovací, jaké písničkářům uspořádali, nejspíš nebylo. A to, prosím, nemohli pociťovat sladkou nostalgii a nevalily se na ně proudy vzpomínek, jako na mne.
Pravda ovšem je, že jediný, kdo zpíval to, co tenkrát v sedmdesátých letech, byl Jaroslav Hutka, a i ten hrál také nové písničky, které se těm dávným nepodobaly. Opravdový výlet do minulosti se tedy nekonal, ale ten si umím obstarat doma, existují přece dávné nahrávky. Žádná nahrávka se ale samozřejmě nevyrovná živému vystoupení, a tak jsem zažívala dvojí potěšení, které se pak slilo do jednoho: do báječného pocitu, že to, co bylo na minulosti krásné a povzbudivé, trvá pořád, že zmizelo jen to, co mi tolik vadilo a co nikdy nemělo existovat. A v noci jsem nemohla usnout, ačkoliv jsem byla pekelně unavená – v mysli mi zněl večerní  koncert a prolínal se s koncerty, které jsem si užívala před desítkami let.

Poslechněte si tento text na Rádiu Česko

Článek o minikonferenci na Adam.cz