Studenti obnovují paměť kraje pomocí svědectví z databáze USC SF - část první
Dokonce i se španělskými, německými, anglickými a samozřejmě také i s českými nahrávkami pracovali studenti dějepisného semináře, aby mapovali 22 osudů a životních příběhů lidí původem z Moravskoslezského kraje. Pamětníci vzpomínají nejen na události II. světové války, ale také na dobu před a po válce. Dnes jejich příběhy doma téměř nikdo nezná, hlavně proto, že řada z nich odešla do zámoří, další se přestěhovali jinam, nebo již nežijí. Aby tyto příběhy nezapadly, rozhodli se studenti, že se je pokusí rekonstruovat z digitalizovaných interview.
Projekt, který pátrá po historii Moravskoslezského kraje, se mohl uskutečnit jedině díky tomu, že Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě se stalo pilotní školou University of Southern California Shoah Foundation a získalo tak exkluzivní přístup do databáze svědectví pamětníků.
VHA online je rozsáhlá databáze obsahující tisíce rozhovorů s pamětníky z celého světa ve všech možných jazycích. V České republice dostupná od roku 2010 díky existenci Centra vizuální historie Malach při Ústavu formální a aplikované lingvistiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Každý student si ke zpracování vybral interview podle svého vlastního výběru, například podle toho, kde přesně bydlí.
Klíčový je pro práci s archivem už jen samotný výběr rozhovoru, který je na stránce přístupný buď online, nebo na objednávku. Pamětníci se dají dohledat snadno, jen podle jména, nebo místopisného názvu, pravdou ale je, že program vyhledává každý rozhovor, který se o klíčovém slovu (místě) byť jen krátce zmiňuje. Proto je výběr vhodného pamětníka mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Stránka však přehledně informuje o segmentech, v nichž bylo klíčové slovo použito. Tak snadno v metadatech dohledáme, zda je pamětník s místem spjat nebo ho pouze krátce připomíná, což značně usnadňuje zpracovávání informací o našem regionu.
Se samotnými rozhovory se studentům pracovalo dobře. Mírné komplikace způsobovala především jazyková bariéra u cizojazyčných interview, ale také špatná artikulace pamětníků, která zapříčinila problémy, například u německé pamětnice Helene Kessler. Kuriózní bylo i interview, ve kterém pamětnice volně přecházela z angličtiny do němčiny a hebrejštiny. Nakonec ale všichni studenti úspěšně došli k výsledku. Informace byly shrnuty do krátkých životopisů, které jsou k dispozici níže.
Kromě dat a informací o životě za války se studentům podařilo zjistit i několik poznatků o našem kraji před, během i po válce a to jak přímo z Ostravy, Nového Jičína, Karviné, Střítěže, Příbora, Frýdku-Místku nebo Bohumína a dalších míst.
Autor článku: Aneta Salvetová - studentka Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě
Na projektu se podíleli studenti dějepisného semináře ve školním roce 1014/2015: Tereza Plačková, Eliška Sedláková, Kristýna Jeziorská, Adéla Blažková, Daniel Janoško, Dominik Fleischer, Tereza Hoňková, Jonáš Klos, Aneta Salvetová, Filip Vodvářka, Veronika Černecká, Karolína Lachová, Tereza Matulová, Jakub Gelnar, Lucie Turzová, Lucie Volochová, Barbora Honusová, Kristýna Pokorná, Martin Rypka, David Šařec, Lucie Podhorná, Michal Vítek, Sabina Vandrolová, František Typovský, Karolína Samková, Eliška Osmančíková, Libor Čmucha, Kristýna Fojtíková a Jan Suchánek.
Zpracovaná interview: Část 1.
Část druhou naleznete ZDE
BEDŘICH KOPOLD
Narodil se 10. srpna 1921 v Moravské Ostravě do neortodoxní židovské rodiny, která dodržovala základních tradice (Chanuka, návštěva bohoslužeb). Matka se jmenovala Irma Kopoldová, byla to německá židovka. Otec se jmenoval Josef Kopold, byl to český žid, hostinský, bojoval za 1. světové války. Dětství strávil v Ostravě. Jejich dům se nacházel na tzv. Senném trhu, později žil v Praze. Vlivem působení Gajdovy a Němčíkovy fašistické strany v ČSR ve 30. letech, se postupně budoval Kopoldův odpor vůči nacistům. V letech 1937-1938 se dokonce zapojil do školení sociálních demokratů, v němž se životní náplní členů staly obrana republiky, branné hry, cvičení s plynovou maskou a neustálá víra v záchranu státu. Sebevražda jeho otce v době hospodářské krize zapříčinila Bedřichovu novou roli otce v rodině. Po nástupu nacistů je pod nátlakem také nucen opustit septimu gymnázia, kam docházel, a vyučit se pekařem. 17. října 1939 se na písemnou výzvu podanou Gestapem dostavil do jízdárny, kde se stal součástí historicky první deportace Židů – transportu do Niska. Vězni byli vybráni pro budování prvního koncentračního tábora na řece San. Při selekci v Polsku se dostal do skupiny, se kterou se mu podařilo uprchnout směrem na východ. Po dosažení Lvova (centrum uprchlíků před nacisty, město obsazené Rudou armádou), se hlásil do pracovního náboru, je poslán vlakem na Donbas za prací na šachtě. Neúspěšně se pokusil dostat do SSSR i svou matku. Před začátkem evakuace si vyzkoušel i profesi učitele němčiny. V listopadu 1941 se přes Kaspické moře dostal až do Asie k pohoří Pamír. Zde pracoval během sklizně na bavlníkových plantážích, po sklizni na šachtě a nakonec si spolu s kamarádem Erichem Rosickým podal přihlášku do čsl. vojenské jednotky. 20. února je povolán do Buzuluku jako součást právě se formující jednotky, která se z poloviny skládala z židů. V březnu 1943 se účastní své první bitvy u Sokolova, jako řadový voják a spojař. Přijetím nových dobrovolníků z Ukrajiny se jejich jednotka zvětšuje a stává se hypermobilní jednotkou – tzv. První brigádou, s tanky, dělostřelectvem a protileteckými zbraněmi. Nejúspěšnější operací byla však podle pana Kopolda bitva o Kyjev, kde došlo k minimální ztrátě na životech. U města Volyň se k jednotce přidávají volyňští Češi a z brigády se formuje sbor. Zde se Bedřich Kopold stává osvětovým důstojníkem praporu (osvěta a přesvědčování vojáků o nutnosti pracovat, budování 1. národních výborů, promluvy k německým vojákům o zbytečnosti boje) a vede časopis Naše vojsko. Na konci války je odvolán, odjíždí z Žiliny do Brna, kde je pověřen budováním armády. Manželkou Bedřicha Kopolda se stala Jiřina Švermová, se kterou se seznámil v jednotce ke konci války. V lednu 1947 povolán do Prahy, stává se členem komunistické strany, zajímá se o politiku. V roce 1954 se stává obětí odnože vykonstruovaného procesu se Slánským, v němž je na 18 let odsouzen za „sabotáž a rozkládání armády“ do Leopoldova. 26. dubna 1956 po propuštění pracuje na šachtě, dodělává si maturitu, později studuje na univerzitě psychologii a psychologii práce. Po dostudování se stává pracovníkem ČVUT Praha.
Zpracovala: Beata Herciková
ALFRED NEUMANN
Alfred Neumann se narodil 26. září 1913 v Lazech ve Slezsku; tj. v dnešní části města Karviné. Jeho rodiče se jmenovali David Neumann a Fanny Neumannová, rozená Weißová. Jeho otec pracoval jako dělník v továrně na výrobu lihovin a matka byla ženou v domácnosti. Krátce po jeho narození se přestěhovali do Nového Jičína, a když bylo Alfredovi šest let, přestěhovali se do Frýdku-Místku, kde také Alfred vyrostl. Ve Frýdku-Místku chodil do židovské základní školy a později do českého gymnázia, kde také odmaturoval. Doma dodržovali židovské tradice, ovšem nepatřili mezi ortodoxní židy. Po složení maturity odešel studovat do Prahy; tj. v roce 1932. Během studia v Praze se potýkal s finančními problémy. Tyto problémy řešil drobnou „podnikatelskou činností“, kdy za poplatek učil tanec. Během studia na VŠ se stal členem židovského spolku, kde diskutovali, debatovali a bavili se, ale nikdy se aktivně politicky neangažovali. Právě když se Neumann připravoval na své rigorózní zkoušky, bylo mu znemožněno kvůli židovskému původu nadále ve studiu pokračovat. Kvůli svému původu se musel vrátit zpět do Frýdku-Místku, kde musel začít pracovat manuálně. Neumann byl roku 1939, těsně po svém návratu z Prahy, transportován během tzv. „Akce Nisko“ do Polska. Zde se zúčastnil stavby tábora pro židy. Po dvou měsících se z tábora dostal. Po propuštění z lágru utekl přes nedalekou hranici do Sovětského svazu. Z hraničního města byl však vyhoštěn a poslán zpět do Polska. Shodou náhod, a také s pomocí místního obyvatelstva se Neumannovi podařilo dostat do Lvova, kde přežíval a tu a tam vydělal nějaké peníze. Poté se přestěhoval do menšího města, kde se živil jako dělník až do vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem. Začal prchat před Němci a přes Kyjev, Rostov na Donu, Volgograd až se dostal na kazašsko-čínskou hranici. Poté se přidal k československé armádě. Po válce se vydal vyhledat své příbuzné. V Místku však zjistil, že jeho rodina byla deportována do Treblinky a jejich dům obývá německá rodina. Připojil se proto zpět k armádě, pomohl osvobodit Prahu a ihned poté se oženil. Po válce vystudoval Univerzitu Karlovu a působil jako učitel a překladatel. V roce 1983 však z rodinných a politických důvodů emigroval do Frankfurtu nad Mohanem. Rozhovor byl natočen 28. února 1997 v německém jazyce.
Zpracoval: František Typovský
HELGA WOLFFS
Helga Wolffs se narodila 14. května 1921 jako Helga Sara Beldová ve Stříteži na severovýchodě tehdejšího Československa. Prožila dětství v domě své babičky a poté se s rodiči Henrym a Rose a sestrou Evou přestěhovala do Prahy. Otec pracoval jako obchodník ve firmě na pohlednice a matka byla v domácnosti. Jako židé chodili do synagogy, matka nejedla vepřové maso a doma zapalovali menoru – sedmiramenný svícen. V roce 1938 se jejich život rapidně změnil obsazením Československa Němci. Rodina musela nosit židovské hvězdy, neměli povoleno zůstávat na ulici po 8. hodině večerní a v tramvajích museli jezdit vzadu. Helga měla spoustu zájmů, přátel, učila se jazyky, chtěla se stát vědkyní. Začala pracovat v židovské nemocnici jako zdravotní sestra. Dostala nabídku odjet do Palestiny na ekonomickou školu, ale nedokázala opustit své rodiče. Továrna jejího otce byla zabrána Němci. Sestra byla odvezena do Terezína v roce 1942. Ona sama byla do Terezína transportována ve stejném vlaku jako její rodiče. Všechna zavazadla museli nechat být. V Terezíně začala pracovat jako zdravotní sestra. V září 1943 byli její rodiče deportováni do Osvětimi, to bylo naposled, kdy viděla svou matku. Její cesta z Terezína do Osvětimi trvala 3 – 4 dny. Jeli v tzv. dobytčáku, který byl úplně plný, že si nemohla ani sednout. Osvětim byla plná SSáků, byla tetována číslem vězně a byla přidělena do baráku, kde byly české ženy. Druhého dne se setkala se svým otcem, který byl těžce nemocný, a Helga ho často navštěvovala. Její prací bylo vyučování dětí, ale jak popisuje, děti byly silně demotivované, protože věděly, že brzo stejně umřou. Každé ráno jsou počítáni i několikrát. Setkává se s dr. Mengelem. Vězni v březnu pochodovali nazí na volném prostranství a Mengele si jí vybral k prohlídce. Ptal se jí, co to má za jizvu na břiše a když odpověděla, že má operovanou kýlu a nemá žádné potíže, nechal ji jít. Helga byla poté deportována do pracovního tábora v Hamburku a následně do Neugraben, kde pracovala na odstraňování sutin na konci roku 1944. Tento tábor byl bombardován a tak byla Helga poslána do Bergen - Belsenu na jaře roku 1945. Tam je 15. května osvobodili Britové. Protože uměla dobře anglicky, dostala práci na vojenském úřadě v britské zóně, kde se účastnila procesů proti válečným zločincům např. Josefem Kramerem nebo Willy Brachmannem. V Praze se setkala se sestrou, která se mezitím stala zapřísáhlou komunistkou. Praha se pro Helgu velmi změnila, všude na ulicích byli Rusové a obrázky Stalina či tehdejšího prezidenta Beneše. Rozhodla se odjet. Přes Německo se dostala, i přes těžkosti s vízem, do New Yorku, kde bydlela u rodiny její kamarádky. Psal se únor 1946. Začala nový život v San Diegu. Později se svým manželem Herbertem společně procestovali Asii. Pracovala jako zdravotní sestra. Podle mého dalšího hledání na internetu zemřela v roce 2003 ve věku 82 let. Interview bylo pořízeno 19. ledna 1996 v San Diegu v angličtině.
Zpracovala: Barbora Honusová
BLANKAH KESTEL
Blankah Kestel se narodila 3. října 1920 (v roce natáčení rozhovoru jí bylo 78 let). Rozhovor byl natočen v Izraeli. Narodila se v bývalém Československu, konkrétně v Bohumíně. Žila v domě patřící jejímu dědečkovi. Dům sdílela se svou matkou, otcem, sestrou, babičkou a dědečkem. Její rodina nebyla příliš bohatá. Rodina byla židovská, víru hodně prožíval její dědečkem, který hodně četl náboženské texty a navštěvoval synagogu. O svém dětství říká, že nebylo zajímavé ba naopak, velice nudné. S kamarády si hrála venku a v noci chodili hrát hru na hřbitov (kdo prošel hřbitov, aniž by se bál, dostal zmrzlinu). Bavili se jenom takovými jednoduchými věcmi, nebylo prý moc co dělat. Nebylo to jako teď – počítače, televize, rádia. Neměla dokonce ani kolo. Matka si s ní také nehrála, byla tichá. Ve škole byla průměrná. Navštěvovala českou školu – bylo zde asi tak 5 nebo 6 židovských studentů, zbytek podle ní byli křesťané. Nejvíce se jí dařilo v předmětech – němčina, kreslení, tělocvik. O útěku její rodina přemýšlela, ale moc se o tom nemluvilo, nic se nedělo. Její otec nakonec Bohumín opustil, tvrdil však, že ženy a děti jít nemusí, protože Němci chtějí pouze muže. Odjel posledním vlakem, Němci jej začali bombardovat, podařilo se mu utéct a dostat se až do Krakowa. Mezitím začali Němci obsazovat zemi a zbytek rodiny (spolu s Blankou) musel do ghetta (Będzin – Polsko; Sosnowiec – Polsko), kde byly horší podmínky snad ve všem – horší bydlení, jídlo, hygiena. Museli pracovat, každý den chodili do blízké továrny. Jednoho dne se ji podařilo navštívit otce v Krakowě, musela si sundat židovský znak z paže, aby mohla opustit zemi a jet vlakem. Otce našla, ten ji dal prsten s diamantem, aby jim pomohl v těžké ekonomické situaci, ona se však bála ho použít a už ani neví, jak to s ním skončilo. Po odjezdu, otce už nikdy nespatřila ani o něm už nikdy neslyšela. Když se vrátila, šla jako obvykle do práce, když zastavilo auto a ona musela nastoupit. Bylo ji tehdy 18 let – tímto se dostala do koncentračního tábora. Z počátku jí její jméno zůstalo, později byla všem přidělena čísla – její bylo 26 713 (13 považovala za šťastné číslo, to jí prý pomohlo všechno přežít). Jelikož uměla perfektně mluvit a psát německy, stala se z ní zapisovatelka. Život v koncentračním táboře byl krutý, ale ona přežila. Koncentrační tábory, kterými prošla: Ottmuth (Německo), St. Annaberg (Německo), Wiesau (Německo), Peterswaldau (Německo) – k osvobození došlo v tomto táboře).
Zpracovala: Kristýna Jeziorská
HELENE KESSLER
Helene Kessler se narodila 12. prosince 1921 v Kuníně u Nového Jičína jako Helene Scheuer. Její otec se jmenoval Erwin Rudolf a pocházel z Lipníku nad Bečvou, její matka byla Emmy a dříve žila ve Strážnici. Měla bratra, který byl o 3,5 roky mladší než ona a jmenoval se Otto. Její dědeček byl starosta Kunína. Rodina vlastnila obchod. Její rodina nebyla příliš ortodoxní, ale slavili chanuku a Rošhašanu. Když bylo Helene 6 let, celá rodina se přestěhovala do Ostravy. Helene po základní škole navštěvovala české dívčí gymnázium, ale musela přestoupit, protože jí nešla čeština a na škole byl velmi rozšířený antisemitismus. Přestoupila na německé gymnázium, kde byl židovský učitelský sbor. Po dokončení gymnázia se celá rodina odstěhovala do Brna. Když 14. března přišli nacisti, začala Helene uvažovat o emigraci do Palestiny, kde později odešel její bratr. Za nějaký čas je vyhodili z bytu a museli jít do „ghetta“, kde žili jen židé. Zde poznala svého budoucího manžela. Vzali se 10. prosince 1941, ale jejich šťastný novomanželský život netrval dlouho. Za 14 dní od svatby byli transportováni do Terezína, kde rodinu rozdělili (Zůstala s manželem, ale své rodiče už nikdy neviděla, protože je „přeřadili“ do Varšavy.) Helene pracovala v „nemocnici“. Za několik měsíců poslali Helene do Osvětimi. Při příjezdu je při selekci rozdělovali 3 doktoři, pravděpodobně byl jeden z nich Mengele. Jelikož byla nemocná, poslali jí na lehčí práce. Na konci války jí vrátili její oblečení a vydali se na pochod do Grünbergu, cestou byla nemocná, ale ostatní se o ni postarali. Když přenocovávali v jednom opuštěném domě, blížila se fronta a tak se rozhodla, že uteče do Berlína. Tak se dočkali osvobození. Cestovala s dalšími 2 ženami. Cestou zastavily auto, ale tomu zanedlouho došel benzín. Dostaly se tedy vlakem do Drážďan a chtěly jet do Prahy. Při prvním pokusu je nepustili přes hranice, ale napodruhé se jim to už povedlo. V Praze chtěla Helene bydlet u své kamarádky (napůl židovky), ale ta jí vyhodila. V Praze jí zanedlouho přidělili byt a také chvíli pracovala. Zde jí našel její manžel a přestěhovali se spolu do Brna. Měli spolu 2 dcery- Jitku a Katarinu. Rodina odešla po roce 1968 do Německa.
Zpracovala: Adéla Blažková
ELLI LEDEREROVÁ
Elli Ledererová, rozená Manheimerová, se narodila 17. října 1916 v Ostravě v židovské rodině. Její otec Leopold Manheimer pocházel z Polska a byl obchodníkem. Vlastnil malý obchod se smíšeným zbožím v Ostravě. Její matkou byla Růžena Manheimerová, která se narodila v Kroměříži. Matka se starala o domácnost a vypomáhala v obchodě. Kvůli hospodářské krizi ve 30. letech museli obchod zavřít. Rodinu tedy živil její starší bratr, který si v Ostravě otevřel dílnu. Elli Ledererová vystudovala nižší reformě-reálné gymnázium v Ostravě a absolvovala roční kurz na obchodní akademii. Poté šla do zaměstnání. Pracovala ve firmách jako účetní a sekretářka. Usilovala o to, aby se stala česko-německou korespondentkou, proto se intenzivně učila německy. Navštěvovala Sokol, ze kterého byla posléze vyloučena. V roce 1938 kdy sílil antisemitismus byla Elli vyhozena z práce, přičemž dostala odstupné. V roce 1938 si našla práci v Praze a přestěhovala se. Koncem 30. let onemocněla tuberkulózou plic. V roce 1941 se provdala za Felixe Altschula, bankovního úředníka a člena KSČ. Elli Ledererová byla do strany přijata také a začala finančně podporovat rodiny vězněných. Pomáhala přemístit režimem ohrožené lidi (nejčastěji komunisty) do Ostravy, odkud byli převedeni do Polska. Její bratr bojoval v Anglii a účastnil se i bitvy o Tobrúk. V roce 1942 byli její rodiče transportováni do táboru v Terezíně. Ona byla do Terezína transportována v roce 1943 spolu s manželem a svou starší sestrou. V Terezíně ležela s tuberkulózou a přežila díky balíčkům s jídlem, které ji posílali přátelé a příbuzní z Prahy. Její manžel pracoval v Terezíně jako dělník. V roce 1944 byl transportován do táboru v Kauferingu, kde zemřel na tyfus. Elli Ledererová byla z Terezína převezena do Osvětimi. Strávila zde tři dny. Poté byla transportována do vesničky Kurzbach, kde s ostatními ženami musela kopat v lese zákopy pod dohledem Schutzpolizei. Když se blížili Rusové, tak se vydali do jiného židovského ženského tábora, se kterým se následně spojili a postupovali do táboru Gross-Rosen. Tam nedošla. Společně s pár kamarádkami se odpoutala od skupiny a přidala se k jiné, se kterou došla do Drážďan. Odtud byla přemístěna do Regis-Breitingenu, kde pracovala jako uklízečka. Vystupovala zde pod jménem Eliška Alešová. Když americké jednotky v roce 1945 osvobodili zemi, vrátila se zpět do Prahy. V Praze vyhledala své přeživší příbuzné. Shledala se se svou sestrou, bratrem a švagrem, ostatní zemřeli v koncentračním táboře. V roce 1948 se provdala za Viktora Lederera. Viktor Lederer byl předválečným komunistou, kterého zatkli, věznili a poté umístili do Osvětimi. Díky osvobození přežil a dostal se do Prahy. Stejně jako Elli Ledererová patřil i on do KSČ. Na počátku 50. let se jim narodila dcera a syn. Navzdory nedostatku financí se snažili pomáhat lidem postižených režimem. Koncem 50. let se jim otevřeli nové pracovní možnosti a jejích finanční situace se zlepšila. V roce 1971 se Elli Ledererová nechala vyloučit ze strany a šla do důchodu. Její manžel nadále ve straně zůstal. Rozhovor byl natočen 23. dubna 1996 v Praze, v České republice, v českém jazyce.
Zpracovali: Veronika Černecká, Filip Vodvářka a Eliška Sedláková
ROSA SCHERER-KARPIN
Rosa Scherer-Karpin, česky Růžena, se narodila 8. dubna 1912 Amálii a Heinrichovi Scheuerovým v Krakově. Narodila se jako druhé a zároveň poslední dítě. Bratr Leo byl o 3 roky starší. Díky špatným pracovním možnostem se rodina, rok po Rosiném narození, přestěhovala do asi 80km vzdáleného města Fryštát. Rodiče si pronajali menší domeček na roku ulice, ve kterém měli zřízený obchůdek. Roku 1914 odešel její otec do první světové války na dnešní Ukrajinu. Po 4 letech se ve zdraví vrátil. Rosa začala roku 1918 chodit do německé základní školy nazývané „Deutsche Volks und Bürger Schule“. Poté chodila i se svým bratrem na Gymnázium do Bohumína. Každý den jezdila vlakem z Fryštátu do Karviné a z ní pak do Bohumína. Třídy na gymnáziu byly rozděleny na A, B. Do Áčka chodili děti z křesťanských rodin a do Béčka děti s jiným vyznáním, především židé. Začínají se rozvíjet první antisemitické vlny, které Rosa začínala pociťovat. Během života ve Fryštátu se stala členkou skupiny Blau Weiß (Modrá bílá), která v jejím dalším životě zahrála podstatnou roli. Roku 1930 složila Rosa úspěšně maturitní zkoušku. S přítelem Brunem se vydali studovat medicínu do Prahy. Studovala v němčině, profesoři byly výhradně Němci a Rakušané. Po dvou letech se roku 1932 vdala za Bruna Karpina. Svatba se konala ve Fryštátu. Během studia navštěvovala kulturní centrum, zpívala a hrála na klavír. Během let 1933-1934 se z tisku dozvídali o světovém dění. Rosa byla velmi levicově orientovaná. Když roku 1936 dokončila studium na vysoké škole, začala pracovat na neplaceném místě v pražské nemocnici. Díky pomoci spolupracovníků a sestřiček tuto dobu přežila. Od 1. listopadu 1936 nastoupila v Jižních Čechách do vesnické nemocnice, kde se léčila především tuberkulóze. Kde bohužel dlouho nezůstala, kvůli své víře. 31. listopadu téhož roku se vrátila zpátky do Prahy na neplacené místo. Z Prahy se dostala do Olomouce, kde nemohla dělat patologii, což byl její sen, odjela do Moravské Ostravy, do Zábřehu k Dr. Renčovi, kde se začala živit jako patoložka. Hlavní náplní její práce bylo zkoumání bakterií. Po začátku okupace Rakouska byla donucena z patologie odejít. Chtěla se vrátit zpět legálně do Fryštátu, ale už to nebylo možné. Díky otci, své dlouholeté kamarádky se dostala nelegálním přechodem přes hranice a naposledy mluvila se svými rodiči. Rosa uposlechla rad své kolegyně a zažádala na čínském velvyslanectví o vízum, které dostala. Po mnohodenním cestování se v prosinci roku 1938 ocitla v Londýně na Charles Bridgi. Do Londýna se dostala i se svým manželem Brunem a oba byli donuceni podepsat listiny o tom, že nebudou oficiálně pracovat za peníze. Tito emigranti dostávali práci v různých táborech a kempech. Po třech letech roku 1941 byly všechny pracovní zákazy zrušeny a lidé se mohli začlenit do pracovního života. Rosa dostala místo v nemocnici v Greenwichi. Krátce po válce se konaly zdravotní, pomocné výpravy do Československa. Rosa se na jednu takovou také přihlásila. Výprava směřovala do Terezína. V Terezíně se rozjela epidemie tuberkulózy a tyfu. V Terezíně zemřel i její manžel a kamarádka. Nějakým záhadným způsobem se jí tyto všechny nemocni vyhnuli a roku 1945 odjíždí do západního Německa. V srpnu roku 1945 dostává dopis od svého bratra Leoše, ve kterém se dozvídá, že bratr žije. Její matka zemřela 13. července 1939 doma na Infarkt. Otec byl odveden do Krakova, kde byl zastřelen. Poté do roku 1970 žije v Berlíně. Na konci roku 1970 dostává vízum a odjíždí do Izraele. Z Izraele se vrací do Londýna, kde žila a pracovala do roku 1986. Rokem 1986 se stává důchodkyní a vrací se do Německa do Öhringen, kde 15. dubna 2013 jako stoletá stařenka usne navždy spánkem zapomnění. Rozhovor byl natočen v německém jazyce 7. června roku 1996.
Zpracovala: Kristýna Fojtíková
RENEÉ LICHTENSTERN de RIVADENEIRA
Pamětnice, kterou jsem si vybral, se jmenuje Reneé Lichtenstern de Rivadeneira a narodila se 1. února 1929 v Ostravě. Byla židovského původu. Původně se jmenovala Reneé Lichtenstern. Její otec byl obchodník a právník, její matka vlastnila obchod s elektronikou. V Ostravě studovala na židovské škole. Ještě před německou okupací Československa emigrovali jak její matka, tak otec (ovšem každý jinam) a nechali Reneé samotnou s prarodiči. Po okupaci ovšem její dědeček psychicky nezvládl nátlak na židy a spáchal sebevraždu. To špatně nesla její babička, o kterou se tehdy musela starat jako teprve desetiletá. V září roku 1942 byla i s babičkou převezena vlakem do koncentračního tábora v Terezíně. Babička byla pár týdnů poté převezena do jednoho z vyhlazovacích táborů, Reneé zůstala sama. Během jejího pobytu v Terezíně pracovala jako zahradnice, kde si našla kamarádku. Od ní zanedlouho chytila tyfus - Reneé přežila, její kamarádka však zemřela. V roce 1944 měla být také převezena do vyhlazovacího tábora, ale díky své pracovitosti a šikovnosti v pěstování zeleniny a zahradničení ji, přes její odpor, odvedli z vlaku zpět do Terezína. Její matka se mezitím v Nizozemsku podruhé vdala a spolu se svým novomanželem se ukrývali ve sklepě nějaké budovy. Tam je ovšem nacisté našli a převezli do Osvětimi, kde byli zavražděni. V zahradničení v Terezíně pokračovala až do konce druhé světové války. Když přijela sovětská vojska a otevřela brány Terezína, tak ti, kteří měli domovy, okamžitě jeli domů. Avšak zůstalo tam asi 400 dětí, které neměly kam jít. Mezi nimi i Reneé, protože její babička, matka i otčím byli mrtví a její otec žil v Ekvádoru. Nakonec jí střechu nad hlavou nabídla jedna z kamarádek z koncentračního tábora, která bydlela v Praze. Do své rodné Ostravy se vrátila už pouze jednou, a to v prosinci roku 1945. V létě roku 1946 ji její otec přesvědčil, aby za ním přijela do Ekvádoru. Cesta trvala několik měsíců a byla velmi složitá, ke svému otci se dostala až v prosinci roku 1946. V Ekvádoru dostudovala střední školu a šla studovat filosofii na univerzitu. Kvůli práci ovšem musela studia přerušit a už nikdy je nedokončila. V roce 1950 se poprvé vdala a chvíli poté porodila svého prvního syna. Toto manželství ale netrvalo dlouho a v roce 1956 se vdala podruhé a zůstala vdaná až doteď. Se svým druhým manželem má také svého druhého syna. V roce 1964 se přestěhovali do Kolumbie, a kvůli ekonomické situaci se v roce 1975 přestěhovali dále do Venezuely, kde žije doteď.
Zpracoval: Daniel Janoško
KURT GUEDALIA WERNER
Kurt Werner se narodil 15. srpna 1925 v Moravské Ostravě do rodiny židovského obchodníka Richarda Wernera jako druhorozený syn po starším bratru Walterovi. Matka Gusti Wernerová byla ženou v domácnosti, případně pomáhala manželovi s podnikáním. Již v útlém dětství se Kurt Werner stal členem československé větve německé židovské mládežnické organizace Blau-Weiss. Tento spolek vznikl na počátku dvacátého století v Německu spojením několika židovských mládežnických organizací v jednu, přesvědčením sionistickou. Blau-Weiss pořádala nejrůznější programy pro děti a mládež od turistických se zaměřením na přírodu až po zemědělské a řemeslnické, které fungovaly jako příprava na pozdější život v Palestině, o které už se tehdy v Blau-Weiss diskutovalo jako o nejideálnějším místu pro založení židovského státu. Mimo tuto organizaci navštěvoval také obecnou židovskou školu a gymnázium, které byl ale již na počátku nacistické okupace donucen opustit. Antisemitismus a všeobecná diskriminace židovského obyvatelstva již v této době dosahovala takové úrovně, že ani fyzické násilí proti židům přímo na ulicích nejen ze strany nacistických okupantů nebylo neobvyklé, jak Kurt Werner z vlastní zkušenosti popisuje. Omezením možností nakupování byli židé také často nuceni shánět i základní potraviny na černém trhu. V roce 1942 byl Kurt Werner s rodiči, bratrem a dalšími ostravskými židy transportován uzamčenými vlaky do terezínského židovského ghetta, kde byli on s matkou hned po příjezdu odděleni od bratra a otce, který zde později zemřel na tuberkulózu. Ta se v Terezíně vyskytovala velmi často a většině nakažených se ji hlavně díky nevalným zdravotnickým službám nepodařilo přežít. I přesto ale Kurt Werner Terezín popisuje jako místo, kde se dalo relativně dobře žít. S jídlem nebyly závažnější problémy, obyvatelé ghetta měli obstojné možnosti, co se týče uměleckého a kulturního vyžití. Pořádek v Terezíně zajišťovala ghettopolicie Jüdischer Ordnungsdienst. V roce 1943 byl Kurt Werner s rodinou deportován do Osvětimi. Již samotná deportace probíhala za mnohem horších podmínek, než terezínský transport – obyčejné vagony byly nahrazeny dobytčáky, ve kterých se vězni doslova mačkali. Cesta také trvala mnohem déle, než ta z Ostravy do Terezína, a nezanedbatelný počet vězňů ji nepřežil kvůli vyhladovění či dehydrataci. Po příjezdu do Osvětimi byl Kurt Werner oddělen od bratra i matky. Brutálnímu zacházení museli čelit už od samotného začátku – byli fyzicky nuceni pohybovat se rychleji, často byli i naprosto bezdůvodně mláceni. Několik dní a nocí museli strávit venku před táborem. Obětí nacismu přibývalo ještě před samotným přijetím. Po přijetí do koncentračního tábora Osvětim byli přeživší vězni posíláni do sprch a dostávali přiděleno oblečení, postupně jim byla přidělována také číselná tetování. Jídlo, které vězni dostávali, bylo samozřejmě mnohem nechutnější a méně syté než v Terezíně (celková kvalita života byla nesrovnatelně nižší, s židy v Osvětimi již doslova nebylo zacházeno jako s lidmi). Po stručném popisu těchto procedur se Kurt Werner dostal k části svého vyprávění, která mě zaujala nejvíce z celého rozhovoru. Mluví o tom, jak se mezi vězni v Osvětimi šířily informace, domněnky a drby o probíhajících masových vraždách židů vězněných v koncentračním táboře, o kterých, jak známo, doopravdy nevěděli, ale báli se, že se toto děje a šířili mezi sebou všemožné pověry na toto téma, což jsem se dozvěděl až díky tomuto rozhovoru. Kurt Werner s rodinou ale v Osvětimi nebyli drženi dlouho. Ještě v roce 1943 byli s některými dalšími vězni přepraveni do koncentračního tábora Golleschau, což se ale rozhodně nedalo považovat za vysvobození. Životní podmínky v Golleschau a Osvětimi byly téměř srovnatelné. Židé zde sice měli větší míru autonomie – příslušníci SS vždy jmenovali jednoho ze skupiny, tzv. Kapo, který nad ostatními držel dohled například při vykonávání nucených prací, díky čemuž měli prostor např. k modlitbám – ale na druhou stranu byly mnohem častější již zmíněné nucené práce. Kurt Werner se dostal do skupiny, která pracovala v lomu. Vězni zde byli při práci šikanováni a bezdůvodně brutálně mláceni, což bylo příčinou smrti spousty z nich. Tábor Golleschau byl také místem, kde Kurt Werner naposledy viděl svou matku a svého bratra. V roce 1944 bylo nutné z důvodu přibližujících se spojeneckých armád tábor Golleschau zlikvidovat a vězně převézt jinam. Kurt Werner byl spolu s mnoha dalšími deportován nákladními vlaky do Dachau. Na konci cesty zažil brutální pochod smrti. Vězni byli vystavováni extrémnímu násilí ze strany příslušníků SS, přetěžování a hladu. Většina tento pochod nepřežila. Do koncentračního tábora Dachau se Kurt Werner dostal v roce 1945. To už ale byly na cestě spojenecké armády. Tábor byl bombardován a vězni hnáni na nucené pochody, které již nejspíš neměl žádný z nich přežít. Ty byly brzy osvobozeny americkými vojáky, spousta vězňů ale kvůli nedostatku jídla zemřela i po osvobození. Díky československému Červenému kříži se Kurt Werner dostal zpět do Československé republiky, kde se ke svému překvapení a nadšení setkal se svým dlouholetým předválečným přítelem z Ostravy Walterem Matznerem. Se skupinou židů, do které se skrz Červený kříž dostali a ve které se poté pohybovali, diskutovali o emigraci a Kurt Werner a několik dalších, například jeho budoucí žena Rasel, se díky nezpřetrhaným kontaktům jednoho z nich rozhodli odjet do Uruguaye. V době natáčení rozhovoru žil v Argentině se svou ženou Rasel Werner Feldman, dcerou Gusti Bartor a synem Ricardo Wernerem a již se dožil nejen vnoučat, ale i pravnoučat. Rozhovor byl veden ve španělštině.
Zpracoval: Jonáš Klos
ARNOŠT RUSEK
Přeživší Arnošt Rusek, rozený Stamberger, se narodil roku 1921 v Ostravě a vyrůstal v Mariánských Horách. Rodiče byli vlastníky činžovního domu, ve kterém i bydleli. Byl vychován rodiči k židovskému náboženství a byli silně věřící. Měl starší sestru, ta se provdala do Olomouce. Jeho matka byla velice nemocná a potřebovala asistenci. Chodil do mateřské a později do obecné školy, dále navštěvoval reálné gymnázium na Matiční ulici. Za manželku si vzal ukrajinskou ošetřovatelku a má s ní celkem 3 děti-Klaudii, Arnošta a Jindřicha. Před rokem 1945 se vrátil zpět do rodné Ostravy a až do doby, kdy se video natáčelo (1996) zde stále žil. Pan Arnošt Rusek popisuje okamžiky před rokem 1938, kdy němečtí vojáci zapálili židovskou synagogu a školu. Toto považoval za první jeho větší setkání s německými vojáky. Popisuje, jak začal soupis židovského obyvatelstva a jak jako první z rodiny dostal obsílku k nástupu do „přeškolovacího tábora“, 17. října 1938. Do tábora v druhé transportu přijel i jeho otec a doma zůstala jeho nemocná, ochrnutá matka. Konstatuje, že tábor ze začátku nebyl ještě dostavěn a uvažoval o útěku. Nyní se mu zdá divné, že z počátku let byly poměry vcelku poklidné, dokonce se dostal za hranice tábora bez problému a zase se vrátil zpět. Doteď mu to přijde velice zvláštní. Nakonec i s pár dalšími utekli. Skrývali se v lese a překročili hranici do Sovětského svazu. Dobrovolně vstoupil do střediska – místo pro lidi v jeho situaci a cizince. Tam se registrovalo, kam kdo chce jít. Později se dostal do Stanislavova (Ukrajina), kde potkal svou sestřenici. Ve Stanislawówě jim doporučovali na úřadech, ať se dostanou dál do Ruska. Nicméně starší, zřejmě myslí otce, strýce, kteří s ním utekli z „přeškolovacího tábora“ nedoporučovali pokračovat do komunistického Ruska. Bohužel pan Rusek si nemohl vybrat, převezli ho totiž transportem do Novosibirska, kde si sice volně mohl prohlédnout město, ale stejně ho v centru hlídka zastavila, že se má vrátit zpět na nádraží. Dosud neví, jak ho poznali, že do města nepatří. V Novosibirsku byl zaměstnán jako dřevorubec se statusem nájemný dělník. Zde neměl dost jídla a přiživoval se borůvkami a ovsem, který kradl koním. Popisuje dělbu práce, která podle něj byla velice efektivní. Dopodrobna popisuje, jak káceli a těžili stromy. Snaží se vylíčit obydlí a životní podmínky ve srubech a starých domech. Později, v roce 1939, byl odvezen na Sibiř, kde se dozvěděl, že začala válka. Tvrdí, že všichni z jeho okolí, se kterými byl ve styku, nepochybovali o tom, že Německo prohraje válku. Později byl přemístěn do města Buzuluk, který sloužil jako základna pro 1. československý samostatný polní prapor, který byl sestaven a vyzbrojen pod velením pplk. Ludvíka Svobody a bojoval po boku Rudé armády proti německým jednotkám, když bylo Československo okupováno. V Buzuluku se seznámil s ošetřovatelkou, kterou si později vzal. V Buzuluku byl přidělen do důstojnické školy a prošel vojenským výcvikem. Později onemocněl žloutenkou a díky tomu se nezúčastnil boje u Sokolova. Po vyléčení, bojoval u Kyjeva, kde přišel o nohu. Po pobytu v nemocnici, byl přeložen k týlovému pluku, který organizoval odvody a řídil výcvikové tábory. Postupně se i s manželkou dostali pomocí týlového pluku do Prahy a následně do Ostravy. V 1945 se jim narodila dcera Klaudie. V této době pan Arnošt pracoval na vojenské základně v Ostravě až do roku 1955. Díky snižování stavů v armádě byl propuštěn a nastoupil na místo úředníka v Městském národním výboru a později na KNV na odboru pro výstavu. Během toho vystudoval vysokou školu, ale jeho diplom z nepochopitelného důvodu nechtěli uznat a byl stále zaznamenán jako středoškolák. Dále popisuje členy své rodiny. Na položenou otázku, zda se někdy vrátil na místa, kde byl během války, odpovídá, že ano, že spolu s vnučkou a synem se jeli podívat do Buzuluku a popisuje, jak se místo změnilo. Komentuje svůj návrat zpět do rodné Ostravy ve 40. letech, jako velice těžký, jelikož se necítil jako kdysi. Při návratu se svou manželkou neměli nic, jen zděděný dům, který předtím vlastnili jeho rodiče. Objasňuje, že nábytek dokonce i nádobí bylo prodáno, ale naštěstí se našli lidé, kteří uchovávali jeho rodinné fotografie a při návratu mu je vrátili. Říká, že už se v domě necítil jako dřív, a proto ho prodal a spolu s manželkou si koupili nové vybavení do přiděleného bytu. Z jeho vyprávění cítíte bolest, když vypráví o osudu své maminky, která i přes ochrnutí byla převezena do koncentračního tábora a také o osudu své sestry, která i s manželem a dítětem byla také převezena do koncentračního tábora v Osvětimi. Uvádí, že v plucích bylo mnoho židů, ale nebyla zde taková důvěra, aby to o sobě prohlašovali. Tvrdí, že za 1. republiky necítil žádný problém, když se hlásil k židovskému náboženství, a že mezi lidmi panovala důvěra, která potom vymizela. Na položenou otázku, jak se teď staví ke svému náboženství odpovídá, že doteď chodí do Židovské obce, ale prohlašuje se za českého občana a označení židovský občan není pro něj vhodný. Se svými dětmi o svých zážitcích z lágru nevyprávěl, jelikož na špatné okamžiky ze svého života chtěl zapomenout. Nerad se vrací ke špatným životním podmínkám, ve kterých musel pracovat. Popisuje obrovskou zimu, ve které pracoval, a proto nechtěl, aby jeho děti věděli, čím si prošel. Často doma situaci ulehčoval a vyprávěl jim spíše vtipné historky. Na závěr říká, že neví, co by udělal jinak, aby se mu v lágru lépe žilo. Rozhovor byl natočen 9. listopadu 1996, v Ostravě v jazyce českém.
Zpracovala: Karolína Lachová
JAN MAYER
Jan Mayer se narodil 13. dubna 1925 v Moravské Ostravě v Československu. Jeho otec Erich Mayer a matka Erna Mayerová se přestěhovali do moravské Ostravy v roce 1924 z Vítkovic, kde se roku 1923 narodil Janův bratr Walter Mayer. Otec byl podnikatelem a vlastnil velkoobchod s dřívím, zatímco matka byla ženou v domácnosti. Jan Mayer nejdříve navštěvoval obecnou židovskou školu a později chodil na klasické gymnázium v Ostravě. Ovšem od roku 1940, kdy začaly platit Norimberské zákony a podmínky pro židovské obyvatelstvo se zhoršovaly, musel Jan zanechat školy klasického typu a začít navštěvovat gymnázium v Brně – jediné gymnázium, kde mohli chodit i židé. Od roku 1940 se začala situace v Ostravě značně zhoršovat. Docházelo k izolaci židů a odcházely první transporty lidí do neznámých míst. Jeho první negativní zkušenost s gestapem se stala r. 1940, kdy byl s přáteli a bratrem na chatě ve Visalajích. Gestapo je odvezlo do vězení ve Frýdku-Místku, kde jim dokonce vyhrožovali, že je zastřelí. Odvezli je však zpátky do Ostravy, ale už nesměli opustit Ostravu a museli se dvakrát týdně hlásit gestapu. V červnu 1943 byl pan Mayer odvezen spolu se svou rodinou odvezen uzamčenými osobními vagony do Terezína, kde ho hned na nádraží čekalo překvapení. Čekal tam na něj dnes známý spisovatel Arnošt Lustig, který ho chtěl do svého fotbalového týmu. Poté byli odvedeni do kasáren, kde byli ubytováni. Jeho otec byl v Terezíně prominent – mohl bydlet s manželkou. Jan s jeho bratrem je pravidelně chodili navštěvovat a mohli se tam i najíst. Pan Mayer byl zásobovatelem domova pro mládež, kde vydával jídlo. Jeho otec pracoval na stavebním dvoře, strýc byl staršinou domu, bratr dělal dřevařské úpravy, teta s matkou nepracovali, a sestřenice pracovala v dětském domově. Po určité době jej i s otcem, strýcem a bratrem transportovali do Osvětimi. Myslel, že jsou v pekle. Po příjezdu museli na selekci. Dr. Mengele oddělil otce od rodiny, a byl poslán do plynové komory. V Osvětimi nepracovali, vlastně celý den neměli co na práci. Poté se s bratrem přihlásili na práci stolařů – dostali lepší oblečení, byli tetováni. Poté byli převezeni do pracovního tábora u Gliwic, kde každý den docházeli 5-6 km do gliwické továrny, kde měli těžkou práci. 19. ledna 1945, když se blížila fronta, museli se v kruté zimě přesouvat do Blechammeru. S bratrem museli tlačit saně, na kterých seděli příslušníci SS. Později už se o ně nikdo nestaral, a tak šli zpět do Gliwic, kde se ubytovali ve volném bytu. Po týdnu se přesunuli do Katowic, kde se nacházel sběrný tábor Červeného kříže. Odsud se dostali transportem do Sandoměře, kde byli ubytováni na magistrátu. Poté byli odvezeni ruskými vojenskými vozy do Užhorodu, odkud však byli vyhnáni. Šli tedy pěšky, až došli do Třebišova, odsud šli do Budapešti, kde nějakou dobu pobývali. Po osvobození Ostravy 30. dubna 1945 se rozhodli, že se vrátí domů. Pan Mayer s jeho bratrem a přáteli byli první židé, kteří se vrátili z koncentračních táborů zpět do Ostravy. V jeho rodném domě však bylo ruské velitelství, a tak si s bratrem museli najít nový byt. V květnu se dozvěděl, že matka i babička žijí, a tak pro ně jel do Prahy. Po příjezdu bydlela celá rodina v jednom bytě. V roce 1946 si pan Mayer dokončil školu a odmaturoval. V letech 1947-49 byl na vojně, a po návratu pracoval v dřevařské firmě, která patřila jeho otci a také pro židovskou obec. Rozhovor byl natočen 5. července 1996 v Ostravě v České republice, v českém jazyce.
Zpracovali: Tereza Plačková, Eliška Osmančíková
MICHAEL HONEY
Narodil se 3. září 1929 v Novém Jičíně. Vyrůstal s matkou Adele Honigwachsovou, otcem Salomonem Honigwachsem a čtyrmi bratry Ferdinandem Honigwachsem, Henrym Honichwachsem, Leem Honigwachsem a Maxmillianem Honigwachsem. Michael i celá jeho rodina byli židovského vyznání. Během svých dětských let byl oslovován několika přezdívkami, z nichž si nejlépe vybavuje Míša a Pupper (z němčiny, překlad: panenka), jak ho oslovoval starší bratr. Otec byl bývalý voják, který zůstal v Novém Jičíně, kde byl umístěn při jeho propuštění z armády a stal se prodejcem králičích kůží pro novojičínské továrny vyrábějící plsť. Otec také často pracovně vyjížděl do Polska, odkud pocházel. Michael popisuje Nový Jičín jako německé město, tudíž veškerá kultura byla německy orientovaná. Neopomíná ani kulturní zmatky, které v průběhu let nastávaly a problémy jeho staršího bratra Lea, který vystudoval základní i střední školu v němčině, ale kvůli vzniku Československa měl problémy s vystudováním univerzity v češtině. Město také popisuje jako velice zanedbané a znečištěné a upozorňuje i na tehdejší časté problémy s alkoholismem. Přidává i několik zmínek o pravděpodobně poměrně velké židovské komunitě, v níž měl jeho otec jedno z přednějších postavení. Vzpomíná také na novojičínskou synagogu (dodnes stojící) a na krásné varhany, které však byly - stejně jako celý interiér synagogy- roku 1938 zničeny. Vzpomíná také na výpravy chudých židů přijíždějící do města z Polska, aby vybrali peníze na ješivu v Polsku. Při popisu zážitků z dětství připomene i školku, do níž toho času chodil a kde byl šikanován za svůj původ. Školka se nacházela v místech, kde dnes v Novém Jičíně můžeme najít veřejný bazén a sám Michael přiznává, že později zjistil, že byla mateřská škola určena pro mentálně retardované německé děti. Na počátku války byla rodina nucena město opustit a proto se přestěhovala do Valašského Meziříčí, kde nějakou dobu žila až do deportace do Terezína roku 1942. Deportován byl Michael, jeho matka a jeho bratr. Starší bratr Leo už byl deportován do Terezína dříve, otec odjel do Anglie a zbylí dva bratři do Palestiny. Posléze byl Michael ještě v několika koncentračních táborech: Osvětim, Gross Rosen, Gunskirchen, Mauthausen. Osvobozen byl v koncentračním táboře Gunskirchen americkou armádou a mohl se vrátit zpátky domů. Po válce se dostal domů zdarma a navíc dostal peníze, aby si mohl pořídit nové oblečení. Vrátil se do Valašského Meziříčí, ale jeho bratři, od nichž byl během pobytu v táborech oddělen se neukázali. Cestoval proto zpět do Nového Jičína, do kterého však díky Němci změněnému jízdnímu řádu nejezdily přímé vlaky. Když se vrátil domů, zjistil, že v jejich domě bydlí jiná německá rodina a byl poslán za jedinou rodinou, která se z Terezína vrátila zpět do města. Rozhodl se ale najít bratry na posledním možném místě a to v Ostravě. Zde se setkává s Jehudou Baconem, který obcházel město a rozdával navrátivším peníze na přilepšenou. Toto setkání již naposledy zásadně změnilo život a Michael s pomocí Jehudy Bacona a Přemysla Pitry odjel do Anglie, kde se setkal se svým otcem.
Zpracovali: Aneta Salvetová, David Šařec
ERVIN KRUMHOLZ
Ervin Krumholz se narodil 21. dubna 1924 v Ostravě v Československu. Vyrůstal jako jedináček. Jeho otec Arturt byl manažerem v obchodním domě a matka Helen zastávala péči o domácnost. Později v Terezíně prodávala oblečení po zemřelých. Zemřela na podvýživu ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Co se týče židovského vyznání Ervin popisuje, že u nich doma nebylo vše košer, přesto však jeho rodina slavila všechny židovské svátky a pravidelně docházela na modlitbu do synagogy. Co se týče školní docházky, prvních pět let docházel pamětník do soukromé židovské školy, kde se vyučovala čeština, hebrejština a němčina. Po ukončení této školy nastoupil na gymnázium, které však musel v roce 1940 opustit a nastoupil do učení jako automechanik. Před válkou působil v židovských organizacích Makabi a Techelet Lavan. Členové organizací se scházeli pravidelně jednou týdně. Jeho poklidný život se změnil v březnu roku 1939, kdy Němci vpadli do Ostravy, protože ani on nevěděl, co to znamená. V září roku 1943 je nucen se svou matkou nastoupit do transportu do Terezína. Ve vlaku s nimi bylo ještě jednáno jako s běžnými pasažéry. V prosinci roku 1943 opouští se svou matkou terezínské ghetto a nastupuje do transportu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde je se svou matkou přiřazen do oddělení s českými rodinami. V táboře bylo v zimě nesnesitelně především díky tomu, že vězňům chybělo teplé oblečení. Ervin zde zastával několik prací (loupání brambor v kuchyni, stavba silnice s ostatními vězni nebo uklízení kasáren). V Osvětimi je vězněn do června roku 1944. V lednu roku 1945 je osvobozen Rudou armádou v koncentračním táboře Blechhammer. Zde se Krumholz podílel na stavbě továrny na výrobu syntetického benzínu. Po válce se vrací zpět do Ostravy, kde po letech potkává svého otce a zjištuje, že jeho otec narukoval do armády. V rehabilitačním centru potkává svou budoucí ženu Helen, se kterou se stěhuje do Prahy, kde stejně jako jeho otec vstoupí do armády. V únoru roku 1949 emigruje Ervin se svou ženou do Izraele, kde vstupuje do armády. Tou dobou se také narodí jeho syn Daniel. Poté Ervin příjme práci řidiče nákladního automobilu, o které říká, že byla namáhavá zejména díky horkému počasí. Roku 1953 Ervin, jeho žena a syn emigrují do Kanady (Toronto). Ervin zde pracuje jako automechanik. V Torontu bydlí Ervin se svou rodinou dodnes. Toto interview bylo pořízeno 12. června 1996 v anglickém jazyce. Pamětníkovi bylo v té době 72 let.
Zpracoval: Michal Vítek
EDITH SIM
Edith Sim, rozená Edita Weinsteinová se narodila 26. srpna 1925 v Příboře. Její otec se jmenoval Josef Weinsein a vlastnil obchod s textilem, matka se jmenovala Pavla Weinsteinová a pracovala s otcem v jeho obchodě. Měla bratra Arnošta, který byl o rok starší. Její rodina nebyla ortodoxní, ale slavili židovské svátky. V Příboře, kde vyrostla, byla velmi malá židovská komunita, asi jen 20 rodin. Až do začátku války nepociťovala žádné projevy antisemitismu. V Příboře chodila do veřejné školy a do Sokola. Mezi svými kamarády byla jediná židovka. Z Příbora její rodina odešla do Vsetína těsně po Mnichově, předtím než Němci začali okupovat Sudety, když jí bylo 13 let. Ve Vsetíně nemohli sehnat byt, tak žili každý u jiného příbuzného a neměli žádný rodinný život. Poté odešla studovat do Prahy (rok si nepamatuje přesně). Studovala zde matematiku, chemii a hebrejštinu a žila v židovské komunitě. Poté chvíli studovala v Brně a pak se její rodina ze Vsetína přestěhovala do Ostravy. Musela na oblečení nosit připevněnou Davidovu hvězdu. V Ostravě zůstala až do transportu do terezínského ghetta v roce 1942. Ze svého transportu si nepamatuje téměř nic. V Terezíně sice žila odděleně se svou rodinou, ale mohli se stále vídat. Pracovala zde převážně jako uklízečka. V Terezíně strávila celkově jeden a půl roku než ji i s rodinou transportovali do Osvětimi (září 1943), kde strávila 6 měsíců. V Osvětimi byla v tzv. rodinném bloku spolu s dalšími ženami. Po celých šest měsíců, co zde byla, nevěřila, že zde existuje něco jako plynové komory i když o nich slýchávala. Z Osvětimi se dostala v červenci roku 1944. Prošla tedy selekcí, kde Mengele vybral mladé lidi, kteří budou pracovat v Německu. Byla tedy transportována do Hamburku, kde pracovala spolu s dalšími mladými lidmi. Například uklízeli po trosky po bombardování. V Hamburku měli mnohem lepší životní podmínky (lepší jídlo, dostali pokrývky na spaní). Vojáci, kteří je zde hlídali, k nim byli přátelští. Začátkem roku 1945 byla transportována do Bergen-Belsenu spolu se všemi lidmi, kteří pracovali v Hamburku. Zde žila ve velmi špatných podmínkách, ale netrvalo to dlouho, protože je brzy osvobodila britská armáda. Když byli osvobozeni, byla velmi nemocná a nikdo nevěřil, že přežije. Poté co se uzdravila, vrátila se do Příbora, kde chvíli žila se svou chůvou, Marií Víznarovou, kterou v rozhovoru mnohokrát zmiňuje. Když našla své příbuzné, odešla žít s nimi do Brna, kde pokračovala ve vzdělání na soukromé škole. Na jaře 1947 potkala svého manžela Franka a v únoru 1948 se vzali. Má dvě děti, které se narodily v Československu. Do Ameriky odešli v roce 1969. Tento rozhovor byl natočen 2. února 1997 v Gaithersburgu, Maryland v USA v anglickém jazyce.
Zpracovala: Tereza Matulová
Související články
- Studenti opět obnovují paměť kraje (8.6.2016)
- Ochota vzpomínat na šoa (2.8.2015)
- Dva nové příspěvky na IWalks věnované Brnu (28.5.2015)
- Nový příspěvek na IWalks věnovaný Královským Vinohradům (9.3.2015)
- Studenti obnovují paměť kraje pomocí svědectví z databáze USC SF - část druhá (25.1.2015)
- Objevení karvinského tábora nucených prací pro židy (4.6.2014)