Středoevropský 007 – bez happyendu
Nedávno se v jednom polském městě objevily zvláštní plakáty. Jsou na nich Superman, Batman, Captain America a celé valné shromáždění kreslených superhrdinů americké – a tedy i globální – popkultury. Před nimi stojí prošedivělý muž ve vojenské uniformě – nikterak ohromující postavy a navíc fádně černo-bílý oproti svalovcům v pestrobarevných kostýmech. Pod obrázkem nápis: Witold Pilecki. Přivítejte mezi sebe opravdového superhrdinu…
Střední Evropa netrpí nadbytkem postav, které by měly své místo v „globálním povědomí“. Dějiny píší vítězové a náš region se mezi vítěze řadil jen vzácně. Každý průměrný filmový divák zná americké „bratrstvo neohrožených“, slyšel o francouzském odbojovém hnutí či statečných sovětských odstřelovačích ve Stalingradu. Pamatuje si dokonce i na šlechetného atentátníka na Hitlera v uniformě wehrmachtu s tváří Toma Cruise. Postav ze střední Evropy, tedy ze zemí „poražených vítězů“ války, nenajdeme mnoho. Možná i proto, že v jejich příbězích jen těžko narazíme na ty s happyendem…
Polsko si některé své hrdiny teprve „vykopává“. A to doslova. Na okraji varšavského hřbitova Powązki, v místě známém jako „Loučka“, je hustota superhrdinů na metr čtverečný přímo ohromující. Státní bezpečnost tam v letech 1945–1956 vhazovala do hromadných hrobů těla popravených „nepřátel lidově-demokratického zřízení“. Vedle sebe tam leží téměř celá smetánka polského „podzemního státu“, který se během okupace nepodařilo zcela rozkrýt a zničit Němcům: třeba generál August Emil Fieldorf – Nil, velitel kontrarozvědky Zemské armády (AK), legendární partyzán, vůdce „Brigády smrti“ z vilniuského okrsku AK, Zygmunt Szyndzielarz – Łupaszko, nebo Jan Rodowicz – Anoda, hrdina skautských bojových jednotek z varšavského povstání. V posledních měsících trvaly na Loučce exhumační a archeologické práce, jejichž cílem byla identifikace a v neposlední řadě i řádný pohřeb ostatků popravených. Bezpochyby nejčastěji zmiňovanou obětí, která by mohla být díky tomuto průzkumu nalezená, je Witold Pilecki.
Pilecki se v posledních letech stal v Polsku symbolem obnovení historické paměti po období komunismu a zároveň symbolem generace, která v průběhu několika let musela čelit dvěma totalitním režimům. V pomořanském Štětíně vznikl na jeho počest před několika dny 23 metrů dlouhé graffiti. V Lodži společný průvod uspořádali na výročí jeho smrti fanoušci místních týmu Widzew a LKS – jindy nesmiřitelní nepřátele. Na jiném stadionu – v Bydhošti – celou tribunu přikryla plachta se slovy, které Pilecki vyryl na zdi své vězeňské cely krátce před popravou: „Snažil jsem se žít tak, abych se v okamžiku smrti mohl spíše radovat než bát.“ Populární hip-hopový zpěvák TadekPileckému věnoval písníčku, s příznačným refrénem „Proč jsem se o tobě neučil ve škole?“. Jeden z týdeníků umístil na titulní straně Pileckého fotografií s titulkem „Polský James Bond“. A katolický publicista sepsal stať vysvětlující, proč by měl být v případě Pileckého zahájen beatifikační proces.
Letos uplynulo sedmdesát let od zřejmě nejspektakulárnější akce Pileckého. Koncem dubna roku 1943 spolu s několika vězni podniká úspěšný útěk z koncentračního tábora v Osvětimi. Na rozdíl od milionu spoluvězňů se zde Pilecki ocitl z vlastní vůle – jako dobrovolník vyslaný polským odbojem, aby stvořil v táboře konspirační síť. A právě v létě 1943 dokončuje dokument, který je dnes známý jako Zpráva Witolda Pileckého – první svědectví z nitra nacistické továrny na smrt.
Nicméně Pileckého životopis promlouvá i v širším kontextu – dalo by se říct, že je ztělesněním tří příběhů klíčových pro polskou historickou paměť – ztraceného východního pohraničí (Kresy), „podzemního státu“ doby německé okupace a „prokletých vojáků“ protikomunistického odboje.
Starý šlechtický rod Pileckých byl několik století spjatý s oblasti novogrodského vojvodství, na dnešním pomezí Běloruska a Litvy, mnohonárodnostním a mnoho-náboženským prostředím, kde se v 19. století svařily imperiální vliv Moskvy, rodící se etnické nacionalismy Litevců, Bělorusů a Poláků s tradicí zemského patriotismu dávného Litevského velkoknížectví. Pilečtí , stejně jako další šlechtické rody, byli nositeli té poslední tradice, polsko-litevské Rzeczpospolité, která se naposledy projevila během lednového povstání 1863, kdy na povstaleckých praporech vedle polského Orla vlály i litevský Vytis a ukrajinský Archanděl Michael. Právě v důsledku represí po povstání se Pilečtí ocitají tisíce kilometrů na sever – v Karelii, kde se také v roce 1901 narodil Witold.
První světová válka je nicméně překvapí už zpátky ve Vilniusu – tehdy městě, jehož hlavními jazyky jsou polština a jidiš. Brzy se ocitají uprostřed chaosu: konec války, revoluce v Rusku, narůstající národnostní a třídní napětí, aspirace Litevců, Poláků, Bělorusů… Namísto ve školní lavici tak Witold období dospívání stráví v koňském sedle – nejdříve ve spontánně organizovaných oddílech polské domobrany a poté v armádě. Jako mladý šlechtic s hlavou plnou Sienkiewiczových románů se samozřejmě dává k hulánům – dědiců tradic polské kavalérie. Léta 1919 – 1921 jsou nekonečnou sérií potyček s bolševiky (a občas i Litevci), v nichž se převážně bojuje stejným způsobem jako v dobách Sienkiewiczových hrdinů ze 17.století: rychlé přesuny, noční přepadení, šarže se šavlemi v rukou. Pilecki absolvuje nejdříve ústup před Rudou armádou až k Varšavě i triumfální návrat na východní pohraničí.
V meziválečném období je Pilecki nadále spjatý s Kresy. Obnovuje zchátralou rodovou usedlost Sukurcze, zakládá rodinu a pro místní kostel maluje několik obrazů. Vzdělává místní sedláky, pro něž zřizuje družstevní mlékárnu a zemědělský spolek. Pohraničí opustí definitivně v srpnu 1939, kdy je jako člen aktivní zálohy mobilizován kvůli hrozícímu nebezpečí ze západu. Na východ se už nikdy nevrátí: hned vzápětí se území bývalého Litevského velkoknížectví promění, slovy amerického historika Timothyho Snydera, v „krvavé země“, dějiště největšího masakru v dějinách Evropy, po které z jejich mnohonárodnostního charakteru nezbyde téměř ani stopa. Důsledný boj svede nový režim dokonce i s Pileckého statkem v Sukurczích. Dům byl zbořený až k základům a místo zaoraly traktory ze sousedního kolchozu.
***
Zde se od jednoho klíčového mýtu polských dějin dostáváme k druhému. Pileckého huláni bojují proti wehrmachtu až do poloviny října 1939, o tři týdny déle než vrchní velení armády, a už začátkem listopadu se jejich velitel ocitá ve Varšavě jako spoluzakladatel jedné z mnohakonspiračních organizací, které se posléze promění ve strukturu paralelního „podzemního“ státu.
V červnu roku 1940 začínají první transporty do koncentračního tábora v Auschwitz (Osvětimi). V tomto prvním období se nacisté zaměřují v podstatě výlučně na politické vězně – opravdové či potencionální členy odboje. Rostoucí temná pověst tohoto místa způsobuje, že se ve Varšavě začíná diskutovat o nutnosti výzvědného průzkumu tábora. Dobrovolníkem, který se v září 1940 nechá chytit během německého zátahu je samozřejmě Pilecki. „Rozloučil jsem se se vším, co jsem dosud znal na zemi, a ocitnul se v místě, které zemi vůbec nepřipomínalo,“ napsal později. Dostává číslo 4859, je tedy v Osvětimi téměř od jeho zrodu a v pekle přežije dva a půl roku.
Vězni Osvětimi jsou v té době téměř výlučně Poláci. Primárním cílem likvidace je inteligence: uvést při registraci povolání jako kněz či advokát znamená skoro jistě rychlou smrt. Nicméně velmi brzy šly „politické důvody“ stranou: „Tady nebyl potřeba politicky důvod, abychom zemřeli. Zabíjelo se jen tak.“ Jestliže je Osvětim pro Adorna či Baumana symbolem vrcholu modernity: mechanizovanou a racionalizovanou továrnou na smrt, její první měsíce Pilecki popisuje naopak jako inferno zcela tradičního rázu: „Hnali nás před sebou… Cestou jednomu přikázali, aby běžel ke sloupu stranou od cesty a hned na něj vystřelili dávku z kulometu… Vytáhli z řady dalších deset náhodných lidí a zastřelili je pistolí při pochodu, v rámci solidární odpovědnosti za útěk, který sami zinscenovali. Pak všech jedenáct těl táhli za motorkami přivázané za jednu nohu. Dráždili psy zakrvácenými mrtvolami a štvali je.“ Píše se rok 1940 a realita koncentračního tábora přesahuje ještě všechno, co lidstvo dosud znalo: „Původně jsem měl dojem, že nás zavřeli do ústavu pro choromyslné.“
Teprve postupem času se smrt spojuje s vědeckým chladem a efektivitou – injekcí fenolu aplikovanou muži v bílých pláštích a plynovými komorami. „Pokrok civilizace – ano!“ okomentoval suše Pilecki, když na otravu plynem zemřela první pokusná skupina sovětských zajatců v srpnu 1941. Jak si dobře uvědomuje, hlavní genocida probíhala na okraji táborového života. Židé z celé Evropy umírají, aniž by dostali přidělená čísla: „Většina transportů šla přímo do Birkenau, kde lidi bez evidence rychle měnili v popel.“ Pileckého Zpráva má stejný, děsivý rytmus: pokusy o útěk, popravy, invaze vší, tyfus, nové transporty, zpracovávání „zbytků“ po hrůzném továrním procesu: lidských těl a osobních věcí povražděných. A zároveň drobných zážitků, které pomáhají přežít: náhodná koupel v teplé vodě během brigády v koželužně, zvuk táborového zvonu uloupeného z blízkého kostela, kvetoucí jabloně za zdí.
V těchto podmínkách neustálého boje o holý život přistupuje Pilecki ke svému úkolu: začíná organizovat v táboře konspirační síť. Je založena na systému „pětic“, které nejsou navzájem propojené a dokonce o sobě často ani nevědí – aby se omezila možnost prozrazení celé struktury. Byla to poměrně sisyfovská práce: jména nově přijatých členů se ve Zprávě neustále střídají se jmény těch, kteří mezitím skončili na „tyfovém bloku“, „ve frontě na jehlu“, „na popravčím dvorku“ či v nejtěžších pracovních komandech, z nichž už nebylo návratu. Nicméně nakonec se členové konspirace počítají ve stovkách.
Primární cíle organizace jsou velmi neokázalé: „Pozvednout na duchu, dodávat a šířit zprávy z venku, zajišťovat v možné míře potraviny a rozdělovat prádlo.“ Obrovský význam měla také vzájemná pomoc při přidělování na jednotlivé táborové práce: jak Pilecki mnohokrát zdůrazňuje, „práce pod střechou“, střídavě v některé z mnoha dílen, byla důvodem, proč se mu podařilo v táboře přežít tak dlouho. Až ve druhé fázi mohla organizace přistoupit k předávání zpráv ven, převážně díky tomu, že řada vězňů byla vysílána na různé práce mimo tábor a získávala tak příležitost ke kontaktu s místními. Další cestou byly pak útěky, které organizace povolila až po zrušení principu „kolektivní odpovědnosti“ ostatních spoluvězňů: během nejslavnějšího z nich ujeli čtyři členové organizace z tábora v uniformě důstojníků SS a velitelovým autem. Pileckého buňky začaly dokonce shromažďovat primitivní arzenál krumpáčů, lopat a jiného nářadí, který měl posloužit jako zbraně v okamžiku povelu k všeobecné vzpouře. Pokyn pro ni má přijít zvenku, od velení podzemního státu. Tento pokyn však nikdy nepřišel.
Lze spekulovat o tom, proč na Pileckého Zprávu nereagovalo velení AK. Odpověď, kterou sám uvádí, byl nedostatek sil na provedení takto mohutné akce. Osvětim se nacházela na území připojených přímo k Říši a nejbližší, krakovský, okresek AK zdaleka nepatřil k nejsilnějším. Pokusy zaujmout informacemi o vyhlazovacích táborech Západ, stejně jako trochu pozdější cesta kurýra Jana Karského, nepřinesly výsledky. Spojenci je vyhodnotili jako neuvěřitelné a nedůvěryhodné. Pileckého plán tak nakonec velení zahrnulo mezi ty, které mají být uskutečněné až v případě celonárodního povstání.
Vzhledem k stále větší hrozbě prozrazení a mizivým vyhlídkám na vojenskou akci se Pilecki rozhoduje pro útěk. V dubnu 1943 se mu podaří dostat do pracovního komanda, které se pravidelně vypravuje mimo tábor, do nedaleké pekárny. Během noční šichty využije se dvěma kolegy nepozornosti esesmanů: „Skok do temného prostoru. Běželi jsme za sebou. Současně za námi třaskaly výstřely. Jak rychle jsme utíkali, se nedá popsat.“
Navzdory děsivým zkušenostem Pilecki nevydrží dlouho nečinně. Brzy je zapojený do přípravy tajné buňky v rámci AK – NIE (od slova Niepodległość – Nezávislost). Jedná se o utajenou strukturu v rámci tajné armády, která se připravuje na realitu Polska po jeho obsazení Rudou armádou. Pilecki dostává rozkaz neúčastnit se normální konspirační a bojové činnosti, ale když 1. srpna 1944 ve Varšavě propukne povstání, jako obyčejný dobrovolník se přihlašuje k nejbližší povstalecké jednotce. Teprve když zdecimovaný oddíl začne zoufalé postrádat důstojníky, zveřejní svoji vojenskou šarži a převezme velení jedné z rot. Stanovišti poblíž Poštovního nádraží, které se mu podaří týdny ubránit, se říkalo Witoldova reduta. Po kapitulaci povstání je odvezen do zajateckého tábora v bavorském Murnau. Ani tam však nepřestává myslet na Osvětim: sepisuje dlouhý seznam jmen vězňů, které chtěl zachránit před zapomenutím.
***
Varšavský vojenský soud, březen 1948. Veřejné zasedání s obzvláště nebezpečnou skupinou imperialistických agentů. Rozzuřený soudce, nota bene bývalý voják AK (podle polského dobového rčení: „Němci z nás dělali hrdiny, Sověti z nás dělají svině.“) pokřikuje na odsouzeného, proč změnil svoji dřívější výpověď. Odsouzený Witold Pilecki, na jehož těle jsou patrné známky všech možných druhů mučení, chvíli mlčí a potom odpoví s vojenskou stručností: „Byl jsem… unavený.“
Pilecki se dostal zpátky do Polska krátce po konci války. Podle všeho opět dobrovolně a na vlastní přání: přihlásil se k jednotkám polské armády na Západě pod velením generála Anderse a nabídl své konspirační zkušenosti. Organizace NIE přestala existovat dříve, než začala působit: generál Nil byl na Sibiři v lágru, generál Okulicki, velitel Zemské armády, spolu s dalšími vůdci odboje čekal na smrt v moskevském vězení. Přesto se po celé zemi více či méně koordinovaně vojáci „podzemního státu“ vraceli do ilegality a se zbrani v ruce pokračovali v boji. Když celou Evropu zachvátila vlna oslav konce války, v noci z 8. na 9. května se v Polsku střílelo do lidí, nikoliv do vzduchu: ten den partyzáni osvobodili vězení v městečku Grajewo, s více než stovkou těžce zmučených vězňů. Proti sobě měli jak jednotky NKVD, které polské území po válce neopustily, tak struktury z Moskvy nově dovezené vlády, jejíž základ ovšem tvořili sovětští občané „pověření funkci Poláků“ – jak se tehdy říkalo. Pilecki měl vytvářet konspirační síť a předávat informace generálu Andersovi. Předávali informace týkající se komunistického teroru proti bývalým členům odboje nebo o budování ekonomické závislosti na Sovětském svazu.
Zoufalství, beznaděj a fyzická a psychická únava – tyto pocity se vracejí nejčastěji v dochovaných vzpomínkách lidi, kteří po šesti letech války museli v roce 1945 začínat znova vyčerpávající cyklus skrývání, konspirace a násilí. Tyto pocity posilovala skutečnost, že se naděje na rychlý zvrat poměrů v Evropě ukázala jako planá a naopak zesílil tlak komunistických bezpečnostních sil a celospolečenských nálad na podzemní organizace. Koncem roku 1946, kdy se smyčka kolem jeho skupiny poměrně rychle stahuje, tento pocit ovládá i Pileckého. Na příkaz k návratu na Západ odpovídá: „Já zůstanu, všichni odtud nemohou odjet. Někdo musí vytrvat bez ohledu na důsledky.“
Witold Pilecki je zatčen v létě 1947. Je mučen s všeobecně známou vynalézavostí komunistických vyšetřovatelů a následně odsouzen k smrti za podvratnou činnosti a špionáž. Během vyšetřování vypovídá poměrně otevřeně o svých aktivitách. Vycházel z předpokladu, že Státní bezpečnost o nich už dobře ví. Odmítá však uznat, že šlo o zločin. „Nebyl jsem agentem cizí rozvědky,“ vypoví u soudu, „ale pouze armádním důstojníkem polské armády plnícím rozkazy.“ Jeho žena si z posledních krátkých setkání s odsouzeným zapamatovala dva vzkazy. V prvním jí doporučil knihu O následování Krista Tomáše Kempenského – pozdně středověký spis, jehož závěrečná kapitola nese název „Královská cesta kříže“. Ve druhém ji na téma svého pobytu v žaláři řekl: „Ve srovnání s tímhle byla Osvětim hračka.“ Marie Pilecká si také zapamatuje, že měl z prstů stržené nehty.
Zemřel 25. května 1948 ve věznici v ulici Rakowiecké. Poprava byla provedená způsobem, pro niž se v Polsku vžil název „katyňská metoda“ – ránou z pistole z těsné blízkosti do zátylku.
***
Komunisticky režim se nespokojoval s likvidací svých protivníků. Snažil se také o jejich vymazání z lidské paměti. Rodina rotmistra nedostala žádnou informaci o místě uložení jeho těla. O lidech pohřbených na Loučce chybí jakékoliv záznamy. Ještě v červenci roku 1989 Vrchní vojenský prokurátor na žádost o rehabilitací Pileckého odpověděl, že „ačkoliv nelze popírat zásluhy Witolda Pileckého během války a podílu na aktivním boji s nacistickým okupantem, chybí důkazy pro úplnou rehabilitaci výše jmenovaného v souvislosti s jeho působením v poválečném období.“
Ač se o tom příliš učebnic nezmiňuje, defalsifikace historické paměti byla jedním z hlavních hesel vznikající Solidarity. Hesla žádající pravdu ohledně Katyně či stalinského teroru se objevovala stejně často jako ta z oblasti lidských či zaměstnaneckých práv. Nicméně během dvou dekád po roce 1989 se Polsko ocitlo ve stavu podivné dějinné schizofrenie. Na jedné straně se i Pilecki konečně dočkal rehabilitace, vyznamenání post mortem a prvních publikací, na straně druhé stále přetrvával příběh, podle kterého boj těch, kteří se postavili proti poválečnému uspořádání, zoufalým a zbytečným pokusem o zvrácení „nevyhnutelných dějinných procesů“. Nepovedlo se také paměť o tragédii střední Evropy v područí dvou totalitních režimů učinit součástí společné evropské paměti. Právě Pilecki je pro Poláky „tváří“ těchto snah: na jedné straně jeho příběh je spojený se všeobecně známou Osvětimí a dějinami holocaustu, na straně druhé s sebou nese na Západě stále odmítané poselství „rovnosti“ dvou totalit.
Minimálně v Polsku se od posledních velkolepých (a „zdola“ organizovaných oslav Dnech prokletých vojáků a výročí úmrtí Pileckého) zdá, že se atmosféra proměňuje. Po návštěvě Zygmunta Baumana, světoznámého britského sociologa polského původu, se objevila debata na téma toho, zda je správné oslavovat jako mravní autoritu současnosti člověka, který před svou akademickou kariérou získával vyznamenání za „výborné výsledky“ v řadách Státní bezpečnosti při likvidaci „lesních band“. Na bujaré oslavě 90. narozenin Wojciecha Jaruzelského, vůdce vojenské junty, která v roce 1981 potlačila hnutí Solidarita,si smlsl dokonce i bulvár. Vytkly mu, že pokud může několik hodin slavit, neměl by neustále blokovat soudní procesy týkající se komunistických zločinů výmluvami na svůj zdravotní stav. A to i navzdory tomu, že generálovi opět vysvědčení „pravého polského vlastence“ vystavily takové autority jako šéfredaktor deníku GazetaWyborcza Adam Michnik.
Mezitím vědci nepřestávají hledat mezi dvěma stovkami lebek s dírou v zátylku exhumovaných na Loučce tu, která patří Witoldu Pileckému…
Citace ze Zprávy Witolda Pileckého v překladu Markéty Parálové-Tardy z knihy Adama Cyry Dobrovolným vězněm v Osvětimi (Vydavatelství Víkend 2013).
Text byl publikovám v mírně upravené verzi v srpnu 2013 v Orientaci LN.
Související články
- Witold Pilecki (30.11.2016)
- Osvobození koncentračního tábora Gęsiówka během Varšavského povstání v srpnu 1944 (25.7.2013)
- Povstání ve Varšavském ghettu v roce 1943 (31.5.2013)
- Katyňský zločin a oběti z Těšínska. (24.4.2013)
- Zločin v Katyni a jeho české a slovenské souvislosti (18.4.2013)
- Dokumenty o zločinu, lžích a boji za pravdu - výběr pramenů ke Katyni (31.1.2013)
- Katyň - výbor literárních textů (27.1.2013)
- Propaganda lidového Polska – komentované prameny s otázkami pro studenty (27.1.2013)
- Propagandistické plakáty a anekdoty z lidového Polska (14.1.2013)
- Katyň - svědectví členů NKVD a polských obětí (3.1.2013)
- Katyňský zločin - přehledná studie (15.12.2012)
- Stalinismus v Polsku (1944-1956) (28.12.2011)
- Varšava ´44: zapomenuté povstání (8.11.2011)
- Dějiny Polska v Revue pro studium totalitních režimů - Paměť a dějiny (23.10.2011)
- Varšavské povstání (18.10.2011)
- Vzpomínky Samuela Putermana z varšavského ghetta (1.4.2011)
- Námět pro práci s filmem Katyń (28.11.2010)
- Budování a struktura bezpečnostních složek Třetí říše do napadení Polska (20.1.2010)
- Každodenní život ve varšavském ghettu 1941 (14.1.2010)
- Varšavské povstání 1944 (13.10.2009)
- Tzv. pakt Molotov - Ribbentrop (23.8. 1939) (2.8.2009)