Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Z hlediska logiky bylo tou největší pošetilostí, jakou jsem mohl učinit po zhroucení německých a rakouských armád: vrátit se do Rakouska, do toho Rakouska, jež skomíralo na mapě Evropy už jenom jako neurčitý, šedý a neživý stín bývalé císařské monarchie. Češi, Poláci, Italové a Slovinci své země odtrhli; co zbývalo, byl zmrzačený trup krvácející ze všech žil. Z těch šesti nebo sedmi milionů lidí, kteří byli nuceni se nazývat „Deutsch-Osterreicher“, směstnalo v sobě samo hlavní město už dva miliony mrznoucích a hladových; továrny, které dříve činily zemi bohatou, ležely na cizím území, ze železnic se staly žalostné pahýly, národní bance vzali její zlato a uvalili na ni obrovskou tíhu válečných půjček. Hranice ještě nebyly vytyčeny, protože mírová konference sotva začala, závazky nebyly určeny, chyběla mouka, chléb, uhlí, petrolej; zdálo se, že revoluce či jiné katastrofální řešení je nevyhnutelné. Podle všech reálných předpokladů tato vítěznými státy uměle vytvořená země žít nezávisle nemohla a – všechny strany, strana socialistická, strany klerikální a národní, to křičely jednohlasně – samostatně vůbec žít nechtěla. Poprvé v dějinách, pokud vím, se udál ten paradoxní případ, že nějaká země byla nucena k samostatnosti, kterou sama rozhořčeně odmítala. Rakousko si přálo buď být opět sjednoceno se starými sousedními státy, nebo s kmenově příbuzným Německem, v žádném případě ale nechtělo vést v této zmrzačené podobě existenci poníženého žebráka. Sousední státy naopak už nechtěly s tímto Rakouskem zůstat v hospodářském svazku, částečně proto, že je považovaly za příliš chudé, částečně z obavy před návratem Habsburků; připojení k Německu naproti tomu spojenci zakázali, aby neposílili poražené Německo. Tak bylo rozhodnuto: republika Deutsch-Österreich musí zůstat zachována. Zemi, která nechtěla existovat –  unikum v dějinách! –  přikázali: „Tady budeš!“
Co mě tehdy přimělo dobrovolně se tam vrátit v nejhorší době, jaká kdy nějakou zemi potkala, jsem dnes už sotva schopen sám vysvětlit. Ale my lidé z doby předválečné jsme přes to prese všechno vyrůstali v silnějším pocitu povinnosti; domnívali jsme se, že v takové chvíli krajní nouze patříme ke své vlasti, ke své rodině více než kdykoli jindy. Zdálo se mi jaksi zbabělé pohodlně se vyhnout tomu tragickému, co se tam chystalo, a cítil jsem –  právě jako autor Jeremiáše –  odpovědnost, to, že člověk musí svým slovem pomáhat porážku překonat. Jak jsem byl za války k nepotřebě, tak jsem si teď po porážce připadal na správném místě, zejména když jsem si svým odporem proti prodlužování války získal jisté morální postavení, obzvláště u mládeže. A i kdyby člověk nebyl s to vykonat nic, zůstalo by mu alespoň zadostiučinění, že sdílí všeobecné utrpení, které předvídal.
Cesta do Rakouska vyžadovala tehdy přípravy jako na expedici do Arktidy. Museli jsme se vybavit teplými šaty a vlněným prádlem, neboť jsme věděli, že na druhé straně hranice není uhlí – a zima stála přede dveřmi. Dali jsme si podrazit boty, neboť na rakouské straně existovaly podrážky pouze ze dřeva. Vzali jsme si s sebou tolik zásob a čokolády, kolik Švýcarsko povolilo, abychom nestrádali hladem, než nám budou přiděleny první lístky na chléb a tuk. Pojistili jsme své kufry tak vysoko, jak to jen šlo, neboť většina zavazadlových vozů byla vykrádána a každá bota, každý kus oděvu byl nenahraditelný; když jsem o deset let později jednou jel do Ruska, činil jsem podobné přípravy. Chvíli jsem ještě váhavě postál v pohraniční stanici Buchs, do níž jsem více než před rokem tak blaženě přijížděl, a tázal se sám sebe, zda bych se raději přece jenom neměl ještě v poslední chvíli vrátit. Cítil jsem, že jde o jakési životní rozhodnutí. Ale nakonec jsem se odhodlal k tomu nesnadnému, obtížnějšímu. Nastoupil jsem opět do vlaku.
Při svém příjezdu před rokem jsem zažil ve švýcarské pohraniční stanici v Buchsu vzrušující okamžiky. Nyní při návratu na mne čekaly neméně nezapomenutelné chvíle ve Feldkirchu na rakouské straně. Jak jsem vystupoval, postřehl jsem zvláštní neklid celníků a policistů. Nijak zvlášť si nás nevšímali a kontrolu prováděli nanejvýš ležérně: zřejmě čekali na něco důležitějšího. Konečně se ozval zvonec, který ohlašoval příjezd vlaku z rakouské strany. Policisté se rozestavili, všichni úředníci pospíchali od svých přepážek, jejich ženy, zřejmě vyrozuměny, se již tlačily na peróně; mezi čekajícími mně byla obzvláště nápadná stará dáma v černém se svými dvěma dcerami, dle chování a oblečení pravděpodobně aristokratka. Byla zjevně rozrušena a stále znovu si otírala oči kapesníkem.
Pozvolna, skoro bych řekl majestátně, přijížděl vlak, jakýsi zvláštní vlak, nikoli ty opotřebované, od dešťů vybledlé obyčejné osobní vagony, nýbrž široké černé vozy, salonní vlak. Lokomotiva zastavila. Řadami čekajících proběhlo citelné pohnutí a já jsem stále ještě nevěděl proč. Tu jsem za oknem vagonu poznal vzpřímeného císaře Karla, posledního císaře rakouského, a jeho černě oděnou manželku, císařovnu Zitu. Strnul jsem: poslední císař Rakouska, dědic habsburské dynastie, která vládla zemi sedm set let, opouští svou říši! Ačkoli odmítl formální abdikaci, republika mu dovolila – nebo ho spíše donutila – odcestovat se všemi poctami. Nyní zde stál ten vysoký, vážný muž u okna a naposledy hleděl na hory, domy a lidi své země. Byl to historický okamžik, který jsem zde prožíval – a dvojnásob otřesný pro toho, kdo vyrostl v tradici císařské říše, kdo jako první píseň ve škole zpíval tu o císaři, kdo později ve vojenské službě tomuto muži, jenž tu v civilních šatech vážně a zamyšleně hleděl, přísahal „poslušnost na zemi, na vodě a ve vzduchu“. Nesčetněkrát jsem viděl starého císaře v dnes již dávno legendární nádheře velkých slavností, viděl jsem ho, jak z velkého schodiště v Schönbrunnu, obklopen svou rodinou a generály v nablýskaných uniformách, přijímal projevy oddanosti osmdesáti tisíců vídeňských školáků, kteří rozestoupeni na rozlehlé zelené louce tenounkými hlásky dojemně sborem zpívali Haydnovo „Zachovej nám, Hospodine…“. Viděl jsem ho ve třpytivé uniformě na dvorním plese, na slavnostních divadelních představeních a také v zeleném štýrském klobouku v Ischlu, jak jede na lov, viděl jsem ho kráčet se zbožně skloněnou hlavou v procesí o Božím těle ke chrámu sv. Štěpána – a onoho mlhavého, vlhkého zimního dne jsem viděl katafalk, když za války ukládali tohoto stařičkého muže do Kapucínské krypty k poslednímu odpočinku. „Císař“, toto slovo pro nás bylo souhrnným pojmem pro veškerou moc, veškeré bohatství, symbolem trvání Rakouska, a od dětství nás učili vyslovovat tyto dvě slabiky s úctou. A nyní jsem viděl jeho dědice, posledního císaře rakouského, jak jako vyhnanec opouští zem. Slavná řada Habsburků, kteří si století za stoletím podávali říšské jablko a korunu z ruky do ruky v této chvíli končila. Všichni kolem nás cítili v tom tragickém obrazu dějiny, světové dějiny. Četníci, policisté, vojáci vypadali rozpačitě a lehce zahanbeně hleděli stranou, protože nevěděli, zda mu ještě smějí vzdát poctu, ženy se neodvažovaly pozvednout zrak, nikdo nemluvil, a tak bylo najednou slyšet vzlykot staré dámy ve smutku, která přišla kdoví z jaké dálky, aby ještě jednou spatřila „svého“ císaře. Konečně dal výpravčí signál. Každý se bezděčně lekl, neodvolatelná chvíle začala. Lokomotiva sebou prudce trhla, jako by si i ona musela činit násilí, vlak se pomalu vzdaloval. Úředníci za ním uctivě hleděli. Pak se s jakousi rozpačitostí, jakou vídáváme o pohřbech, vraceli do svých úřadoven. Teprve v tomto okamžiku skončila téměř tisíciletá monarchie doopravdy. Věděl jsem, že to bylo jiné Rakousko, jiný svět, do kterého jsem se navracel.
Jakmile vlak zmizel v dáli, nařídili nám přestoupit z nablýskaných a čistých švýcarských vagonů do rakouských. A nebylo třeba nic víc než do nich nastoupit, abychom již předem věděli, co se v této zemi přihodilo. Průvodčí, kteří nám přidělili místa, se ploužili kolem vyzáblí, vyhladovělí, napůl otrhaní; roztrhané a obnošené uniformy jim plandaly kolem pokleslých ramen. Na oknech někdo uřezal kožené řemínky k vytahování a stahování, neboť každý kousek kůže byl vzácností. Také na sedadlech si zařádily zlodějské nože nebo bajonety; celé kusy čalounění barbarsky odřezal nějaký bezohledný člověk, který si chtěl dát spravit boty a vzal si kůži tam, kde ji našel. Stejně tak byly ukradeny popelníky kvůli té trošce niklu a mědi. Zvenčí sem pozdně podzimní vítr hnal rozbitými okny saze a odpad mizerného hnědého uhlí, jímž se nyní vytápěly lokomotivy; špinilo podlahu a stěny, ale jeho pach alespoň zmírňoval silný zápach jodoformu, který připomínal, kolik nemocných a raněných se během války v těchto skeletech vagonů dopravovalo. Ostatně, že vlak vůbec jel, byl zázrak, ovšem zdlouhavý; pokaždé když nenamazaná kola zaskřípala méně pronikavě, báli jsme se už, že opotřebované lokomotivě dochází dech. Trasa, která se jindy zvládla za hodinu, trvala nyní čtyři nebo pět hodin a se setměním jsme se ocitli v naprosté tmě. Elektrické žárovky byly rozbité nebo ukradené, kdo něco hledal, musel se tápavě prodírat se zápalkami a netřásli jsme se zimou jen proto, že už od nástupu jsme seděli napěchování po šesti až osmi jeden vedle druhého. Ale již v první stanici se tlačili dovnitř ještě další lidé, bylo jich stále více, a všichni zmořeni několikahodinovým čekáním. Chodby byly nacpány k prasknutí, lidé seděli i na stupátkách v takřka zimní noci a kromě toho všichni drželi a úzkostlivě k sobě tiskli své zavazadlo a svůj balíček s potravinami; nikdo se v té tmě neodvážil ani na minutu dát něco z ruky. Navracel jsem se domů z míru do hrůz války, o nichž jsem se domníval, že už skončily.

ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 287-292. ISBN 978-80-905303-1-7.