Autor knihy, docent politologie působící na Masarykově univerzitě, již v úvodu knihy vytyčuje hlavní slabinu své publikace – její velmi krátký odstup od dějin, které tak není možno vidět v historickém kontextu, jelikož část aktérů stále aktivně působí ve vysokých funkcích. Podobně jako oxfordský historik Timothy Garton Ash ve svých Dějinách přítomnosti popisuje rovněž nedávné  události. Publikaci autor rozdělil do osmi částí.

Úvod knihy též zdůvodňuje, proč je v prologu a úvodních kapitolách často odkazováno na události a tendence před vymezeným obdobím (1989-1997) – stejně jako Peroutka ve svém Budování státu vnímá vyvrcholení převratových událostí jako důsledek řetěžce tlačivých efektů. Stejně jako majorita interpretátorů vidí také Kopeček hlavní příčinu tranzice moci v dlouhodobě neudržitelném nedodržování rousseauovské společenské smlouvy. V úvodní části též zmiňuje zajímavý postřeh, když aplikuje tezi sociologa Maxe Webera rozdělující politiky na ty, kteří žijí pro politiku, a ty, kteří žijí z ní. Je zřejmé, že v porevoluční době bylo možno pozorovat v české politické sféře převážně ty, kteří žili pro politiku jako správu věcí veřejných. Jakými cestami se však ubíral vývoj jejich myšlení a jakým prostředím byli ovlivňováni? Tomu odpovídají první dva díly obsahu – Sametový přelom a boj o budoucnost i minulost (I) a Od voleb k volbám: Rozpad Občanského fóra a nástup pravice (II).

Sekta, utopie a nutnost strukturované alternativy

Jelikož je publikace spíše sborníkem analytických postřehů dávajících do souvislostí chronologicky seřazené dějinné události (tedy v širším slova smyslu encyklopedií a kronikou), pokusím se nepopisovsat jednotlivé interpretace autora, ale vyextrahovat několik neotřelých náhledů. Když se autor dostává v první pětině knihy k analýze přístupu bývalých disidentů k politice jako takové, přináší nejzajímavější otázky celé knihy. Petr Pithart popisuje prostředí Charty 77 jako sektářské, interpretuje tak stav nejasnosti politické alternativy, kterou uskutepení nabízelo. Přestože se tato iniciativa nepovažovala za opozici vůči komunistickému režimu (avšak jí reálně byla), její vnitřní diskuze byla víceméně paralyzována osobností Václava Havla a jeho důrazem na nepolitickou politiku. Důvodem rozpadu přechodného Občanského fóra byl podle autora jeho hlavní rys – horizontální, nikoliv vertikální systém rozhodování. Primárně morální základ tohoto přístupu k politice s sebou nese značné černobílé vidění světa, což se v dějinných událostech tranzice projevilo například v Havlově snaze o prosazení většinového volebního systému. V něm levicový intelektuál spatřoval možnost větší nezávislosti osobností na politickcýh stranách, v nichž (vcelku logicky) viděl obrovské zlo ničící jím pojímaný duch postdemokratického systému. Jak ukázuje dnešní odstup dvou dekád, Havlovo pojetí nepolitické politiky bylo historicky bezprecedentní, částečně utopické a jak dedukuje autor – přineslo do české společnosti syndrom zrazení snu. To, co Havel později nazýval blbou náladou, může být interpretováno jako zklamání občanů z divokého chování lidí, kteří takzvanou pravdoláskařskou myšlenku uspořádání společnosti nesdíleli.

Po divokých devadesátých letech a se politické subjekty naučily fungovat v rámci standartizovaného politického systému, z čehož lze usuzovat zásadní doporučení pro státy, které čeká tranzice moci – pokud chtějí směřovat k vyspělému demokratickému uspořádání, je třeba mít připravenou alternativu vládnutí postavenou na již fungujících principech. Tento koncept lze v obecné rovině vnímat v totalitních systémech od Běloruska přes KLDR po Libyi – pokud v okamžiku převratu není připravena strukturovaná (a historicky odzkoušená) alternativa, může se země těšit na několik let (někdy divokého) hledání.
Další tři části knihy přinášejí interpretaci vývoje politické scény a to v kapitolách Nové rozdání karet a politický koncenzus při kladení základů českého státu (III), Opatrné vládnutí pravice (IV) a Klausův tanec mezi vejci a vybuzené emoce závěru „éry nevinnosti“ (V), která podle autora končí podepsáním opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD.

Zakletá kontinuita – šlo to jinak?

V pětistránkovém dodatku se brněnský politolog zabývá kontroverzní otázkou kontinuity – tedy situace, kdy se nové státní zřízení nedostatečně distancovalo od předchozího komunistického režimu. Kritický argument, který veřejně používali například bratři Mašínové, poukazoval například na zvolení Václava Havla československým prezidentem hlasy komunistických poslanců. Kritice dnes podléhá i značná autonomizace některých představitelů bývalého režimu, ať již šlo o premiéra vlády národního porozumění Mariána Čalfu, či premiéra vlády 15+5 Adamce.
Docent Kopeček též zmiňuje problematické označení Listopadových událostí termíny revoluce a převrat. Odkazuje na amerického politologa Charlese Tillyho, podle něhož českému převratu chyběl aspekt násilí (čímž chyběl onen revoluční přelom, který by posunul „děj“ do „vyššího stádia“), tudíž jej nelze označit za revoluci. Dále je poukazováno na pojmosloví, kdy termín převrat nelze použít kvůli jeho původně francouzskému pojetí ve smyslu coup détat – svržení vlády malou konspirační skupinou, za kterou OF nelze označit.
 
Kniha je přínosnou učebnicí českých dějin v období 1989 – 1997 a zároveň přináší zajímavý politologický vhled do ranných potransformačních let. Období éry nevinnosti, jak jej autor nazývá, jistě bude předmětem politologického zkoumání, nejen cílem pamětí konkrétních aktérů. Publikace je jednou z prvních knih, které se snaží kombinovat esenci encyklopedie, analýzy souvislostí a zároveň pracovat s určitým nadhledem.

Éra nevinnosti – česká politika 1989-1997, Lubomír Kopeček, Barrister &Principal, Brno 2010, 377 stran, ISBN 978-80-87029-98-5

Knihu můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství, klikněte na logo.