Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Husákův projev rekaputuluje zlomové události československých dějin od vzniku ČSR až k roku 1988, v němž tuto řeč přednesl. Dějinný vývoj interpretuje zcela v duchu normalizačních výkladů a v intencích stranické propagandy. Tento ahistorický a ideologický přístup je citelný již při líčení příčin samotného vzniku Československa, poměrů za První republiky, zcela zřejmý je v pasážích věnovaných únorovým událostem v roce 1948 či období roku 1968. I přes lehce kritické zmínky ve vztahu k brutálnímu desetiletí komunistického režimu v 50. letech (Vlivem kultu osobnosti, porušování socialistické demokracie a zákonnosti, spojenými se subjektivismem, byly deformovány principy a ideály socialismu...) je celý projev nesen v duchu obhajoby marxismu-leninismu, socialismu, odsuzování opozičních názorů a pragmatickým příklonem k politice přestavby, kteou tehdy prosazovalo a doporučovalo sovětské stranické vedení.

Níže publikovaný text jistě mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků.

Na počest 70. výročí vzniku Československé republiky se dne 27. října 1988 ve Španělském sále Pražského hradu konalo slavnostní zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa, předsednictva ústředního výboru Národní fronty ČSSR, předsednictva Federálního shromáždění ČSSR a vlády ČSSR.

Srdečně přivítáni zaujali čestná místa v předsednictvu generální tajemník ÚV KSČ a předseda ÚV Národní fronty ČSSR Miloš Jakeš, prezident ČSSR Gustav Husák, předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec a další členové předsednictva ÚV KSČ Vasil Biľak, Jan Fojtík, Karel Hofmann, Alois Indra, Ignác Janák, Josef Kempný, Ivan Knotek, Jozef Lenárt, František Pitra, Miroslav Štěpán a Karel Urbánek, kandidáti předsednictva ÚV KSČ Josef Hamán, Vladimír Herman a Milosi a Miloslav Hruškovíč, předseda ÚKRK KSČ Jaroslav Hajn, tajemníci ÚV KSČ Mikuláš Beňo a František Hanuš a členové sekretariátu ÚV KSČ Zdeněk Hoření, Marie Kabrhelová, Josef Mevald, Vasil Mohorita, Jindřich Poledník a Rudolf Rohlíček.

V předsednictvu zasedli rovněž místopředsedové ÚV Národní fronty ČSSR, Federálního shromáždění ČSSR a federální vlády, představitelé České a Slovenské národní rady a předsedové ostatních politických stran Národní fronty. Zasedání se dále zúčastnili vedoucí oddělení ÚV KSČ, členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSS, vedoucí oddělení ÚV KSS, členové předsednictev ústředních výborů Národní fronty ČSSR, ČSR a SSR, ministři federální a národních vlád, představitelé krajů ČSSR, Prahy a Bratislavy, národnostních svazů, zástupci vědy, školství, kultury a tělovýchovy, představitelé církví, Československé lidové armády, Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí, masových sdělovacích prostředků a další osobnosti. Mezi hosty byli dále členové pražského diplomatického sboru. Po československé státní hymně zahájil zasedání soudruh Miloš Jakeš. Slavnostní projev k 70. výročí vzniku Československé republiky přednesl soudruh Gustav Husák. Účastníci zasedání přijali projev dlouhotrvajícím potleskem. Slavnostní zasedání bylo zakončeno Internacionálou.

SLAVNOSTNÍ PROJEV člena předsednictva ÚV KSČ a prezidenta ČSSR soudruha Gustava Husáka

Sedmdesáté výročí republiky je příležitostí zamyslet se i nad historickým přínosem československého státu, nad zdroji jeho síly a zárukami jeho pevnosti. Pravdivá analýza sedmdesátiletých zkušeností, reálný pohled na dosažené výsledky, ale též na chyby a tragédie na této cestě, nám pomáhají hledat a nacházet nová řešení našich politických, hospodářských, národnostních, kulturních a dalších společenských problémů.

Zrod československého státu byl vyústěním dlouholetého zápasu českého a slovenského lidu proti národnostnímu a sociálnímu útlaku v rakousko-uherské monarchii, za národní osvobození a státní samostatnost. Po rozpoutání první světové války se rozpory v habsburské říši dále vystupňovaly. Lidové masy v Rakousko-Uhersku, deptané na frontách i v rozvráceném zázemí, toužily skoncovat s polofeudálním jařmem, s těžkými životními podmínkami a hledaly nové řešení svých národních a sociálních osudů. Pod velkým vlivem revolučních událostí v Rusku, zvláště po Velké říjnové socialistické revoluci, se zdvihla mohutná vlna boje za práva národů a pracujícího člověka. Po celé zemi narůstaly masové demonstrace a dělnické stávky. Sílilo hnutí za chléb, mír, demokracii a svobodu národů. Vzpoury vojáků prohlubovaly rozvrat v armádě. Protiválečný a protiimperialistický boj širokých lidových vrstev, zejména dělníků, zápas neplnoprávných národů za sebeurčení, ideový a politický vliv vítězné proletářské revoluce v Rusku, válečné porážky Německa a Rakousko-Uherska, hospodářské vyčerpání bojujících stran — to vše v samém základě podrývalo pilíře habsburské říše. Dozrávaly rozhodující předpoklady pro uskutečnění hlubokých společenskopolitických přeměn ve střední Evropě včetně podmínek pro vznik samostatného československého státu.

Revoluční vývoj, ohrožující stabilitu kapitalismu, přinutil také dohodové mocnosti změnit jejich tehdejší rezervované stanovisko k úsilí malých národů střední a jihovýchodní Evropy o rozbití monarchie a utvoření samostatných národních států. Významnou úlohu sehrála politická a diplomatická aktivita představitelů našeho zahraničního odboje — Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Především T. G. Masaryk ovlivnil charakter nově vznikajícího státu. Stál v čele zahraničního odboje a získal si značnou autoritu v zahraničí i doma. Byl zvolen prvním prezidentem republiky. Za národní svobodu obětavě bojovaly desetitisíce Čechů a Slováků, kteří ve Francii, Itálii, Srbsku i v Rusku vstoupili do československých zahraničních vojenských jednotek — legií. Značná část československých legionářů v Rusku byla však buržoazními představiteli zahraničního odboje zavlečena do protisovětské intervence. Pomoc a podporu poskytly vytvoření republiky organizace našich krajanů v zahraničí. Přispěly k tomu, že česká a slovenská otázka pronikala do povědomí mezinárodní veřejnosti.

Po rozpadu Rakousko-Uherska koncem října 1918 se pronikavě změnila mapa Evropy. Češi a Slováci po dlouholetém zápase za kulturní, sociální a politickou emancipaci začali budovat společný stát. Uplynulých sedmdesát let potvrdilo správnost a perspektivnost tohoto jejich historického rozhodnutí. Vznik samostatného československého státu by] nevyhnutelným předpokladem pro zachování a rozvoj jejich národního života. Skončil německý a maďarský národnostní útlak. Vytvořila se nová základna pro život Čechů a Slováků, pro jejich další politický, hospodářský, kulturní a vůbec civilizační vývoj. Vznikly nové podmínky pro další zápas dělnické třídy a všech pracujících za sociální spravedlnost. Československá republika patřila mezi rozvinuté evropské buržoazní demokracie. Radikalizace lidových mas koncem války a v prvních letech nového státu si vynutila větší sociální a demokratická práva, například osmihodinovou pracovní dobu, částečnou pozemkovou reformu a další. Celkově však společenské poměry v novém státě určoval třídní buržoazní charakter jeho politického systému. Prohluboval se protiklad mezi kapitálem a prací, mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Společenskopolitické proměny uskutečňované v době narůstání revoluční vlny, dokonce pod socialistickými hesly, se postupně omezovaly.

Sociální, politické a národnostní protiklady výrazně působily též na vývoj dělnické třídy a na její politickou orientaci. Dělnické hnutí se v důsledku sociálních a třídních konfliktů, postupné ztráty iluzí o spravedlivém státě a ochotě vládnoucích kruhů důsledně řešit sociální a ostatní požadavky pracujících, začalo diferencovat. To vedle k tomu, že se roku 1921 vytvořila revoluční strana — Komunistická strana Československa —, která odmítla politiku třídní spolupráce s buržoazními stranami a postavila se do čela boje proti kapitálu, za sociálně a národnostně spravedlivou, skutečně humánní společnost. Za dvacet let se vládnoucím kruhům buržoazie nepodařilo vyřešit žádnou ze základních otázek života našich národů. Buržoazie nevyřešila sociální otázku. Pro republiku bylo příznačné ostré třídní rozdělení společnosti. Růst bohatství na jedné straně a vykořisťování, bída, nezaměstnanost na straně druhé, vedly k neustálým sociálním konfliktům a napětím. Přímo existenční katastrofu pro milióny pracujících představovaly ekonomicko-sociální otřesy, které se v neobyčejně dramatické podobě projevily za světové hospodářské krize třicátých let. V jejím průběhu klesla průmyslová výroba Československa o 40 procent. Nezaměstnanost připravila o práci téměř milión pracujících. Nastal prudký pokles mezd. Došlo k tisícům exekucí a k úpadkům rolnických hospodářství, řemeslnických a obchodnických živností. Existenční nejistota postihla také inteligenci. Bída a hlad vstoupily do mnoha rodin. Na stávky a demonstrace těch, kdo požadovali práci a chléb, odpovídala buržoazní státní moc represáliemi a nezastavila se ani před střelbou do nevinných lidí. Taková byla skutečná tvář buržoazní demokracie předmnichovské republiky.

Buržoazie nebyla schopna vyřešit ani národnostní otázku. Na základě fikce jednotného československého národa popírala svébytnost slovenského národa, nedokázala zabezpečit rovnoprávné postavení Čechů a Slováků a plnoprávný rozvoj národností Československa. To nahrávalo silám, které rozdmýchávaly nacionalismus a šovinismus, vyvolávaly národnostní spory, iredentu a narušovaly vnitřní stabilitu státu a jeho jednotu, podkopávaly jeho mezinárodní postavení. Vládnoucí buržoazie nedokázala zajistit ani mezinárodní bezpečnost republiky. Jednostranná orientace na západní dohodové mocnosti, jak ukázaly tragické události let 1938 a 1939, nezabezpečila naši státní existenci. Po uzavření smlouvy francouzsko-sovětské uzavřela sice československá vláda smlouvu se Sovětským svazem, ale její ustanovení o vojenské pomoci Československu byla vázána na splnění spojeneckých závazků ze strany Francie.

Nástup hitlerovského nacismu v Německu představoval podstatné zhoršení mezinárodní situace a zahraničněpolitického postavení Československé republiky. Hitler se netajil úmyslem násilně rozšířit — jak on to nazýval — »životní prostor« své velkoněmecké říše a naše republika se stala jedním z prvních cílů jeho agrese. Proto nacisté rozpoutali proti Československu nenávistnou kampaň. Pod vliv Hitlerovy páté kolony v Československu — Henleinovy Sudetoněmecké strany — se postupně dostala většina německého obyvatelstva republiky. Akutní hrozba československému státu vyvolala široké lidové hnutí na jeho obranu proti fašismu a válce. Komunistická strana Československa pod vedením Klementa Gottwalda organizovala vytvoření lidové protifašistické fronty, požadovala / rozhodný postup vlády proti reakci, na obranu republiky. Spolu s ní se v tomto zápase angažovaly pokrokové a demokratické složky společnosti. Jejich zásluhou zůstala Československá republika i v těchto letech republikou demokratickou. Poskytla útočiště tisícům demokratů, komunistů, sociálních demokratů, Židů a dalších fašismem pronásledovaných lidí. Západní mocnosti, zejména Francie a Anglie, vyvíjely v této krizové situaci soustavný nátlak na československou vládu, aby se podrobila Hitlerovým územním požadavkům. Tato zrada západních demokracií spolu s kapitulantskou politikou československé buržoazie, prezidenta i vlády vedla k tragédii československého státu. Československu byl ochoten pomoci jedině Sovětský svaz. Potupná mnichovská dohoda z roku 1938 a rozbití československého státu v roce 1939 byly důsledkem této politiky spojenců i československé vlády, která se přes odhodlání lidu bránit celistvost republiky podřídila ultimativním požadavkům spojenecké Francie a Anglie a odstoupila pohraniční oblasti republiky nacistickému Německu. Podrobila se rovněž rozhodnutí tzv. vídeňské arbitráže, na jejímž základě byly jižní části Slovenska okupovány horthyovským Maďarskem. Československo tak bylo okleštěno o 30 procent svého území, ztratilo třetinu průmyslových kapacit a 34 procenta obyvatelstva, z něhož bylo půldruhá miliónu Čechů a Slováků. Nacistickou okupací, vytvořením tzv. Protektorátu Čechy a Morava a za pomoci Hitlera a v jeho režii vytvořením vazalského klerofašistického Slovenského státu započalo nejtěžší období v životě našich národů. Tato tragédie hluboce ovlivnila myšlení československého lidu a jeho důvěru v politiku buržoazie a jejích představitelů. Náš lid se s rozbitím republiky, s Mnichovem a nacistickou okupací nikdy nesmířil. V letech druhé světové války vedl doma i na zahraničních frontách úporný, obětíplný zápas za obnovení československého státu. Většina Čechů a Slováků si stále jasněji uvědomovala nevyhnutelnost budovat obnovené Československo na nových základech a pod vedením nových politických sil.

Zahraniční vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem vypracovalo a ústřední vedení strany v českých zemích a na Slovensku tvořivě rozvinulo program všelidového zápasu orientovaného na svržení fašistického jařma a vytvoření nové, chyb a omylů předmnichovského Československa zbavené republiky — politicky a sociálně spravedlivého státu dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků, který se zahraničněpoliticky bude opírat o Svaz sovětských socialistických republik. Pod vlivem hrdinského boje a vítězného postupu Sovětské armády ve Velké vlastenecké válce rostl antifašistický odpor českého a slovenského národa. Desetitisíce českých a slovenských vlastenců statečně bojovaly v domácím a zahraničním odboji. Za osvobození Československé republiky vystoupily se zbraní v ruce ve Slovenském národním povstání a v Květnovém povstání českého lidu. Po boku Sovětské armády — v řadách československého armádního sboru v Sovětském svazu pod vedením generála Ludvíka Svobody — ale i na jiných frontách druhé světové války hrdinně bojovaly proti společnému nepříteli. Přispěly tak k velkému mezinárodnímu zápasu za urychlení porážky fašistického Německa a jeho spojenců, k osvobození Československa.

Nikdy nezapomeneme, že rozhodující silou, která rozdrtila hitlerovský fašismus a přinesla svobodu Československu i jiným národům, byl sovětský lid a jeho slavná Rudá armáda. Připomínáme si podíl všech ostatních států protihitlerovské koalice na společném vítězství. S úctou a hlubokou vděčností vzpomínáme na ty, kteří v domácím a zahraničním odboji bojovali za svobodu Československa, trpěli ve fašistických věznicích a koncentračních táborech a mnozí z nich položili za lepší budoucnost to nejcennější — svůj život.
Po osvobození Československa dovršeném 9. května 1945 byly položeny základy k naplnění národních, politických a sociálních tužeb pracujícího lidu, které se zrodily na široké základně Národní fronty v průběhu protifašistického boje. Po osvobození značné části Slovenska byla po dohodě představitelů zahraničního a domácího odboje ustavena v dubnu 1945 v Košicích první, československá vláda na osvobozeném území a vyhlásila svůj program. Košický vládní program obsahoval základní úkoly nejbližších politických, sociálně ekonomických a kulturních reforem. Tím se vytvořily rozhodující vnitřní i vnější předpoklady pro uskutečnění hlubokých revolučních lidově demokratických přeměn v naší vlasti. Košický vládní program novým způsobem, na principu rovnoprávnosti řešil i vztahy mezi českým a slovenským národem. Zahraničněpolitickou orientaci Československa jednoznačně založil na pevném spojenectví se Sovětským svazem. Byl to program budování společnosti, která svou perspektivou otevírala cestu k socialismu. Naplňování cílů Košického vládního programu se s nadšením a obětavostí chopily milióny pracujících. Vytvářely revoluční národní výbory, budovaly jednotné odbory, jednotnou organizaci zemědělců a mládeže. Pomáhaly vytvářet nové Orgány státu. Obnovovaly válkou zničené hospodářství. Důležitou etapou bylo znárodnění, vyhlášené 28. října 1945. Postupně se uskutečnila pozemková reforma. O realizaci Košického vládního programu a charakter dalšího vývoje lidově demokratického státu byl sváděn v letech 1945 až 1948 zápas mezi progresivními silami vedenými KSČ a těmi silami, které se snažily zastavit a zvrátit revoluční proces. Rozdílný přístup k programu se dále prohloubil po volbách v roce 1946, z nichž KSČ vyšla jako nejsilnější politická strana a Klement Gottwald byl podle ústavních zvyklostí jmenován prezidentem Benešem předsedou nové vlády.

Střetnutí o to, kam má Československá republika směřovat, zda prohloubením lidově demokratického režimu k socialismu nebo odbouráním revolučních vymožeností zpět ke kapitalistickému společenskému uspořádání, definitivně rozhodl československý lid v historických únorových dnech 1948. Díky revolučnímu postupu Komunistické strany Československa, která mobilizovala široké vrstvy pracujícího lidu, mohla dělnická třída definitivně převzít do svých rukou politickou moc. Stalo se tak poprvé v relativně vyspělé zemi s hlubokými demokratickými tradicemi, při zachování ústavních zvyklostí, pokojnou cestou. Po únorovém vítězství znovu jmenoval prezident Beneš předsedou vlády Klementa Gottwalda. Na široké základně obrozené Národní fronty se semkly lidové, demokratické a pokrokové složky českého a slovenského národa. Vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948, jehož čtyřicáté výročí jsme si nedávno připomněli, znamená významný historický mezník. Otevřelo cestu k budování socialismu v naší zemi, zařadilo Československo do společenství socialistických zemí. Široká sociální a demokratická základna, na níž bylo založeno vítězství lidu v únoru 1948, vytvořila příznivá politická východiska pro budování socialistické společnosti. Bylo dokončeno znárodnění a pozemková reforma. Probíhala industrializace, socialistické přeměny na vesnici a v duchovně kulturním životě. Tím se výrazně změnil život českého a slovenského národa a v republice žijících národností. Podstatně vzrostla hospodářská, sociální a kulturní úroveň Slovenska, jakož i dalších v minulosti zaostalých oblastí naší vlasti. Upevnily se bratrské vztahy mezi Čechy a Slováky. Rozvíjelo se školství, kultura, zdravotnictví a ostatní oblasti. Bylo postupně dosaženo poměrně vysokého životního standardu a životních jistot pro Široké vrstvy pracujících. Je velkou historickou vymožeností socialismu, že se od základů změnilo postavení dělnické třídy a ostatních vrstev pracujících. Dělnická třída se stala vedoucí složkou naší společnosti. Navždy bylo odstraněno vykořisťování. Nenávratné minulostí patří dřívější třídní a příkré sociální rozdíly, bída, národnostní bezpráví, obava o sociální existenci. Naše země upevnila svoji spolupráci se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi. Stala se aktivním členem Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy.

Cesta, kterou jsme prošli, nemohla být přímočará, neobešla se bez problémů. K budování nové společnosti jsme přistupovali v nepříznivých mezinárodních podmínkách, v období studené války. Naše úsilí bylo poznamenáno nedostatkem zkušeností, hledáním, chybami i socialismu cizími deformacemi. Vlivem kultu osobnosti, porušování socialistické demokracie a zákonnosti, spojenými se subjektivismem, byly deformovány principy a ideály socialismu. Negativně rovněž působily nedořešené otázky vzájemných vztahů mezi Čechy a Slováky. V pozdějším období si strana tyto problémy postupně uvědomila, řešila je. Mnohé se však nepodařilo dokončit. To vedlo k rostoucímu napětí ve společnosti. K nepřipravenosti tehdejšího vedení strany vypořádat se s problémy nahromaděnými v padesátých letech, přidružilo se na začátku šedesátých let přeceňování dosaženého stupně a předpokladů dalšího rozvoje socialismu. Sílily požadavky a tlak na vytvoření základních ekonomických, ideologických a kádrových podmínek pro řešení dozrálých i přezrálých problémů, narůstala oprávněná kritika nedostatků. Toho zneužily pravicové a socialismu nepřátelské síly, které začaly napadat socialismus a jeho základní hodnoty. Šířily se různé buržoazní a maloburžoazní názory, nacionalismus a antisovětismus, stoupající napětí postupně přerostlo v krizi.

Ústřední výbor strany se touto situací zabýval na zasedáních v závěru roku 1967. V lednu 1968 potom vytvořil přijatými závěry možnost pro odstranění překážek na další cestě výstavby socialismu. Tehdejší vedení strany však v důsledku své politické nesourodosti a nejednotnosti nedokázalo této možnosti využít, nedovedlo usměrnit a podchytit rostoucí vlnu společenské aktivity pramenící ze snahy o překonání předchozích chyb a nedostatků. Podcenilo nebezpečí aktivity pravice a činnosti protisocialistických sil. Připustilo narušení ideové a organizační jednoty strany, oslabení její akceschopnosti a vedoucí role ve společnosti. Pod heslem demokratizace se uvolnil prostor pro ochromení činnosti strany a socialistického státu, pro narušování našich spojeneckých závazků se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. Za podpory sdělovacích prostředků, v nichž pravice uchvátila vedoucí pozice, se jí podařilo dezorientovat značnou část veřejnosti. Existence socialismu v naší vlasti byla bezprostředně ohrožena. Internacionální pomoc pěti socialistických zemí, motivovaná obavami o další osudy socialismu v Československu, pomohla zabránit pravici a protisocialistickým silám dokončit jejich plány.

Marxisticko-leninské síly v Komunistické straně Československa a ostatních složkách Národní fronty rozvinuly zápas za vyvedení strany a společnosti z krize a překonání jejích důsledků. Toto úsilí bylo stále výrazněji spojováno s řešením z minulosti nahromaděných problémů, jakož i nových úkolů. »Máme ještě v živé paměti,« řekl na letošním únorovém slavnostním zasedání k 40. výročí Vítězného února generální tajemník ÚV KSČ soudruh Miloš Jakeš, »jaké obrovské úsilí bylo nutno vynaložit na překonání krize a jejích důsledků a vyvést naši společnost na cestu dalšího vzestupného socialistického rozvoje, kterou významně předznamenal XIV. sjezd KSČ v roce 1971. Právem můžeme hodnotit tento sjezd jako vítězství nad pravicově oportunistickými a antisocialistickými silami, jako sjezd nezdolné síly socialismu, který tvůrčím způsobem dále rozvinul revoluční odkaz února 1948.« V poměrně krátké době a přitom politickými prostředky se podařilo zvládnout konsolidační proces ve straně a společnosti, obnovit hodnoty socialismu vnáší zemi. XIV. sjezd přijal program dalšího rozvoje naší společnosti, který rozpracovaly následující sjezdy. Zaměření tohoto programu odpovídalo objektivním zájmům pracujícího lidu, rozvoji našeho státu a jeho postavení v socialistickém společenství a ve světě, dávalo lidem jistoty a perspektivy.

Období po XIV. sjezdu Komunistické strany Československa bylo naplněno obětavou prací, houževnatým zápasem strany a lidu za splnění vytčených cílů- Výsledky, kterých jsme dosáhli od začátku sedmdesátých let, zhodnotil XVII. sjezd KSČ, který konstatoval vzestup ve všech oblastech společenského, hospodářského a kulturního života. V tomto období i přes nepříznivé vnější podmínky, které ovlivňovaly náš rozvoj, výrazně vzrostl ekonomický potenciál, objem výroby průmyslu a zemědělství, jež podstatně pokročilo v úsilí o zajišťování soběstačnosti ve výrobě základních potravin. Byla zabezpečena vyrovnanost vnějších ekonomických vztahů. Na základě růstu národního důchodu se zvýšila osobní a zejména společenská spotřeba, uskutečnily se významné kroky ke zlepšení důchodového zabezpečení, podpory rodin s dětmi, podstatně se rozvinul systém sociálních jistot pro všechny kategorie občanů. V rozvoji naší společnosti jsme stále silněji pociťovali těžkosti a nedostatky spojené s tím, že v naší ekonomice se nedařilo v plné míře využít intenzívní faktory růstu, zejména vědeckotechnický pokrok. Stále silněji se projevovala vyčerpanost možností extenzívního rozvoje. Dosavadní direktivní systém řízení a plánování neumožňoval účinněji zapojovat iniciativu lidí a zájem pracovních kolektivů do zápasu za kvalitativní obrat v ekonomickém rozvoji, za zvýšení efektivnosti a výkonnosti naší ekonomiky. Na neodkladné potřeby naší společnosti, na nové podmínky a tendence ve světovém vývoji reagoval XVII. sjezd Komunistické strany Československa, který dospěl k závěru, že je nevyhnutelné urychlit sociálně ekonomický rozvoj země a uskutečnit přestavbu hospodářského mechanismu. Tento kurs XVII. sjezdu KSČ, konkretizovaný a rozvinutý ústředním výborem KSČ na jeho 7., 9. a 10. zasedání v programu přestavby a prohloubení demokratizace společnosti, musíme energicky, důsledně a komplexně uvádět do života.

Program přestavby společnosti nemá obdoby z hlediska rozsahu, hloubky změn a náročnosti úkolů od Vítězného února 1948. Jde o krok velkého revolučního dosahu, týkající se všech oblastí života naší společnosti — ekonomiky, politického systému, vědy a výzkumu, výchovně vzdělávací soustavy, kultury a duchovního života. Představuje reálnou cestu, jak pozvednout naši socialistickou společnost na kvalitativně vyšší úroveň, jak udržet a upevnit postavení Československa mezi průmyslově vyspělými zeměmi. Na tom bude záležet i možnost dalšího rozvoje životní a kulturní úrovně našeho lidu, modernizace hospodářství, zlepšování životního a pracovního prostředí, řešení ekologických otázek a uspokojování dalších potřeb naší společnosti. Při řešení přestavby vycházíme z vnitřních potřeb a cílů našeho rozvoje. Nenahraditelný význam pro nás mají zkušenosti Sovětského svazu a jiných bratrských socialistických zemí, které řeší obdobné problémy a hledají nové cesty rozvoje. Ve svém úsilí čerpáme podněty a poučení z tvořivého postupu sovětských komunistů. Ústřední výbor naší strany vřele podpořil závěry XXVII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a 19. všesvazové konference KSSS, které jsou významnou inspirací pro naši práci. Základní význam má důsledně a komplexně realizovaná přestavba hospodářského mechanismu spolu s prohloubením socialistické demokracie. Přestavba, která se v současné době začíná uskutečňovat, představuje zásadní zásah do mechanismu řízení. K tomuto pojetí nás vedla zkušenost, že částečné úpravy systému řízení a plánování nepřinesly potřebný obrat v ekonomickém rozvoji, a je proto nevyhnutelné přebudovat celý mechanismus. Účelem přestavby hospodářského mechanismu je účinně stimulovat vzestup výkonnosti a efektivnosti organizací a celého národního hospodářství, působit na vytváření ovzduší účinné podpory progresivních kolektivů a tlaku na zaostávající, ovlivňovat daleko racionálněji a efektivněji využívání výrobního potenciálu, urychlit široké uplatnění vědy a techniky a modernizaci výrobní základny. Reforma je spjata s posílením pravomoci podniků i pracovních kolektivů, ale na druhé straně též s jejich odpovědností za konečné výsledky, za kvalitu výrobků a za prosazení principu zásluhovosti v odměňování.

V posledním období byla přijata řada organizačních, právních, ekonomických a institucionálních opatření k urychlení ekonomické reformy, k vytvoření podmínek, aby se nový hospodářský mechanismus uplatnil v celé šíři od začátku příští pětiletky. V současné době je závažným úkolem zvládnout složité období přechodu k plnému uplatnění nového hospodářského mechanismu. S tím je spojena i nevyhnutelnost upevnění ekonomické rovnováhy a co nejpříznivější splnění úkolů zbývajících dvou let pětiletky. Přestavba hospodářského mechanismu nebude působit na zlepšení efektivnosti a hospodárnosti automaticky. Musí být spojena s organizátorskou a politickou prací na všech stupních řízení, s překonáváním setrvačnosti poplatné extenzívnímu rozvoji, s vytvářením demokratického ovzduší podněcujícího iniciativu, tvořivost, angažovanost lidí, jak to bylo podrobněji uvedeno na 10. zasedání ústředního výboru KSČ. Proces přestavby je spojen s nutností překonávat těžkostí a překážky, někdy i nevyhnutelné konflikty. O všech otázkách je třeba s pracujícími otevřeně hovořit, objasňovat jim smysl a cíle přestavby. Usilovat o potřebné změny myšlení a postojů lidí a získávat je pro tyto cíle. Je třeba pochopit, že přestavba není myslitelná bez plného využití pracovní doby, upevnění morálky a hospodárnosti, spravedlivého odměňování podle skutečných výsledků a kvality práce. Vyšší péče o lidi a jejich potřeby závisí na zdrojích, k jejichž vytvoření každý svou prací přispívá. Rozhodující silou důsledné realizace programu přestavby společnosti jsou lidé, jejich tvořivá energie, aktivní a iniciativní účast na socialistické výstavbě, na správě a řízení. Proto klademe takový důraz na prohlubování demokratizace společenského života, na širokou informovanost občanů, aby lidé znali problémy na svém pracovišti a v místě, kde žijí, ale také ty, které vznikají v národním hospodářství a společnosti. Aby se k nim mohli vyjadřovat a k realizaci potom přistupovali s hlubokým přesvědčením o jejich správnosti a významu, s pocitem vysoké osobní odpovědnosti.

Socialistickou demokracii prohlubujeme v jednotě obou jejích stránek — v uplatňování práv, ale i v plnění povinností občanů vůči společnosti. Tento přístup souvisí i s odstraňováním nepořádků, projevů nedisciplinovanosti, lhostejnosti, s včasným a citlivým reagováním na připomínky občanů, s dodržováním socialistické zákonnosti. Širokou platformou pro prohlubování socialistické demokracie je také dnes Národní fronta, která tvoří pevný základ, politického systému, v němž uznávanou vedoucí úlohu má Komunistická strana Československa. Prohlubování postavení Národní fronty v celém našem politickém systému souvisí s aktivizací všech organizací, které jsou v ní sdruženy, a jejich členů. Záleží nám na tom, aby Národní fronta zvýšila svou úlohu při tvorbě, realizaci a kontrole politiky, aktivně se účastnila rozhodování o záležitostech naší společnosti. V procesu prohlubování socialistické demokracie mají neobyčejný význam národní výbory. K jejich rozvoji byla přijata politická a zákonná opatření. Národní výbory musejí znát zájmy občanů, jejich potřeby a názory, radit se s nimi o návrzích závažných opatření a pozorně se zabývat jejich připomínkami a náměty.

Československý stát od svého vzniku usiloval o mezinárodní zajištění své existence. Po tragických zkušenostech z buržoazní republiky a z jejího rozbití, po zkušenostech z národně osvobozeneckého zápasu se československý lid rozhodně vyslovil pro spojenectví se Sovětským svazem. Pevné přátelství, spojenectví a všestranná spolupráce se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi odpovídá životním zájmům našich národů a je trvalým základem zahraničněpolitické linie našeho státu. Těsně s nimi spolupracujeme v politické, kulturní a ostatních oblastech. Společně s přáteli a spojenci usilujeme o účinnější hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci, všestranný rozvoj socialistické ekonomické integrace, Podílíme se na přestavbě hospodářského mechanismu a orgánů Rady vzájemné hospodářské pomoci, usilujeme o sbližování hospodářských mechanismů jednotlivých států RVHP v zájmu dalšího rozvoje socialistické ekonomické integrace. Aktivně se zúčastňujeme činnosti všech orgánů Varšavské smlouvy. O tuto spolupráci se budeme opírat i v budoucnosti. Plně podporujeme mírové návrhy Sovětského svazu, socialistického společenství i dalších zemí, které usilují o odvrácení hrozby jaderné války, o udržení míru a odzbrojení, o prohloubení spolupráce mezi všemi zeměmi. Na další cestě chceme co nejvíce poznávat a uplatňovat výdobytky lidského poznání na celém světě. Při této příležitosti znovu potvrzujeme pevné odhodlání rozvíjet politické, ekonomické a kulturní styky se všemi zeměmi na základě rovnoprávnosti a vzájemné výhodnosti. Jsme pro otevřený a plodný dialog, který posílí důvěru a přispěje k řešení naléhavých problémů současného světa.

Sedmdesát let československého státu je pro nás neocenitelným zdrojem zkušeností a poučení. Přesvědčivě se potvrdila životnost a pevnost spojení Čechů a Slováků ve společném československém státě, který dosáhl výrazného rozvoje právě v období socialismu. Československá federace, jejíž dvacáté výročí si dnes rovněž připomínáme, se plně osvědčila; Spolehlivě zajišťuje svébytnost a rovnoprávnost našich národů. Současně upevňuje společný československý stát vzájemnou spoluprací na dalším rozkvětu naší socialistické vlasti. Plně jsou zabezpečena práva národností žijících v naší republice.

Uplynulá léta vydávají svědectví, že základní politická a sociální práva našeho lidu byla probojována zápasem pokrokových sil v čele s dělnickou třídou, které stmelovala a vedla Komunistická strana Československa, Čtyřicetiletá etapa socialistického Československa zajistila sociální spravedlnost, rovnoprávné postavení všech občanů, vytvořila předpoklady pro uplatňování moci lidu v každodenním životě. Spolupráce dělnické třídy, družstevního rolnictva a inteligence, našich národů a národností, představuje pevnou základnu pro další rozvoj revolučního procesu naší společnosti. Sociální, ekonomické, politické, ideové a kulturní hodnoty, které naše společnost vytvořila zejména v uplynulých čtyřiceti letech po Vítězném únoru, naplňují nás pocity oprávněné hrdosti. Jsou povzbuzením do dalších zápasů za realizaci strategie urychlení sociálního a ekonomického rozvoje, programu radikální ekonomické reformy a prohloubení demokratizace naší společnosti, jež vytyčil XVII. sjezd Komunistické strany Československa. Jsme na samém počátku tohoto složitého procesu. Své plány a naděje opíráme o to nejcennější — o potenciál tvořivosti, iniciativy a umu našeho lidu. Jsme přesvědčeni, že program dalšího revolučního rozvoje československé společnosti podpoří každý náš poctivý občan čestnou, kvalitní prací, svými zkušenostmi a schopnostmi. Jak se v sedmdesátiletých dějinách mnohokrát potvrdilo, v lidech tvořivé práce, ve skutečných socialistických vlastencích a internacionalistech máme nejcennější bohatství pro svou budoucnost. Ať žije a vzkvétá naše drahá vlast — Československá socialistická republika!

Bibliografické údaje: Slavnostní zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa předsednictva ústředního výboru Národní fronty ČSSR, předsednictva Federálního shromáždění ČSSR a vlády ČSSR dne 27. října 1988 na počest 70. výročí vzniku Československé republiky. I. Praha: Svoboda, 1988. ISBN 25-111-88.

Text knihy si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.