Narodil se v roce 1952 v Plzni, kde se vyučil tesařem. Už od dětství projevoval svobodného ducha i smysl pro humor, o povaze režimu neměl především díky rodičům žádné iluze. Jeho první „záškodnickou akcí“ byly návštěvy služebny Veřejné bezpečnosti, kde s kamarádem nahlásili ztrátu deseti haléřů a žádali příslušné orgány o zaprotokolování a patřičné vyšetření. V roce 1968 se přestěhoval do Chomutova a rychle se zapojil do života severočeské undergroundové komunity. Začal psát texty, ale nikdo je nechtěl hrát, zdály se příliš provokativní, proto si (navzdory faktu, že neuměl na žádný hudební nástroj) založil vlastní kapelu The Hever and Vazelína Band. Její vtipné, syrové a přímočaré texty provázely undergroundovou komunitu celou normalizaci. Martin Jirous vzpomíná, jak ho dokonce dva bachaři v kriminále požádali, aby jim zazpíval Skalákovu píseň Červený vejložky (předtím ovšem za zpěv napařili Jirousovi zvláštní trest). Nejpopulárnější písní Heveru a Vazelíny se stala Tesilová verbež.

Tesilová verbež kráčí na čaje,
tesilová verbež kráčí na čaje,
na čaje kráčí, na čaje kráčí, tesiloví sráči.
 
Pořadatel s pleší stojí u dveří,
plešatej pořadatel stojí u dveří,
u dveří stojí, u dveří stojí, pohazuje s pleší.
 
Nažehlený puky tlačej se dovnitř,
nažehlený puky tlačej se dovnitř,
dovnitř se tlačí, dovnitř se tlačí, tesiloví sráči.
 
Pořadatel čumí, čumí na kvádra,
plešatej pořadatel čumí na kvádra,
na kvádra čumí, na kvádra čumí, pohazuje s pleší.
 
Ve vodřenejch džínách přichází chuligán,
ve vodřenejch džínách přichází chuligán,
chuligán vchází, chuligán vchází, vlasama si hází.
 
Pořadatel s pleší na něj vyskočil,
plešatej pořadatel na něj vyskočil,
vyskočil na něj, vyskočil na něj, tlusťoch vostříhanej.
 
Já na ten váš bordel klidně můžu srát,
já na ten váš bordel klidně můžu srát,
můžu srát na něj, můžu srát na něj, skálou chcem se stát.
 
Po devíti kačkách nakoupili bóny,
vykoupili všechny módní salóny,
všechny rajóny a všechny salóny, vždyť měli bony.

Teď stojí před Tuzexem fronta na džínky,
to jim poradily progresivní maminky,
jejich maminky, pivní kvasinky, teď maj chuť na džínky.
 
Tesilová verbež už nosí džíny,
nesmíme je míti za manekýny,
za harlekýny, za manekýny, vždyť už nosej džíny.
 
Pořadatel v džínsách s kravatou u krku,
pleší už nehází, už nosí paruku,
kukurukuku, kukurukukuku, už nosí paruku.
 
Jenom chuligáni dělaj vostudu,
no a jak se máte - How do you do?
How do you do?  How do you do? , já dělám vostudu.

Zakázali čaje, zakážou texasky,
SSM vyfasujou plynový masky,
klacky na pásky, opasky na pásky, na Sváti Karásky.

V prosinci 1975 spolu s Karlem Havelkou a Františkem Stárkem zorganizoval Večer poezie a hudby v Přešticích u Plzně. Náplní bylo promítání filmů, čtení Zprávy o 3. hudebním obrození jejím autorem Ivanem Martinem Jirousem a následně vystoupení muzikantů Svatopluka Karáska a Charlieho Soukupa. Skalák podle obalu desky Franka Zappy vyrobil pozvánku a do Přeštic pozval řadu přátel ze severních a západních Čech. Za to byl spolu s Havelkou a Stárkem v červenci 1976 v první fázi tzv. procesu s PPU odsouzen, na Borech měl strávit osmnáct měsíců nepodmíněně.
Odvolací soud zkrátil trest na polovinu, Skalák jej strávil v dolech ve Zbůchu. Těsně před propuštěním se postavil proti tomu, aby ho ostříhali, výsledkem bylo čtrnáct dní v korekci, jejíž podmínky připomínaly padesátá léta. A samozřejmě, že ho nakonec ostříhali, ale vlasy alespoň tajně vylovil z odpadkového koše, má je schované dodnes. Po návratu z vězení spolu s Karlem Havelkou - Kocourem, Františkem Stárkem – Čuňasem a dalšími koupil dům na Nové Vísce u Chomutova. Víska se na řadu měsíců stala příkladně fungující nezávislou undergroundovou komunitou, kam se na víkendové koncerty či přednášky sjížděly stovky lidí, to vše samozřejmě za bdělého dozoru státní i veřejné bezpečnosti. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a dál obtěžoval „orgány“ svými námitkami proti porušování občanských a lidských práv, dokladem je např. jeho reakce na estébácký publicistický pořad „Atentát na kulturu“, v němž státní televize ovládaná politickou policií představila skupinu The Plastic People of the Universe a další undergroundové kapely jako spolek opilců, narkomanů a špinavých deviantů řízených západními špionážními centry.

Československá Televize Praha
Vyjádření k pořadu „Atentát na kulturu“ z 8.6.1977
K dovršení blbosti našich hromadnejch sdělovacích  prostředků, přispěl po novinách a rozhlase i vynález, který máte k dispozici zneužívat, tedy televize.
    Je až neuvěřitelné, jaké sousta předhazujete svým „kulturním“ bačkorovým slepovačům.
    Lži, výmysly, lži, pomluvy, lži, oblbování, lži, žvanění, lži, nesmysly…… Televize, Estráda, Šaškárna, Bzukárna…..
    Proč se bojíte říct savcům, kteří si rádi říkaj „lidi“ pravdu?
    Proč je voblbujete, když jsou dost voblblí jinýma systémama, například právem na práci?
    Co je vám, nebo komukoliv jinýmu do zábavy, smýšlení, či způsobu žití a vyjadřování jiných, rozumnějších lidí, kteří na rozdíl od vás již vše pochopili?

Něco si zas vymyslete a zavřete všechny.
Vládněte nám, učte nás. Likvidujte nás….
Jenom nám prosím vás nelžete a nebojte se nás.
 My vás chápem, smějem se vám, posloucháme vás. Rádi pomáháme všem, kteří to potřebujou. Nepište mi prosím, jestli vám mám zaslat bonboniéru, nebo kytičku fialek.

Těším se na odpověď a následky.
Chomutov 8.6.1977               
                                                                                                                                                                 Miroslav Skalický

Podílel se na vydání prvních dvou čísel časopisu VOKNO, ale v roce 1980 začala StB intenzivně vyhrožovat jeho rodině včetně malé dcerky. Znechucen poměry v zemi, kde drtivá většina lidí držela pusu a krok, a naplněn obavami o osud rodiny emigroval do Vídně, kde se rychle zapojil do práce na podporu opozice v Československu. I zde ale musel překonávat počáteční nedůvěru „spořádaných“ exulantů k „máničkám“. Velkou oporou mu byli Pavel Tigrid a Karel Schwarzenberg. Skalák organizoval pašování exilových časopisů do vlasti, v létě objížděl jugoslávské pobřeží a rozdával československým rekreantům časopisy Svědectví a Listy, podílel se na protestních akcích proti porušování lidských práv v ČSSR. Při návštěvě komunistického prezidenta Gustava Husáka například polepil cestu z letiště do středu Vídně tisíci stylizovanými zatykači.
Po listopadovém převratu koupil na Vysočině rozbořený mlýn a dvacet let ho přestavoval. Dnes je Skalákův mlýn v Meziříčku u Želetavy nejen svědectvím architektonicky odvážného ducha specificky inspirovaného Gaudím, ale především místem, kde se každoročně setkávají lidé věřící, že undergroundu neodzvoní v žádném režimu a bude ho stále třeba. Ve mlýně se každoročně pořádá festival Magorovo Vydří a řada dalších akcí. Skalák poskytuje prostor hlavně mladých začínajícím kapelám včetně technařů. I když sám techno nemá rád („chodím tu se špunty v uších“), dobře si pamatuje, jak těžko si alternativní hudba hledá místo na slunci. Zášť k jinakosti a odlišnosti nebyla specifikem komunistů a těch, kteří by chtěli diktovat, co je v umění „krásné“ a „správné“, je bohužel v každém režimu dostatek. Svým otevřeným přístupem k alternativě si vysloužil nenávist velké části místní komunity a je po léta šikanován samosprávami okolních obcí a řadou místních lidí. Skalák vše snáší se stoickým klidem – výhružky vypálením mlýna, řada neodůvodněných udání na policii, administrativní obstrukce, pomluvy a zášť vůči obyvatelům mlýna včetně psa a koz nejsou v jeho životě nic nového, ustál už ale horší věci.

Ze všech výše jmenovaných důvodů bychom byli rádi, kdyby právě on – nenápadný a neokázalý hrdina – získal letošní Cenu Příběhů bezpráví.

Tereza Kališová
Michaela Fecková
Miloš Jan Pavlata
Václav Rašpl
Monika Stehlíková

Gymnázium Plzeň, Mikulášské nám. 23, Plzeň 326 00

Na stránku Ceny Příběhu bezpráví přejdete ZDE