„Nic si nepamatuji, většinu času jsem musel být v bezvědomí. Vybavuji si pouze ten grandiózní moment, když všichni začali zpívat, jako by to bylo předem připravené, starou modlitbu, již po tolik let pomíjeli – zapomenuté vyznání.“ Těmito slovy začíná skladba Arnolda Schönberga Ten, který přežil Varšavu. Trvá sice necelých osm minut, skladateli se však do nich podařilo vpravit veškerou hrůzu a bolest, jež se při pomyšlení na osud šesti milionů zavražděných Židů může vybavit. „‘Odpočítávat’, zařval četař, ‘Do minuty chci vědět, kolik jich posílám do plynový komory!’ Začali, nejdříve pomalu, jeden, dva, tři, čtyři, pak zrychlovali, stále víc, až to nakonec znělo jako dusot divokých koní, a pak, náhle, uprostřed toho všeho, začali zpívat Š´ma Jisra´el.’“

Logistika smrti
Jsou věci, které se mírou své hrůznosti stávají zcela nepochopitelnými, vymykají se vší logice. Mezi ně bezpochyby patří i šoa, hromadné, a zinstitucionalizované vyvražďování Židů, jak je provozovali nacisté za druhé světové války. Těžko bychom hledali v dějinách lidstva tragédii, jež by se této zrůdnosti byť náznakem podobala. S výjimkou stalinských gulagů, pochopitelně. Ani ty však – přestože v nich zahynulo více lidí – nebyly řízeny s tak šílenou, nelidskou racionalitou, již do celé mašinérie na smrt vnesli pořádní Němci. Vraždění podle tabulek, spočtené, zalgoritmované. Dnes bychom řekli: s téměř dokonale zvládnutou logistikou. „Golgotu moderního lidstva představuje Osvětim. Kříž a římská šibenice byly nahrazeny plynovou komorou,“ napsal rabín Ignasz Maybaum.
Od konce války se tato zkušenost stala námětem mnoha literárních děl, filmů, na téma šoa byla složena symfonická i komorní díla, vzniklo nespočet obrazů, kreseb, grafik či skulptur. Všechna se po svém pokoušela s šoa vyrovnat, přičemž - což vůbec nevypovídá o jejich uměleckých hodnotách ani je nijak nesnižuje - snad žádné nemůže onu hrůzu zcela postihnout. Není to prostě možné, natolik totiž přesahuje možnosti našeho běžného chápání. Scházejí pro ni slova, je nesdělitelná. Italský spisovatel Primo Levi, který prošel Osvětimí, k tomu ve své knize Je-li toto člověk napsal: „Možná se to, co se stalo nedá pochopit anebo se to dokonce pochopit nesmí, protože pochopit znamená téměř ospravedlnit.“ Kromě toho, jaký vlastně volit k popsání neposatelného jazyk? Opět můžeme ocitovat Prima Leviho: „Všední, každodenní jazyk slouží k popisu každodenní zkušenosti, zde však jde o zcela jiný svět. Zde člověk potřebuje jazyk ‘jiného světa’.“
Proč se vlastně lidé, kteří šoa přežili, k němu vracejí a přenášejí je do uměleckého díla? Proč raději nezapomenou, nesnaží se vše vytěsnit? Může je vést snaha podat svědectví, vypovědět o smrti, nelidských podmínkách, v nichž žili - a zároveň varovat před opakováním, protože: co se stalo jednou, může se kdykoli opakovat. Mohou se pokoušet se se všemi těmi vzpomínkami a jizvami nějak vyrovnat, tím, že o nich napíší, zazpívají či je přenesou na plátno. A pochopitelně může jít také o obžalobu všech těch, kteří něco takového nejen konali, ale také dopustili. Memento. Jehož vyslovení ovšem vyžaduje značnou pokoru před smrtí a utrpení milionů nevinných. Spisovatel Elie Wiesel, který přežil koncentrační tábor, k tomu říká: „K čemu vlastně to rozhodnutí předvést vše v ‘obrazech’? Slovo, letmý pohled, ticho toho samy řeknou více a lépe... šoa není téma jako ta ostatní. Vynucuje si jistá omezení.“

Stigma přežití
Řada těch, kteří unikli vyhlazovací mašinérii si své přežití nesla jako nikdy nezahojenou jizvu. V knize Hovory s Primo Levim o tom autor, který nakonec spáchal v roce 1987 sebevraždu, říká: „Unikl jsem smrti a dodnes se ptám, proč. Když jsem se vrátil do Itálie, potkal jsem jednoho přítele, svým způsobem věřícího, který mi řekl: ‘Je to jasné: jestliže jsi byl zachráněn, pak proto, že tě ochraňoval Bůh.’ Jeho slova ve mně vyvolala mimořádné rozhořčení, které jsem se nesnažil skrýt ani před ním, člověkem, který je vyprovokoval. Připadalo mi, že to všechno je jen nesmírná hloupost, protože v táboře jsem kolem sebe viděl tisíce lidí, kteří byli lepší než já, naprosto nevinných dětí, které trpěly a umíraly, a zároveň jsem poznal i pochybné a zlé existence, lidi, kteří si zachránili kůži. Záchrana nebo smrt tedy nezávisely na Bohu, ale na náhodě. Nyní můžeme klidně nazývat náhodu ‘Bohem’. Je to však slepý a hluchý Bůh, který si podle mého názoru nezaslouží, abychom se jím zabývali.“

Myši a krysy
O šoa psalo mnoho vynikajících autorů – stačí zmínit román Sofiina volba od Williama Styrona, knihy I. B. Singera, z našich například novelu Sedmiramenný svícen od Josefa Škvoreckého nebo Pana Theodora Mundstocka od Ladislava Fukse. Ty nejpůsobivější a zároveň nejotřesnější texty přitom bývají zpravidla ty, v nichž se neplýtvá krví či fyzickou bolestí, ale utrpení a hrůza je vyjádřena až v druhém plánu, jakoby civilně, prostřednictvím ponížení, naprsoté ztráty iluzí a někdy i sebe sama. Jako je tomu například u Prima Leviho nebo u Tadeusze Borowského. Jiný přístup zvolil kreslíř komiksů Art Spiegelman, jehož dva svazky Maus, v nichž zachytil vyprávění svého otce, polského Žida, na šoa, získaly řadu prestižních cen a dobře se prodávaly i u nás. Židy kreslil jako myši, nacisty a jim podobné jako kočky, čímž získal potřebný odstup od emočně nabitého tématu.  

Mlčení rocku
Zajímavé je, že na rozdíl od literatury, filmu či výtvarného umění najdeme velice málo rockových písní, které by o šoa pojednávaly. Rockoví hudebníci se přitom vyjadřovali snad ke všemu špatnému, co na téhle planetě je, tváří v tvář šoa ale jakoby ztratili rozmach. Anebo je to snad nezajímá? Pravda, zpívat o jiných věcech je jistě více sexy, chytlavější. A také snadnější. Mezi výjimky patří syrová píseň Cpt. Beefhearta Dachau Blues a instrumentálka Davida Bowieho Warszawa, v níž zpěvák kvílí nad ponurými syntezátory jako nějaký chasidský kantor. Překvapí, že o šoa nezpíval třeba Bob Dylan, který je sám Žid. Daleko více skladeb inspirovaných šoa najdeme ve vážné hudbě. Vedle již zmiňovaného Schőnberga je mu věnována Třináctá symfonie Dimitrije Šostakoviče Babi Jar (inspirovaná vyvražděním 70. 000 ukrajinských Židů) na text Jevgenije Jevtušenka, zároveň je proklamačním vystoupením proti sovětskému antisemitismu. Dies Irae Krzystofa Pendereckého, věnované památce obětí Osvětimi není příliš libozvučnou kompozicí, na rozdíl od Different Trains i u nás oblíbeného minimalisty Steve Reicha. Pozoruhodné je, že hudba vznikala i v samotných koncentrácích – například tvorba skladatelů zavřených v terezínském ghettu (Gidon Klein, Viktor Ullmann, Hans Krása a Pavel Haas) je vysoce ceněna a vydávána na deskách. Ani jeden se přitom nedožil konce války.   

Historie učitelkou života / Historia magistra vitae
Přestože se o šoa učí ve školách, jistě daleko působivější obraz získáme právě z nějakého uměleckého díla, jež hovoří přeci jen jinou řečí než fakta, čísla a jména z učebnic. I proto se na mnoha školách, zvláště ve světě, místo výkladu obracejí právě k uměleckým dílům. Není proč připomínat nutnost neustálého připomínání právě takového pekla, jakým šoa je – nicméně vzhledem ke snahám neonacistů a ultrapravicových úchylů, kteří se snaží utrpení Židů bagatelizovat je to však nutné a potřebné. A to nejen proto, aby se něco takového již nikdy neopakovalo, ale také jako uctění památky všech těch šesti milionů zavražděných.

Text byl napsán psáno pro časopis Instinkt (2005).