
Sametání pod koberec - kniha o divokých devadesátých
Devadesát detailů z divokých devadesátých. Respektovaný novinář a spisovatel Ondřej Horák přichází jako první s originální reflexí jedinečného období a s nadhledem oživuje neopakovatelné momenty „divokých devadesátých”.
Všichni si je pamatují daleko přesněji… Všichni vědí daleko lépe, jak to tehdy doopravdy bylo… Pro někoho jsou devadesátá léta 20. století především začátkem nové demokratické éry. Pro jiné dobou, kdy se za hesla jako „tržní hospodářství“ či „kuponová privatizace“ skrylo obrovské rozkrádání státního majetku. A pro další zas obdobím stráveným v rockových klubech ve společnosti alkoholu a drog.
Kniha Sametání pod koberec je ohlédnutím za dobou, za níž se v současnosti ohlížíme čím dál častěji. Protože právě tehdy bylo zaseto všechno to, co dnes sklízíme. A dokud si nedokážeme pojmenovat, co to vlastně je, nedokážeme se pohnout dál.
Knihu si můžete koupit na E-SHOPU Moderních dějin ZDE
Reportáž o knize v Českém rozhlase ZDE
Ondřej Horák (1976) Pracoval v literárním časopise Tvar, Lidových novinách a Hospodářských novinách. Podílel se na knihách Tvrdohlavý muž Stanislava Bernarda, Prostřeno bez servítků Zdeňka Pohlreicha, Můj život s rybami Jakuba Vágnera a Životní mač Jaromíra Bosáka. V roce 2013 debutoval románem Dvořiště. O rok později pod pseudonymem Čestmír Kapřík publikoval „humoristický román o fotbale s láskou“ Liga opravdových mistrů. V roce 2015 vydal „Českou historii v 50 fejsbukových profilech“ s názvem Boží zboží.
Nakladatelství: Nakladatelství 65. pole
ISBN: 978-80-87506-69-1, EAN: 9788087506691
Popis: vázaná, 160 stran
Rozměry: 13,5 × 17,5 cm
Rok vydání: 2015 (1. vydání)
UKÁZKA Z KNIHY
Ruku v ruce s ohebností majitelů zlatých českých ručiček přišla ale i neohebnost… Všechno si dodávalo světovosti anglickými názvy, a nešlo jen o zavedené firmy, které do Česka expandovaly. Všechno bylo najednou… centre, fund, society. I schůze se náhle změnila v meeting.
Chodili tam ale mnohdy ti samí, jenom teď už nebyli náměstci, nýbrž economic directors, nebo aspoň senior managers, a bývalí kádrováci byli zas human resources managers. Jak tohle všechno budeme, proboha, skloňovat?
Parník všeobecného povědomí a vůbec znalostí se pomalu začal obracet komínem dolů, a v této poloze plul poklidně dál… S příchodem dalších a dalších elektronických výdobytků, s nimiž se pochopitelně daleko lépe skamarádili mladí včetně dětí, bylo čím dál jasnější, že doba, kdy stařec či babička mohli předat vnoučatům své bohaté životní zkušenosti, skončila. Nastala doba, kdy důchodci, pokud chtěli ještě trochu držet krok, byli naopak nuceni se stát — s brýlemi na nose a s rozpačitým pohledem — žáky svých vnoučat, aby se naučili zacházet se všemi těmi moderními hejblátky, mobilem počínaje.
Lidem se čím dál víc stávalo, že v důsledku obrovského přílivu televizní reklamy, vědomostních soutěží či soukromých rádií, která vyhrávala u každé pokladny supermarketu a v každé restauraci, najednou znali něco, co nikdy znát nepotřebovali či ani nechtěli.
Věděli, které vložky přinášejí největší pocit jistoty, i když si to třeba ani nemohli vyzkoušet. Věděli, kdo byl třináctým prezidentem Spojených států. Zaskočeni najednou zjišťovali, že znají nazpaměť píseň, která se jim nelíbila, od skupiny, kterou odjakživa nesnášeli.