Šafrán
Šafrán nebyla oficiální organizace. Autor tohoto textu patří ke generaci obdivovatelů písničkářů ze Šafránu a navíc se v posledních letech jako vydavatel pokouší jejich dílo zmapovat. Přečtěte si o Dáši Andrtové-Voňkové, Třešňákovi, Lutkovi i Hutkovi, Mertovi, jejich muzice a životě v normalizovaném státě.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Jedno důležité upozornění na začátek: Šafrán nebyla žádná oficiální organizace, nešlo o spolek myslivců, dobrovolné hasiče, nebyly zde legitimace a stanovy, schůze se nekonaly. Nešlo ani o klub ve smyslu Rychlých šípů. Šafrán nebyla ilegální odbojová skupina partyzánů, téměř všichni byli navíc majiteli modré knížky, světlou výjimkou byli nedobrovolní vojíni Jiří Dědeček a Petr Lutka! Šafrán neboural režim, nešlo o protestní zpěváky volbou, byť se jimi nakonec vlastně stali. Pro mne je Šafrán jemné předivo, pavučina, která je na několik málo let obalila a chránila.
Jde o několik lidí, kteří začali vystupovat zhruba ve stejnou dobu a pro podobné publikum. Paradoxně je dal dohromady bolševik, který je nakonec i rozehnal.
Přílohy
Související články
- Normalizační model „hudební zábavy“ pro mladou generaci (24.4.2015)
- Rok po roce - 1970-1974 v Československu - prezentace (11.7.2014)
- Náběh, počátky a podoby normalizace (15.1.2012)