Pane Bursíku, dnes jste se zúčastnil předávání Ceny Jaromíra Šavrdy, kterou byl letos oceněn František Zahrádka. Vy se s ním znáte velmi blízko – jak se váš vztah vyvinul?
Seznámili jsme se, když jsem byl studentem na filozofické fakultě a věděl jsem, že v Příbrami existuje muzeum třetího odboje.  Protože jsem z Vysokého Chlumce od Příbrami a věděl jsem, že jsou kolem uranové lágry, byl to předmět mého zájmu. Tehdy jsem řešil seminární práci, která se týkala vraždy místního předsedy národního výboru v Koubalové Lhotě, a měl jsem odkaz na to, že tam jsou nějaké materiály. Dnes je to 13 let, co jsme se s Františkem Zahrádkou seznámili, vždy jsme si měli co říct - od té doby jsme v pravidelném kontaktu.

Váš vztah se vyvinul i tak, že o něm píšete i veděcké práce a zabýváte se jeho životním příběhem. V čem je unikátní?
No, uplně se nezajímám o jeho příběh, od toho jsou i jiní lidé. Přesvědčuji Petrušku Šustrovou, která by se mohla ujmout knižního rozhovoru s Františkem Zahrádkou na téma jeho odbojové skupiny „Pravda vítězí“, aby bylo předáno toto svědectví, a vznikla taky studie Petra Blažka. To je opravdu unikátní, když se ani ne ve dvaceti letech rozhodnete vystoupit proti komunistickému režimu, víte co je bílé a co je černé a neděláte kompromisy ani sám se sebou, komunikujete s Američany, převádíte lidi a pomáháte, a zároveň žijete i život skauta tady v Československu. Život máte před sebou a najednou vás zavřou na dvacet let a život se zcela změní. Protože jste vnímán jako největší nepřítel společnosti. V lágru si zažijete peklo. Ale od Františka nebudete mít tento dojem, bere to tak, jak to šlo, potká se Jiřím Stránským a různými lidmi, ale co vnitřně prožívá člověk, který je na prahu lásky, má plodit děti a režim mu toto vše vezme. Na to se hodně zapomíná. Naštěstí František po propuštění potká svou lásku a zůstává s ní až do její smrti. Dnes žije sám. Když navšítívte i jeho dům v Příbrami, tak on tím děním kolem sebe žije. Nesmíří se s falší, nepravdou a lhaním do dneška. Je jedno jestli je rok 1950 nebo 2010, z nespravedlnosti mu okamžitě naskočí husí kůže a ví, co má dělat.

Takže je ta jeho výjimečnost je, že už ve dvaceti letech věděl, co černé a bílé a byl si jist svým morálním zakotvením?
Ano, což samozřejmě není výjimkou, takových lidí je mnoho, ale je potřeba si na ně ukazovat a vyzdvihovat je. Jsem moc rád, že tu cenu Jaromíra Šavrdy dostal právě on, protože bojů má za sebou hodně. Ne všechny věci se dají nazvat boji, ale to co se v současnosti děje třeba i v Konfederaci politických vězňů, nebo co se má dít s Muzeem třetího odboje, které vydupal ze země a má zaniknout, je tu tendence aby šlo do ústraní, to je téměř  skandální a nefér i vůči Frantovi. Ale on ví, hledá a nachází.

Vy jste se  zabýváte celkově třetím odbojem, ti lidé mají  společný rys – rozpoznat co je dobré a špatné, co je kolaborace a co není. Uměl byste to nějak dosadit do dnešní roviny? My jsme dnes mluvili s biskupem Malým a s panem Zahrádkou – ti se nezávisle na sobě shodli, ve veřejném prostoru chybí hrdinství a odvaha postavit se za svůj názor. Byl zápas za svobodu ovlivněn totalitními podmínkami  a dnes už opravdu není proti čemu bojovat?
No, to je hodně složitá otázka. Ale ten nepřítel byl jasně definován. Byl to komunistický režim a lidé, kteří ho ztělesňovali.  Ale já jsem přesvědčen o tom, že na prvním místě jsou vždy ty finance. Znárodnili cokoli, chovali se jako papaláši a zakrývali to ideologií nějaké komunistické vize. Všimněte si, že nacisté se zase koukali do minulosti a zase to byla určitá forma náboženství. I komunismus je formou náboženství, kde je zakořeněno zlo. Ale ten komunistický režim padl, a i když člověk svobodu má, tak je člověk naštvaný, co se děje, a vidí tu korupci, nebo to, co se děje u nich v zaměstnání. Ale bojí se ztráty zaměstnání, protože se jiné místo pak těžko hledá. Samozřejmě jsou lidé, kteří se ozvou, že se jim něco nelíbí a řeknou, že se s tím neztotožňují, pak jsou za to biti, vláčeni, nebo odejdou sami. Ale je to volba každého člověka. Samozřejmě svár bude vždycky, ale tohle je to, co dělá svět světem. To je můj dojem. Dělá to hodně i výchova doma v rodině a žebříček hodnot každého z nás. U Františka Zahrádky, nebo bratrů Mašínů, byly například hodnoty v pořádku, třeba i díky vzoru otce. To je strašně moc důležité. Proto je důležité udělovat takové ceny a vypíchnout tyto vzory a vidět je pak v jejich jedenaosmdesáti letech rozesmáté. To je skvělé. Vzpomínám si, my jsme s Frantou před dvěma lety byli na místě, kde převáděl, on  tam od té doby nebyl - kdybyste viděl ten úžas v očích… Byl v nich zase ten jedenadvacetiletý kluk -  to je pro historika to nejúžasnější. Ohmatat si ta místa, kudy kráčely dějiny spojené s tím člověkem.  To se pak píše úplně jinak, když máte ten osobní prožitek a ne jen archiv. Což je pro člověka emotivního jako já velmi důležité.

V září jsem dělal rozhovor s panem Jiřím Grušou, který říkal, že společnosti trvá tři generace, než se dokáže ztotožnit se svojí národní vinou. Mluvil o německém stigmatu nacismu. Myslíte si, že ty tři generace sedí na národní vyrovnání se s vlastní minulostí?
No, to byl právě problém, že ten pojem „vyrovnání se s minulostí“ je fráze, kterou používá každý, jak se mu hodí. Politici před volbami budou mluvit o vyrovnání se s minulostí  a jak je důležité zakázat komunistickou stranu. A jsou tu politické strany, které mají takhle tu frazeologii postavenou a přitom se s nimi paktují. Například privatizovali knižní velkoobchod a bylo jedno, že to je bývalý redaktor Rudého práva nebo bývalý člen KSČ. To je velký problém a velký rozdíl mezi slovy a činy. Mně je 32 let, nejsem schopný to posoudit, ale domnívám se, že je potřeba vyměnit generace. Teď bude maturovat generace lidí narozených po roce 1990 a ti jsou jinde než my. A bití se za socialismus je vůbec zajímat nebude. Svět dává tolik podnětů a možností voleb. Zároveň je určitě důležité o minulosti mluvit a otevírat nové kostlivce ve skříni, prezentovat to, mít třeba rozdílné názory, ale diskutovat o tom. Diskuse je důležitá, ne to zase zavřít do trezoru a udělat černou čáru. To je to nejhorší. Zkusilo to Portugalsko, Španělsko a i ten frankistický režim se jim vrací. Ale taky - je nová generace, která sedmdesátá léta nezažila a je potřeba o tom mluvit. Bude se měnit samozřejmě slovník pojmů, bude se preferovat něco jiného než národní odboj. Jinak na to budeme nahlížet my a jinak generace dvě po nás. Je ale důležité o tom hovořit.

Takže kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat?
Může to tak samozřejmě  být. Komunistický režim se nemůže vrátit. Ale jsou tu různé věci – jak jsem o tom mluvil – touha po penězích a postavení. To samozřejmě oživuje praktiky, které známe a které využíval komunistický režim. A to je právě dobrý vzor na to ukazovat, protože se to může opakovat. František je prototypem toho člověka, který tvrdí že „boj nekončí“. Je pořád důležité stát za svým a upozorňovat na nešvary. A je jedno, jestli jsme v komunistickém režimu, nebo v demokratickém režimu.

Děkuji za rozhovor.

Tomáš  Bursík
se jako historik dlouhodobě věnuje období komunismu, zvláště pak komunistické justici a vězeňství. Před časem vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu jeho studii "Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!“ Kniha má podtitul Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. Na ni navázala publikace o politických vězních v uranových dolech "Přišli jsme na svět proto", aby nás pronásledovali. K problematice III. odboje vydal útlou knihu "Osud odbojové organizace Černý lev 777".