Říkáte, že pro zahájení rozhovorů se sovětskou delegací jste se museli nejprve dohodnout na znění tématu jednání, Sověti odmítali jednat o odchodu vojsk, trvali na nové smlouvě o přítomnosti jejich vojska. Našli jste kompromis, že jednání budou „o přítomnosti sovětského vojska včetně jeho odchodu“. Co bylo dál?
My jsme se tedy prvního dne dohodli, jaké bude téma našich rozhovorů, a pak se teprve ty rozhovory rozjely. Nemá smysl, abych tady opakoval všechny peripetie, napsal jsem o tom v první části své knihy „Velvyslancem u Eiffelovy věže“. Padla otázka, za jak dlouho jsou schopni odejít. Nejdřív tvrdili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak slevili na pět. To bylo pro nás absolutně nepřijatelné. Naši vojáci vypracovali analýzu možných aspektů odchodu a došli k závěru, že odsun by mohl být dokončen za osm měsíců. Sověti to odmítli jako neuskutečnitelné. Argumentovali  tím, že  mají u nás 17 tisíc rodin důstojníků, že pro ně nemají byty a pro vojáky kasárna. To, že tu mají téměř sto tisíc vojáků, zatím nepřiznali.  Na to my jsme reagovali, že to je jejich problém, ne náš. Pak nastal moment, kdy už to vypadalo, že by přistoupili i na tři čtyři roky. My jsme ovšem stále trvali na tom, že chceme, aby byli pryč do konce roku devadesát. Namítli, že k přesunu do Sovětského svazu potřebují nejméně šestnáct set vlaků a že Čierna pri Čope dokáže přesunout jenom  tři vlaky denně. Informaci o tom, na čem se zadrhávají jednání se sovětskou delegací, jsme zveřejnili v novinách a hned druhý den jsme měli na stole závazek odborového svazu pracovníků v dopravě, že jde-li o odsun sovětské armády, jsou schopni přesunout v Čierne pri Čope sedm až osm vlaků za den. Sověti nám zase na to řekli, že nemají dostatečné překládací rampy, a naši vojáci jim navrhli, že je během šesti týdnů vybudují, neboť mají k tomu rychle smontovatelný systém. Pak z nich však vypadlo to podstatné. Řekli nám, že tady mají sedmnáct tisíc nábojů takzvané speciální dělostřelecké munice, to znamená jaderných nábojů. A to bylo něco, co jsme nevěděli. Znali jsme ovšem Gorbačovovu výzvu, v níž už někdy v šestaosmdesátém roce oznámil, že Sovětský svaz stáhl veškeré jaderné zbraně z Evropy a že to očekává také od druhé strany. Takže Rusové opět lhali, anebo Gorbačovovi neříkali celou pravdu.

Jak to, že jste nevěděli o tak důležitém problému?
Jaderné dělostřelecké náboje tu byly od roku 1969 pod krycím jménem „Javor“ či „Javory“, což přinejmenším věděli v naší vojenské kontrarozvědce, ale při přípravě jednání se Sověty jsme tuto informaci nedostali.

Sovětské vojsko u nás způsobilo rozsáhlé škody majetkové a zejména ekologické. Jednali jste i o náhradě za ně?
V těchto rozhovorech jsme měli problém s majetkoprávními otázkami a s eventuální náhradou škod, způsobených sovětskou armádou na našem území. V těchto věcech byli sovětští vyjednavači neústupní, dokonce žádali, aby jim čs. strana uhradila všelijaké stavby, které ve vojenském prostoru, samozřejmě bez stavebního povolení, realizovali. Nemohli jsme se těmito otázkami zdržovat a bylo rozhodnuto, že se později k tomu sejde jiná skupina vyjednavačů.

Říkal jste, že jste se v té věci řídil jakousi historickou zkušeností. Jakou?
Ale tady se mi opět vynořila jiná zkušenost, spojená s odstoupením Podkarpatské Rusi sovětské Ukrajině v roce 1945. Po podpisu Smlouvy o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR proběhlo několik kol vyjednávání o majetkoprávním vyrovnání, neboť na odtrženém území byl nejenom rozsáhlý majetek československého státu, ale i československých občanů. Zejména po únoru 1948 směřovala ta jednání do ztracena, až je nakonec československá delegace pod vedením prezidenta Zápotockého v Moskvě v lednu 1957 zastavila a veškeré původní požadavky anulovala.
Tuhle zkušenost jsem v přípravných rozhovorech naší delegace uvedl jako důvod, proč musí být v chystané smlouvě o odchodu sovětského vojska paragraf, který by určil začátek jednání o majetkových otázkách. V jejím textu pak bylo uvedeno, že následná jednání o finančním a majetkovém vyrovnání v souvislosti s ukončenou přítomností sovětského vojska na našem území budou ukončena do dvou let po podepsání smlouvy o odchodu. Což se sice stalo, ale s žalostným výsledkem.

Jaký byl výsledek tohoto neobyčejně tvrdého vyjednávání se sovětskou vládou, poprvé snad jako rovný s rovným?
Po všech těch vyjednávacích peripetiích a epizodách jsme se nakonec ve třetím kole jednání v Moskvě dohodli na tom, že první rok se odsunou z Československa sovětské bojové jednotky a v tom dalším půlroce, tedy do konce června 1991, odejde civilní složka a další pomocné složky sovětské armády. Dne 26. února 1990 byla v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova podepsána Dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Podepsali ji ministři zahraničí Dienstbier a Ševardnadze. Sověti tu dohodu dodrželi. Oba prezidenti v Moskvě též podepsali Deklaraci o vztazích mezi Sovětským svazem a Československem. Byla spíše formální, aby také prezidenti něco podepisovali.

PhDr. Jaroslav Šedivý, historik a diplomat
V roce 1970 byl propuštěn z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, v témže roce pak zatčen a půl roku držen ve vězení, poté sedmnáct let pracoval v dělnických profesích, přišel v prosinci 1989 na ministerstvo zahraničních věcí jako poradce nového ministra Dienstbiera. Od léta 1990 působil jako velvyslanec ve Francii, od listopadu 1995 v Belgii a Lucembursku, rovněž zastupoval republiku v NATO. Od podzimu 1997 do léta 1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. Diplomatickou kariéru ukončil v roce 2002 jako velvyslanec ve Švýcarsku. Je autorem několika knih, z nichž uvádí historické monografie Metternich kontra Napoleon, Tajemství a hříchy templářského řádu, dále knihy o zahraniční politice Politika a vzťahy, Černínský palác v roce nula, Velvyslancem u Eiffelovy věže. Napsal řadu odborných článků, statí a recenzí uveřejněných doma i v zahraničí.