Moderní-Dějiny.cz

Rok 1948 ve vzpomínkách opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska

Publikováno: 21.6.2015, Aktualizováno: 4.7.2015 13:50

Přečtěte si ukázku z knihy opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska Dvanáct zastavení, ve které vzpomíná na únorový převrat roku 1948 se všemi jeho důsledky – ohrožování a persekuci kněží i laiků, cílené narušování bohoslužeb, donášení, loajalitu některých duchovních s komunistickým režimem (např. o Jana Plojhara, pozdějšího ministra zdravotnictví). V závěru ukázky Opasek vysvětluje, proč se přes hrozící nebezpečí vrátil zpět do vlasti.

Rok 1948 ve vzpomínkách opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska

Ukázka je vybrána z knihy: OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. Vyd. 4. Praha: Torst, 2013, s. 189–199. ISBN 978-807-2154-548.

Jan Anastáz Opasek (20. dubna 1913, Vídeň – 24. srpna 1999, klášter Rohr, Bavorsko)

K zatýkání kněží docházelo již v roce 1948, ale v čtyřicátém devátém represe sílily. V říjnu 1948 byl v Čechách i na Slovensku zřízen Úřad pro věci církevní – v Čechách v čele s Čepičkou, na Slovensku mu šéfoval Husák. V červnu 1949 byla na popud státních orgánů založena takzvaná Katolická akce. Katolická akce ovšem v církvi existovala již dlouho a všude na světě a v mnohých demokratických státech stále trvá. Je to církevní zařízení, v němž se účastní laici církevního života jako pomocníci kněží v různých náboženských úkolech. Ustavila se, když začal v Itálii vznikat fašismus, na obranu církve a k její pomoci, ale spíše možno říci, že je to zařízení kulturně náboženské.

Do čela této režimní Katolické akce byl získán pan režisér Pujman, který již dříve vystupoval jako katolík. Akce pracovala pro dohodu s poúnorovým režimem bez podmínek, čili proti biskupům. Pracovalo se rychle, a tak leccos hlídačům uniklo, či jim to ani nedošlo: vzpomínám si například, jak jsme se nasmáli zprávě v Rudém právu, že abatyše od Pražského Jezulátka zdraví založení Katolické akce. Zasvěcení lidé, kteří věděli, že u Pražského Jezulátka žádná abatyše nikdy nebyla, nevycházeli z údivu. Zprávu si vymyslel a napsal Josef Zvěřina, aby trochu oživil tu smutnou dobu. Jiní vtipní kněží vymysleli jména neexistujících osob a klášterů a posílali za ně do Rudého práva zdravice. Někdy tak Katolickou akci „zdravili“ kněží, kteří už dlouho nežili. …

Po několika letech zůstal církevním prostorem pouze kostel, v němž může kněz, má-li státní souhlas, vykonávat kromě bohoslužeb křty a svatby, zúčastnění laici však jsou ohroženi různými postihy v občanském životě. Z toho vyplývá, že církev katolická v Československu má i omezenou svobodu obřadů v kostele. Některé malé církve mají malé výhody, třeba čeští bratří mohou po nedělních bohoslužbách v kostele vyučovat nebo opakovat náboženství, což směli už za první republiky. Katolická církev to nesmí, protože to nikdy nebylo a nově se nic podobného nesmí zavést. Katolický kněz smí vyučovat náboženství v kostele, na faře nebo v sakristii jen pro přípravu k prvnímu přijímání, biřmování a podobně pouze na zvláštní povolení.

Ohrožováni nebyli pouze laici, ale též kněží. Při větší účasti věřících na bohoslužbách byli kněží sledováni a často překládáni. Když jsem se vrátil z vězení, pracoval jsem na stavbě s dělníkem Josefem Kohoutem, který mi svěřoval: „Taky jsem musel v Karlině chodit poslouchat kázání. Každou neděli. Střídali jsme se. Potom, když jsme si to pamatovali, jsme museli referovat straně.“ Tento dělník byl kdysi dobrý straník a na stavbě to byl můj dobrý přítel; vystřízlivěl a do emigrace v Rohru mi napsal: „Vystoupil jsem z organizace, která ti nejvíc ublížila.“ Jiný spoludělník byl důvěrníkem tajné policie. Když si se mnou vyprávěl v hospodě (byl tenkrát opilý), ukazoval mi legitimaci té služby a prozrazoval: „Oni nás vycvičili, a když měl v roce 1949 arcibiskup Beran kázání u Svatého Víta, dělali jsme tam randál. Dostali jsme zvláštní poukázky ke vstupu do kostela a v určitém okamžiku jsme dostali pokyn, že máme křičet, dupat a tak.“ Byl to prostý člověk, který kdysi sehnal s pomocí komunistické strany práci, a cítil se jí být zavázán. …

V říjnu 1949 schválilo Národní shromáždění zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní spolu se zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Jako by to nestačilo, dopouštěli se církevní tajemníci brzy falešných interpretací i těchto zákonů, nebo si vymýšleli a na vlastní pěst prováděli určité věci i nad omezení daná zákonem. Vzpomínám na svého souseda ze Stodůlek u Prahy Václava Kuthana, kterému brzy po Únoru, možná už v březnu, zakázal předseda akčního výboru přístup do obecné školy, v níž vyučoval náboženství. Byl to hodný, zbožný kněz, který s politikou absolutně neměl nic společného. Proč mu zakázali školu? Jediný možný důvod byl v jeho oblíbenosti: obyvatelé ho měli rádi, všechny děti chodily na náboženství, v neděli měl při bohoslužbách velikou účast. Sám jsem k němu chodíval a míval u něho poutní bohoslužby. Zloba a nenávist se projevila místními, asi primitivními činiteli. Nešlo to v tomto případě shora. Tento zákaz byl dost brzy zrušen – i vyšší úřady ho považovaly za přehmat. Pokud je mi známo, v pražské arcidiecézi byl Kuthan jediný případ, kdy knězi zakázali (ihned po Únoru) přístup do školy. Později však byl Kuthan přece jen zatčen a odsouzen. Setkal jsem se s ním ve vězení.

Jeden z prvních zatčených po Únoru byl převor dominikánů ze Znojma, páter Jakub Zemek. Přespávali u něho lidé, kteří jsouce ohroženi na životě nebo zatčením utíkali do Rakouska. Proces se Zemkem byl ještě veřejný a účastnilo se ho v Brně mnoho lidí. Odsouzen byl aspoň na patnáct let. Když se vrátil, nesměl vykonávat kněžskou službu. Do kláštera také nemohl, protože kláštery byly v roce 1950 ve velkolepé, dokonale zorganizované akci zrušeny. O tom už jsem nic nevěděl, neboť československý vězeň byl za stalinismu úplně izolován, vůbec nevěděl, co se děje venku. …

Čtyřicátý osmý rok jsem prožíval v břevnovském klášteře. Přirozeně jsme také my četli při bohoslužbách zakázané pastýřské listy nebo prohlášení arcibiskupa Berana. Také jsme je připevňovali na kostelní dveře. Jak jsem pak zjistil při vyšetřování, byly to „provokace“.

Arcibiskup Beran neváhal protestovat také proti Josefu Plojharovi. Před volbami do Národního shromáždění 1948 se biskupové usnesli, aby kněží nekandidovali. Mezi několika kněžími, kteří přesto kandidovali, byl Josef Plojhar, který se potom stal ministrem zdravotnictví; jako ministr chodil v civilním šatě s kolárkem, jak mu bylo nařízeno, aby prokazoval, že katolická církev není omezována. Arcibiskup Beran, který zakázal svým kněžím kandidovat, upozornil ve svém prohlášení také na Plojharův původ: za války byl považován za Němce, protože jeho matka byla Němka, a proto měl v Dachau výhody německých kněží. Plojhar jistě musel projevit osobní zájem o politickou kariéru; v církvi neobstál pro své lidské nedostatky. Stále byl jen kaplanem, biskup ho nechtěl jmenovat farářem. Několik let žil také v diecézi bez biskupa: českobudějovický biskup Bárta zemřel na začátku války, biskup Hlouch nastoupil až nějaký čas po válce, a také nechtěl, aby se Plojhar stal poslancem. Plojhar byl věrným služebníkem režimu až do své smrti. Byl poslancem lidové strany hned po válce – k tomu ještě dostal povolení. Sešel jsem se s ním náhodou na nějaké recepci snad ve Slovanském domě ještě před Únorem a krátce jsem s ním pohovořil. Zarážel mne jeho hypnotizující pohled, plný strohé přísnosti k druhému člověku. Po Únoru jsem se mu vyhýbal; řídil jsem se tím, co říkali jeho biskupové -pražský, kde žil, a budějovický, pod něhož patřil. Když se stal podruhé poslancem proti vůli svého biskupa, byl suspendován od kněžské služby.

Osobnost Plojharova mi zůstává záhadou. Do jaké míry spolupracoval s režimem tak naplno až do své smrti z přesvědčení? Jisté je, že prvopočátky jeho spolupráce vycházejí z kamarádství s některými soudruhy v koncentráku, dále z jeho bezmezné ctižádosti stát se významnou osobností, když mu to církev neumožnila, nemohla umožnit pro jeho osobní život, pro jeho absolutní neukázněnost. Co říkám, je jistě velmi neúplné, ale ještě nikdo, pokud vím, se k té postavě nevyjádřil. Jisté je, že způsobil mnoho škod i proto, že tento kněz – reprezentant vlády působil jako vějička, jako vnadidlo třeba i na různých lékařských kongresech. Oproti ostatním členům vlády byl inteligentní, mohl mluvit i latinsky – v každém případě uměl text aspoň dobře přečíst. Snažil se a vměšoval se i do jednání, které později začalo mezi církví a státem. Možná také dostával anonymní dopisy, jako je dostával kolaborantský kanovník Beneš? Beneš tyto dopisy, v nichž mu bylo spíláno a vyhrožováno, bez meškání odevzdával Státní bezpečnosti, aby zjišťovala anonymní pisatele a odesilatele. To asi patřilo k jejich každodennímu životu. Jinak si žili velmi dobře.

Pokud kandidovali další kněží v Čechách nebo na Moravě, byli to kandidáti zcela podřadní a vzhledem k pořadí na kandidátní listině většinou nezvolitelní. Víc kněží kandidovalo na Slovensku, dva byli povereníky. V Leopoldově mi vězněný někdejší slovenský ministr Ševčík, také kolaborant s režimem, říkal o jednom z nich, Horákovi: „Víte, pane opate, já jsem byl kmotrem na křtu jeho dcery.“ V případě Horákově využili tedy komunisté této skutečnosti. Takoví kněží neuposlechli hlasu svých biskupů. Jejich protipóly byli kněží, jako například můj vzdálený příbuzný, kněz velmi populární, lidový řečník a lidový kazatel Alois Tylínek. Také byl v koncentračním táboře a také byl poslancem od roku 1946. V roce 1948 došel za arcibiskupem – znali se dobře z Dachau – a řekl: „Tady ti skládám ten mandát.“ A pokračoval jako farář v Nuslích jenom v službě kněžské.

Většina kněží zůstala svým biskupům věrna. I když třeba se někteří později připojili podpisem do takzvaného mírového duchovenstva – kolaborovali pasivně, jen tím podpisem, ale modlili se za své nadřízené a sympatizovali s nimi, rozhodně proti nim nijak nepracovali.

Někdy se vydařil určitý nátlak, jako v případě osmdesátiletého starce, hradeckého biskupa Mořice Píchy, který byl jistě vždy věrný církvi. Ve svém domě v Hradci Královém byl izolován, pak náhle odvlečen do Valdic a podle dostupných informací tam byl celou noc silným nátlakem, přemlouváním, křikem nucen k podepsání jakéhosi prohlášení ve prospěch JZD, jimž se v diecézi nedařilo. Jeho postoje jsem znal dobře. Často jsem s ním byl po válce ve styku, když jsem poté, co Němci ztratili československou státní příslušnost, spravoval broumovský klášter. Když v roce 1948 četl první list biskupů – sám v katedrále na kazatelně, zkřížil před sebou ruce a vykřikl: „Tak pojďte teď a zatkněte mě.“

Ve vězení jsme pak na něho byli mnozí dotazováni: znáte ho, kdy jste se s ním stýkal, co jste s ním mluvil… Také jsem měl Mořice Píchu v protokolu, protože se vědělo, že jsem byl odpovědný za Broumov. Potom náhle, jako po mávnutí čarovným proutkem, referent prohlásil: „O Píchovi se nebude mluvit!“ a všecko k němu z protokolu vyškrtali. Neznal jsem tehdy důvod. Vysvětloval jsem si to i jeho možným úmrtím. Ale bylo to patrně podepsáním onoho prohlášení. …

Řím se asi – z analogie se vznikem Církve československé po první světové válce – obával odpadu kněžstva. Ale ten nenastal. Naopak kněžstvo se osvědčilo. Jistě i řada laiků, kteří konec konců také se svými biskupy, jako se Štěpánem Trochtou, stáli u soudu a mnozí prožili mnoho let ve vězení. Nebyla to však bohužel věrnost a statečnost většiny katolíků. V tom byla slabost situace církve, která se nemohla dobře postavit na nohy navzdory obnově před druhou světovou válkou, protože zas byla oslabena nacistickým pronásledováním – mnoho katolických kněží zahynulo v koncentračních táborech. Těžko by se našel katolický kněz, kterého by bylo možno označit za kolaboranta a který by po válce stál před nějakým soudem pro kolaboraci s nacisty. I to je třeba zdůraznit.

Kněžstvo se osvědčilo natolik, že ve vězeních po Únoru trpělo několik set kněží. Státní úřady se snažily přerušit styk kněžstva s biskupy, izolovat biskupy v jejich domech. Docházelo až k takovým tragikomickým příhodám, že třeba jeden můj známý šel v Hradci Králové za svým biskupem v převleku: jako instalatér, nesl si žebřík… I tak museli kněží jednat, aby mohli se svými biskupy hovořit, vyslechnout jejich názor a podle něho se zařídit. …

Brzy po únorovém převratu byly zrušeny všechny studijní ústavy pro budoucí kněze, při všech diecézích byly zrušeny semináře, které každý biskup má právo mít a kterých tedy bylo tolik, kolik bylo biskupství v Československu. Stát zrušil všechny a povolil dvě fakulty: při pražské univerzitě, která od založení pracovala v Litoměřicích, tedy na venkově, kde byl snazší přehled o tom, co se tam děje. Slováci ovšem svou fakultu mají v Bratislavě. Obě byly plně kontrolovány státem. Byl to násilný akt, který byl doplněn v roce 1950, kdy už jsem byl ve vězení, zrušením všech klášterů. Nebyly zrušeny ve smyslu právním, není totiž žádný zákon, který ruší kláštery. Stalo se to bezzákonně, policejní akcí, v noci a násilně. V dubnu 1950 byli odvlečeni všichni řeholníci z jednotlivých domů do internačních klášterů. Za několik měsíců se totéž stalo s kláštery ženskými a řeholnice přišly rovněž do internace. Tím byly tvrdé zásahy proti církvi dovršeny, zůstala jen svoboda kultu, a i ten byl vlastně kontrolován.

Je poněkud hrůzné vybavovat si postavy teologické fakulty za mnohaletého rektorování prof. Merella. Merell vystudoval v zahraničí, za války byl vězněn v Dachau. Když začal ostrý proticírkevní kurs poúnorový, prohlásil: „Já už to mám za sebou, nenechám se znovu zavřít,“ a kolaboroval se státními úřady. On udělil čestné doktoráty kněžím nejvíc kolaborujícím, jako Plojharovi, Benešovi a dalším. K omezení vlivu církve umělým úbytkem kněží byl zaveden na teologických fakultách numerus clausus. Vzpomínám, že při jednom výslechu mi referent řekl: „Všechno si zařídíme. Už je to v dohledu, na každém okrese bude jen jediný farář. Nebudou sedět na farách, aby neměli vliv.“ Někdy se nám, když už nás měli v rukou, takto vychloubali svými plány. V některých okresech se jim to téměř podařilo. Obsazeny byly třeba jenom dvě fary a kněží putovali od kostela ke kostelu, aby udrželi alespoň nedělní bohoslužby a nejpotřebnější obřady jako pohřby apod. Mnozí kněží se museli začít starat aspoň o čtyři farnosti. 

Ubývalo také vyučování náboženství, počet hodin byl uměle upravován, vypočítáván podle počtu žáků, vyučování bylo překládáno na poslední hodiny, na odpoledne… Dokonce, jak jsem zjistil, učili třeba – ovšem se souhlasem církevních tajemníků – laici. Pamatuji se na případ jedné učitelky náboženství z Prahy, již rodiče měli za donašečku, natolik jí nedůvěřovali, že na její hodiny neposílali děti z důvodů obranných. Vyptávala se na poměry doma, v rodinách, na návštěvy: „Že vás navštěvuje důstojný pán? Nebyl k vám zas pozván?“ Kněz, kterého jmenovala, dobrý kněz, skutečně občas rodinu navštěvoval. Rodiče museli rozhodnout, že dítě na takovéto „vyučování“ chodit pochopitelně nemůže. …

Píši o roce osmačtyřicátém, jak jsem tu dobu prožíval. Přicházel úder za úderem, člověk se nemohl zastavit, aby nadechl, od února do prosince jsem byl v jednom kole.

Stále jsem se stýkal se svým nejbližším sousedem, premonstrátským opatem na Strahově Jarolímkem. Snažili jsme se řídit stanoviskem biskupů, hlavně arcibiskupa Berana, v jehož arcidiecézi jsme žili. Žila v ní řada dalších představených řádových společností a řeholí, jako provinciál jezuitů páter Šilhan, provinciál redemptoristů Suchomel. Při jednání s úřady jsme stah pevně za jejich stanoviskem a názory. Osobně jsem nepodnikal žádnou z akcí, které v té době vznikaly z podnětů soukromých, v tomto ohledu jsem se choval spíše pasivně. Vzpomínám na kaplany od Svatého Jindřicha Jiřího Svobodu a Viléma Vondru, kteří podporovali stanoviska arcibiskupova i letáky a jinými akcemi. Svoboda unikl zatčení v posledním okamžiku v roce 1949, podařilo se mu dostat se přes hranice, ale Vondra byl zatčen a odsouzen právě pro tu aktivní podporu a výzvy, které adresovali kněžím především pražské arcidiecéze. Že jsem sám podobné akce nedělal, vyplývalo také z mé povahy, ne snad pasivní, ale neměl jsem prostě nové nápady a domníval jsem se, že probíhající akce, a bylo jich mnoho, postačí. To byl jistě i postoj několika dalších představených klášterů.

Klášterní život běžel zatím dál. Své dva kleriky, Radima a Václava, jsem po složení jednoduchých slibů v roce 1948 poslal na studia k dominikánům do Olomouce, a tam je v roce padesátém zastihlo zabrání klášterů. Fráter Václav Friedl neviděl další možnost klášterního života, rozhodl se klášterní život, který vlastně už nebyl, opustit a vrátil se do světského života. Pracoval a žil na Olomoucku. Já jsem s ním hovořil, až když jsem se vrátil z vězení. Radim Valík byl několik let na vojně u „pétépáků“, tedy u PTP. Pak se stal skladníkem na brněnském nádraží, odkud se složitě dostal na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, pokračoval ve studiu, pak odešel do Německa, v Řezně studia dokončil a byl tam jako břevnovský benediktin vysvěcen na kněze.

Sám jsem si také přál dostudovat, alespoň absolvovat v jarním semestru 1949 pátý ročník teologie v Římě. Dost složitě se mi podařilo získat do pasu, který jsem měl a které se tenkrát ještě nemusely odevzdávat, povolení k cestě do Říma. Žil jsem tam na jaře 1949 alespoň měsíc, byl jsem zapsán na lateránskou fakultu, chodil jsem na přednášky. Po válce jsem byl v Římě alespoň pětkrát, po Únoru to byla cesta jediná. Vrátil jsem se proto, že jsem nechtěl opustit zemi. Ze dvou důvodů. Jednak to nebylo prozíravé, když jsme měli jednotnou linii obrany církve proti zlovůli státu a kláštery dosud existovaly. Věděl jsem dobře, že nemůžeme opustit dílo, na kterém jsme pracovali. Stejně jako biskupové své diecéze, tak i představení klášterů, pokud jim nehrozilo bezprostřední zatčení jako emauzskému opatovi, chtěli vytrvat na místě a čekat, co se stane, při vědomí hrozícího nebezpečí. Můj druhý důvod byl osobní. Moje matka, tehdy již sedmdesátiletá vdova, žila sama, v podnájmu v Břevnově. Musel bych svůj odchod považovat za hřích, nevděčnost a nelásku. Můj návrat musel vzbudit u vnitra podiv: když jsem byl pryč, zabralo ministerstvo vnitra v klášteře několik místností pro svůj archiv, protože počítali pevně s tím, že se nevrátím. Ale já jsem se vrátil.

Emigrovat musel můj přítel, emauzský opat Maurus Verzich. Uschoval materiály skupiny mládeže, snad skautů, která byla zrušena, a chránil jejich majetek včetně financí, které skupina neodevzdala, jak měla. Když byli pozatýkáni (či jen vyšetřováni), padlo také opatovo jméno. Snažil se uprchnout za hranice. Když veřejně oznámil, že se zříká úřadu, opustil klášter a odstěhoval se mimo Prahu, do Kladrub u Stříbra, kde po něm tehdy nikdo nepátral. Situace byla málo přehledná i pro policii. Ještě před svým zatčením jsem se dozvěděl, že se dostal do Belgie. Bud mi to řekl vyslanec, nebo belgický novinář Beaujean, který mě v té době navštívil v Břevnově – jinak jsem se s ním nestýkal. Byl jsem po zatčení ovšem obviněn i z napomáhám k útěku opatu Verzichovi, i ze špionážních styků s belgickým novinářem, kterého jsem znal z dávnějších dob, ještě jako katolického kněze, jímž při svém druhém pobytu v Československu už nebyl.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

15.3.

Československo po únoru 1948

Výuková prezentace dokumentuje proměnu Československa po únoru 1948 v totalitní stát. Text doplněný řadou dobo...
23.2.

Únorovými událostmi roku 1948 den po dni

Rozsáhlá výuková a ilustrativní prezentace mapující dramatický průběh únorové vládní krize, její příčiny a vyú...
11.8.

Vězení Ruzyně - Dům strachu a smrti ve vzpomínkách Anastáze Opaska

Pasáž ze vzpomínkové knihy opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska Dvanáct zastavení se týká jeho zatčení ...
26.6.

V „ilegalitě“ - ukrývání diecézních kněží a řeholníků, útěky z internačních táborů

Předkládaná studie zachycuje jednu z forem ilegálních forem náboženského života a odporu proti komunistickému ...
17.6.

Mučedníci komunismu – kněží, řeholníci

Cílem první části studie je představit vybrané osobnosti z řad katolických kněží a řeholníků, které se staly p...
13.6.

Mučedníci komunismu – kněží, řeholníci (II. část)

Cílem studie je představit vybrané osobnosti z řad katolických kněží a řeholníků, které se staly po únoru 1948...
9.6.

Církevní procesy a akce K

Výuková prezentace se zabývá církevními soudními procesy po únoru 1948, kdy komunisté pomocí vykonstruovaných ...
10.6.

Karlovarský program – plán likvidace katolické církve

Studie se zabývá Karlovarským programem, plánem KSČ na likvidaci katolické církve v Československu po únoru 19...
30.11.

Internace českých biskupů v době komunismu

Prezentace se zabývá důvody, charakteristikou a cíli internace českých biskupů v širším kontextu proticírkevní...
5.12.

Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950, zákulisí případu Číhošť

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) věnoval tento SEŠIT činnosti instruktážní skupiny Státn...
19.11.

Exkomunikační dekrety jako zlomový bod vztahů státu a církve po únoru 1948

Sudie sleduje jednotlivé fáze proticírkevní politiky KSČ a poúnorové státní moci vůči církvi, jejím představit...
29.8.

Proticírkevní boj po únoru 1948

Text uvozují pokyny a směrnice ÚV KSČ a NF z roku 1948, které dokládají systematickou proticírevní politiku ko...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT