Dáma (leden)
Kde jsem poprvé viděla Olgu Havlovou, to si už skutečně nepamatuji, ale nikdy nezapomenu na ohromující dojem, jaký na mne udělala. Myslím, že někam přišla (asi do kavárny nebo do nějakého bytu) – a všichni přítomní jako na povel vstali. Úžasně to na mne zapůsobilo: nikdy předtím jsem nepotkala člověka, který by budil takový respekt, a přitom vystupoval tak neokázale.
Tak taková bych jednou chtěla být, řekla jsem si někdy tenkrát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dneska už vím, že se mi to nikdy nepodaří. Ne nadarmo bylo o Olze nejednou řečeno a napsáno, že byla „velká dáma ze Žižkova“.
Netrápí mne, že nikdy nebudu tak úžasná jako Olga: docela mi stačí, že jsem měla příležitost tu vzácnou dámu potkat a dokonce se s ní spřátelit. Ani sama nevím, jak se to sběhlo: zřejmě docela přirozeně, jako Olga dělala všechno. V době, kdy byl Václav Havel ve vězení, chodívala k nám sobotu co sobotu odpoledne hrát mariáš; později nás ostatní (chodíval Vlasta Třešňák, a pak, když ho estébáci donutili k emigraci, Honza Kašpar z Divadla Járy da Cimrmana), nějak přesvědčila, že lepší bude bridž, který jsme se horlivě naučili, abychom jí vyhověli, a dokonce jsme v něm našli zálibu.
Olga si vždycky dokázala najít vlastní „parketu“: pomohla  třeba vyvolat v život Originální videožurnál, díky němuž se zachovaly filmové záznamy chvil, které se už nikdy nebudou opakovat a které byly tenkrát za normalizace veřejnosti upřeny: rozhovory, různá setkání – prostě informace o tom, jak žili a co si mysleli „občané druhé kategorie“, jejichž existenci by tehdejší režim nejradši zatajil.
A pak ty nezapomenutelné chvíle večírků, oslav a setkání Svépomocné lidové knihovny Hrobka, recesistického podniku disidentů, u jehož zrodu Olga stála! Kdyby to šlo, snad bych si i záviděla, že jsem měla to štěstí tu vzácnou osobu potkat a pobývat občas v její blízkosti: dodnes se při vzpomínce na Olgu blaženě (a uctivě) usmívám.

Sounáležitost (únor)
Přemýšlela jsem, která osobnost na mne zapůsobila nejdřív, ještě v dětství, a to, na co jsem přišla, je trochu zvláštní. První opravdu velký dojem, na který se pamatuji – mohla jsem chodit do druhé nebo do třetí třídy – na mne udělal Mauglí Rudyarda Kiplinga. Nebo vlastně ne Mauglí, možná spíš vlčí smečka. Byl to tak silný dojem, že jsem přestala vnímat hodiny a zapomněla jít na odpolední vyučování: nemohla jsem se odtrhnout od příhod z džungle a město kolem mne, náš byt i škola za rohem pro mne přestaly existovat. (Dostala jsem za to poznámku, maminka musela do školy, a vůbec mi nevěřila, že jsem opravdu na školu zapomněla, ach jé.)
Když si to tak dneska promítám, asi jsem postrádala sounáležitost vlčí smečky, oporu, kterou má člověk v těch druhých, i oddanost, kterou jim projevuje; byla jsem zřejmě divné dítě. Když jsem dočetla až do konce, jak se Mauglí vrací k lidem, byla jsem rozčarovaná: jak se mohl od těch skvělých vlků vrátit k bytostem tak všedním, jako jsou lidé? To bylo pořád „Jsme jedné krve, ty i já“ – a najednou se ukáže, že zrovna Mauglí je jiné krve!
Asi někde v člověku ta smečkovitost je: když jsem pak v dospělosti poprvé slyšela, že Kipling byl britský imperialista, chtěla jsem se ho zastat – jenže jsem četla právě jen tu jednu dětskou knížku, moc jsem toho o autorovi nevěděla, tak co jsem mohla říkat?
Po téhle „výstraze“ jsem si četla další a další Kiplingy, ale prvotní okouzlení se už nikdy nevrátilo. Koneckonců přece víme, že existují knihy, které v určitém věku zapůsobí jako zjevení, a po letech se člověk marně pokouší prožít první kouzlo znovu, a zjišťuje že to nejde, že čáry už vyvanuly a zůstala jen slova.
S Mauglím (nebo spíš s těmi vlky) to tak ale nemám. Nemusím knížku ani otevřít, aby se mi vybavila známá slova, známé obraty a situace, starý vlk Adéla, moudrý chladný had Ká a další postavy. A aby mě zavalila touha vrátit se znovu do džungle, ve které jsem reálně nikdy nebyla, vrátit se do vysněné pohádky. Ale tak to má přece s velkým literárním zážitkem být, nebo snad ne?

Křesťanka (březen)
S Danou Němcovou jsem se seznámila v roce 1976. Do bytu v Ječné 7 nás tenkrát přivedla Věra Jirousová: „Měla jsem včera narozeniny,“ řekla nám, „a na balkoně zůstala láhev vína, pojďte ji se mnou vypít.“ Tak jsme šli.
Nešlo ale o láhev vína – poznala jsem tam prostředí, které mě navždycky ovlivnilo. Děti (Němcovi jich měli sedm) už byly po večeři, po velkém bytě se potloukali jacísi návštěvníci, a do toho přišla naše čtveřice. Hostitelka Dana se okamžitě postarala, aby každý měl všechno, co si může přát, a pak si ke mně přisedla. „Máš děti?“ zeptala se. „Mám tři,“ odpověděla jsem. „Jenom tři?“ dotázala se Dana vlídně. Polekalo mě to – jenom?! Byla jsem rozvedená a měla jsem pocit, že jsem největší chudák na světě, že mám nejvíc práce a starostí, kolik ženská může mít. Chtěla jsem se nějak ohradit, říct, že to je až až, skoro víc, než dokážu zvládnout, ale moudře jsem svou omluvu–výmluvu spolkla. Dana přece měla sedm dětí, to jsem věděla.
Jak to dokáže? myslela jsem si. Kde hledá oporu a pomoc? Ale stačilo se podívat do vlídných očí – a všechno bylo jasné. Má přece Pána Boha, o toho se opírá. Mlčela jsem a přemýšlela: sice jsem už směřovala k víře, ale můj přístup byl – řekla bych dnes – intelektuální. Knížka Já a Ty Martina Bubera mě přesvědčila, že právě tak a nejinak patrně svět může fungovat. Teď jsem poprvé viděla žité křesťanství: když mi vyšel čas, zastavila jsem se vždycky v Ječné, a sledovala jsem, jak se tak křesťansky žije. V neděli do kostela, jistě – ale to, na co jsem se dívala, mi připadalo přinejmenším stejně důležité. Kdykoli tam přišel kdokoli, ale Dana nikdy nebyla strohá, vždycky měla pro příchozího aspoň trochu polévky a především porozumění a vlídné slovo.
Jak to může vydržet, říkala jsem si (a občas si říkám dodnes)? Tolik lidí, tolik cizích starostí na její hlavu – a ona nikdy není netrpělivé, nikdy se neutrhne, každého vyslechne. Kde bere tu sílu? A pokaždé jsem se znovu v duchu okřikla: kde by ji brala? U Pána Boha ji bere. Dana je jeden z lidí, kteří mě přivedli ke skutečné víře – a kdybych z těch lidí sestavila žebříček, byla by na prvním místě.

Ideolog (duben)
Zajisté nejsem jediná, koho mohutně ovlivnil Ivan Jirous, zvaný Magor. Poprvé jsem se s ním sešla zprostředkovaně: někdo (možná Jirka Tichý?) nám dal v roce 1975 nebo 1976 přečíst Magorovu Zprávu o třetím českém hudebním obrození. Ten text mě ohromil: do té doby jsem si myslela, že rockové muzikanty a jejich publikum „jen“ prostě bavila ta hudba. Magor ovšem tuhle zálibu – pochopitelně v té době zapovídanou – rozvinul do ideologie vzdoru a cesty ke svobodě, k vytváření společenství, které „říká ďáblovi ne“.
Fyzicky jsem se Magorem potkala až po jeho návratu z vězení, kde seděl mimo jiné právě za tenhle tehdy již kultovní text. A záhy jsem poznala i odvrácenou stranu svého idolu. Kdyby člověk znal Magora jen v písemné podobě, pokládal by ho za originálního myslitele, kultivovaného esejistu a básníka. Tím také byl, ale jen na dálku. Zblízka to bylo složitější: většinou strhující a úžasné, místy ale dost hrozné. Dokázal být skutečně obtížný, býval manický, rozeřvaný, věčně na sebe upozorňoval – třeba se svlékal dohana nebo předčítal svou novou báseň každému dalšímu příchozímu. „Ta jeho poezie, to je taky občas metla,“ pravil moudrý Jirka Daníček. Básně ovšem byly excelentní, jak taky jinak?
Ale i ten člověk, někdy, jak říkám, únavný, jindy zas nesmírně zábavný, měl desítky podob: pěstitel lilií, obdivovatel a znalec přírody, literatury a kumštu vůbec, inspirující a statečný odpůrce utlačovatelského režimu. A skoro vždycky nezapomenutelný. Šli jsme jednou s Petrem Placákem Liliovou ulicí, a tu se zpoza rohu vynořil trochu již znavený Magor. „Pojďte na pivo!“ navrhl okamžitě. Podívali jsme se na sebe a oba jsme řekli, že to teď nejde. Magor uprostřed odpoledne padl na ulici na kolena a zvolal: „Pojďte se mnou do hospody, nebo zahynu!“ Nezbývalo nám, než jít – copak se na takový moment dá zapomenout? Nezapomenutelných příhod s Magorem byly stovky, každý, kdo ho párkrát viděl, by mohl vyprávět. A pokaždé začal dříve nebo později „kázat“, co je správné a jak co má být. Občas si to v duchu přeříkávám a budu přeříkávat až do smrti.

Nemluvně (květen)
Těžko lze zprostředkovat pocit, jaký jsem měla, když mi v květnu 1967 v porodnici poprvé přinesli mého prvorozeného syna Ivana údiv nad zbrusu novým lidským tvorečkem, a vědomí, že teď už stojím za určitou hranicí. Ta hranice se jmenuje odpovědnost: tady mám před sebou maličké dítě, které nic neví, nezná a neumí, a které se především o sebe nedokáže postarat. A je na mně, abych se postarala. A abych ho postupně uváděla do světa.
Stejná odpovědnost na mne dolehla i při narození všech ostatních dětí – najednou jsem já byla ta větší, silnější a moudřejší, ta, na které je nový tvoreček bezvýhradně závislý.
Píšu o tom proto, že někdy člověka osloví a silně ovlivní někdo zcela neznámý, někdo, kdo ještě nemá žádnou povahu ani zvyky – anebo už povahu má, ale nedá se rozpoznat. Jak jsem se se svými dnes již dospělými dětmi při jejich vyrůstání seznamovala, zjišťovala jsem, že vlastně povahu měly vždycky stejnou; člověk se mění méně, než by si někdy myslel.
Při setkání s novorozeným dítětem ale nešlo o to, jaké to dítě je a bude, a už vůbec ne o to, co z něj vyroste. Šlo o mne, o to, že mne setkání s nemluvnětem proměnilo, a nejspíš víc, než setkání s dospělým člověkem. Dospělý se nějak chová, může vás něčím nadchnout, odpuzovat, inspirovat nebo nechat lhostejnými, ale novorozeně je nepopsaný list. A je do velké míry na vás, co na něj napíšete. Nebo jsem si to aspoň při tom prvním setkání s vlastním synem myslela. Měla jsem z toho strach: dokážu vůbec takové odpovědnosti dostát? Horečně jsem v duchu sháněla útržky všelijakých dětských říkanek, i když jsem docela dobře chápala, že je to předčasné, že na básničky, písničky a pohádky dojde až později. Snažila jsem se vyškrábnout v paměti, co kdysi říkávala nebo zpívala maminka či babička mně, a měla jsem z toho v hlavě dokonalý guláš. Dokonce jsem chvilku koketovala s myšlenkou někam utéct, schovat se a počkat, až se všechno nějak vyřeší samo, ale sama jsem věděla, že to nemyslím vážně. A tak jsem radši Ivánkovi beze slov poděkovala, že přišel a upozornil mě na něco, co jsem do té doby nechápala. Ale možná je to banální vzpomínka, vlastně to asi znají všichni rodiče...

Státník (červen)
Člověka ovlivní i osobnosti, které nikdy nepoznal, postavy z historie nebo třeba světci – ale o světcích až jindy.
Sira Winstona Churchilla jsem samozřejmě nikdy nepotkala, ale mám pocit, že ho dobře znám – tolik jsem o něm a od něj četla, že mi připadá, jako kdybych znala jeho způsob myšlení a jeho názory stejně, jako kdybych s ním mnohokrát mluvila.
A jako u každého velkého člověka, se kterým jsme se tak či onak sblížili, přejímám i některé jeho názory, se kterými vlastně ani nesouhlasím. Tak jsem třeba ctitelkou Britského impéria, nad nímž slunce nezapadalo, a mockrát jsem se už přistihla, že britský imperialismus hájím, přestože třeba ruský imperialismus mi nesmírně vadí.
Slyšela jsem se tvrdit, že Britové přinesli do zemí, kterým vládli, mnoho dobrého – a pak jsem si doma tiše říkala v knížkách, abych si aspoň před sebou ten „churchillovský pohled“ ospravedlnila. Nojo, přinesli – což ale neznamená, že se na to obyvatelé těch zemí nedívali úplně jinak.
Sir Winston ale měl, jak dokazují jeho díla i vzpomínky pamětníků, vlastnost, která je nesmírně důležitá a kterou mnoho, možná většina politiků postrádá – odvahu. Nemyslím bezhlavou odvahu plácnout kdeco a urazit kdekoho, ale odvahu spojenou se zkušeností a moudrostí, odvahu pronést v pravou chvíli pravá slova. Jeden příklad: na konferenci Spojenců v Teheránu Stalin 29. listopadu 1943 prohlásil, že po válce „musí být fyzicky zlikvidováno nejméně 50 000 a možná 100 000 členů německého velení“. „Byl jsem hluboce pobouřen,“ napsal Churchill později, „raději bych, řekl jsem, byl teď odveden do zahrady a na místě zastřelen, než abych pošpinil svou čest a čest své země takovou hanbou.“ Churchill, podotkněme, měl přitom opravdu hodně důvodů Němce nemít rád.
Nejradši mám ale Churchillův výrok „Nevzdávejte to. Ať se děje, co se děje, nikdy, nikdy, nikdy to nevzdávejte!“ Jsou časy, kdy si ho často připomínám.

Nositelka naděje (červenec)
Před drahnou dobou, někdy na konci sedmdesátých let, mi jeden kamarád přinesl strojopis, jestli bych ho nepřepsala, že je to moc krásná pohádka. Něco jsem zabrblala, že toho mám na přepisování tolik, že na nějakou pohádku nemám ani pomyšlení. Tak ať si to prý aspoň přečtu. Byl to první díl Tolkienova Pána prstenů.
Velmi rychle jsem pochopila, že tuhle knížku opravdu v ČSSR nikdo nevydá, a ačkoli jsem na to neměla moc času, do přepisování jsem se pustila. Celkem měly všechny tři díly na devět set stránek strojopisu A4, práce na celé měsíce, ale práce tak příjemné, že dodnes ráda vzpomínám, jak jsem seděla u psacího stroje v Bechyni u okna našeho tehdejšího domu, venku kvetly jabloně, a já psala o strašlivě zemi Mordor a poutnících, kteří se snaží zachránit svět před zlem Prstenu.
Podobenství o Prstenu moci občas používám dodnes – znám pár lidí, které moc (možná jen zdánlivá) tak opila, že je nakonec stravuje, a oni ztrácejí své někdejší vlastnosti, jsou zlejší a zlejší... smutné příběhy. A také z té knihy pochází nejhezčí citát o naději, jaký znám: „Sam bojoval s vlastní únavou, vzal Froda za ruku, seděl a mlčel, až padla hluboká noc. Pak se konečně vyplížil z úkrytu, aby neusnul, a vyhlédl. Zem se zdála plná skřípání, praskání a mnoha dalších pokradmých zvuků, ale neozývaly se žádné hlasy ani kroky. Mezi tříští mraků nad černou skalní věží vysoko v horách spatřil Sam chvíli probleskovat bílou hvězdu. Její krása ho zasáhla přímo do srdce a naděje se mu vrátila. Jako jasný a chladný paprsek jím projela myšlenka, že Stín je koneckonců věc malá a pomíjivá; že světlo a vznešená krása trvají a Stín na ně nikdy nedosáhne.“
Vlastně ale taky mluvím v podobenství: nositelkou naděje je pro mne překladatelka té knihy, které bylo jasné, že Pán prstenů určitě oficiálně nevyjde a že tráví hodiny, dny a noci prací, za kterou nedostane zaplaceno. A přesto se do ní pustila a dotáhla ji do konce – jen proto, aby těch pár lidí, kteří si strojopis přečtou, spatřilo tu bílou hvězdu, o níž se píše v citátu. Jmenuje se Stanislava Pošustová.

Apoštol smíření (srpen)
O otci Anastázi Opaskovi jsem slyšela dávno předtím, než jsem se s ním mohla setkat – opat Břevnovského kláštera žil přece v Bavorsku a tak mezi námi ležely pečlivě zadrátované hranice. Neznala jsem tedy jeho osobní kouzlo, kterému podléhal skoro každý, kdo se s ním setkal, ale přesto jsem ho milovala a obdivovala. Z informací a tiskovin, které k nám doputovaly ze svobodného světa, jsem věděla, že dokázal překročit ideologické hranice a že necítí nenávist ke komunistům, kteří ho tak dlouho věznili.
Setkání ve Frankenu, která léta pořádal, jsem si představovala tak trochu jako rajskou zahradu, kde ulehne lev vedle beránka, usedne Pavel Tigrid vedle Zdeňka Mlynáře – a budou diskutovat o tom, co je dělí, a hledat, co je spojuje. Jak jsem se pak dozvěděla, opravdu to trochu tak bylo, a navíc veselejší a dost neformální – když ti starší a důstojní odešli spát, začala dovádět nezbedná mládež (no, taky už trochu v letech a taky pošramocená útěkem nebo vyštváním z vlasti).
Pohádka o opatu-chuligánovi, jak mu říkali spoluvězni pro jeho humor a vtip, má dobrý konec: zazvonily klíče, komunismus se zhroutil a opat se vrátil do svého kláštera. „A nemohla bys,“ zeptal se mne, když jsem ho tam navštívila, „nějak zařídit, když jsi na tom vnitru, aby se vystěhovaly ty estébácký archivy, co tu máme?“ To jsem nemohla, ale mohli jiní a taky to zařídili. Morální stránku otázky lustrací vyřešil usměvavý otec Anastáz úplně jednoduše. „Odpouštět se musí,“ zopakoval větu, kterou od něj slyšel snad každý, kdo ho znal. Ale pak dodával: „Ale musí bejt pokání.“
Opat Opasek měl odvahu znovu a znovu se chápat jablka sváru – problému vyhnání sudetských Němců, o kterém velká část české společnosti tuze nerada slyší. Řada českých politiků by si z něj mohla vzít příklad: kdyby totiž byli tak laskaví, chápaví a naslouchající, jako byl otec Anastáz, nemuseli by mít strach věcně diskutovat i o tom, co lidé nechtějí slyšet. Ale on nepotřeboval hlasy voličů, nemusel se řídit průzkumy veřejného mínění: to, na čem mu záleželo, byl Soud, před kterým jednou stane. Stanul před ním už dávno, ale jsem přesvědčena, že nebyl shledán lehkým.

Budovatel (září)
Nevím, jak kdo, ale já za nekorunovaného krále severočeského undergroundu vždycky pokládala Míru Skalického. Tesař, který se živil vlastníma rukama, organizátor k pohledání, strhující strůjce všemožných setkání, a navíc otevřený a milý člověk.
Skalák, jak mu všichni říkali, vytvořil v Nové Vísce společný dům, kde žilo několik rodin a kam se na koncerty nebo oslavy sjížděly desítky dalších – jeden ze společných „baráků“. Skončilo to špatně, estébáci ten ostrůvek svobody nemohli snést, a tak se obyvatelé „baráku“ rozprchli, zčásti do světa.
Skalák tenkrát napsal text, ve kterém vysvětloval, že už vyzkoušel všechny způsoby, jak si vytvořit prostor pro svobodný život, ale že to v Československu prostě nejde. Neomlouval se, jen vysvětloval, že nehodlá marným úsilím strávit celý život, že chce vytvářet něco pozitivního. Pak odjel do exilu do Rakouska.
Poprvé jsem ho ve svobodném Československu viděla v roce 1990 – a bylo to setkání příznačné pro Skaláka. Čekaly jsme  s mou sestrou Ivankou v sobotu ráno na stanovišti taxíků, protože jsme se zapovídaly doma a teď jsme spěchaly na setkání chartistů. Taxík nejel, zato u nás zastavil náklaďák a z kabiny vykoukl Skalák: „Jedete, holky, tam, co já? Naskočte si!“ A odvezl nás tam. To byl celý on: vynořit se nečekaně ve chvíli, kdy ho někdo potřebuje, a se smíchem nabídnout pomoc.
Skalák se do vlasti vrátil, ale po svém: koupil v Meziříčku nedaleko Želetavy barabiznu a pustil se do budování. Byla jsem tam loni na festivalu – a když si člověk prohlédne fotografie toho, co koupil, a rozhlédne se kolem sebe, musí smeknout. Na dvoře se na pódiu hrálo, zatímco my jsme seděli na balkonku s vyhlídkou na antikvariát v protějším traktu, a povídali.
„Míro,“ zeptala jsem se s trochou podezření, „ty rád posloucháš techno?“ Nesedělo mi to k němu. „Ale ne,“ zasmál se., „docela rád se bez techna obejdu.“ „Tak proč teda dovoluješ, aby u tebe měli technaři rok co rok párty?“ „Když voni je všude vyháněj, tak někdo jim přece nějakej prostor nechat musí, ne?“ Můj obdiv nezná mezí.

Na dálku (říjen)
Bývala v televizi taková soutěž, při níž si člověk mohl nechat poradit od „přítele na telefonu“. Občas jsem se na ni dívala a vždycky jsem si vzpomněla, že jsem taky měla „přítelkyni na telefonu“, Ivanku Tigridovou. Zavolala mi z Paříže, kde s Pavlem žili, poprvé někdy začátkem osmdesátých let, v těch nejtěžších časech, kdy estébáci štvali mé přátele jako lovnou zvěř, aby je donutili k vystěhování. Já jsem nějak odolala, nevystěhovala jsem se, a vždycky, když jsem už myslela, že mi docházejí síly, zavolala Ivanka (volávala dost často, tak jednou za týden). Neradila mi, jak to mám vydržet, však jsem se taky snažila, abych si jí nestěžovala.
Moc jsme se na dálku skamarádily, a já se pídila po všem, co jsem se o ní dokázala dozvědět – a pak jsme se setkaly ve Vratislavi na festivalu na začátku listopadu 1989. Z hlediska dob minulých to byl skutečný zázrak; ostatně nebýt Ivanky, nebyla bych tam. To ona mě ponoukala, že si mám zažádat o pas – já nevěřila, že mi ho úřady vystaví. Ale vystavily.
„Nechcete se mnou jet do Varšavy?“ zeptala se tehdy. Neměla jsem ponětí, jak se vlastně dostanu domů do Prahy (tolik jsem si přála dostat se TAM, že jsem ani nepomyslela na to, jak se dostanu zpátky), ale věděla jsem, že mám „výjezdní doložku“ na tři dny. „No já nevím,“ namítla jsem, „já bych asi pak zase o ten pas přišla.“ „Jak myslíte,“ děla Ivanka, „ale Pavel je ve Varšavě a rád by vás viděl.“ Představa, že na vlastní oči uvidím Pavla Tigrida, mě zcela přemohla. „Ať si ten pas strčej někam,“ rozhodla jsem se. A jely jsme. Večer jsme se s Tigridovými procházeli po varšavském Starém Městě, které oni obdivovali, ale já měla plnou hlavu politiky, na architekturu ani pomyšlení.
Naše nejpamátnější setkání – vídaly jsme se celá léta, až do Ivančiny smrti – se odehrálo na Karlově mostě někdy v prvních měsících roku 1990. Šli jsme s Jirkou Gruntorádem ze zasedání občanské komise (ty tenkrát prověřovaly estébáky) a na tom turisticky nejvykřičenějším místě v Praze jsme potkali Petra Pitharta, který byl tehdy předsedou české vlády, s Tigridovými. „Pojďte s námi, jdeme k nám ještě posedět,“ navrhl nám Petr. Ivanka mě vzala za předloktí a pošeptala mi: „Tak teď všichni vidíme, že je s komunismem opravdu konec.“ Jen jsem přikývla, dodat nebylo co.

Vydavatel (listopad)
Slavnou kapitolu českého disentu obsadil samizdat. To bylo edic! Edice Petlice, edice Expedice, edice Popelnice a jak se všechny jmenovaly. Jednou u nás byla někdy v osmdesátých letech jakási západní novinářka, která se podivovala, že všichni disidenti, které navštívili, jsou milovníci antikvárních psacích strojů. Museli jsme se smát – a vysvětlili jsme jí, že je to trochu jinak. Moderní východoněmecké stroje jsou umělohmotné a nemají takovou sílu úderu, aby přes kopírák propsaly dvanáct kopií na průklepovém papíře. Ty staré to uměly – napsaly jich někdy až šestnáct.
Dnes už si lze těžko představit, kolik práce dalo vydávat samizdatovou edici v dobách, kdy se nedal používat telefon, který řada autorů nebo přepisovaček ani neměla, mobilní telefon ani internet nebyl, a tak se musely obcházet domácnosti a všechno domlouvat ústně.
Jan Vladislav byl vydavatelem Edice Kvart: Kvart proto, že se z každého průklepáku kus odstřihl, aby vznikl čtverec. Byla to edice krásně vypravená: ty ostatní byly většinou prostě strojopisy, aspoň zpočátku, ale Vladislav se snažil, aby i ta strojopisná knížka byla krásná, ctil estetiku bez ohledu na to, že si tím přidělával spoustu práce, za kterou mu nikdo nezaplatil.
S komunismem si nikdy nezadal a odvolával se přitom na báseň Zbigniewa Herberta. Říkal: „Nebylo třeba ani moc odvahy, ale spíš se nám to nelíbilo. A protože se nám to nelíbilo, tak jsme to nechtěli. Takže estetika se stala etikou.“
Když jsem ho poprvé po listopadu 1989 viděla v Scheinfeldu-Schwarzenbergu, vyprávěl, jak se v roce 1948 vrátil z ročního stipendia ve Francii: „A všichni mí přátelé mluvili o komunistickém převratu s nadšením. nebo aspoň s blahovůlí. A já jsem si říkal: copak je možné, aby se všichni ti moudří lidé mýlili – a já měl pravdu? Ale někdy musí mít člověk odvahu si s veškerou pokorou připustit i takovou možnost.“

Rádce (prosinec)
Dávno nejsem mladá a mám ve světě mrtvých mnoho dobrých přátel: neříkala snad Olga Havlová, že jí nikdo neumírá „úplně“? Že to, co se zemřelým zažila a co od něj slyšela, jí nikdo nemůže vzít?
Dobře vím, že existuje spojení mezi světem živých a světem mrtvým, dobře vím to, co napsal Thornton Wilder v knize Most svatého Ludvíka krále – že tím spojujícím mostem je láska, která všemu dává smysl a všechno sjednocuje.
Často na „své“ mrtvé vzpomínám, připomínám si je a radím se s nimi. Nejčastěji s básníkem Nikolajem Stankovičem. Byli jsme dobří přátele desítky let a nepotřebuju žádný duchařský stoleček, abych si ho přivolala. Dobře jsme se znali a docela snadno si dovedu představit, co by mi Nikolaj na jakou otázku odpověděl: radila jsem se s ním přece mockrát zaživa, tak proč ne teď, když už nežije.
Nikolaj, vždycky plný vtipných bonmotů, psal básně, které nebyly snadno srozumitelné, nebyly to žádné hladké rýmovačky, a taky je strašně rád vysvětloval. Dokonce soudím, že řada z nich je bez takového vysvětlení nesrozumitelná. Jenže není jedním ze smyslů poezie, aby do ní něco vkládal také čtenář? Aby tam, kde neví a nemůže vědět, na co básník reaguje, dosadil vlastní představy a myšlenky?
Nikolaj měl velmi přesné povědomí o dobru a zlu, o tom, co je a není správné. Ne nadarmo měl tolik rád zarputilého staroříšského vydavatele Josefa Floriana, který měl nepochybně podobnou povahu a zcela jistě stejně přesné a ostré vědomí o tom, co se smí a co ne, které hranice jsou nepřekročitelné a co si nelze odpouštět.
Povídat si s mrtvými má své výhody: člověk na to nikoho nepotřebuje, svého oponenta může přivolat, kdy se mu hodí, neboť ten má na věčnosti času dost, a dá se s ním rozprávět i bez telefonu. A taky jsem si v prvních dobách říkala, že to není závazné, ten dotyčný přece už nikomu neřekne, o čem jsme se bavili a k čemu jsem dospěla: to pro případ, že bych pak druhý den nechtěla udělat, co jsem uznala za správné. Brzy jsem se ale přesvědčila, že to nejde, že slova, byť nevyslovená, jsou závazná, i když o nich nikdo třetí neví. Díky, Nikolaji!

Text vyšel v Cyrilometodějském čtecím kalendáři pro rok 2014, který vydávají Katolické noviny, a publikujeme jej se svolením autorky.