Anotace nakladatelství Misgurnus

Rusko a národy: Osmý kontinent – náčrt dějin Eurasie
Dějiny Ruska bývají obvykle líčeny z moskevské a petěrburské perspektivy, jako dějiny carů a generálních tajemníků. Není to však příliš velké zjednodušení? Ještě před sto lety ležela uvnitř ruských hranic část Polska a také Finsko, dnes se v nich nachází Severní Kavkaz a Tatarstán. Nerusové ovšem měli na dějiny této oblasti obrovský vliv. Ruský universalismus dvakrát – nejprve ten monarchisticko-pravoslavný, a pak ten komunistický – zpochybnily národní ideje. Poprvé to bylo v letech 1917-1920, podruhé v roce 1991. Tato kniha mimořádným způsobem ukazuje trvalost i diskontinuitu ruské politiky v rozsahu stovek let a nutí čtenáře, aby přehodnotil mnoho svých představ o minulosti této eurasijské velmoci.

Wojciech Zajaczkowski, Rusko a národy: Osmý kontinent – náčrt dějin Eurasie, nakladatelství Misgurnus, Praha 2011, 230 stran, ISBN: 978-80-904931-0-0
Překlad: Petruška Šustrová

Wojciech Zajączkowski (nar. 1963)
– diplomat a historik. Vystudoval Katolickou univerzitu v Lublinu, doktorát obhájil v Politologickém ústavu Polské akademie věd. Pracoval v Centru východních studují, v Bátoryho nadaci a na velvyslanectví Polska v Moskvě, Kyjevě a Bukurešti; byl také akreditován v Ašchabadu. Je autorem dvou knih o Rusku a několika desítek článků o východoevropské tématice; některé z nich vyšly rovněž česky v časopise Střední Evropa. Nyní je polským velvyslancem v Ruské federaci.Recenze

Recenze

Autor, současný polský velvyslanec v Ruské federaci a profesní historik, úvodem připomíná nezainteresované veřejnosti často opomíjené skutečnosti, které je nutné mít na paměti při zkoumání Ruska. Rusko je posledním impériem po Římě, Mongolech a koloniálních říších Francouzů, Španělů a Britů. Historiografie tohoto regionu byla ve dvacátém století přikryta selektivním ideologismem a první skutečné badatelské snahy přišly až po rozpadu SSSR jako snaha o hledání příčin jeho kolapsu. I proto nelze na dějiny Ruska pohlížet jen jako na dějiny Rusů, jelikož multietnicita je signifikantním faktorem ve vývoji státních útvarů tohoto regionu – nejdůležitější změny národních poměrů proběhly v letech 1917 a 1991. Jak autor uvádí, kniha není syntézou ruských dějin ani vědeckým dílem, nýbrž historickým esejem, jehož cílem je ukázat neruský rozměr dějin Ruska a plynulost dějinných procesů, které v něm probíhaly a probíhají. Hlavním zaměřením práce je tedy problematika soužití různých národů regionu Euroasie v historické perspektivě. Na publikaci rozčleněnou do osmi kapitol se jako recenzent pokusím nahlížet prizmatem oboru mezinárodních vztahů, nikoliv pouze čisté historiografie.

V úvodním eseji (Velká step) se autor zabývá převážně dějinami migrace jednotlivých národů v rámci vymezeného prostoru – Eurasie. Mezi zajímavé postřehy patří skutečnost, že mezi množství národů a kmenů tvořící těžko rozdefinovatelný mix lze najít i Normany (významné v dějinných etapách raného středověku Francie a Británie), kteří pustošili území Ázerbajdžánu. Z hlediska dnešního demografického rozložení náboženského zastoupení v regionu je významná role přisuzována bulharské (muslimské) misijní činnosti, která v raných dobách zapříčinila nemožnost signifikantního vlivu christianizačních snah.

Ve druhém eseji (Impérium) přináší autor výběr třech teorií, které vysvětlují postavení Moskvy jako geostrategického centra státního útvaru. První teorie „hromadění ruských území“ předpokládá, že politickou ideologii lze uznat za tvořivou sílu dějin a dostatečné vysvětlení příčin určitých jevů nejen v politice, ale i v ekonomice a demografii. Podle této teorie je hlavní hnací silou ruské expanze snaha o sjednocení všech ruských území – tato teze se však zdá být silně ideologicky zabarvená, což částečně diskredituje nemožnost její aplikace na ruský expanzivní tah na západ (tedy mimo ruská území – na mysl přichází tradičně Polsko). Druhá varianta, označována jako „kolonizační model“, jež demografickou expanzi Rusů považuje za hlavní motiv této země, však prvoplánovitě nezdůvodňuje posun ruské hranice směrem do Evropy. Třetí zdůvodnění vychází z předpokladu, že ruský stát měl od samého počátku vojenský charakter par excellence, a poukazuje na jeho úsilí o dosažení strategických hranic, jež by jeho politickému centru (Moskvě) poskytl bezpečí. Tato teorie z klasické dílny realistické teorie mezinárodních vztahů koresponduje i s hluboce militaristickým zaměřením nejsilnější formy impéria ruského státu, jak jej známe – SSSR za studené války. Jak uvádí autor, žádná z těchto tří teorií plně nevysvětluje ruský geografický rozvoj a je tedy třeba uvažovat nad syntetickým poměrem důležitosti každé ze zmíněných tezí. Za zmínku ještě stojí připomínka kontraktu se strategickým významem – v roce 1867 byla Ruskem prodána Aljaška do rukou USA – 720 000 dolarů, což vyšlo na 50 centů za hektar půdy, se stalo jedním z nejvýhodnějších smluv uzavřených státem v historii. V tomto eseji ještě autor připomíná z ruského pohledu zásadní vliv ruské přítomnosti na evropské půdě (převážně v oblasti dnešního Polska) – díky tomuto blízkému interakčnímu připojení na evropské civilizace mělo Rusko přístup k technologickému pokroku, který později mohlo využívat na svých jižních a východních hranicích při bojích zejména se stepními konkurenty.

Pro moderní diskuzi je velice zajímavá disputace autora týkající se definice národa ve třetím eseji Prostor a lidé. Dnešní definice státu se pod vlivem globalizace a (primárně v západní civilizaci) propojujícím se uskupením (EU) dochází k redefinici pojmu národa a samotné nacionální identity. Zajaczkowski uvádí pět předpokladů – zaprvé, chcete-li nějaké společenství označit národem, musí si být toho vědomo. Zadruhé, tito lidé musejí pociťovat národní (nikoliv jen kulturní či náboženská) pouta se svými krajany (společná minulost, kultura, práva a budoucnost).  Zatřetí, přináležitost lidí k nějakému národu vyplývá z prožitku takového konkrétního pouta s dalšími lidmi, ze společenství existenciálních základů lidské totožnosti bez ohledu na společenský původ. V souvislosti s tím nelze uznat za národ „šlechtický“ národ a nelze mluvit ani o moderním národě, jestliže pocit společenských rozdílů fakticky škrtá jednotu dějin a kultury lidí, kteří patří k rozdílnému stavu. Za čtvrté je národ časově ohraničen – vznikl v konkrétní dějinné chvíli. Poslední podmínkou je světskost – národ se neodvolává na žádnou náboženskou záruku, i když náboženství může představovat důležitý prvek národní tradice. V tomto bodu lze s autorem disputovat, kontroverzním příkladem může být středověká japonská šintoistická společnost. 

V multireligiozním útvaru, jako bylo a je Rusko, je otázka postavení jednotlivých konfesí v rámci celospolečenského uspořádání zásadní. Kateřina II., jak autor uvádí, po ukončení pronásledování muslimů (v roce 1767) napsala osvícenskou tezi, jež předznamenala další vývoj v otázce vztahu církví a ruského státu. „V tomto velikém státě, jenž pod svou vládou zahrnuje tolik různých národů, by pro mír a bezpečnost našich občanů bylo velmi škodlivé pohrdat jejich různými konfesemi, zakazovat jim nebo bránit .. Pronásledování dráždí lidské srdce a povolení vlády podle vlastních zásad obměkčuje i to nejzatvrzelejší srdce.“ Je třeba dodat, že všechna náboženství si před zákonem nebyla rovna, privilegované postavení pravoslaví se udržovalo a byla zachována různá omezení jiných vyznání, ale až do pádu monarchie (1917) se nepřikročilo ke krokům, které by směřovaly ke konfesijnímu sjednocení. V souvislosti s aktuální debatou o postavení jednotlivých (i náboženských) minorit v evropských zemích se sluší zasadit ruský model do kontextu – dnešní model sekularizace a vztahu náboženských minorit je v Ruské federaci velice obdobný k francouzskému republikánskému (laicizačnímu) postoji. V ruském modelu sice chybí historická dynamika odmítnutí majoritní církve (1789), avšak na druhou stranu snahy o odsunutí náboženského aspektu (u minoritních skupin) na druhou kolej za etnické sebeurčení (nikoliv za občanství, jak je tomu ve Francii) jsou vzhledem ke geografické diverzifikaci státního zřízení přirozené. Stejně jako u jednotlivých integračních modelů můžeme za majoritní důvody jejich vzniku a vývoje označit jednotlivé skutečnosti: Británie – koloniální minulost (multikulturní inkluzivní model), Francie – občanská revoluce (republikánsko-laicizační exkluzivistický model), Německo – stigma utlačování minority - Židů (štědrý inkluzivní model), Nizozemsko – koloniální minulost a historie soužití protestantů a katolíků (tolerantní multikulturní model). U ruského přístupu k jednotlivým náboženským skupinám (kromě majoritního pravoslaví) lze za nejdůležitější aspekty označit geografickou roztříštěnost a rozsáhlou etnickou diverzifikaci - multietnicitu, málo zaznamenatelnou v jiném státním útvaru.     

V úvodu páté kapitoly (Neznámé Rusko) se polský diplomat pozastavuje nad významným historickým okamžikem – (spolu)vítězství ruské armády nad Napoleonem (1815) dalo ruskému kolektivnímu vědomí mohutný impuls, pudící k reflexi vlastní totožnosti i podobností a odlišností s Evropou. Podle mnoha historiků právě zde dochází k počátku ruského nacionalismu – hrdé národní myšlenky, která v konečném důsledku vedla až k existenci SSSR. V sedmém eseji (K definitivnímu řešení národnostní otázky) autor odkazuje na období okolo prvního všeruského sčítání lidu v roce 1924, od kterého se příslušnost k etniku stala v Rusku axiomem – státní moc nutila jednotlivce se identifikovat se s národnostní skupinou. Jsou zmíněny případy, v nichž komisaři cíleně kontrolovali, zdali dané dítě navštěvuje školu svého etnika – nebylo možné (alespoň systémově) navštěvovat ruskou školu, pokud žák byl například Židem. Jak historik ukazuje v této kapitole, sovětský režim cíleně užil možnosti etnické emancipace jako prostředku k otupení ostří při separatistických tendencích jednotlivých minoritních skupin v rámci Ruska. Systematicky přísné třídění etnik mělo strategický záměr – do úřadů místní státní správy byli dosazovaní úředníci místního etnika. Genialita komunistických vládců spočívala v kontrastu – za carských dob nebyla etnika uznávána za legitimní politické skupiny – jazykem politiky byla ruština. Po revoluci v roce 1917 přišel Lenin s pragmatickým nápadem – „Stát je silný uvědoměním mas.“ – revoluce a myšlenky její ideologie měly přijít za obyčejnými lidmi v jejich rodném jazyce. Tento tah se ukázal jako rozhodující při tvorbě a udržení říše, která sdružovala okolo 270 etnik – SSSR.

V poslední části knihy (Vítězství národů) se autor dopouští z pohledu mezinárodních vztahů zajímavé polemiky – krátce se zamýšlí, do jaké míry byli vrcholní představitelé SSSR v rozhodování ovlivněni svým etnickým původem. Zmíněn je jak Gruzínec Stalin, tak Armén Anastas Mikojan či další Gruzínec Lavrentij Berija, pozdější přímý soupeř Nikity Chruščova o Stalinova nástupce. Tato krátká polemika by stála za hlubší akademické rozvedení.  V závěru publikace se historik věnuje rekapitulaci ruské multietnické doktríny po Stalinově smrti: od roku 1958 začali ideologové mluvit o sbližování a slévání národů – ve skutečnosti šlo jen o rétorické pojmenování doktríny asimilace, která však byla v rozporu s oficiálním postojem rovnoprávnosti národů. Chruščov, který cílil na mazání hranic mezi (etnicky diverzifikovanými) republikami, proslul tezí: „Čím více budeme mluvit rusky, tím více budeme šířit komunismus.“ V šedesátých letech se objevila myšlenka sovětského člověka, která byla v konečném důsledku pouze metamorfozovanou formou snahy o silovou asimilaci etnik. Nucená sovětizace za Brežněva začala bořit kredit, který částečně komunisté získali u národnostních menšin v průběhu dvacátých let – přestože počet lidí, kteří považovali ruštinu za svůj mateřský jazyk, rostl, nedávná historie nás poučila, že nelze národnostní menšiny nuceně asimilovat a utiskovat donekonečna. Jakmile se pevná sovětská ruka zachvěla s příchodem Gorbačova, následovala vlna národní emancipace a separatismu jednotlivých státních útvarů.

Kniha přináší přínosný vhled do historických paralel dějin neruských národů Ruska, které nemusí jako inspirace a zdroj informací sloužit pouze historikovi daného regionu, ale i politologovi, který se zabývá současnými etnicko-náboženskými minoritami v zemích Staré Evropy. Ruská letitá zkušenost s rozdílnými integračními a asimilačními modely je rozhodně přínosnou studnicí informací, které nelze přehlížet – publikace Wojciecha Zajaczkowskiho shrnuje tento vývoj ve formě osmi historických esejů skvěle.