Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

"Ono léto 1914 by pro nás zůstalo nezapomenutelným i bez osudovosti, která zasáhla Evropu. Neboť zřídka jsem zažil léto, jež bylo bujnější, krásnější a takřka bych řekl letnější. Dny a dny hedvábně modrá obloha, hebký a přece nikoli dusný vzduch, voňavé a teplé louky, tmavé a syté lesy se svou mladou zeleni; ještě dnes, vyslovím-li slovo léto, bezděčně musím myslet na ony slunečné červencové dny, které jsem tehdy trávil v Badenu u Vídně…

…Instinktivně jsem vzhlédl od knihy. Cítil jsem jen, že hudba naráz vysadila. Zdálo se mi, že také ten dav, jenž jako jedna jediná vlnící se světlá masa promenovala pod stromy, se proměnil; i on se náhle přestal pohybovat sem a tam. Něco se muselo stát. Vstal jsem a viděl, že hudebníci opouštějí hudební pavilon. Také toto bylo zvláštní, neboť lázeňský koncert obvykle trval hodinu či déle. Někde něco muselo zavdat příčinu tomuto brysknímu přerušení; když jsem popošel blíže, všiml jsem si, že se lidé v rozrušených skupinách tlačili před pavilonem kolem oznámení zřejmě právě vyvěšeného. Byla to, jak jsem po několika minutách zjistil, depeše, že Jeho císařská Výsost, následník trůnu František Ferdinand a jeho manželka, kteří odjeli do Bosny na manévry, se tam stali obětí úkladné politické vraždy. Stále více lidí se shromaždovalo kolem této vyhlášky. Jeden podával tu nečekanou zprávu druhému. Ale po pravdě řečeno: žádný zvláštní otřes nebo rozhořčení se na obličejích nedalo poznat. Neboť následník trůnu nebyl nikterak oblíben…

Příští den noviny samozřejmě přinesly obšírné nekrology a patřičně vyjádřily rozhořčení nad atentátem. Nic však nenaznačovalo, že by se této události mělo využit k nějaké politické akci proti Srbsku. Císařskému dvoru přivodila tato smrt zprvu zcela jiné starosti: pohřební obřad. Hodnost následníka trůnu a zejména fakt, že zemřel při výkonu služby pro monarchii, vyžadovaly, aby jeho tělo uložili do Kapucínské hrobky, historického pohřebiště Habsburků…

Ale tu asi za týden náhle začaly potyčky v novinách, jejichž crescendo bylo příliš simultánní, než aby mohlo být úplně náhodné. Srbskou vládu obviňovali ze souhlasu, a mezi řádky se polovičatě naznačovalo, že Rakousko tuto vraždu - údajně tak milovaného - následníka trůnu nesmí ponechat neodpykánu. Nebylo možné ubránit se dojmu, že publicisticky se připravovala nějaká akce, ale nikdo nemyslel na válku…

Vzpomínám si, jak jsem ještě poslední den v Badenu šel s jedním svým přítelem vinicí a jakýsi starý vinař nám řekl: „Takové léto, jaké máme, jsme už dlouho neměli. Když to tak zůstane, pak budeme mít víno jako nikdy. Na tohle léto budou lidé ještě vzpomínat." Ale ten starý muž v modrém sklepnickém kabátci nevěděl, jak strašlivé pravdivá slova vyslovil…

Lidé opouštěli hotely po tisících, útokem brali vlaky, dokonce i ti nejdůvěřivější začali nyní co nejrychleji balit své kufry. Také já, jakmile jsem uslyšel zprávu o rakouském vyhlášení války Srbsku, jsem si zakoupil jízdenku, a vskutku bylo načase, neboť tento Ostende-express byl posledním vlakem, který z Belgie do Německa odjel. Stáli jsme rozčileni a plni netrpělivosti na chodbách a všichni spolu navzájem hovořili. Nikdo nebyl s to zůstat klidně sedět nebo číst, na každé stanici jsme se vyřítili ven, abychom získali nové zprávy, plni skryté naděje, že někde nějaká rozhodná ruka ještě může ta roztočená kola osudu zastavit. Stále ještě se nepomýšlelo na válku a ještě méně na vpád do Belgie; nebylo možné tomu uvěřit, protože člověk takovému šílenému vtipu uvěřit nechtěl…Tlačili jsme se k oknům na chodbách. Co se stalo? A tu jsem ve tmě uviděl přijíždět směrem k nám jeden nákladní vlak za druhým, otevřené vagóny přikryté plachtami, pod nimiž jsem zřetelně rozpoznával výhružné tvary kanónů. Srdce se mi rozbušilo. To musel být postup německé armády. Ale snad to přece jen, utěšoval jsem se, bylo jakési obranné opatření jen jakási hrozba mobilizací, a nikoli mobilizace sama…Rázem jsem seskočil ze stupátek, abych přinesl noviny a opatřil si informace. Nádraží však bylo obsazeno vojskem. Když jsem chtěl vstoupit do čekárny, stál před zavřenými dveřmi na stráži přísný úředník s bílým plnovousem: do nádražní místnosti nesmí nikdo vstoupit. Ale já už jsem za pečlivě zataženými skleněnými tabulkami dveří slyšel tiché řinčení a zvonění šavlí a tvrdě pokládaných pažeb. Nebylo pochyb, ta hrůza byla v chodu: německý vpád do Belgie proti všem ustanovením mezinárodního práva. Zděšen jsem opět nastoupil do vlaku a jel dál, zpět do Rakouska. Nyní už nebylo pochybností: jel jsem do války...

Příští ráno v Rakousku! Na každé stanici vylepovali vyhlášky, které oznamovaly všeobecnou mobilizaci. Vlaky se plnily čerstvě narukovanými rekruty, prapory vlály. Hudba duněla, celou Vídeň jsem nalezl v jakési závrati. První úlek z války, kterou nikdo nechtěl, ani národy, ani vláda, z této války, která diplomatům, kteří si s ní zahrávali a zastrašovali, vyklouzla z nešikovné ruky proti jejich vůli, se proměnil v náhlé opojení. V ulicích se formovaly průvody, všude najednou vlály prapory, stuhy, a hudba hrála, mladí rekruti vítězoslavně pochodovali a jejich obličeje byly naplněny jasem, protože lidé jim provolávali slávu, jim, těm malým nevýznamným lidem všedního dne, kterých si jinak nikdo nevšímal a nikdo je neoslavoval.

Abych učinil pravdě zadost, musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat. A přes veškerý hnus a nenávist vůči válce nerad bych ve svém životě tu vzpomínku na tyto její první dny postrádal. Tisíce a statisíce lidí cítily jako nikdy předtím to, co raději měly pociťovat v míru: že totiž patří k sobě. Dvoumilionové město, téměř padesátimilionová země měly v této chvíli pocit, že spoluprožívají dějiny, jakýsi neopakovatelný okamžik, a že každý je povolán vrhnout své nepatrné Já do této žhoucí masy, aby se tam oprostil od veškerého sobectví. Všechny rozdíly stavů, jazyků, tříd, náboženství byly na tento okamžik zaplaveny prudkým citem bratrství. Cizí lidé se oslovovali na ulicích, lidé, kteří se léta jeden druhému vyhýbali, si potřásali rukou, všude bylo vidět oživené tváře. Každý jednotlivec prožíval vzestup svého Já, nebyl už to ten dřívější izolovaný člověk, byl včleněn do davu, byl národem a jeho jinak bezvýznamná osoba dostala smysl. Malý poštovní úředník, který jindy od rána do noci třídil dopisy, třídil a třídil, od pondělí do soboty nepřetržitě třídil, písař, švec měl náhle ve svém životě jinou, romantickou minulost: mohl se stát hrdinou; a každého, kdo nosil uniformu, ženy už oslavovaly, a předem zdravily tímto romantickým jménem ty, kdo zůstali naživu. Prostí lidé chválili neznámou sílu, jež je pozvedla z jejich všedního života; v těchto chvílích prvního vzplanutí bylo dokonce hanbou projevit city tak přirozené jako smutek matek, strach žen. Snad ale v tomto opojeni byla u díla ještě jakási hlubší, tajuplnější síla. Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato prudká vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval „die Unlust an der Kultur", touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné sily svůj podíl na tom divokém opojení, v němž se vše mísilo, obětavost a alkohol, chuť do dobrodružství a čirá důvěřivost, stará magie praporů a vlasteneckých slov, v tom neznámém, nepopsatelném opojení, které na okamžik propůjčilo divoký a strhující vzlet největšímu zločinu naší doby."

 Stefan Zweig, Svět včerejška, Torst, 1994, 2. vyd. 1999, s. 188-196

Součástí toho materiálu je také pracovní list pro studenty, který najdete v příloze.
Předkládaný pracovní list za pomoci jasně kladených otázek rozebírá úryvek z knihy Stefana Zweiga Svět včerejška, jenž hovoří o počátcích první světové války z pohledu mladého rakouského intelektuála. Pracovní list rozvíjí u studentů dovednosti práce s textem, některé klíčové kompetence a je výbornou pomůckou k započatí diskuze ve třídě.