Pro nás znamenala Stalinova smrt banální, ale přesto velice významné poselství: Ani diktátoři nežijí věčně. Když si vybavíme v paměti noviny, zprávy z rozhlasu a filmové týdeníky té doby, zdá se nepochopitelné, jak mohlo jen pár týdnů po smutečních slavnostech dojít k následujícím událostem.
Šestnáctého června 1953 protestovali ve východním Berlíně dělníci proti desetiprocentnímu zvýšení pracovních norem. Žádali také svobodné volby a odstoupení vlády. Protestující nesli na transparentech heslo, které zároveň provolávali: „Chceme být svobodní lidé!" Byl jsem celý bez sebe vzrušením a očekáváním a trávil jsem celá odpoledne i večery u rozhlasového přijímače, u nás se totiž dalo chytit západní vysílání s výjimkou RIAS (berlínský Rundfunk im amerikanischen Sektor, pozn. red.), jejž rušili. Jak jsem se dozvěděl, ze dvou berlínských závodů vyšly dva malé protestní průvody, jež se vydaly k Domu odborů a k sídlu vlády na Leipziger Strasse. Cestou se k nim přidávali další a další dělníci. Bylo neuvěřitelné, že se něco takového mohlo stát v zemi, kde neexistovaly svobodné odbory! Druhý den, 17. června, už povstání zachvátilo téměř celou NDR. Do ulic vyšel asi milion lidí; demonstrovalo se v sedmi stovkách obcí, lidé napadli několik věznic a policejních stanic. V 167 okresech z 217 byl vyhlášen výjimečný stav.
Vzpomínám si na velké plakáty sovětského vojenského velitele na reklamních sloupech: „Rozkaz č. l: Veškeré demonstrace, shromáždění a srocování více než tří osob na ulicích, náměstích a ve veřejných budovách se zakazují."
Vládlo válečné právo; vládní moc přešla opět do rukou sovětských vojsk. V naší rodině, mezi přáteli a spolužáky, ovšem nevládl strach, nýbrž neuvěřitelná euforie. Nejprve na jeden den odpadlo vyučování. Potom byl dočasně vyškrtnut předmět občanská výchova - tehdy se mu ještě říkalo nauka o současnosti. Učitelé, kteří dosud vystupovali jako ideologicky obzvlášť kovaní, nyní působili ustrašeně a stísněně, a někteří se dokonce dali strhnout k sebekritickým prohlášením. A starší žáci, které vyhodili ze školy, protože se angažovali jako aktivní křesťané, se mohli vrátit a udělat si maturitu.
Vřelo to i mezi dělníky a rolníky našeho tolik vysmívaného ospalého Meklenburska. Dne 18. června v devět hodin ráno vstoupilo do stávky na pět tisíc dělníků loděnic Neptun: „Požadujeme odstoupení vlády!" V přístavních městech Rostocku a Stralsundu povstalo celkem 10 tisíc lidí, tedy asi třetina obyvatelstva. Osmnáctého června rolníci opakovaně přerušovali projev okresního tajemníka Sdružení vzájemné rolnické pomoci výkřiky jako „Měli by vás všechny pověsit a pobít, hlavně ovšem vládu, to jsou samí zločinci". Anonymní dopis vyhrožoval rostockému starostovi a „práskačům v SED": „Všichni budete viset. Lumpové, darebáci, ruští pohůnci, řiťolezci, odpade lidské společnosti, dejte nám svobodu. Osm let jste nás nechali hladovět. Jste vřed na těle německého národa. Už bylo dost vašich lží a planých slibů, je konec. My chceme Adenauera, nikoho jiného, ten má rozum."
SED byla tehdy celé týdny ochromená - dnes to víme z dokumentů, které byly zveřejněny v roce 1989. „Členové strany a stranické orgány jsou nyní v defenzivě a ve vleku mas," konstatovalo krajské vedení v Rostocku v červenci 1953. „Protivník získal velký vliv v řadách našich členů." Jen v malém městě Sassnitz na Rujáně vrátilo 22 členů základní organizace SED stranický členský průkaz, některé základní organizace FDJ se ocitly bez vedení. Funkcionáři, členové strany a FDJ byli provokováni, přepadáni a biti.
Nakonec ale zůstalo všechno při starém, přestože se režim odvoláním záměru zvýšit normy pokusil upustit dak ve vnitropolitickém kotli. Povstání bylo tvrdě potlačeno, 55 lidí zaplatilo za své protesty životem, více než 500 osob bylo zatčeno. Ze všech stran kritizovaný šéf strany Walter Ulbricht vyvázl z událostí bez újmy, místo toho byli odstaveni straničtí reformátoři jako šéfredaktor novin Neues Deutschland Rudolf Herrnstadt a náčelník Stasi Wilhelm Zaisser. Po krátkém intermezzu po Stalinově smrti se v Moskvě opět ujali moci zastánci tvrdé linie.

Joachim Gauck, narozený roku 1940 v Rostocku, prožil dětství ve vesnici na baltském pobřeží. Později studoval teologii v Rostocku a stal se pastorem v Meklenbursku. Ve své činnosti si hned od počátku udržoval od NDR odstup. Naprosto samozřejmě se stal součástí kritického hnutí a jednou ze symbolických postav převratu roku 1989. Po pádu Berlínské zdi převzal politickou odpovědnost, stal se poslancem prvního svobodného parlamentu NDR a v letech 1990 až 2000 prvním spolkovým pověřencem pro zpracování dokumentů státní bezpečnosti. I když po deseti letech z úřadu odešel, ve své činnosti řečníka a komentátora se i nadále soustředil na boj proti zapomínání a vytěsňování nepříjemné minulosti. Roku 2003 stanul v čele sdružení „Proti zapomnění - Za demokracii". 18. března 2012 byl Joachim Gauck jako společný kandidát vládní koalice i opozice zvolen prezidentem Spolkové republiky Německo. Za svou činnost obdržel nesčetná vyznamenání a pocty, naposled Cenu sourozenců Schollových. V červnu 2011 mu byla propůjčena cena Ludwiga Bórneho.

Vzpomínky - zima v létě... jaro na podzim
Klíčová postava nejnovějších německých dějin, angažovaný bojovník za občanská práva během pokojné revoluce v NDR, hlavní osobnost znovusjednocení a dnes první spolkový prezident původem z východu země vzpomíná. Ve své politicky i emocionálně působivé knize sugestivně líčí traumatizující zkušenost nesvobody i šťastné okamžiky nově nabyté svobody a popisuje nesnadný přechod od vnucené bezmoci k životu, jehož směr si lidé určují sami.

Bylo léto a malý Joachim měl deset let, když mu sebrali otce a deportovali ho na Sibiř.
A bylo mu bezmála padesát, sám byl otcem a dědečkem, když v pokojně revoluci na podzim zažil jaro.
A bylo mu dvaasedmdesát, když se stal prezidentem sjednoceného, demokratického a mírumilovného Německa uprostřed sjednocené Evropy.
(nakladatelství Ikar, 1. vydání, 2013)