Moderní-Dějiny.cz

Protesty proti měnové reformě z roku 1953 v Plzni. Vzpomínky Evy Vítové a Richarda Smoly

Publikováno: 19.7.2013, Aktualizováno: 28.7.2013 07:54
Autor: (red)

Přepis vzpomínek Evy Vítové a Richarda Smoly, které zazněly na studentské minikonferenci „Neklidná Plzeň" v červnu 2013. Richard Smola vzpomínal na persekuci rodiny po roce 1948, vojenskou službu v PTP na Ostravsku a ozvuky plzeňských událostí. Paní Vítová vzpomínala na Plzeň v roce 1953, události ve Škodovce, v ulicích města, zatčení v práci, věznění na Borech, soud a roční vězení. Debatu moderoval Antonín Kolář.   

Protesty proti měnové reformě z roku 1953 v Plzni. Vzpomínky Evy Vítové a Richarda Smoly

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF
a státního rozpočtu ČR.

Eva Vítová, 7. 9. 1930, Plzeň
- vychodila veřejnou obchodní školu v Plzni, pracovala ve Škodových závodech, účastnila se plzeňských protestů po vyhlášení „peněžní“ reformy, byla zatčena, vyslýchána, odsouzena a vězněna
Richard Smola
- vystudoval reálné gymnázium v Plzni, tři roky u PTP v Přerově a v ostravských dolech, rodina byla z Plzně vystěhována
 
Eva Vítová: „Jak se jmenuju už jste slyšeli, já jsem v tom roce 1953 byla zaměstnána ve Škodovce ve výzkumném zkušebním ústavu, a ten čas asi čtrnáct dní před tím červnem už se šuškalo, že bude něco s měnou. Nikdo nic pořádně nevěděl, v novinách samozřejmě taky nic nebylo, a kdyžto přišlo – na den je to dnes – no, bylo to v sobotu, tak za mnou přišly svačinářky, tehdy se vybíralo na týdenní ve Škodovce se tomu říkalo čvoch – byla to taková svačina jednotná, a tak se na to vybíralo, a svačinářky přišly, jestli mají vybírat a kolik mají vybírat, protože něco se prosáklo, že bude měna 1:5, 1:50, nikdo nic nevěděl. A tak jsem zavolala na ředitelství Škodovky, jak mi to nanesly ty svačinářky, a zeptala jsem se, a bylo sděleno, že máme všichni počkat, že ve tři čtvrtě na dvě, tehdy se dělalo v sobotu a do dvou, že bude mluvit podnikový ředitel a že nám to vysvětlí. Tak ve tři čtvrtě na dvě ze závodního rozhlasu se ozval podnikovej ředitel a řekl mimo jiné doslova: jenom blázen by se mohl domnívat, že se s naší měnou něco stane, naše měna je nebývale pevná jako nikdy. Dobře, zahoukaly dvě hodiny, šlo se domů, a někdy po čtvrté odpoledne, kolem páté možná, to oznámili v rádiu, že ta měna skutečně bude od prvního, prvního bylo pondělí, a oni čekali pravděpodobně to naštvání těch lidí, protože plno lidí, teď si představte, že máte nějaký obnos a zmenší se vám na pětinu, normálně.“
 
Moderátor: „ Já do toho jenom vstoupím, než se dostaneme vůbec k tomu, jak se to naštvání dělníků projevilo, tak já bych ještě poprosil pana Smolu, aby se i on představil, kde byl v ty inkriminované dny.“
Richard Smola: „ Já budu stát, abych měl lepší přehled. Tak moje jméno je Smola, začal jsem, já to vemu trošku ještě z jiný strany, začal jsem studovat vysokou školu, po dvou letech mě ze školy vyhodili, bylo to z toho důvodu, že táta měl továrnu. Nebylo to z důvodu prospěchovýho, protože nechci se tím chlubit, ale takhle byste měli študovat vy, měl jsem samý výborný, protože to byly vesměs technický věci, kromě marxismu-leninismu, kterej jsme študovali a v tom jsem měl vždycky trojku. Čili po dvou letech mě vyhodili ze školy, zrušili odklad, kterej jsem měl a musel jsem nastoupit na vojnu. Vojna to znamenalo ne normální bojový útvary, ale nastoupil jsem k PTP, možná že víte, co to PTP bylo, bylo to špecielní s prapory pro politicky nespolehlivé lidi, čili tam jste neměli žádné zbraně, měli jsme tam zbraně, který mám ještě dneska doma v kůlně, to znamená krumpáč a lopatu, ta vojna byla, jak jsem říkal, pro politicky nespolehlivé, byla na neurčito, prostě beze zbraně. Po dvou letech, když jsem myslel, že pudu domů, tak ne, to se chodilo k prověrkám, jestli už je člověk převychovanej, tak to jsem nebyl, a tak jsem pokračoval dál, a třetím rokem, tak jsem šel do Ostravy, kde jsem pracoval na dole. Když v padesátém čtvrtém roce vojnu a PTP zrušili, myslel jsem, že půjdu pokračovat dál, ale bohužel škola byla pro mě zavřená. Mezitím tátu zavřeli prostě z toho důvodu, že věděl, že chlapík chce utéct za hranici, a neudal to, takže dostal rok. V padesátém třetím přišel domů, a teďka byla měna. Ty jsi ještě nemluvila o těch nepokojích, ale já teda bych to trošku…“
 
Moderátor: „ No, tak se k nim můžeme postupně dostat, každý máte určitě na ty události nějakou svoji vzpomínku„
 
Richard Smola: „Měnová reforma u nás, to jsem byl v Přerově, ta proběhla naprosto v klidu, protože přijeli vojáci, normální vojáci se samopalama, nechali nás nastoupit, šli jsme v doprovodu někam na ten ouřad, to já už nevím, kde to bylo, a zase pod samopalama nás odvedli zpátky do těch ubikací a tím pro nás měnová reforma skončila. Žádný nepokoje. Tady, pak jsme se dozvěděli, až za dost dlouho, že ty nepokoje tady byly velký, ale zatímco v novinách bylo psáno, že žádné nepokoje nebyly, že jenom pár jednotlivců chtělo narušit pochod svazáků a dělníků za zpěvu internacionály na náměstí, kde chtěli podpořit měnovou reformu, aby bylo vidět, jak dostala ta buržoazie na frak. Takže tady už vidíte, ta propaganda jaká byla a skutečnost. Proto já bych chtěl jenom navázat na to a říct, že komunismus je založen na propagandě lživé, na těch nejhorších lidských vlastnostech, závisti, zlobě a tak dále. Ale to když se bude říkat jenom, že takhle to je, je vidět,  je vědět třeba, aby byl ten příklad. Ještě bych teda k té měnové reformě. Za krátkou dobu, to bylo asi tak za necelý měsíc, tak komunistická strana udělala takovou pomstu za ty nepokoje, který v Plzni byly největší, a udělala pomstu takovou, že  spustila tzv. akci B. O té akci prakticky se skoro vůbec nevědělo, jedna paní v té době, kdy tam mělo, v tom padesátém třetím roce, ale nevědělo se ani až po revoluci, to o tom nikdo nic nevěděl, v čem tak akce B spočívala. Komunistická strana vytipovala v Plzni asi dvě stě osob, které označila jako státně nespolehlivé, a těm doručila výměr, a teďka dávejte dobrý pozor, prosím vás, výměr - jeden den to poštou dostali doporučeným dopisem, s tím, že jsou označeni jako osoby státně nespolehlivé, že se jim ruší dekret na byt, který momentálně obývají, a že se musí vystěhovat do přiděleného bytu, kterej, dostali tam napsaný, kde je.  Stěhování se uskutečnilo druhý den ráno v šest hodin. Tak si dovedete představit asi ty nervy, ta situace, která byla. Ty byty náhradní, tak ty byly většinu v pohraničí anebo my jsme dostali ten náhradní byt u polských hranic, v Božanově za Broumovem, je to kilometr od polský hranice. To jenom jsem chtěl říct, jaká situace po tý měnový reformě byla.  
 
Moderátor: „Abychom zachovali nějakou kontinuitu, než se dostaneme k těm důsledkům, tak když tak já poprosím paní Evu, jestli by nám mohla představit ten průběh tady v Plzni.“
 
Eva Vítová: „Tak o té sobotě jsem mluvila, v neděli všichni o tom mluvili, v pondělí jsme nastoupili do práce, každý normálně, jenže ono se nepracovalo, všichni o tom mluvili, o té reformě, a kolik kdo ztratil a jaká je to špína, no, prostě všichni naštvaní, a najednou, to bylo moc hezký počasí, měla jsem v kanceláři otevřené okno, najednou slyším takový halas, a škodováci vyšli ze Škodovky, ten pokusný ústav byl venku ze Škodovky, rozptylově na Husovo náměstí… Teď jsem tam viděla davy lidí, škodováci v modračkách, prostě všechno, a volali pojďte s námi, jdeme protestovat proti měně na náměstí, jdeme protestovat. Tak já byla samozřejmě pro, a tak jsem běžela, jenomže dole stáli u vrat - my jsme jim říkali prápor - předsednictvo ROH a KSČ, což jedno bylo, takhle zapřažený a nechtěli nás pustit ven. Tak já zase šup nahoru a volala oni nás nechtějí pustit a tak oni že se o to vezmou, tak jsem tam šla, dveře byly otevřený a kdo chtěl jít, tak šel. A bylo tam opravdu hodně lidí. Ten prostor byl plný a ještě pořád přicházeli od pátý brány, prostě z těch různých bran Škodovky, a teď někdo říkal, ať jdeme na náměstí k radnici protestovat. Tak jsme a volala se hesla, chceme svobodu a takový, já už si je nepamatuju, ale nadšeně jsem spoluvolala, a došlo se na náměstí, kde jsem čekala, že bude nějaký projev. Ovšem nic. Radnice byla zavřená, zabedněná, oni se tam snažili dostat, ale nešlo to, tak nějakým oknem tam potom někdo vlezl, a začli vyhazovat ty busty Stalina a Gottwalda a sovětský vlajky a tak a to bylo všechno. Pak někdo říkal jdeme k soudu, někdo, jo a čekalo se ještě na škodováky z Doudlebec. Ti, když přišli, tak bylo plné náměstí, no, jenomže zase, nikdo si nevzal slovo, čekalo se, že možná někdo, a nic. Tak někdo potom říkal, půjdeme k rozhlasu, tak jsem si řekla dobře, když budou mluvit do rozhlasu, tak se k nám přidají lidi a něco se spraví. Já jsem tajně, to vám můžu říct, čekala, že prostě padne komunistická vláda, to jsme si slibovali nebo tajně mysleli. A teď když jsme šli tou klatovskou směrem k tomu rozhlasu, tak tady u Masarykova pomníku, byl před tím obrovský jako plakát, ale bylo to z nějaký lepenky a zakrývalo to celý ten Masarykův pomník, aby to nebylo z ulice vidět, že tam ten pomník je, a bylo to samozřejmě se sovětským svazem na věčné časy. Tak když jsem to viděla, viděla jsem, že nikde jsme ničeho nedosáhli, řekla jsem: tuhleto aspoň strhneme, pak jsme se tam k tomu vrhli a já tedy ne, ale muži to strhli a prej to i zapálili. No a pak jsem viděla, že celkem se nic jinýho asi dít nebude, tak jsem se vrátila do Škodovky a do toho ústavu mě vrátný nepustil, že se musím jít hlásit na ředitelství, kde jsem to ohlásila, že jsem tam byla a vrátila jsem se a nadpracovala jsem to.
 
Moderátor: „Mohu Vás jenom přerušit chviličku? Jenom abychom dali prostor možná oběma dvěma, my jsme tady se dozvěděli o tom, v jakém poměru se měnily peníze, čili toho zboží byl nedostatek, jak to konkrétně zasáhlo do Vašich rodinných rozpočtů nebo jak reagovaly Vaše rodiny?“
 
Eva Vítová: „Já už jsem při tom nebyla…“
 
Richard Smola: „Ta výměna probíhala tak, že ty peníze, které jste měli doma, tak ty se měnily tak, že prvních 300 korun vám vyměnili v poměru 1:5. Čili za těch 300 korun jste dostali 60 korun. Ty další peníze, tak ty byly 1:50, čili, já nevím, když jste měli 10 000, tak to bylo kolik, to bylo asi 200 korun de facto z toho. Může se říct, že ta měna byla úplně znehodnocena. Taky se říká, že ta měnová reforma, že to byla největší loupež století, a jak jsou takový ty údaje, takže prakticky lidi přišli asi o 22 miliard korun. Tady je vidět zase, jak komunistická strana dělala věci proti lidem vlastního národa. A ty peníze, který byly v bance, tak ty prakticky byly zablokovaný, a tam ten poměr byl potom různej, ten byl 1:5, 1:6, myslím 1:7, ale ty peníze jste si nemohli jít vyzvednout, ty bylo možné si je vyzvednout na zvláštní povolení…“
Eva Vítová: „vázaný vklady“
 
Richard Smola: „to byly vázané vklady, na zvláštní povolení, a to ani se nepamatuju, že by někdo  možná, nevím, vůbec, neznám osobu, která dostala z těch vázaných vkladů korunu teda. Takže tak tady to bylo skutečně, že peníze přišly na nic.“
 
Petr Pánek: „Pamatujete si ať pro představu, co znamenalo 300 korun nyní a 300 korun tenkrát, pamatujete si, jaké byly tak ceny?“
 
Richard Smola: „Já se pamatuju tak, že benzín ve starejch penězích, tam ještě byly potom až do tý měnový reformy, byl prakticky lístkovej systém. Benzín, tak ten stál, když se dostávaly nějaký ty poukázky, tak ten myslím, že stál 12 korun litr. Volnej stál 60 korun litr. To vím přesně, ale po měnové reformě tam ten litr pokud se pamatuju, stál asi korunu čtyřicet. A myslím ten rohlík, ten byl za 20 halířů nebo tak nějak. No, v každým případě za těch 60 korun s tím by nebyl člověk vystačil na živobytí, já nevím, ten celej měsíc. Ale ještě asi, to jsi asi neřekla, to ty znáš, jak dali ty zálohy, těm škodovákom, ne? Tam to bylo právě ještě tak, že protože ty špičky vo tý měnový reformě věděli. Tak udělali to, tenkrát se braly asi kolem 25., tak nějak to bylo, kolem 25. v měsíci se brala záloha, a kolem 10. se bral doplatek. Takže tenkrát kolem toho 25. května, tak zvýšili těm dělníkům ty zálohy, čili doplatek, kterej už byl v novejch penězích, ten byl potom daleko daleko menší. A ten byl přepočítávanej, čili další podraz proti vlastním lidem. Čili tam, jak jsem říkal, že tý lidi šli podle novin, že šli se zpěvem, aby podpořili měnovou reformu, aby jak dostala buržoazie na frak, tak spíš dostali ty dělníci na frak než ta buržoazie. 
 
Moderátor: „Tak dobře, kdybychom dali ještě prostor z pohledu hospodyně paní, jak to zasáhlo do domácnosti…“
 
Eva Vítová: „Já jsem byla pak zavřená…“
 
Moderátor: „Přece jenom jste nebyla zavřená okamžitě.“
 
Eva Vítová: „Já jsem u toho zrovna byla, no, v pondělí jsem šla do práce a toto jsme, v pondělí se toto stalo, v úterý jsem přišla do práce, přišli tam za mnou StB Škodovky, stoupl si tam, v ruce v kapsách a říkal, máš hodně práce, já mu říkám, mám, nemůžu tady stát s rukama v kapsách… Tak to tady nech a pojď se mnou. A odvedli mě na ředitelství, tam byl připraven dělnický, tzv. soud, a odsoudili mě na izolaci, dali mě zase zpátky do prázdné kanceláře, kde mě dali dva, jak se jim říkalo, ty ve Škodovce byli, milicionáři, milicionáři, a o půlnoci mě odvezli na Bory. A tím pádem jsem nic nenakupovala, nevím…“
 
Moderátor: „Jak probíhal ten první výslech ještě v té Škodovce?“
 
Eva Vítová: „No, tak, víte, to bylo důležitý. Já jsem si byla vědoma, že jsem nic neudělala. Jo, bylo tam, že někde mlátili, u soudu se tam prali s někým, nevím, nebo tak. Já jsem to neviděla, já jsem to jenom slyšela. A tak já jsem s klidným svědomím jsem předstoupila a říkala jsem, co chtějí, a tak jsem jim to vysvětlila, že jsem se přišla nahlásit, a že jsem si tu dobu, co jsem byla na tom náměstí, napracovala. A oni mě řekli, no, to není tak důležitý, ale když jsem přišla do toho pokusňáku a když se mě ptali, jaký to bylo, já jsem na to řekla, no kdybychom byli šli všichni, tak to dopadlo jinak. Tak si to dovedete představit.  A oni mě toto řekli, a já jsem říkala, no to je jasný, já jsem viděla, že nás moc nebylo, že nás můžete, když jsem se musela přihlásit, tak jsem viděla, že mě asi potrestáte, proto jsem si ten čas napracovala. Oni to mysleli jinak a já taky. A tak jsem, to bylo, jak se mě snažili odhalit…“
 
Moderátor: „ A potom ty další výslechy?“
 
Eva Vítová: „No, další výslechy, jo, na těch Borech samozřejmě neříkám, že jsem nějaký hrdina, o půlnoci, když vás vezou za tmy na Bory, teď tam chrastí ty, jak ta vrata otvírají řetězy, já nevím co, a teď mě tam, teď na mě tam zařval v tý kanceláři ke zdi, tak jsem si stoupla ke zdi a koukám, co tam dělají, čelem ke zdi, já jsem říkala, já jsem poprvně zavřená, tak jsem se otočila, a tam prohledali, všechno mi vzali, kromě co jsem měla na sobě, dali mě šátek přes oči, a takhle mě odtáhli do tý cely, a otevřel, rozrazil, teď já tam viděla slamník, a na tom, že někdo leží, a on mě tam do toho strčil, zavřel a zhas. Já vůbec nevěděla, jsou tam, kdo tam je, co se bude dít, tak jsem zabouchala na ty vrata a povídám, rozsviťte, jak se mám tady orientovat, a tak on rozsvítil, teď jsem viděla, že tam leží tři ženy, a ony říkaly, proboha, lehněte si rychle nebo vás zmlátí. No tak, ale on nechal chvíli, že jsem se zorientovala, no a tak jsme si potichu, aby nás neslyšel, tak mi říkaly, že ony byly sebraný toho prvního na tom náměstí a teprve jsem se to dověděla, že teprve odpoledne je tam jako sbírali, nebo až když my jsme odešli, že kdo tam přišel na to náměstí, že tam byli normální vojáci, nikoho nepouštěli ven, nikoho nepouštěli tam, a tam je sebrali, a tuhlety ty tři sebraly taky. Tak tam jsme, tam nás vodili na výslechy, já jsem měla předepsaný noční výslechy, to znamená někdy v jednu, ve dvě hodiny se zavázanýma očima, vyklizená jedna cela kde bylo akorát než jedna židle, jeden nějaký stůl, a teď  se ptali pořád na totéž a jestli mám nějaký, si mysleli, že mám nějaký spojení, jak byl ten terminus – s imperialistickým západem, a já jsem bohužel neměla, jinak bych tam nebyla, a tak jsem se jim to snažila, dobře, no, to bylo takhle každý den, jinak jsme nesměly nic dělat, v té cele jsme si nesměly ani sednout, měly jsme tam takový kavalce, který se přirazily ke zdi, zahákovaly, a teď jsme musely chodit. A nic, jídlo, když jsme dostaly, tak v ešusu to dali na zem, kopli do toho a teď jsme si to ze země musely brát, no, prostě, nepřála bych to nikomu, já jsem to vydržela, ale tak to trvalo asi dva měsíce, pak se říkalo že bude soud a že si můžeme vzít obhájce, tak nás zase vodili někam, já byl na Borech, takže tadyhle v tom, vprostředku, tam nás vodili, vybrat si advokáta, a já jsem říkala, že žádnýho nechci, že si nejsem vědoma, že bych nějakýho potřebovala, a tak, ale když došlo k tomu soudu, teď jsem tam slyšela to seděl takhle v řadách jeden esenbák, jeden jako já, zase esenbák, zase odsouzenej nebo obžalovaný, oni na to měli nějakej termín, já už jsem to zapomněla, a teďko všichni ty obhájci, je blízký věku mladistvých, jsem si řekla, ježišmarja, jenomže se tam jako o mě vůbec neto, tak když to skončilo, tak já jsem se přihlásila, ty esenbáci mě zatáhli, on mě zahlíd ten u toho soudu, tak jsem říkala, možná jste si všimli, že mě nikdo neobhajoval, a ten důvod, proč se hlásím, protože já si nejsem vědoma, že bych byla něco špatnýho udělala, a sedla jsem, a proto jsem nechtěla obhájce a sedla jsem si. No a pak nás teda odsoudili, já jsem dostala rok…“
 
Moderátor: „A pamatovala byste si to zdůvodnění toho rozsudku?“
 
Eva Vítová: „Jo to mám ještě někde napsaný, veřejné pobuřování a takový, to byly paragrafy známý, jo, to bylo to nejdůležitější na tom soudu, my jsme byly udělaný jako skupina Melka a spol., to znamená, že naše viny a naše činy vůbec nehrály roli, četli jenom toho Melku, já ho v životě neviděla, a ten se s někým popral a napráskal nějakým esenbákům, něco takovýho, a to všechno četli, načež se odsuzují, teďko četli naše jména a to byl jeden společný paragraf pro celou tu skupinu, Melka a spol. a tak to muselo jít i u těch ostatních taky 
 
Moderátor:“…Jak jste prožívali, teď dáme prostor i té druhé straně tady tu perzekuci? Ty formy perzekuce byly různé…“
 
Richard Smola: „ Tak první věc byla, to že mě vyhodili z tý školy a že jsem nastoupil na vojnu. Na vojnu teprve až když nás, to bylo na Libavou, tam jsme byli čtrnáct dní, a potom jsme přišli tady do Přerova, kde jsme budovali letiště. A teprve tam, jsme se dozvěděli, že jsme jako osoby politicky nespolehlivý, a dozvěděli jsme se to od těch mazáků, a tady je jedna věc, to vždycky bylo, že ti mazáci, když přišli bažanti, tak šikana atd., a tam ti mazáci nám říkali chlapci pozor na támhleto, to je, jak bych to řekl slušně, nebezpečnej člověk, támhle ten je dobrej, ti nás upozorňovali na právě, abyste jsme tam co nejdřív dovedli orientovat. To víte, najednou když by vás dali někam na práci, a vůbec byste to nečekali, tak je to taková psychická zátěž, to v každým případě, ale nás tam držely dvě věci. Za prvé, to byli vesměs, to byli študáci z vysoký školy, ať už z Plzně, to jsme šli dva, z lékařský fakulty, tam byl Zdeněk Plaček, pozdější primátor po revoluci, potom z Plzně bylo asi pět šest lidí, co vyhodili ze školy. Takže tam byla skutečně parta výborná, pak tam byli kněží čili taková parta, že nemohli nás přesvědčovat, že ten komunismus je výbornej, řeknu jen takový příklad, tak se dělo politický školení, a tam mluvilo o těch burziánech, a ten politickej přišel takhle k jednomu, kterej byl rozštudovanej právník, a ten mu říká, vy jste právník, heleďte se, řekněte, co to jsou ti burziáni, a on říká, heleďte ti burziáni, hadriáni a perziáni, to je taková vrstva, která se zabejvá penězma. On mu to zbaštil, to už jsem konečně chytrej, to si asi tak dovedete představit tu úroveň těch politických špiček. Krom toho, když už o tomdlenc mluvím, tak taky tam bylo, že Plzeň osvobodila Rudá armáda, no tak jsme se okamžitě zvedli, no tak jsem zklapnul a byl zticha. Tak to je jedna věc, která nás tak držela dohromady, a druhá věc, jsme počítali, že režim, že se neudrží. No ale bohužel to jsme se spletli a vydržel těch čtyřicet dva let. Ještě bych mohl možná říct, když jsem říkal o tom osvobození, tak to s náma, s náma šel posudek. A to bylo taky takový, no, tak ten šel, ať jste šli kamkoliv do zaměstnání, tak ten kádrový posudek, tak ten většinou šel před váma, když někdo si vyžádal, že vás chce, aby vás zaměstnali, tak napřed dostal kádrovej materiál, a jestli vás veme nebo neveme, tak to rozhodoval ne ten ředitel nebo ten vedoucí toho, ale kádrovák. A ten kádrovák koukal takhle, jestli byl zapojenej, jestli je členem partaje atd. Řek ne toho nebude a nikdo nemohl říct, tak pude. Ale když jsme chodili na prověrku, jestli nás pustí po těch dvou letech domů, tak jednou mě tam přečetli posudek, a ten jsem si zapamatoval, protože takový posudek asi už nikdy nikdo nebo, to je rarita, tak tam bylo, že, my jsme bydleli na Klatovské třídě naproti gymnáziu, tam bylo, že jeho rodiče, ještě kromě toho, oslavují domnělý vjezd americké armády do Plzně. To, to byla už jedna, potom vyvěšují české a americké praporky do oken, když je první máj a neslaví svátek pracujícího lidu. A o mě tam napsali, používá velmi často auta svého otce, bleděšedý Ford, 4 až 8 válcový, vyváží i děvčata, není známo k jakému účelu. Tak to byl můj posudek. 

Eva Vítová: „A když jsme u těch posudků, tak já jsem tam měla, že nosila štráfkové ponožky a ráda nosím brýle, sluneční brýle, to byla značka, že inklinuju k západu. Hele, psaly to domovnice, nic proti domovnicím, ale no, tu úroveň si dovedete představit. To ještě já už jsem byla na těch Borech, a chodila jsem na ty výslechy, a někdy tak po jednom měsíci, tak se změnila ta garnitura, a přišel tam nějaký  z Prahy, ten co mě vyšetřoval a dalo se sním, byl dost inteligentní, dalo se s ním mluvit, a on mě potom povídal, když se to schylovalo k tomu soudu, povídá, paní Vítová, no, tenkrát jsem se jmenovala jinak, vám tady vadí akorát jeden posudek, měl tam tu moji složku, otevřel to a tehdy tam nebyly ještě kopíráky, psalo se to průklepem, tadyhle na tom jednom papíru, to by vám mohlo u toho soudu vadit. Nechal to tam, ukázal mi to a odešel. Teď já jsem si řekla, co tím myslel, no, tak dlouho jsem, nevěděla jsem, jak dlouho bude pryč, tak jsem to prostě vytrhla, a to nebylo kam to dát, tam nic nebylo, tak jsem to, a ruce, žádný kapsy nic, tak jsem se to snažila sníst. Přežvejkat. Nemáte, nedovedete si představit, jak mi to vlhko rostlo v puse, ale když jsem to konečně jakž takž, tak on přišel, ty desky takhle vzal, splácnul a šel, no, tak jsem šla docela zvesela k tomu soudu, myslela jsem si, že mám vyhráno, no, ale ouha, dostala jsem ten rok, no tak jsem si ho odseděla, s těma dlaždičkami. Odvezli nás na Pankrác, z Pankráce do toho Rakovníka, tam bylo zřízený komando, a byly jsme tam tzv. politický, a abychom ta nebyly spojený mezi sebou, to byly baráky uprostřed tý továrny, ohrazen ostnatým drátem, chodili tam ty strážný, takhle měli ty červený pásky, a my jsme pracovaly v tý továrně na směny. No, já jsem vyfasovala lis a dělala jsem obkládačky, ale to bych zabíhala do toho…“
Moderátor: „No možná na ty detaily, budete-li chtít znát nějaké odpovědi, tak možná už dáme i prostor na nějaké dotazy.“
Eva Vítová: „A nesměli jsme se bavit mezi sebou v tý práci, protože tam byly taky i nezavřený na tý směně třeba mistr nebo tak, a my jsme s nima samozřejmě nesměly mluvit, to byli cihlové a my jsme nebyli cihlové a my jsme šli v tom průvodu s tou strážnou nebo strážným zpátky do toho našeho tábora na ty ubikace. No, a tak proběhl rok a přišli tam za mnou ze Škodovky, abych jo, že viděli, že jsem se polepšila, že jsem plnila normu s těma obkládačkama na 180 procent, já jsem si myslela vy volové, dobře a abych podepsala spolupráci, že dostanu ještě lepší místo ve Škodovce než jsem měla a tak. No a protože jsem se bála říct ne, že v tomto stavu bezpráví nevíte, že by mě tam nechali ještě nejmíň rok nebo deset let, to nikdo nevěděl, měli všechno v ruce, já jsem říkala, já jsem teďko taková rozrušená, já až budu venku, já vám zatelefonuju. Pak jsem to odřekla, brány Škodovky se zavřely, no a bylo to. Tak jsem byla pak v Kovošrotu, přišlo 70 tisíc úředníků do výroby, to vy asi nepamatujete…“
 
Moderátor:“Já to mám načteno, ale nepamatuju.“
 
Eva Vítová: „Tak já byla samozřejmě první na tapetě a mohla jsem dělat v Plzni akorát mést ulice a nebo možná jezdit někde, no nevím, prostě metení ulic tam bylo, a já jsem tehdy měla známýho důstojníka, který učil na vojenský akademii v Brně, a říkal pojď k nám, u nás si na to nehrajou, jenže když jsem tam přijela, šla jsem za kádrovákem, pravdomluvná jak bývám, jsem řekla, že mám tady dělat tu Donu Manuelu, jak se tomu říkalo, tři roky, a on říkal, ale soudružko, v Plzni si ti soudruzi dělají co chtějí a my taky. Tady když budeš makat, tak tady můžeš bejt. Jenomže ta sekretářka měla malej plat, já nevím kolik, to už jsem zapomněla, a já jsem potřebovala víc peněz, protože v Brně podnájmy byly drahý, tam bylo hodně důstojníků, tak jdu po té České a tam vidím, přijmeme první ženy na jeřáby, jsem si řekla, sakra jeřábnicí, ty mají hodně peněz, šest tisíc? To by se mi možná, tak jsem se tam šla zeptat, oni mě vzali, nenechali mě dokončit ani ty dva měsíce zapracování, a jezdila jsem se stožárovým jeřábem ZB45 a stavěla jsem výstaviště brněnský ten rohlík, tu správní budovu a pavilon C, tak.“
 
Moderátor: “Tak možná dám prostor pro dotazy?“
 
Kateřina: „Já bych se chtěla zeptat, jak jste strávila ten rok na tom Pankráci, tak kolik hodin vlastně denně jste museli pracovat?“
 
Eva Vítová: „No, podívejte, my jsme tam přijeli autobusem tady odtud a na tom Pankráci jsou tzv. průběžné cely. To znamená, my jsme tam nebyly jako zavřený výhradně na Pankráci, my jsme měli přejít na to komando, až abyste věděli co, nechci říct, co vás čeká a co vás nemine, ale abyste věděli,  jak to je, kdo je zavřenej za nějaký trest  a je v tom Pankráci, tak je asi na jiném oddělení. A my jsme tam přijeli jako s určením, že zase tam vodtuď nás odvezou a taky nás odvezli asi druhý nebo třetí den na to komando tzv. A to mohlo být leckde do továrny nebo do jiný věznice a tak. Takže tam nás bylo na tý cele asi třicet, víte, tam byly postele nad sebou, no prostě jako v lágru, v lágru to tam vypadalo. Jinak z toho Pankráce moc nevím. Je to zodpovězený?“
 
Kateřina: „Já jsem se spíš chtěla zeptat, vy jste pak byla přesunuta do Rakovníka, jste říkala, a tam jste pracovali jakoby kolik hodin denně?“
 
Moderátor: „ V tom Rakovníku, jak dlouho denně jste pracovali?“
 
Eva Vítová: „No osm hodin, ale na ty směny, normálně.“
 
Moderátor: „A možná by bylo zajímavé doplnit, jakou jste tam dostávali výplatu, když jste tam vlastně pracovala za trest?“
 
Eva Vítová: „Výplatu vlastně normální, jenže tu jsme nedostali samozřejmě do ruky, 50 procent z toho vydělanýho šlo státu, za ten hotel, který nám poskytovali, to šlo státu, a zbyla polovina, a z té poloviny jednu čtvrtinu nám jako ukládali na naše konto nebo co to bylo, to jsme dostali opravdu a tam to bylo na stranu. Takže z té výplaty jsme dostaly čtvrtinu.“ 
Moderátor: „Pavlína se asi hlásila…“
 
Pavlína: „Já bych se chtěla zeptat, když jste si potom hledala zaměstnání třeba v tom Brně, tam jste teda pracovala delší dobu na těch jeřábech nebo jste pak našla nějaké další zaměstnání?“
Eva Vítová: „S tím zaměstnáním jsem to měla tak, že tady, jak jsem nastoupila, jak mě zavřeli tý brány tý Škodovky, šla jsem do toho Kovošrotu, a z toho Kovošrotu potom jsem šla do toho Brna. A v tom Brně by mě byli vzali na tý katedře, ale to bych si nemohla dovolit bydlet. Takže proto jsem vzala to Průmstav, u Průmstavu jsem byla jako jeřábnice, no, a opravdu jsem měla dost peněz, jsem si nastřádala na auto. Nemusíte mi to závidět, nebylo co…“
Moderátor:“ Jaké to bylo auto?“
 
Eva Vítová: „Vartburg“
 
Pavlína:“Já jsem se chtěla zeptat, jestli se k Vám chovali třeba nějak jinak, když zjistili, že jste si odseděla ten rok nebo jestli to někdo řešil, že jste byla ve vězení potom, když jste začala pracovat?“
Eva Vítová: „Děvenko, to se se mnou táhlo celý život. Já jsem se vrátila sice z toho Brna po třech letech, když jsem to měla, byla jsem tady, já nevím, nějaké stavební izolace, a dělala jsem si večerní průmyslovku, protože když už jsem jezdila s tím jeřábem, tak jsem věděla, co se na té stavbě a mě se to líbilo, a chtěla jsem jít někam na, jo, tu průmyslovku jsem si dodělala, ale nedovolili mi, nepustili mě k maturitě, že mám špatný kádrový posudek samozřejmě, a pak jsem chtěla na nějakou stavbu do Konstantinových Lázních, kde se tenkrát něco dělalo, a oni mě nepustili, že je to tam blízko na hranice, takže jsem potom odešla do, našla jsem inzerát v novinách, že v Peci pod Sněžkou hledají nějakou referentku MTZ, tak jsem tam napsala, řekla jsem, co jsem, jak, v Krkonoších brali každýho, tak jsem tam byla v těch Krkonoších. Z Pražský Boudy jsem tam šla potom na Obzor, to byla chata od ČTK, jim tam v šedesátém osmém, když sem přišli Rusové, vyhodili dopisovatele ČTK, víte, co to bylo, nebo ještě je? Vyhodili dopisovatele sboru, že tam dělal špionáž, tam nevěděli co s ním, tak ho poslali na odtahovnu, a on najednou přišel a povídá, soudružko Vítová, jak můžete Vy s Vaším kádrovým materiálem dělat vedoucí zotavovny ČTK? Tak jsem věděla, co uhodilo, já dělala vedoucí z toho důvodu, že ten vedoucí před rokem jel na dovolenou do Jugoslávie a tam zůstal. Takže já měla plat ten, co jsem měla předtím. Tak jsem věděla, že to, já měla s tatínkem koupený u Čedoku zájezd do Itálie, tak jsem věděla, že se nevrátím a tak jsem v tý Itálii zůstala. 
 
Moderátor: „ Tak pane Smolo, Vy, když jste nemohl dokončit studia, tak jak potom probíhal Váš další profesní život?“
 
Richard Smola: „Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem šel žádat, normálně pokračovat a tam mě řekli, soudruhu, ty jsi byl u PTP, takový lidi tady nepotřebujem. Heleďte ale, tak jak tady říkala paní Vítová, tak ono všude všechno záleželo na lidech, s jakýma lidma se setkáte. Takže protože jsem na tý škole byl známej, z toho důvodu z toho prospěchu, tak tam byli někteří kantoři, kteří řekli, hele, začni, požádej si, aby si mohl študovat dálkově.  Tak já jsem začal jakoby študovat dálkově, vždycky jsem musel napsat si žádost, jestli mě povolí zkoušku třebas já nevím, z pružnosti a pevnosti nebo já nevím z čeho už, a to mě vždycky povolili a napsali, zkouška se Vám povoluje, ale bude Vám uznána, jestliže budete v budoucnu přijat na vysokou školu. Tak takhle jsem dělal ten třetí rok, a ten jsem dělal od té doby, co jsem se vrátil, to byl, já jsem se vrátil v květnu padesát čtyři a dělal jsem to asi až do konce roku. Takhle jsem dokončil třetí ročník, a pak mě řekli, tak jste přijatej, tak já jsem přijatej rovnou do čtvrtýho ročníku, kterej už byl zase rozběhnutej, takže já potom jsem v padesátém šestém roce jsem skončil, normálně obhájil. Tenkrát jsme dostávali ještě umístěnky a to říkám, dneska jsou tady ty problémy, že chlapci skončí nebo děvčata skončí vysokou školu a teďka si hledejte místo. Takže to je myslím velkej problém. Takže ty umístěnky každej dostal, zase ty, který byly jako, ten dobrej kádrovej materiál, tak ty dostali do Škodovky, já jsem dostal do Energostroje do Prahy. No ale naštěstí ten Energostroj měl tady malinkou kancelářičku, takže já jsem dělal obouparní turbíny, potom na elektrárně atd. Ale já vám něco řeknu, to se asi podivíte a řeknete, to asi bych nedovolil. Když jsem skončil tu vysokou školu a měl jsem umístěnku do toho Energostroje, tak táta ten řekl, tak počkej, já pojedu s Tebou tam, až se pojedeš představit do toho Energostroje kádrovákovi. No, tak já nevím, řekněte, jestli byste dovolili rodičům jet s vámi, když půjdete někam do zaměstnání, aby jeli s váma se představit atd. Ne, protože to už jste plnoletý, no prostě každej má ten svůj rozhled takovej. Táta řekl neexistuje, já jedu s tebou. No, takže jsem musel sklapnout a jel se mnou ke kádrovákovi, a první jeho slova byly, hele soudruhu, já jsem bývalej vykořisťovatel a kapitalista a já nechci, aby takovýhle vlivy měly na toho mýho syna, kterej k vám tady nastupuje. Takže ten kádrovák, tomu se de facto tak nějak vyrazila zbraň, a ten řek, ne heleďte, jestliže bude schopnej, tak bude moct dělat ředitele, když bude mizernej pracovník, tak půjde pryč. No, jenomže potom těsně, když už jsem byl před důchodem, tak v osmdesátém šestém mě, já to několikrát odmítnul, poslali na Kubu na stavbu velkoelektrárny, neměli ředitele, tak mě tam poslali jako hlavního inženýra, a já nebyl v partaji, ale toho ředitele jsem nesměl dělat, i když  ten kádrovák to říkal, protože jsem v partaji nebyl, ale tři roky jsem ho tam zastupoval. Takže vidíte takový ty, co partajník, ten měl otevřený dveře všude. Bezpartijní, tak ten mohl jenom někam. Když jsem žádal o aspiranturu, říkali, jo soudruhu, nechali jsme tě vyštudovat vysokou a to je pro tebe dost. To je jenom pro partajníky a pro zasloužilý členy strany. Tak takhle se asi postupovalo. To abyste věděli jako študáci, co by koho, když by byl takovej režim, co by mohlo koho čekat. Heleďte já bych chtěl říct, na nás, teďka už ta doba nezáleží, teďka to záleží hlavně na vás, a abyste se nenechali zlákat hezkýma slovama. Já říkám, že komunistická strana je jediná strana, která ví co chce a jak toho dosáhnout, ty ostatní strany, já říkám, to jsou rychlokvašky, protože když si vemete, dneska máte asi já nevím třicet pět nebo čtyřicet stran, ty vzplanou a za chvilku zhasnou. A i všechny ty strany, který  jsou dneska ve vládě, mají dlouhou trvanlivost, ty nejsou dlouho, komunisti jsou od dvacátého prvního roku. Ty se už za války, než skončila válka v čtyřicátém pátém, tak ti už připravovali, čili když si vemete, vrátím se zase k tomu vystěhování, tak oni tam vystěhovali podle zákona číslo myslím 138 paragraf 11 z roku 48, čili 25. února oni udělali převrat, ale v červnu, kdysi to bylo z června 48, tak už měli připravený ten zákon, počítali s tím vystěhováním, že to měli všichni všechno dobře promyšlený a dobře připravený. Takže my jsme se museli učit, já jsem z toho tu jednu trojku, dokonce propad z toho marxismu-leninismu, ale dneska si říkám, vždycky člověk má znát náboženství svýho nepřítele. A když se vemu jenom třebas Montgomery, když bojoval v Africe, tak ten tam měl ve svým velitelským stanu měl obrázek Rommela, jeho svýho protivníka, aby vždycky se, když chtěl něco udělat, tak se na něj zadíval, a říkal, tak copak ty, copak by jsi udělal atd. Takže to je důležitý. A jak jsem říkal, že komunisti ví, co chtějí, v jedné učenici, nebo v jednom díle, kterej bylo, já nevím, z tý marxistický literatury, těch bylo strašně spousta, tam bylo psáno, že komunisté, jestliže se dostanou do problémů, tak se stáhnou, taky jste viděli, že po revoluci jste o nich moc neslyšeli, vy ani tak ještě vůbec ne, ale ty se stáhli, a začnou spolupracovat s vedoucí stranou, a až přijde den, kdy se jim to bude hodit, tak tu stranu vládnoucí zničí a uchopí se moci. Protože jaká je idea komunistů? Zlikvidovat buržoazii a uchopit se moci. A uchopit tzv. tu diktaturu proletariátu a tzn. i když je jich málo, tak chtějí vládnout. A nastává potom ten třídní boj, to je to, likvidovat svýho nepřítele jakýmkoliv způsobem. A já mám dojem, to je asi tak pět nebo šest let, tak bylo v televizi, našli redaktoři nějakej spis komunistický strany, kde zase mají takovej program, nevím na kolik let, ale tam se jich ptali potom, jak byste to chtěli se toho ujmout tý vlády, no všemi prostředky i třebas i tou revolucí. Takže vidíte, ty nespí, a proto, nenechte se prosím vás, číhají, a nenechte se zlákat hezkýma slovama. Protože to všechno není pravda, to není pravda, to všechno by se obrátilo nakonec proti vám. 
 
Moderátor: „Tak já děkuji, to bylo úplně krásné slovo na závěr, dalo by se říci, protože nám odbily hodiny dvanáct, zároveň tedy nastává čas oběda, tak já bych Vám oběma chtěl poděkovat a tady společně s kolegyní bychom Vám poděkovali…“
 
Richard Smola: „Ještě jinak bratří, já jsem nakonec tady na tý škole jsem taky maturoval, jenomže to bylo, to je kolik, šedesát čtyři let, a tady z těch prostor, to jsme lezli vždycky o přestávce, to tady nebylo, to tady byla normálně půda a tady nás školník honil, protože tady byl prach, ale nás to všechno zajímalo, jak to tady vypadá. Dneska je to něco jinčího… Pan školník je takovej plačtivej… My jsme měli perfektního školníka, jak se říká, já a pan ředitel. Já vám přeju všem hodně zdraví, ale hlavně abyste doštudovali perfektně a abyste měli otevřenej svět a abyste se dostali na nějaké místa a abychom o vás slyšeli ještě…“
 
Eva Vítová: „A hlavně přemýšlejte, o všem přemýšlejte, nenechte se zbalamutit… A držíme vám palce!“
 
Moderátor:“Tak děkujeme“


Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

1.11.

Politické procesy s významnými funkcionáři strany a ústup od teroru po smrti Stalina a Gottwalda

Druhá část výkladové prezentace vycházející ze souhrné studie PhDr. Jiřího Pernese Ph.D. "Politické procesy 50...
23.10.

Měnová reforma a občanské nepokoje v Plzni - mediální manipulace a politické strategie totalitní moci

Prezentace se zabývá manipulativními strategiemi komunistické moci, jejímž cílem bylo provedení měnové reformy...
31.8.

Rok po roce - 1950-1954 v Československu - prezentace

Shrnující prezentace je zaměřena na vybrané významné události a fenomény československých dějin první půle 50....
31.10.

Měnová reforma 1953

Tato výkladová prezentace se zabývá jednou z nejkontroverznějších událostí československých dějin 2. poloviny ...
31.10.

Měnová reforma 1953 - pracovní list

Pracovní list Měnová reforma 1953 je navazujícím materiálem ke stejnojmenné prezentaci. Obsahuje patnáct úkolů...
29.11.

Změna kurzu - 1953

Stručná studie maďarského historika Jánoše M. Rainera sleduje vývoj komunistického režimu v Maďarsku po roce 1...
12.4.

Krize komunistického režimu v Československu v letech 1953-1957

Výuková prezentace se zaměřuje na politické a sociální aspekty krize politického systému a dominantní ideologi...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Ceny XV. ročníku EUSTORY byly rozdány

Aktualizováno: 30.10.2024 17:12 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Ceny XV. ročníku EUSTORY byly rozdány

V pátek 18. října 2024 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni knižními, finančními odměnami a bezplatným předplatným časopisů Dějiny a současnot (NLN). Odb...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT