
Poslední rozhovor s Václavem Havlem
Několik vět o Václavu Havlovi z pera Petrušky Šustrové, Václava Malého a rozhovor s loňským laureátem Ceny Jaromíra Šavrdy, kterou uděluje Občanské sdružení PANT, o občanském hrdinství a lidské lhostejnosti.
V neděli 18. prosince 2011 v 10.15 zemřel Václav Havel. Není třeba příliš rozvádět, kým byl, to nejspíš každý byl – ale měli bychom si dobře pamatovat, že byl právem asi nejslavnějším českým státníkem druhé poloviny dvacátého století, a také autorem jistě vůbec nejslavnějšího českého eseje Moc bezmocných. V disentu dob normalizace, v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, se brzy stal nejmenovaným vůdcem: Václav Havel to byl, kdo býval poslední rozhodčí instancí, když se mluvčí nemohli dohodnout, zda něco vydat či nevydat, napsat nebo nenapsat. Havel o prvenství neusiloval, spadlo mu do klína celkem přirozeně. A jistě v tom hrály roli nejen jeho vědomosti a pevné přesvědčení o tom, co je a není dobré a správné, nejen jeho formulační zdatnost, ale také jeho povaha. Byl to laskavý a skromný člověk, uměl jednat s lidmi a vždycky se s nimi chtěl dohodnout. Bral na jiné ohledy, byl spolehlivý, a uměl se vcítit do jiných lidí: nevzpomínám si, kdo by s ním jednal nerad.
Petruška Šustrová
Odešel malý velký muž. Nemstil se těm, kdo ho šikanovali před r. 1989 ani těm, kdo ho pomlouvali a uráželi. Byl advokátem ponížených, nezabydlel se v kruhu mocných tohoto světa. Vždy měl otevřené okénko z dusného prostředí kompromisů a neupřímnosti, kterým dýchal svěží vzduch pravdy a nepatetické člověčiny. Díky.
Václav Malý
Rozhovor Jakuba Jandy s Václavem Havlem pro Moderní dějiny z počátku prosince.
Při loňském převzetí Ceny Jaromíra Šavrdy jste zmínil, že "něco jako disidentský odpor je zapotřebí i dnes v jiné podobě a jiné formě". Mohl byste říci v jakých situacích a jakých podobách?
Pakliže jsem mluvil o jiné formě disidentství, netýkalo se to samozřejmě dodržování ústavou zaručených občanských práv a svobod. V tomto smyslu je disidentství minulostí, alespoň doufám. Měl jsem spíš na mysli občanské angažmá jako vzdor proti lidské lhostejnosti, občanské apatii nebo úřední šikaně.
Myslíte si, že angažovanost v občanské společnosti je výzvou pro dnešní mladé lidi? Z čeho pramení despekt některých českých politiků vůči občanské společnosti a občanským iniciativám?
Angažovanost je charakteristická právě pro mladé lidi. Pro nastupující generaci je to přirozená součást jejích postojů, na rozdíl od generace rodičů a prarodičů, kteří vyrůstali v totalitním režimu. A s despektem se občanská společnost setkává zejména u těch politiků, kteří o svobodě sice mluví, ale ve skutečnosti se projevů svobodné občanské vůle obávají a považují je za ohrožení své moci a vlivu.
Kde vidíte hranu - kdy je zapotřebí se postavit zlu silou? Je známa Vaše skepse vůči některým činům třetího odboje, naopak jste sklidil kritiku za podporu bombardování Jugoslávie silami NATO.
Je třeba to posuzovat případ od případu, žádné řešení není předem dané a je třeba využít všechny možnosti, jak takovému zásahu předejít. Nelze jej ale ani předem vyloučit, protože tím bychom jen dávali najevo, že zlu nehodláme bránit. Pro zásah v bývalé Jugoslávii se mezinárodní společenství rozhodlo po deseti letech intenzivního, avšak neúspěšného vyjednávání, které zejména Miloševičův režim jen využíval k novým násilnostem a etnickým čistkám. Vím, jak i navzdory humanitární katastrofě a válečnému utrpení to bylo rozhodnutí těžké. Výrok o humanitárním bombardování, který je mi připisován, jsem samozřejmě nikdy nevyslovil. Ten nesmysl vznikl několikerým překladem. Mluvil jsem o tom, že důvody pro zásah byly humanitární, protože probíhaly masakry a vyhánění v Bosně a Hercegovině a v Kosovu byl na nohou milión uprchlíků.
Co pro vás znamenala spolupráce českého a polského disentu?
Československo-polská solidarita, přeshraniční spolupráce a setkávání na hranicích měly svou zásadní důležitost jako zcela nová zkušenost. A nejen pro náš disent, ale i pro komunistické vládce. Moskva počítala s tím, že v některé satelitní zemi občas vypukne vzpoura - Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1980. Ale aby začaly národní opozice spolupracovat, to byl zcela nový prvek a důvod velkých obav komunistické moci.
Děkuji za rozhovor.
Související články
- Dopisy Olze v rukopisech (26.9.2010)