Moderní-Dějiny.cz

Po válce u nás chyběla opozice - rozhovor s Janem Dobešem

Publikováno: 17.3.2013, Aktualizováno: 17.3.2013 08:09
Rubrika(y): Rozhovory

Pro lidovou demokracii byl charakteristický omezený pluralismus, který připouštěl jen určité politické názory. Tvořil se zvláštní politický systém sdružující všechny povolené politické strany do Národní fronty, jíž ovšem chyběla opozice. V tom spočívá jeden z hlavních charakteristických rysů naší poválečné lidové demokracie.

Po válce u nás chyběla opozice - rozhovor s Janem Dobešem

Co dala budoucím československým politikům parlamentní praxe z doby Rakousko-Uherska?
Působení v rakouské říšské radě nepochybně významně přispělo k formování moderní české politiky a jejích představitelů. České politické elity získávaly v poslaneckých lavicích cenné zkušenosti. Učily se tam formulovat vlastní stanoviska, obhajovat je, vyjednávat, dosahovat kompromisy, osvojovaly si základy „parlamentního řemesla“.  Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, existovala alespoň v českých zemích již relativně početná vrstva ostřílené politické reprezentace. Zhruba dvě třetiny předválečných poslanců české národnosti (zvolených v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) zasedlo i v prvním československém poválečném parlamentu, v tzv. Revolučním národním shromáždění.  Nesmíme zapomínat ani na skutečnost, že styk s poslanci mnoha jiných národností poslancům rozšiřoval rozhled, který nutně musel překračovat hranice Čech nebo Moravy. Hovoříme-li o pro budoucnost podstatném seznamování se s parlamentní praxí, musíme na druhé straně přiznat, že rakouská říšská rada měla i své slabší stránky a že také jimi byli čeští a moravští poslanci ovlivněni. Jednalo se hlavně o to, že postavení říšské rady vůči vládě a císaři bylo podstatně slabší než jaký je poměr orgánů moci zákonodárné a výkonné v současných ústavách a třebaže československá ústava později tuto otázku formálně řešila již moderním způsobem, podřizování parlamentu vládě a některým jiným orgánům patřilo k charakteristickým rysům československého politického života. Jeho základy můžeme spatřovat již právě v tzv. Předlitavsku ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století.  

Byla československá parlamentní demokracie skutečně tak vzorná, jak se traduje? Jaký byl prvorepublikový parlament?
Parlamentní demokracie první čs. republiky a její politický systém i každodenní politická praxe samozřejmě měly řadu nedostatků. Navzdory nepochybně poctivé snaze se státu a jeho představitelům nepodařilo trvale vyřešit národnostní problém (je otázkou, zda bylo trvalé řešení vůbec možné). Část Slováků a větší části Němců a Maďarů československý stát nikdy nepřijala za svůj. Jako jednotlivci měli jistě zaručena občanská a politická práva, ale jako příslušníci národnostních menšin se nezbavili pocitu diskriminace. Mezi velké problémy prvorepublikové demokracie patřila moc politických stran, které, jak se obecně předpokládá, jsou pro demokracii nezbytné, ale musí umět nad zájem svůj a svých členů postavit zájem celku. V Československu ovšem politické strany obsadily veškerý veřejný prostor a postihovaly fakticky celý lidský život od dětství až po stáří.  Z obav před jejím případným zneužíváním byla omezována samospráva. Jak už jsem naznačil, závažným deficitem bylo oslabování parlamentu (Národního shromáždění) ve prospěch výkonné moci a neformálních orgánů přijímajících nejzávažnější politická rozhodnutí, která pak byla parlamentem pouze potvrzována. Česká politická reprezentace, která v Československu nesporně dominovala, chovala určitou nedůvěru k voleným tělesům, do nichž pronikali zástupci stran vůči státu z národnostních nebo ideologických důvodů nepřátelských. Z těchto důvodů je patrná tendence posilovat orgány moci výkonné jak na úkor parlamentu, tak například i samosprávy. Žádná z těchto kritických výhrad (jistě by bylo možné připojit i další) ale nemůže nic změnit na skutečnosti, že první československá republika zůstala až do svého konce demokratickým státem schopným zajistit svým občanům takovou míru svobod a relativně příznivých životních podmínek, které v tehdejší Evropě rozhodně nebyly běžné.

Československo zaniklo pod náporem nacistického Německa, kdy klasický parlamentní systém se postupně přeměnil v systém autoritářský směřující k Protektorátu. Proč se během války poměrně  všeobecně napříč politickými stranami prosadila myšlenka, že po válce již nelze v plnosti obnovit prvorepublikový systém a zdůrazňovalo se směřování k takzvané socializující demokracii?
Příčinu spatřuji v rozhodném odvratu od liberalismu a klasické parlamentní demokracie. Zážitky hospodářské krize, Mnichova, rozpadu státu a vypuknutí války znamenaly otřes etablované politické moci, autority jejích institucí a platnosti jejích ideových východisek. Až překvapivě rychle se po Mnichovu rozšířilo a zakořenilo přesvědčení, že liberalismus a demokracie nejsou schopny řešit aktuální problémy doby, že zcela selhaly, jsou to mrtvé koncepty a je třeba hledat alternativy. Již za tzv. druhé republiky došlo k výrazným omezením demokracie směrem ke sjednocování politického a veřejného života – stranické spektrum bylo redukováno na dvě strany, mezi nimiž navíc neměl nastat obvyklý konkurenční boj, ale jedna byla určena jako vůdčí a druhá měla plnit roli jakési „konstruktivní opozice“, určité názory byly vytlačovány z veřejného prostoru, objevovaly se nepřehlédnutelné náznaky antisemitismu pěstovaného jak státními orgány, tak i například některými profesními organizacemi. Národní shromáždění se vzdalo ve prospěch vlády a prezidenta většiny svých rozhodujících pravomocí. Liberální demokracie a parlamentarismus jako základ společenského uspořádání byly opuštěny. Náhrada se na podzim 1938 spatřovala převážně ve spojení idejí národních a konzervativně katolických. Ani systém o ně opřený ale nedokázal zabránit další katastrofě v podobě rozpadu Československa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Proudy, které se zapojily do odboje (ať doma nebo v zahraničí) reagovaly na zkušenosti nabyté v posledních letech. Nešlo jim samozřejmě jen o svržení protektorátního režimu, ale i o spolehlivější zajištění existence národa a státu do budoucnosti. Ve světle toho, co národ zažil v posledních letech a jak to jeho elity reflektovaly, bylo možno toto zajištění nalézt jen v rozšíření demokracie z politické na hospodářskou a socializující (a ovšem i ve změně zahraničně politické orientace).

Proč se ve vedení domácího protinacistického odboje prosadili lidé  s levicovou orientací?
Musím upozornit, že na odboji se podíleli i lidé, kteří levicovou orientaci nesdíleli. Je ale pravda, že nesouhlas s poměry, které nastávaly po Mnichovu a zejména pak po zřízení protektorátu, s jistou logikou levicové přesvědčení vyvolával nebo je prohluboval. Příčina spočívá podle mého soudu v tom, že již režim druhorepublikový a pak zejména protektorátní obsahovaly pravicové motivy a byly podpírány a ospravedlňovány pravicově-konzervativní rétorikou (otázku, nakolik lze nacismus považovat za pravicový nebo levicový koncept ponechme nyní stranou). Odpor vůči nim pak přirozeně hledal oporu spíše v argumentaci levicové. Navíc hospodářská krize, slabost demokratických států proti diktaturám a vypuknutí války způsobovaly nejen v české společnosti, ale v celé Evropě politický a obecně kulturní posun doleva. K tomu přistupoval během války stále přitažlivější obraz Sovětského svazu, s nímž se spojovaly hlavní naděje na porážku Německa a osvobození. Jak jsem již naznačoval v předchozí odpovědi, v prostředí odboje postupně zakořenila jistota, že jeho cílem nemůže být jen odstranění okupace, ale také hluboké politické, hospodářské a sociální reformy, které by upevnily základy státu tak, aby se již nemohl opakovat jeho rozvrat z konce třicátých let.    

Myšlenka radikálního poválečného odsunu či vyhnání sudetských Němců vznikla  v prostředí domácího odboje již v roce 1941.  Nejsou pozdější poukazy na to, že o všem rozhodla postupimská konference poněkud alibistické?
V diskusích o odsunu či vyhnání se jeho obhájci často skutečně odvolávají na to, že o něm rozhodly velmoci a vyvolávají tak dojem, jako by tento krok velmoci Československu téměř vnutily. Jde nepochybně o snahu, která opomíjí závažné historické skutečnosti. Prezident Beneš spolu s exilovou vládou a dalšími svými spolupracovníky a příznivci  dlouhodobě přesvědčovali rozhodující odpovědné kruhy v Británii i USA o tom, že zárukou poválečné stability v Československu a celé střední Evropě může být jen transfer německého obyvatelstva. Odborné a politické analýzy, které si příslušné britské a americké úřady nechávaly vypracovat, dospívaly ovšem většinou ke stejnému závěru. Dnes je těžké posoudit, nakolik k tomu přispěla váha československých argumentů a nakolik jejich vlastní strategické úvahy. Bylo by ale  mém soudu iluzorní se domnívat, že by vlády západních velmocí souhlasily s odsunem jen na základě Benešových žádostí a přesvědčování bez toho, že by samy došly k závěru o prospěšnosti takového opatření i pro vlastní zájmy. Sovětský svaz pak nejpozději od podpisu československo-sovětské smlouvy transfer německého obyvatelstva z Československa také jasně podporoval, neboť jednoznačně vyhovovali jeho zahraničněpolitickým cílům.    

Co pro vývoj Československa po roce 1945 znamenal odsun Němců?
Existují názory, podle kterých byl odsun Němců jednou z událostí, která „naprogramovala“ poválečný vývoj Československa k únoru a diktatuře KSČ.  Nemyslím si, že by se historická realita dala redukovat na jedinou příčinu a že by tedy tomto smyslu měl odsun Němců natolik fatální charakter. Na druhé straně byly ale jeho dopady dalekosáhlé. Obecné známý je devastující  vliv, jaký mělo vyhnání Němců na české pohraničí. Lidé, kteří tam žili po staletí a měli ke svému majetku, obcím, městům a krajině silný vztah byli nuceni opustit své domovy. Odsun Němců jistě připoutával Československo silněji k Sovětskému svazu a uvnitř státu posiloval pozice KSČ. Skutečnost, že Československo se zbavilo cizího prvku ze svého středu a usilovalo o to stát se „slovanským státem“ (kromě Němců chtěly československá vláda a veřejnost, ovšem neúspěšně, provést i podobný transfer Maďarů) byla považována za další spolehlivou záruku pro jeho další klidnou a stabilní existenci. Z toho důvodu pravděpodobně i ty části obyvatelstva, které by jinak k SSSR a KSČ měly vzhledem ke svému kulturnímu zázemí a vyznávaným hodnotám daleko, akceptovaly jejich vliv a podřizovaly se jejich dominanci. SSSR a KSČ měly v boji o veřejné mínění výhodu v tom, že se mohly vydávat za garanty poválečného uspořádání a jejich podpora tak měla širší zdroje než jen souhlas s jejím politickým, hospodářským, sociálním a kulturním programem. Podporovat KSČ bylo nutné vzhledem k zájmům státu a národa. Uvažujeme-li o poválečném odsunu Němců, je ovšem třeba dodat, že z hlediska reálné politiky se nakonec jednalo zřejmě o rozumný krok, neboť existence tak početné menšiny by další vývoj Československa komplikovala a měla by potenciálně podvratný náboj.    

Jak byste charakterizoval rozdíl mezi prvorepublikovým parlamentním systémem a nově vznikající lidovou demokracií Národní fronty?
Rozdílů mezi oběma systémy můžeme nalézt více. První spočívá v odlišném společenském a ideovém rámci, v nichž existovaly.  Prvorepublikový politický systém i každodenní politická praxe byly založeny na zásadách, které formovaly vznik a vývoj moderní české společnosti – na názorovém a institucionálním pluralismu, samosprávě, respektu k odlišným názorům, umění kompromisu, široké škále spolků. Třebaže i prvorepubliková demokracie vykazovala určité negativní rysy a na sklonku třicátých let lze pozorovat i její strukturální oslabování, není pochyb o tom, že meziválečné Československo bylo státem, který odpovídal běžným měřítkům parlamentní demokracie. Možnosti lidí politicky a společensky se organizovat a angažovat a vyjadřovat vlastní názory nebyly omezovány. Válka a protektorát, jak již bylo uvedeno v jedné z předchozích odpovědí, znamenaly podstatné změny v pojímání demokracie. Váhu ztrácela demokracie tzv. politická a naopak větší důraz se měl klást na demokracii hospodářskou. Nešlo tedy tolik o dodržování politických práv, ale o větší hospodářské zrovnoprávnění, o zmenšování sociálních rozdílů. Dalším silně působícím motivem byla rovněž již zmiňovaná jednota. Politika měla sloužit k vytváření a utužování jednoty a potlačováno muselo být vše, co mohlo tuto jednotu narušovat včetně politického pluralismu. Pro lidovou demokracii uskutečňovanou po válce tak byl charakteristický omezený pluralismus, který připouštěl jen určité politické názory a směřování, zatímco jiné názory naopak apriorně z veřejného prostoru vylučoval. V podmínkách lidové demokracie se tvořil zvláštní politický systém sdružující všechny povolené politické strany do Národní fronty, která představovala jakousi zvláštní koalici, jíž ovšem chyběla opozice. Právě v absenci institucionalizované opozice spočívá po mém soudu jeden z hlavních charakteristických rysů poválečné lidové demokracie. Po dlouhá léta vzbuzovala a dodnes vzbuzuje diskuse otázka, zda tato lidová demokracie byla trvale životaschopným útvarem, v jehož perspektivu upřímně věřila většina nekomunistické veřejnosti a snad i část veřejnosti komunisticky orientované, nebo zda šlo jen o taktický manévr komunistické strany a jejího řídícího centra v Moskvě, jehož pomocí měla získávat širší společenskou podporu.    

Lze něco kritizovat na dekretech prezidenta Edvarda Beneše? Nebylo poválečné období do ustavení řádného parlamentu v roce 1946 přece jen příliš dlouhé?
Víme a nedávno jsme se o tom znovu přesvědčili, že dekrety prezidenta republiky z doby válečné a těsně poválečné stále představují pro českou společnost (resp. její velkou část) vážné a zneklidňující téma. K jejich kritice existuje samozřejmě více důvodů. Znamenaly podstatný zásah do politického, hospodářského, sociálního a kulturního uspořádání Československa. Vedly k porušování a pošlapávání  řady občanských práv. V procesu transformace české (a slovenské) společnosti vrcholícím po únoru 1948 hrály významnou roli a provedly změny, které byly využity i později. Jakkoliv je tedy jejich kritika jistě možná a v mnoha směrech oprávněná, neměla by přehlížet celkový kontext doby, kdy byly dekrety vydávány. Z dnešního hlediska přirozeně nemohou obstát. Nejsem zastáncem názoru, že historické události se mohu vysvětlovat a posuzovat jen pohledem doby, kdy se odehrávaly. Přítomnost posuzovatele není možné ani vhodné zcela škrtat. Na druhé straně ale nelze ignorovat podněty, důvody a zážitky, které historické aktéry k jejich činům a rozhodování vedly – v tomto případě tedy zážitky války, okupace, teroru a perzekuce a v neposlední řadě zážitek konfrontace s hnutím a systémem, který usiloval v konečném důsledku skutečně o likvidaci českého národa. Kritika historických událostí a postojů někdy vychází z pozdější znalosti, kam další vývoj vedl a využívá tak výhodu, kterou někdejší aktéři neměli.  

Nepřinesly poválečné retribuční lidové soudy více škody než užitku? Je iluzorní se domnívat, že vždy bylo dodrženo právo.
Retribuční soudnictví bylo pokusem potrestat činy spáchané během okupace případně postoje v té době zastávané, které napomáhaly okupačnímu režimu a tím poškozovaly vlastní národ. Dnešní terminologií by se dalo hovořit o snaze „vyrovnat se s minulostí“. V průběhu retribučních soudů lze pozorovat dvě protikladné tendence. Na jedné straně se soudy snažily dodržet základní zásady právního státu a otevřeně posuzovat vinu obžalovaných, na straně druhé ovšem musely čelit v některých případech velmi silnému politickému nátlaku. Jako příklad střetu těchto dvou tendencí může posloužit proces s členy protektorátní vlády v létě 1946 a zejména události následující po rozsudku, který KSČ považovala za příliš mírný. Soud začaly „bombardovat“ pobouřené  reakce různých pracovních kolektivů, odborářských organizací, stranických buněk. Byla to jedna z prvních vln zdánlivě spontánních, ve skutečnost však pečlivě připravovaných a řízených rezolucí pracujícího lidu, které tak dobře známe z padesátých let. Soudy politicky zaštítěné národně socialistickým ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou v mnoha případech prokázaly až překvapivě vysokou míru nezávislosti. V jiných kauzách ovšem vynesly rozsudky odrážející mnohem více aktuální politické zájmy než to, co obžalovaní skutečně udělali. Toto konstatování platí zejména pro představitele první a druhé československé republiky (například Rudolfa Berana a Jana Syrového). Ti se před retribuční soudy dostali jako symboly politických proudů, které měly být veřejně pohaněny a delegitimizovány. Byli souzeni především pro své politické postoje a žalováni byli za skutky, které v době, kdy vykonávali vysoké politické funkce, museli dělat. Přitom si museli vyslechnout rozsudky mnohem přísnější než většina členů protektorátních vlád, kteří, byť mnozí z nich neradi a proti svému vnitřnímu přesvědčení, přece jen objektivně napomáhali zájmům okupačního režimu. V rozhodování retribučních soudů za celé období jejich působnosti (necelé dva roky od června 1945 do jara 1947), je jinak patrný celkový trend k postupnému zmírňování rozsudků – čím déle od konce války se daný případ dostal před soud, tím větší měl obvykle obžalovaný šanci, že vyvázne s mírným rozsudkem nebo i zcela bez potrestání.    

V roce 1946 vyhrála volby KSČ.  Ve své disertační práci popisujete, jak řadě lidí bylo znemožněno volit, protože dostali obsílky z národního výboru. Navíc nemohli volit českoslovenští Němci a Maďaři včetně těch, co byli za války v odboji. Neovlivnilo to výsledek voleb?
Tato skutečnost sama o sobě celkový výsledek voleb zřejmě neovlivnila. Určitý dopad ale mohla  mít na situaci v některých obcích a městech. Složení národních výborů (vykonávaly od konce války místní veřejnou správu a přitom nevznikly z komunálních voleb, ale podle dohody politických stran a ovšem i jejich síly v tom či onom místě, první tzv. volby do národních výborů se konaly až v roce 1954!) se mělo upravovat podle výsledků voleb v obvodu jeho působnosti, které určitě mohly být v důsledku těchto omezení volebního práva ovlivněny. Vzhledem k tomu, že národní výbory disponovaly rozsáhlými kompetencemi, mělo jejich složení nemalý význam. Z dnešního pohledu jsou samozřejmě podobné administrativní zásahy do volebního práva (neprováděné navíc soudem, ale správním orgánem obsazovaným podle politického klíče a sloužícím nesporně politickým zájmům) nepřijatelné, ale jak jsem se již pokusil vysvětlit výše, v mimořádné poválečné době byly obecně pociťovány jako oprávněný prostředek stabilizace politického a celého veřejného života.   

Jak byste charakterizoval vývoj československého parlamentu v letech 1945 – 48? Byl tam nějaký prostor k opozici vůči diktátu Národní fronty?
Oficiálně v československém Národním shromáždění žádná opozice působit nemohla. Všechny povolené politické strany musely patřit do Národní fronty a tvořily tak faktickou koalici, ačkoliv ne všechny musely mít zastoupení ve vládě. Nové politické strany teoreticky mohly vzniknout, ale musely s tím souhlasit všechny strany stávající, totéž platilo pro případ, že by některá ze stran chtěla rozšířit své pole působnosti z jedné části společného státu do druhé. Za stavu, kdy oficiální opozice byla zapovězena a jestliže dosud přece jen existovala jistá, byť omezená pluralita, musely si opoziční názory najít jinou cestu k jejich zveřejňování. Jako když si proud vody, kterému se postaví do cesty překážka, hledá náhradní koryto. A byl to právě parlament, který po jistou dobu sloužil jako místo, kde bylo možno formulovat a obhajovat postoje a koncepce odlišné od vlády. Komunisté si na tuto skutečnost nejednou stěžovali a upozorňovali na ni své poslance. Vedení nekomunistických stran využívala k tomuto účelu parlamentní půdu, která se tak stávala scénou, na níž bylo sváděno mnoho řečnických bitev nad návrhy různých zákonů nebo zprávami ministrů. V jejich průběhu byly přednášeny kritické názory na dosavadní politický a společenský vývoj. Tyto debaty sice nemohly příliš ovlivnit závažná politická rozhodnutí, ale po mém soudu fungovaly jednak jako určitý ukazatel toho, co všechno je ještě únosné na veřejnosti prezentovat a jednak jako prostředek, který měl udržovat vlastní příznivce v ostražitosti.    

Jak víme, v únoru 1948 se definitivně ujala moci KSČ. Vy tvrdíte, že šlo o jakési dovršením politického vývoje od poloviny 30. let, kdy lidé začali ztrácet důvěru v demokracii napříč politickými stranami. Kolektivismus začal nabývat vrch nad svobodou jednotlivce. Mohl byste to shrnout a doložit konkrétními příklady?
Tyto kolektivistické tendence se projevovaly v politice, hospodářství i kultuře. Stát od konce třicátých let zasahoval do stále většího počtu oblastí veřejného života a snažil se řídit procesy, které do té doby zůstávaly mimo jeho působnost. Reguloval politickou soutěž, omezoval spolkový život, prováděl majetkové přesuny (vyvlastňování, koncentrace kapitálu), umisťování pracovních sil, stanovování cen a mezd, kontrola postupně veškerých prostředků masového působení na veřejnost (nakladatelská činnost, film, divadlo,rozhlas), preference různých témat a žánrů. Krok za krokem se tak vytvářely nové mechanismy fungování státu, moci a společnosti, které zůstávaly v platnosti i po únoru 1948.  

Co mohl a neučinil parlament v únorových dnech. Mohl by zabránit vzniku totalitního režimu?
Do průběhu únorových událostí tak, jak je známe z učebnic dějepisu, parlament teoreticky zasáhnout mohl, ale jen těžko si lze představit, že by mohl zabránit vzniku nového „poúnorového“ režimu. Jeho kořeny totiž sahaly mnohem hlouběji než do děje konkrétní únorové vládní krize. Ta proběhla jak známo zcela bez účasti parlamentu. Schůzi Národního shromáždění, která byla původně naplánována na 24.2., jeho předsednictvo odložilo. Národní shromáždění samozřejmě mohlo vyslovit nedůvěru vládě, která by poté musela podat demisi. Nezbytným předpokladem takového pokusu by ale byla spolehlivá většina v parlamentu a zejména schopnost a vůle použít ji ve frontálním konfliktu. Ničím z toho ale nekomunističtí ministři a vedení jejich stran nedisponovali. Naopak KSČ by jistě měla v rukou prostředky, jak takový případný pokus potlačit – v poslaneckých klubech nekomunistických stran byli připraveny „páté kolony“, které by jejich jednotu v případě vážného střetu rozvrátily a které se vzápětí dostaly do čela již plně „ochočených“ stran.    

Dnes jsme svědky toho, jak po podzimních krajských volbách opět sílí vliv komunistů. Jak se díváte na protesty studentů – například v jižních Čechách - kteří se nechtěli smířit s tím, že oblast školství na krajském úřadě dostala na starost členka KSČM?
Určitě si vážím toho, že studenti jsou ochotni se veřejně angažovat a že jim není jedno, co se okolo nich děje. Soudím ale, že by bylo lepší ponechat veřejné protesty až na chvíli, kdy člen KSČM v určité funkci (do níž se dostal, jak si musíme přiznat, v souladu s demokratickými zásadami) začne skutečně dělat něco škodlivého a až se v jeho činnosti reálně projeví vliv destruktivní ideologie, kterou, alespoň teoreticky, vyznává.  Nejsem si jist, že je dobře ve jménu demokracie odmítat výsledky demokratických procesů.    

Hrozí dnes nebezpečí, že by se komunisté díky ochotě sociální demokracie ke spolupráci s nimi a sílícímu ekonomickému vlivu Ruska v našem prostoru opět mohli vrátit do mocenských pozic?
Do určitých mocenských pozic, jak ostatně sami dnes vidíme, se vrátit mohou. Nemohou ale podle mého názoru způsobit nový konec demokracie. Chybí jim k tomu ten revoluční elán, který je v poválečných měsících a letech poháněl a který skutečně „hory přenášel“. Chybí dále také tehdejší mezinárodní situace a podpora z Moskvy.

Nepřipomínal Vám závěr předvolební kampaně Miloše Zemana komunistické praktiky z let 1945 – 1948? Například jeho myšlenky, že by občané mohli odvolávat poslance parlamentu se v různé míře objevovaly už v době před Únorem 1948.
Přiznám se, že návrhy M. Zemana na odvolávání poslanců parlamentu jsem v průběhu předvolební kampaně nezaznamenal. Takové myšlenky pramení v pojetí parlamentů jako rad (či sovětů), tedy orgánů, které tzv. lid přímo zastupují a proto jejich členy tento lid může přímo měnit. V praxi se však neprokázaly jako životaschopné. Samozřejmě kampaň M.Zemana, která pokládala důraz na prezidentské dekrety a otázky určité národní spolehlivosti, připomínala motivy (nejen) komunistické propagandy z let 1945-1948. Dále je pak rozvíjel výrok V. Klause, že K. Schwarzenberg není autentický Čech  (je zajímavé,že ten, kdo nedovede rozpoznávat špinavé peníze, dovede rozpoznat autentického Čecha). Ani kampaň K. Schwarzenberga se ale nevyhnula prvkům, jejichž předobrazy nacházíme v této době. Mám na mysli silně zdůrazňovanou myšlenku vlastní morální nadřazenosti nad protivníky. Jako již vícekrát dříve v minulosti se ani tentokrát nevedl politický střet mezi příznivci odlišných politických konceptů, ale zdánlivě vyšší střet morální mezi přívrženci pravdy a lži.             

Co je dnes pro Vás největší zárukou svobody u nás? Fungující parlamentní systém  či angažovaná občanská společnost?
Myslím, že svoboda se nezbytně opírá o oba tyto pilíře a jakmile jeden z nich chybí, dostává se do akutního ohrožení. Příklad českých a československých dějin od konce třicátých do konce čtyřicátých let je toho přesvědčivým dokladem.

Rozhovor připravil Michal Šimek a ve zkrácené formě vyšel v Perspektivách č.5/2013 - příloze Katolického týdeníku. Autorem fotografie Jana Dobeše je Aleš Masner.

Historik Jan DOBEŠ (nar. 1968)
působí na FF UK Praha. Zabývá se dějinami moderní veřejné správy, politického myšlení a historiografie. Svoji disertační práci věnoval vývoji parlamentu v letech 1945-48 v kontextu společenského vývoje od první Československé republiky.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Ghetta beze zdí: sociální vyloučení

Aktualizováno: 27.4.2022 21:31 | Rubrika: Napříč stoletím, Československo v letech 1938-1945
Ghetta beze zdí: sociální vyloučení

Zadejte žáků elearningovou aktivitu. V této aktivitě se žáci prostřednictvím filmových svědectví pamětníků seznámí s rasovou a sociální segregací. Žákům aktivita zabere přibližně 70 minut práce na počítači. Nemusejí ji vykonat naj...

_Aktuality

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2022 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT