Petschkův palác - sídlo Gestapa 1939–1945
Publikováno: 30.8.2013, Aktualizováno: 13.9.2013 08:35
Rubrika(y): Prameny, Československo v letech 1938-1945
Autor: Jiří Sovadina
Monumentální novoklasicistickou budovu na nároží ulic Politických vězňů a Washingtonovy postavil pražský bankéř a vrchní finanční rada dr. Julius Petschek pro potřeby své banky s názvem Bankovní dům Petschek a spol. Rodina Petschků vlastnila i většinu severočeských uhelných dolů. Palác byl postaven v letech 1923-29 podle projektu architekta Maxe Spielmanna, stavební práce provedla firma ing. A. Krofty. Palác má dva suterény, mezanin a čtyři patra, poslední vložené v mansardové šikmé střeše, s výtahy „páternostery“.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Všechna podlaží paláce prostupuje trojramenné schodiště. V suterénech byly rozsáhlé bankovní sejfy zastavěné do silného betonového zdiva. Ve 30. letech byl k novému paláci připojen klasicistní nárožní dům ve Washingtonově ulici. Budova byla dobře vybavena, vytápění a klimatizace každé místnosti byly řízeny ze strojovny telefonickými příkazy, byla zde tiskárna, potrubní pošta, garáže. Petschkova rodina před nástupem totality včas prodala svůj majetek československému státu a před nacisty uprchla do ciziny.
Sídlo gestapa
Při okupaci a obsazování zbytku Československa nacisty 15. března 1939 postupovaly za pravidelnou německou armádou i bezpečnostní složky Říše. Čechy obsadila „Operační skupina I“ říšské bezpečnostní policie, zformovaná v Drážďanech pod vedením vrchního vládního rady SS-Standartenführera Dr. Rasche (plukovník bezpečnostní policie). V Praze měla zřídit svůj štáb. Operační skupina nejdříve obsadila hotel Palace v Panské ulici. V květnu 1939 se sídlo přesouvá do rozsáhlého komplexu Petschkova paláce. Budova prošla rekonstrukcí pro potřeby bezpečnostní policie. Palác se stal Hlavní úřadovnou říšské státní tajné policie – „expositura Praha“ (gestapo). Během okupace zde pracovalo okolo 1 200 osob.
Prvním velitelem gestapa v Praze byl vládní rada Dr. Geschke, jehož stopy mizí koncem války kdesi v Maďarsku. Od podzimu 1942 jej vystřídal vrchní vládní rada Dr. Gerke, který zmizel z Prahy údajně až 8. května
1945 a zemřel v naprostém klidu, nepotrestán, na podzim 1982 ve Spolkové republice Německo. Pražskou „pečkárnou“ prošlo za dobu okupace více než 35 000 českých občanů. Nacisté zrekonstruovali prostory pečkárny velmi účelově v suterénu budov. Hlavním vchodem do paláce prošel mimo jiné dne 16. 6. 1942 Karel Čurda.
V podzemních prostorách se na malém prostoru nachází jedenáct malých cel určených vždy pro jednoho vězně. Kobky sloužily k izolaci vyšetřovaných vězňů a krytí možných spolupracovníků a konfidentů. Jednou z těchto cel prošel i protektorátní ministerský předseda Alois Eliáš, který byl zatčen gestapem pro svou odbojovou činnost 27. září 1941.
Prostor cel bezprostředně sousedí s vjezdem do budovy tak, aby mohl být každý zatčený, nebo eskortou dopravovaný vězeň po registraci u vstupu dopraven rovnou do cely, nebo do tzv. „biografu“. Ve dvou celách je uloženo několik autentických nosítek pro týrané, kteří již nebyli schopni dalšího vyslýchání, a také několik rakví.
Místnost vedle cel je tzv. domácí vězení, proslulý „biograf“. Uvidíte zde dobové lavice, okénko a stoličku pro strážce. Zde se čekalo dlouhé hodiny na předvolání k výslechu u vyšetřujícího úředníka gestapa. Zatčený musel sedět rovně, zpříma a hledět do bílé zdi před sebe. Porušení tohoto pravidla, nebo pokus o kontakt s jiným zadrženým se rovnal trestu třídenního půstu a třídenního stání bez oddechu. O tom informuje dobová autentická tabule umístěná na zdi. V této místnosti také zasedaly i stanné soudy v době heydrichiády.
Podruhé zde zasedal stanný soud krátce po atentátu na Heydricha. Jednání tribunálů probíhalo
v nepřítomnosti obžalovaných. Po přečtení jmen a definování skutkové podstaty jejich provinění se rovnou vyhlašovaly rozsudky. Tresty smrti po jejich dálnopisném potvrzení z Berlína byly bez odkladu vykonány. U těchto soudů byli přítomni vždy úředníci gestapa a proti rozsudkům nebylo odvolání.
Dále je možno zhlédnout sbírku dobových fotografií z časů okupace, odboje a atentátu na Heydricha. Uvidíte zde protektorátní vyhlášky a další prameny. Ve vitrínách u cel si prohlédněte hrůzné mučící nástroje, které používali nacisté při výsleších. Brutální výslechy gestapa se odehrávaly v prvním patře v tzv. „stodvojce“. Tato místnost bohužel není součástí památníku. Není ani přístupna veřejnosti a dnes slouží jako archiv ministerstva obchodu a průmyslu…
zdroj: kallich.tym.cz/probehle-akce/navsteva-petschkova-palace/
Vzpomínky pamětníků
Alois Kubiš, vzdálený příbuzný Jana Kubiše. I přesto, že Jana Kubiše neznal a nikdy se s ním nesetkal, byl v pouhých deseti letech s rodinou zatčen a půl roku vězněn:
„Z té Jihlavy nás odvezli do té Prahy, ale to už jsme byli roztřídění. V té Třebíči na gestapu nás odvedli, kluky zvlášť, děvčata zvlášť, maminky zvlášť, otce zvlášť. Takhle jsme byli i v té Jihlavě uvězněni. Ale v té Jihlavě jsme byli chlapi. Jak kluci, tak dospělí. A v té Praze, tam nás přivezli do té pečkárny. Tam nás postavili do takové dlouhé chodby a mezitím tam dojeli i z jiných těch skupin, co pozatýkali. Tam právě jsem se setkal i s tím nejmladším bratrem toho Kubiše, Františkem. Tomu bylo čtrnáct roků a hlavně dospělí chlapi říkali: ,Neříkej, že patříš k nim. Patříš k nám.‘ Pak nás provedli takovou místností, kde byl stůl, a na tom stole byly takový oválný skleněný lahve a v tom byly hlavy ořezaný těch výsadkářů. Ptali se: ,Poznáváš, poznáváš, nepoznáváš?‘ Takhle nás obešli a my jsme říkali: ,Nevíme, neznáme.‘ Tím to tam skončilo. Tak nás naložili do autobusu a odvezli do Terezína. V tom Terezíně já jsem se tam ještě s tím Františkem připletl mezi ty dospěláky. Páč ty jiný děti odvezli jinam, do nějaký vily u Karlova náměstí. My jsme se tam nějak mezi těmi chlapy dostali do toho Terezína. Asi za tři dny na to přišli, tak nás zase odvezli do Prahy, do Krče.“
Zdroj: www.pametnaroda.cz
Biograf
„V přízemí byla poměrně velká místnost a v ní dlouhé lavice. Vězňové tu seděli jeden vedle druhého naprosto tiše, ruce vedle sebe. Mluvit se nesmělo. Před lavicemi stála hodně vysoká stolice, něco jako elegantnější posed a na ní seděl esesák hlídající vězně - a to ticho. Někteří z nás byli podle situace odvoláváni k výslechu či konfrontaci a po návratu se posadili, kam to zrovna šlo. Na záchod se nemohlo jít podle toho, jak kdo potřeboval. Chodilo se na povel tak jednou dopoledne, jednou odpoledne a vždycky v rychlém tempu za hlasitých povelů a řvaní esesáků pobízejících vězně k větší rychlosti. Stávalo se, že mě ráno odvezli do pečkárny a večer zase přivezli, aniž by se cokoliv dělo. Té místnosti, v níž jsme proseděli hodiny, jsme říkali biograf.
Při prvním výslechu jsem měl proti sobě tři gestapáky. Jeden z vyslýchajících si rukou prohrábl vlasy a zeptal se mě, co to znamená. Odpověděl jsem, že to nevím, a dostal jsem ránu. Musím ještě říci, že jsem nežádal tlumočníka a výslechy probíhaly v němčině. Někdo tlumočníka chtěl a kalkuloval s tím, že získá čas na rozmyšlení odpovědi. Já jsem se ale bál, že kdyby tlumočník nepřekládal přesně, mohl bych se ozvat a říct, tak že jsem to neřekl, a tím riskovat problémy se zatajením znalosti jazyka… Rány, které padly, abych tak řekl, jen mimochodem, jsem nepočítal. V poledne šli gestapáci na oběd a já zůstal stát čelem ke zdi. Hlad jsem necítil, ale měl jsem velkou žízeň. Hlídat mě zůstal jen starší člověk, snad to byl nějaký přisluhující sudeťák, a toho jsem požádal, zda bych se směl napít. Dovolil to, ale řekl mi: „Prosím vás rychle,“ zřejmě se bál, aby vyslýchající zrovna nepřišli. Odpoledne výslech pokračoval. Ptali se na různé věci, co jsme dělali, jaká byla naše činnost a já stále dával sice relativně přesné, ale pro ně nepoužitelné odpovědi. Zajímali se o lidi v organizaci… Nesmím ale zapomenout na finále. Když výslech skončili, dali mi podepsat protokol, kde se v poslední větě psalo, že odmítám mluvit pravdu. Co teď? Rozhodnutí, zda to podepíši nebo ne, muselo padnout okamžitě. Je zajímavé, jakou rychlost v takovém okamžiku naberou myšlenky. Uvědomoval jsem si, že když to odmítnu podepsat, tak mohu počítat s tím, že mě dají přes noc nahého do betonového bunkru, kde bude na podlaze několik centimetrů vody, nebo že se jednoduše vymění garnitura vyslýchajících a výslech bude pokračovat celou noc a nebo že si vymyslí ještě jinou rafinovanost. Jednoduše jsem si řekl, že ráno je moudřejší večera, že získám alespoň noc na odpočinek, a ten protokol jsem jednoduše podepsal.
Zdroj: František Wretzl, Moje životní peripetie let 1938 – 1945, www.skaut.cz
NÁVŠTĚVA
Památník není trvale volně přístupný. Prohlídky spojené s výkladem průvodce (členem ČSBS) je možné uskutečňovat pondělí až pátek se zahájením první prohlídky v 9 hod. a poslední prohlídky v 15 hod. Jedné prohlídky se může zúčastnit min. 5 osob a max. 20 osob. Doba jedné prohlídky se pohybuje okolo 1,5 až 2 hod. Prohlídky památníku je nutno objednávat nejméně 7 dní předem v sekretariátu ČSBS na tel.: 224 262 874 od pondělí do čtvrtka v době od 9 do 14 hod.), nebo na e-mailové adrese csbspraha@volny.cz.
VSTUP
zdarma
ADRESA
Petschkův palác, Politických vězňů 20, Praha 1-Nové Město
SOUŘADNICE
50°4‘53.198“N, 14°25‘52.565“E
KONTAKT
tel.: 224 262 874
mail: csbspraha@volny.cz
WWW
Fotografie
Související články
- Reinhard Heydrich (31.7.2013)
- Pronásledování a likvidace Židů v Protektorátě (7.7.2013)
- Práce s články z protektorátního tisku – protektor Reinhard Heydrich (22.6.2012)
- Atentát na Reinharda Heydricha (5.3.2010)
- Okupační správa, autonomní správa a každodenní život v Protektorátu (22.2.2010)
- Německá bezpečnostní opatření v Protektorátu Čechy a Morava na začátku války (27.1.2010)
- Domácí a zahraniční odboj v letech 1939-45 (26.1.2010)
- Činnost gestapa v předmnichovském Československu (22.1.2010)
- Protektorát Čechy a Morava za R. Heydricha a příprava atentátu (18.1.2010)
- Likvidace Česko-Slovenska a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava (15.8.2009)