Moderní-Dějiny.cz

Padesát let od Karibské krize

Publikováno: 13.10.2012, Aktualizováno: 13.4.2014 19:51

Asi nikdy nebyl svět tak blízko rozpoutání jaderné války jako v říjnu 1962, v době takzvané Karibské krize. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se tehdy rozhodl „strčit Američanům ježka do kalhot“ neboli instalovat na Kubě jaderné střely. Málem tak rozpoutal jadernou válku, a svět tak už nemusel padesát let existovat. Nakonec se nic nestalo, jen Fidel Castro rozbil vzteky zrcadlo. Na to, jak málo tehdy chybělo ke smrti stovek milionů lidí, zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Padesát let od Karibské krize

Zaostřeno na moderní dějiny – Padesát let od Karibské krize
Scénář pořadu

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Vzhledem k dnešnímu tématu jsme dvojnásob rádi, že nás posloucháte, neboť náš svět už padesát let nemusel existovat. Lidstvo totiž asi nikdy nemělo tak blízko k ničivé jaderné válce, jako v říjnu 1962, v době takzvané karibské či též kubánské krize.

Šestnáctého října 1962 ráno se tehdejší prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy dozvěděl alarmující informace. Výzvědné letadlo U-2 odhalilo na Kubě sovětské rakety středního doletu, schopné nést jaderné nálože, jakož i čilý stavební ruch související s budováním vojenských zařízení. Od Pearl Harboru nebyla Amerika v takovém ohrožení, ba co hůř, nacházela se v ohrožení ještě daleko větším. Prezident Kennedy proto svolal krizový štáb, složený z vysoce postavených politických činitelů a z expertů.

„Jak víte, že jde o balistické rakety středního doletu?“ zeptal se prezident Kennedy Arthura Lundahla z Národního fotografického interpretačního střediska při CIA.

„Délka, pane,“ odvětil Lundahl. To prezidenta udivilo: „Cože? Délka?“

„Ano, pane, délka té věci... Náš expert na raketové zbraňové systémy má fotografie podobných sovětských raket na mobilních zařízeních projíždějících ulicemi Moskvy,“ vysvětlil Lundahl. Fotografie pocházely z vojenské přehlídky, nicméně experti se nemýlili. Citovaná pasáž dokresluje, na základě čeho se též činí zásadní mocenská rozhodnutí. A je se vší pravděpodobností autentická: přepis nahrávek jednání amerického vedení z doby karibské krize, z něhož citujeme, vyšel na přelomu let 1997 a 1998 ve Spojených státech pod názvem The Kennedy Tapes. Tajná služba sice tvrdila, že rakety zatím nejsou připraveny k odpálení, ale i tak byla situace velice vážná.

Sovětský svaz si evidentně hodlal z Kuby učinit, jak tehdy kdosi trefně poznamenal, nepotopitelnou letadlovou loď, vybavenou navíc zbraněmi hromadného ničení. Sovětský svaz tehdy disponoval jen několika mezikontinentálními raketami, a přesun raket středního doletu na ostrov, vzdálený od Spojených států – obrazně řečeno – coby kamenem dohodil, mu tak poskytoval obrovskou strategickou výhodu. Najednou byly přímo ohroženy aglomerace jako Filadelfie, Boston či New York. Sovětský svaz tehdy uchvacoval celý svět svými úspěchy v kosmonautice, Jurij Gagarin vyletěl jako první člověk do vesmíru jen rok a půl před Karibskou krizí – v dobývání vesmíru tedy Američané zaostávali.

Ale pokud jde o jadernou výzbroj, včetně účinných nosičů, převahu tenkrát měli jednoznačně Američané. Počátkem šedesátých let, a to právě i díky jistému omráčení z úspěchů sovětské kosmonautiky, však americká veřejnost i řada expertů Sovětský svaz přeceňovala. Přispívalo k tomu i úspěšné sovětské blufování. Tím spíše však museli ve Washingtonu vnímat rozmístění sovětských raket na Kubě jako zcela zásadní ohrožení americké bezpečnosti a vůbec velmocenského statutu.

A též jako políček. Fidel Castro, jenž se chopil moci na Kubě koncem padesátých let, se záhy stal sovětským spojencem, ostatně jen díky tomu bylo rozmisťování sovětských raket vůbec možné. Američané se sice snažili Castrův režim svrhnout, ale vylodění kubánských exulantů v Zátoce sviní v dubnu 1961, organizované CIA, skončilo naprostým fiaskem. Prezident Kennedy sice tuto akci zdědil po svém předchůdci, proběhla však už za jeho vlády a toto zahraničněpolitické fiasko, navíc v zeměpisné oblasti, kterou měla Amerika dosud plně pod kontrolou, poznamenalo počátky jeho působení v prezidentském úřadu.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov neměl o Kennedym valné mínění, podle něj byl příliš mladý a nezkušený. I proto se posléze rozhodl, jak se sám vyjádřil: „Strčit Američanům ježka do kalhot.“ Tedy rozmístit na Kubě jaderné střely.

„Chruščov je zkurvený lhář a amorální gangster, a ne státník, je to osoba, která postrádá jakýkoli smysl pro odpovědnost,“ ulevil si 16. října prezident Kennedy bratru Robertovi, v té době ministru spravedlnosti, nicméně Robert Kennedy neboli Bobby byl tehdy prezidentovou pravou rukou. Chruščova však k velmi riskantní a samozřejmě velmi nezodpovědné operaci nutila řada vnitřních i vnějších okolností. Muž, jenž na dvacátém sjezdu sovětské komunistické strany v roce 1956 odhalil (některé) Stalinovy zločiny, musel v sovětských mocenských strukturách čelit kritice, že je slabším vůdcem než Stalin.

Příliš respektu k němu nechovali ani čínští komunisté – ostatně, probíhala sovětsko-čínská roztržka, jejíž příčinu tvořilo i to, že čínský vůdce Mao Ce-tung nadále odmítal v Moskvě spatřovat hlavní centrálu mezinárodního komunistického hnutí. Chruščov tedy cítil potřebu utvrdit svoji pozici nějakou velkou akcí, chtěl Američany srazit na kolena.

Američané zvažovali několik variant, jak reagovat, přičemž zejména vojáci navrhovali udeřit na Kubu a sovětská zařízení zničit, a to i za použití jaderných zbraní. To by však mohlo vyvolat sovětskou odvetu, například v podobě útoku na Západní Berlín či vůbec jadernou světovou válku. Druhou základní variantu představovala námořní blokáda Kuby, neboť k jejím břehům se blížily další sovětské lodě s raketami.

Blokáda měla výhodu v tom, že oddalovala fatální střet a umožňovala Sovětskému svazu určitou formu ústupu. V nejužším americkém vedení patřili k zastáncům umírněnější strategie kromě prezidenta Kennedyho ještě ministr obrany McNamara a prezidentův bratr Robert. Povahu sporu mezi „jestřáby“ a „holubicemi“ ilustruje i následující dialog:

„Kdo vyhraje nukleární válku s Rusy?“ ptal se v jedné fázi krize rozčilený ministr obrany McNamara velitele letectva.  

„Samozřejmě my, protože máme více atomových hlavic,“ odvětil velitel letectva.

„Ale jaké je to vítězství, když ztratíme deset miliónů lidí?“ odsekl veliteli letectva McNamara. Prezident Kennedy proto 22. října večer vystoupil v televizi a vyhlásil blokádu Kuby, kterou však nazval poněkud eufemicky jako karanténu. K vojenské síle měla Amerika sáhnout až tehdy, pokud by Sověti blokádu nerespektovali. V platnost blokáda vstoupila 24. října v 10 hodin dopoledne. Avšak Chruščov zprvu prohlásil, že se nedá zastrašit a že sovětské lodě směřující na Kubu budou karanténu ignorovat.

„Svět dělil od všeobecné jaderné apokalypsy hodně tenký vlásek. Lidstvo ještě nikdy nebylo tak blízko svému zániku. Armády obou velmocí takřka doslova ‚spaly v botách‘. Nad Atlantikem křižovala nebe stovka amerických strategických bombardérů s multimegatunovými náložemi v pumovnicích. Jedenáct set bombardérů B-52, B-47 a B-58 bylo připraveno k okamžitému vzletu, posádky spaly ve strojích. Otevírala se raketová sila, aktivovaly se jaderné hlavice. Jaderné ponorky, letadlové lodi, zahraniční základny, všude byl vyhlášen nejvyšší stupeň bojové pohotovosti, po němž už mohla následovat jedině válka. To samé se dozajista dělo i na sovětské straně. Robert Kennedy předpokládal, že v případě konfrontace okamžitě zemře šedesát milionů Američanů a stejný počet Rusů. Byl to holubičí odhad, Chruščov byl realističtější: předpokládal okamžitou smrt pěti set milionů lidí, přičemž zbytek by nuzně dožíval na zamořené planetě,“ líčí tehdejší atmosféru Jiří Hanák v knize Orwellovo století. 24. října v 10.25 přišla zpráva, že sovětské lodě se zastavily na linii karantény. Svět si mohl oddechnout, ale nebezpečí konfliktu stále viselo ve vzduchu jako těžký mrak. Sověti každopádně na Kubě už nějaké rakety měli a celá situace si žádala zásadní politické řešení. Zvláště když Chruščov 26. října přítomnost sovětských raket na Kubě veřejně přiznal – do té doby Moskva tuto skutečnost oficiálně popírala. Někdo musel ustoupit, respektive, ustoupit musely obě strany.

Do toho všeho ještě přišla „černá sobota“ 27. října. Nad Kubou bylo sestřeleno americké špionážní letadlo U-2, které monitorovalo situaci. Navíc, jiné americké letadlo U-2, směřující k severnímu pólu, omylem zabloudilo nad Čukotku. Sám Chruščov údajně přiznal, že stačilo málo a Moskva mohla reagovat jinak než jen vysláním letky stíhaček. Americký letoun totiž mohl být podle Chruščova považován za: „Bombardér s jadernou náloží, který by nás donutil k osudnému kroku.“

Mezi oběma velmocemi tehdy neexistovalo žádné přímé komunikační spojení, známá „horká linka“ se zavedla právě až po zkušenostech z Karibské krize. Komunikace byla tudíž velmi komplikovaná, odehrávala se pomocí diplomatů i špionů, a předání zprávy trvalo velmi dlouho, až půl dne. Což samozřejmě mohlo mít samo o sobě fatální důsledky. Obě strany si navíc absolutně nedůvěřovaly a měly tendenci považovat každou zprávu za podfuk, za karetní trik ve velmocenském pokeru.

A komunikace vázla i mezi nejvyšším velením a podřízenými jednotkami. K vyvolání jaderné války tak mohla vést situace, kdy americká válečná loď použila proti sovětské ponorce porušující blokádu hlubinné bomby, přičemž Američané neměli tušení, že ponorka má na palubě jaderné zbraně. Američané použili slabé nálože, které ponorku teoreticky neměly poškodit, ale jen důrazně „upozornit“, aby změnila svůj kurz, případně se vynořila.

Sovětská ponorka tak útok vydržela, ale: „Bylo to, jako kdybyste seděli v kovovém barelu, na který někdo mlátí palicí. Mysleli jsme, že válka už začala, a chtěli jsme to rovnou odpálit,“ uvedl později Vadim Orlov, důstojník z dotyčné sovětské ponorky. Žádná konzultace s hlavním štábem se už dle platných sovětských směrnic nevyžadovala. Právo rozhodnout o použití jaderných zbraní měli na ponorce tři lidé, přičemž byl nutný souhlas všech tří. Jeden z nich byl prý naštěstí proti, a tak se ponorka vynořila, aby přece jen ještě prověřila situaci.

Právě zde spočívalo hlavní nebezpečí zažehnutí celosvětového požáru: nikoliv v rozhodnutí hlavních vůdců, Kennedyho a Chruščova, ale v rozhodnutí učiněném na nižší úrovni, vyvolaném nějakou nepředvídanou situací. Na sovětské straně například o nasazení taktických jaderných raket, namířených na americkou základnu Guantánamo, rozhodoval – po splnění určitých podmínek – obyčejný major.

„Byli jste protivníci, ale spojovalo vás odhodlání nedopustit, aby svět vyletěl do povětří. Nebezpečí, které tak trápilo mého muže, nevycházelo z toho, že by válku mohli spustit velcí muži, ale ti malí,“ napsala Chruščovovi Jacqueline Kennedyová poté, co její muž zahynul při atentátu. Velcí muži nakonec, přes veškeré komunikační překážky a řadu nervydrásajících situací, které jakoby vypadly z akčního filmu, jenže tentokrát to bylo opravdu naostro, dospěli k dohodě. Sovětský svaz souhlasil s odstraněním raket z Kuby, výměnou za to, že se Američané zaváží na údajný ostrov svobody nezaútočit a stáhnou své rakety z Turecka. Stažení amerických raket z Turecka však tvořilo jakýsi tajný dodatek dohody, s ohledem na americké veřejné mínění i spojence v NATO.

Až 28. října, po třinácti dnech dusivého napětí, si tak svět mohl opravdu oddechnout, akutní hrozba byla zažehnána. A zkušenost z Karibské krize, z toho, jak je taková situace vlastně nezvladatelná a ovlivnitelná řadou náhod a drobností, přiměla obě supervelmoci k tomu, že se do dalšího podobně vypjatého dobrodružství už nikdy nepustily.

Přesto minimálně jeden člověk na Zeměkouli dostal záchvat vzteku: Fidel Castro. Podle svědectví Che Guevary sprostě nadával, kopal do stěn a rozbil dokonce zrcadlo. Velice se ho dotklo, že veškerá jednání o nalezení východiska probíhala pouze mezi Washingtonem a Moskvou.

Sovětský svaz svůj postup oficiálně ospravedlňoval potřebou obrany Kuby před americkým imperialismem, přičemž ve skutečnosti mu šlo o zvrat strategické rovnováhy. Fidel Castro byl však v tomto ohledu „papežštější než papež“ Chruščov, neboť by vůbec neváhal obětovat celou Kubu v zájmu světového vítězství komunistické revoluce.

„Byli jsme v říjnu krok od holocaustu a dělali jsme vtipy. Samozřejmě jsme věděli, že nám připadne role mrtvého, ale byli jsme odhodláni ji přijmout,“ sdělil kubánský revolucionář členům ústředního výboru své strany v roce 1968 v tajném projevu. A ještě v roce 1975 tvrdil: „Já bych se držel tvrdší linie než Chruščov. Když se sklonil před Američany, byl jsem jako nepříčetný.“

Paradoxně však právě Fidel Castro zůstává ze všech hlavních aktérů Karibské krize naživu a u moci – i když ta v posledních letech slábne. Na otázku, proč Američané kubánský režim stále trpí, existuje velmi prostá, byť možná poněkud překvapivá odpověď: poněvadž se stále cítí být vázáni garancí, kterou dal Kennedy v říjnu 1962 Chruščovovi.

„Svět se zastavil na prahu nukleární katastrofy, ale výsledný kompromis neuspokojil jestřáby na žádném z obou pólů mocenského systému. Ve Spojených státech byl Kennedy obviněn z faktické podpory Castrova režimu a radikálové v Kremlu – zejména vojáci – Chruščovovi neodpustili ponížení sovětské armády při vynuceném odvozu útočných zbraní z Kuby. Oba státníci také za Karibskou krizi tvrdě zaplatili. Kennedy smrtí v Dallasu, neboť atentát byl s největší pravděpodobností dílem kubánského exilu a čistkami zasažené CIA. Chruščov svým náhlým pádem v roce 1964,“ napsal Vladimír Nálevka v knize Horké krize studené války. I kdyby však za atentátem na Kennedyho stály jiné než Nálevkou jmenované síly, lze jeho rozhodování za Karibské krize určitě považovat za osudové, a zdaleka nejen pro něj. A aby se podobným dramatům předešlo, bylo, jak jsme již řekli, zavedeno přímé spojení mezi oběma hlavními mocenskými centry, Moskvou a Washingtonem – takzvaná horká linka.

Pak už mohl americký prezident sovětskému prvnímu tajemníkovi v případě nějakých potíží jednoduše vzkázat: „Call me, Zavolej mi.“ Tedy to samé, co zpěvačka skupiny Blondie v písni, jíž se s Vámi, milí posluchači, pro dnešek ze studia Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže.

Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.

Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí.

Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.  

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.  

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

26.2.

Proměny Kuby ve 20. století

Výuková prezentace přehledně shrnuje základní etapy ve vývoji Kuby v turbulencích 20. století. Od soumraku kol...
2.3.

Rok po roce - 1960–1964 - text

Shrnující text je zaměřen na vybrané významné události a fenomény světových dějin první poloviny 60. let. Text...
2.3.

Rok po roce: 1960-1964 ve světě - prezentace

Shrnující prezentace je zaměřena na vybrané významné události a fenomény světových dějin v letech 1960-1964. J...
29.12.

Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho

Zavraždění Johna Fitzgeralda Kennedyho v Dallasu roku 1963 je hlavním tématem přehledné shrnující prezentace. ...
15.7.

Závody ve zbrojení za studené války a dnes

Během studené války se Spojené státy a Sovětský svaz předháněly v navyšování množství zbraní, jimiž se byly ty...
7.10.

Karibská krize

Výkladová prezentace objasňující příčiny, průběh a důsledky karibské krize, kdy byl svět na pokraji nukleární ...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Mám sen

Aktualizováno: 28.4.2021 22:34 | Rubrika: Evropa a svět po roce 1945, Napříč stoletím
Mám sen

Zadejte žáků elearningovou aktivitu vhodnou zejména pro distanční vzdělávání. V této aktivitě se žáci prostřednictvím filmových svědectví pamětníků seznámí s historií občanského boje proti rasové segregaci. Žákům aktivita zabere p...

_Aktuality

V ostravském Centru PANT se utkají finalisté EUSTORY 2021

Aktualizováno: 13.10.2021 00:32 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
V ostravském Centru PANT se utkají finalisté EUSTORY 2021

"Přes neblahé okolnosti letošního „covidového“ ročníku české soutěže EUSTORY se sešla celá řada velmi kvalitních prací. Vybrat proto 10 nejlepších nebylo vůbec jednoduché, rozhodovaly občas i malé detaily", říká o hodnocení prvníh...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2021 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT