Letos v září zemřel penzista Rudolf Bereza, moravský odpůrce normalizačního režimu, signatář Charty 77, povoláním řidič autobusu. O jeho smrti jsem se dozvěděl náhodou, s několikaměsíčním zpožděním: nebyli jsme v pravidelném styku, jeho rodinu neznám a v žádném z hromadných sdělovacích prostředků bohužel nepovažovali za nutné Berezovu osobnost při té smutné příležitosti připomenout. Řekl bych, že to není náhoda, přinejmenším regionální zpravodajové o něm jistě věděli, a zadáte-li si jeho jméno do Google, objeví se dost odkazů. Nevidím za tím mlčením cenzuru, jen příznačný nezájem, a zdá se mi, že vyjadřuje současný stav české společnosti, respektive jejích „mluvčích“: disident a odpůrce totalitního aparátu, autobusák, který se raději choval zásadově a poctivě, než aby si zařizoval „klid na práci“, se jako vzor hodný připomínání zkrátka nehodí. Ne že by to v uplynulých pětadvaceti letech bylo výrazně jiné („dominantní antikomunismus“ byl v českém případě vždycky jen účelový výmysl), nicméně teď, v době Babiše, Zemana a spousty darebáků kolem nich, to působí zas o něco tristněji. Rudolf Bereza nebyl politik, angažoval se nejvýš na komunální úrovni. Český veřejný život posledních let ho ale znechucoval, vadila mu rozsáhlá korupce, jeho názory se vyhrocovaly, před dvěma lety v jednom rozhovoru prohlásil, že bychom měli „všechny darebáky, zloděje a korupčníky“ nahnat na Karlův most, „pak je naházet do Vltavy a utopit“. Nevím, co si myslel o posledním vývoji v zemi, ale mně se jeho podzimní odchod jeví jako symbolický: letos 17. listopadu stál na prezidentské tribuně „studentský vůdce“ Miroslav Jansta (tedy někdejší poslanec za KSČ), letos 17. listopadu Andrej Babiš prohlašoval cosi o ztracených ideálech revoluce a dodával, že v den výročí převratu „myslel […] hlavně na lidi, kteří byli schopni jít do vězení a bojovat za nás“ (přičemž správně mělo v jeho případě být řečeno proti nám). Tohoto absurdního prozatímního vrcholu polistopadového vývoje zůstal Rudolf Bereza ušetřen. Jeho portrét, který uveřejňujeme níže, vyšel v Revolver Revue č. 93/2013. A. D.

Autobusák s „občanskou kuráží“

V roce 1987 se v Olomouci na prvomájových oslavách svátku práce objevili dva muži držící velký transparent s nápisem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Dobová fotografie působí kuriózně, skoro jako fotomontáž: kdyby heslo na dlouhém plátně znělo „Proletáři všech zemí, spojte se“ nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy“, byla by to obyčejná, technicky nekvalitní momentka. Pod transparentem stojí před prodejnou Mototechny asi pětadvacet lidí, z větší části zřejmě účastníků pravidelného bolševického rituálu, kteří si výzvy, povlávající nad jejich hlavami, zjevně ještě nevšimli. O to líp však musela být vidět z odstupu. Transparent na náměstí Národních hrdinů přinesli a proti hlavní tribuně drželi severomoravští chartisté Tomáš Hradílek – a Rudolf Bereza, jemuž je věnován tento portrét...

Celý článek čtěte ZDE