Akce stíhacího letectva v době od soumraku do svítání se odehrávaly již v období první světové války, kdy bylo potřeba řešit obranu proti nočním náletům vzducholodí a později i prvních, nebojme se to slovo použít, strategických bombardérů. Očím stíhačovým pak mohly v některých případech ulehčit práci pozemní světlomety, v horším případě musel pomoci svit luny.
Kvalitativní skok v technice nočního stíhání nastal počátkem druhé světové války a spočíval v použití palubního radaru. Ve Velké Británii, v kolébce radaru, pak došlo na jaře 1940 i k jeho prvnímu uvedení do stavu operačního použití. Palubní radar, značený AI jako Airborne Interception, tehdy ještě vyžadoval samostatného člena obsluhy. Navíc zařízení i něco vážilo, a tak jediným vhodným letadlem pro jeho instalaci byl dvoumotorový stíhací Bristol Blenheim Mk.IF (F jako fighter) adaptovaný z lehkého bombardéru Blenheim Mk.I...

Celý článek čtěte ZDE