„Pocházím ze země, která leží příliš na východ od Západu, a příliš na západ od Východu“. Takto popsal spisovatel Sławomir Mrożek zkušenost Polska, odsouzeného v posledních staletích střídavě k pozici periferie západního světa, nebo východního impéria ovládaného z Kremlu. Polské sebevnímání se snažilo pochopitelně najít pro onu nepříznivou polohu vyšší význam: tak vznikl mýtus „hradeb Západu“ – antemurale Christianitas. Východ však nebyl jenom zdrojem nebezpečí – zároveň fascinoval a byl prostorem, v němž se měla realizovat polská manifest destiny. Uskutečněním tohoto předurčení byla I. Rzeczpospolita – regionální velmoc vybudovaná díky unii Polského království a Litevského velkoknížectví, v němž příslušnost k polskému politickému národu sjednocovala lidi různých jazyků a náboženských vyznání. Tento projekt prohrál boj nejenom s vnějšími nepřáteli, kteří existenci Rzeczpospolité ukončili koncem 18. století, ale nakonec hlavně s etnickými nacionalismy probouzejícími se od 19. století, a to jak u Ukrajinců a Litevců, tak u samotných Poláků. Nicméně ještě těsně po první světové válce se v Polsku střetávaly dvě koncepce politiky vůči „mladým národům“ na východě: nacionalistická vize omezení se na etnické jádro „polsky mluvících římských katolíků“ a federalistická vize Piłsudského. Definitivně byla „pravá plíce“ polské kultury amputována během druhé světové války – etnickými čistkami a přesuny hranic a obyvatelstva. Prostor bývalé Rzeczpospolité se proměnil – slovy amerického historika Timothy Snydera – na „krvavé země“ (bloodlands) – dějiště největšího masakru v dějinách Evropy. Představu o tomto ztraceném světě si můžeme udělat třeba na Starém Městě ve Lvově, kde na několika stovkách čtverečních metrů proti sobě stojí chrámy římských, řeckých a arménských katolíků i pravoslavných. Připomínají jej chátrající barokní kostely a šlechtické rezidence rozeseté po nekonečných prostorách Ukrajiny a Běloruska mezi rozkládajícími se troskami sovětského komunismu. V Polsku samotném žije tento ztracený svět v podobě nostalgické vzpomínky: každý polský školák se učí Mickiewiczovo zvolání „Litvo, má otčino“ a nejpopulárnější „prostonárodní píseň“, bez níž se neobejde žádná polská oslava, vypráví o „mladém Kozákovi“ a „zelené Ukrajině“.
Tematický blok Na východ od Západu na západ od Východu zahajuje proto sekce textů věnovaných kulturnímu a historickému dědictví polského Pohraničí – východních provincí bývalé I. Rzeczpospolité. O svých ztracených městech promlouvají největší polští básníci minulého století – Miłosz a Herbert. Vzpomínku na lvovské dětství najdete i mimo tematický blok – v rozhovoru Miloše Doležala s nejpopulárnějším polským skladatelem současnosti – Wojciechem Kilarem. Na­opak pohled z druhé strany – „mladých národů“, jejichž identita se vytváří v 19. století v protikladu k identitě polské – poskytne litevský básník Alvis Grybauskas. Postavu letos zesnulého malíře Jerzyho Nowosielského nelze už tak snadno zařadit: byl zároveň polský umělec a ukrajinský vlastenec (který však na Ukrajině nikdy nežil), a jakožto pravoslavný malíř-teolog svými malbami vyzdobil zřejmě více katolických kostelů než pravoslavných chrámů…
Druhým faktorem určujícím polské vnímání Východu je stín impéria. Byla to Moskva, kdo nakonec nad Rzeczpospolitou zvítězil v boji o ovládnutí prostoru mezi Baltem a Černým mořem. Sebevnímání Poláků jako „hradeb Západu“ bylo konfrontováno s ruským pohledem, v němž byla Polsku přisouzena role „zrádců“ slovanské pospolitosti. Téměř po celé 19. a 20. století se polský geopolitický prostor měnil na periferii impéria ovládaného z Kremlu. Exiloví polští politici a intelektuálové – obzvláště po druhé světové válce – byli na Západě konfrontováni s přístupem, který na území mezi Berlínem a Moskvou pohlíží jako na amorfní, temné místo na mapě Evropy, jehož dějiny a budoucnost se píší v mocenských centrech mimo jeho hranice. Proto vznikají geopolitické koncepce jako „Středo-východní Evropa“ Oskara Haleckého, jejichž cílem je připomenout kulturní a historickou svébytnost regionu bývalé Rzeczpospolité. V Paříži exulanti kolem Jerzyho Giedroyće razí názor, že budoucí nezávislost Polska přímo souvisí s existencí suverénní Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Tento přístup se následně přenáší i do polské zahraniční politiky po roce 1989. Je třeba si pamatovat, že zatímco zařazení do „visegrádské“ Střední Evropy je z historického hlediska pro Polsko poměrně náhodné a pramení pouze z vývoje po druhé světové válce, „středo-východní“ orien­tace pramení jak z historického dědictví, tak z bazální geopolitické nutnosti.
Tento přesah polské perspektivy mimo současné hranice NATO a EU se projevoval různými způsoby: od živelné společenské a politické podpory oranžové revoluce až po projekt pořádání mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012 společně s Ukrajinou. Nicméně v poslední době tato perspektiva prochází zásadními proměnami: při smolenské katastrofě zemřel nejvýraznější dědic tradice „aktivní východní politiky“ prezident Lech Kaczyński a v klíčové zemi regionu – na Ukrajině – došlo ke kolapsu „oranžového tábora“. O „nových kartách“ ve východní politice – bez Kaczyńského a s Janukovyčem a Putinem – pojednávají texty Filipa Memchese a Andrzeje Nowaka.
Ztráta Ukrajiny a území bývalého Litevského velkoknížectví koncem 18. století paradoxně v jistém smyslu rozšířila obzory polského uvažování o Východě. Revoluční konspirační kruhy v 19. století začínají vytvářet myšlenku spolupráce „porobených národů“ od Kaspického moře až k Baltu. V období mezi světovými válkami tato idea získává název „prométheis­mus“. Poslední kapitolou tohoto příběhu „aktivní proti­imperiální politiky“ Polska bylo pak přátelství prezidentů Kaczyńského a Saakašviliho, jehož plodem bylo i neobvyklé razantní angažmá Polska na straně Gruzie, kulminující dramatickou cestou Lecha Kaczyń­ského do Tbilisi během ruského vojenského tažení v roce 2008. O polské „kavkazské romanci“ pojednává text Pawła Kowala, který jako náměstek ministra zahraničních věcí patřil mezi hlavní architekty mimořádných polsko-gruzínských vztahů.
Před několika dny skončil ve Varšavě summit Východního partnerství – evropské iniciativy sdružující státy Evropské unie a země bývalého Sovětského prostoru, od Běloruska a Ukrajiny až k Ázerbájdžánu. Polsko sehrálo klíčovou roli ve vytvoření tohoto nového nástroje politiky Evropské unie během českého předsednictví v roce 2009. Pro většinu domácích komentátorů je pokračováním „aktivistické“ politiky vůči Východu, jejímž cílem je „vytrhnout“ státy na periferiích ruského impéria ze sféry vlivu Kremlu. Zda jde o nástroj uspokojivý, diskutují v závěrečné části tematického bloku Ondřej Ditrych a další bývalý náměstek polského ministerstva zahraničních věcí, Krzysz­tof Szczerski.
K tématu tohoto bloku se váže i řada dalších textů v rámci tohoto čísla Kontextů: v rubrice „Reportáže“ přibližuje Wojciech Górecki meandry kavkazské duše a Miloš Doležal putuje Polskem po stopách Czesława Miłosze. Na závěr pak najdete recenzi knihy předního polského odborníka na Rusko Wojciecha Zajacz­kowského, která je nyní dostupná i pro české čtenáře.
 

Obálku časopisu s uvedením publikovaných textů si můžete stáhnout v příloze.