Moderní-Dějiny.cz

Na největším válečném masakru Čechů se v Malíně podíleli i Poláci?

Publikováno: 13.7.2013, Aktualizováno: 18.7.2013 15:11
Rubrika(y): Česko
Autor: (red)

Tento víkend se koná několik pietních shromáždění k 70. výročí největšího masakru Čechů za druhé světové války. Odehrál se v Českém Malíně ve Volyni. Důvod zabíjení i pachatelé jsou stále záhadou.

Na největším válečném masakru Čechů se v Malíně podíleli i Poláci?

Právě před sedmdesáti lety, 13. července 1943, se ve Volyni, dnešní západní Ukrajině, odehrál v obci Český Malín největší masakr Čechů za druhé světové války...
Celý článek čtěte ZDE




Reakce Macieje Ruczaje na článek „Na největším masakru Čechů v Malině se podíleli i Poláci?“

MIKROAKPOKALYPSA JMÉNEM VOLYŇSKÁ ŘEŽ
Lidové noviny a MF Dnes zveřejnily v sobotu článek Vraždili Čechy v Malině i Poláci? (na serveru IDNES.cz s titulkem Na největším masakru Čechů v Malině se podíleli i Poláci) redaktora Luboše Palaty. Pokud vezmeme v potaz název textu a zvýrazněné fragmenty, vyplývá z nich, že v roce 1943 na ukrajinské Volyni Poláci vraždili masově Ukrajince a příležitostně i místní českou menšinu.

Je to asi stejně logicky závěr, jako kdybychom v článku o Holocaustu zvýraznili pasáž, v níž židovští uprchlíci krutě pobijí zbloudilého „esesáka“…

V Českém Malině, zřejmě „omylem“ německé okupační moci, zemřelo v červenci 1943 několik stovek volyňských Čechů. V dosavadní české a polské historiografii se nikde o zásadním podílů etnických Poláků na masakru nepíše. Stejně tak téměř nic na toto téma nenajdeme ve vzpomínkách přeživších Volyňáků – což koneckonců článek bezostyšně přiznává. „Tuto skutečnost zmiňují pouze některé ukrajinské zdroje, převážně blízké nacionalistickým kruhům“ – říká historik Grzegorz Motyka, zřejmě největší odborník na toto období, jehož vysvědčením může být skutečnost, že je v Polsku krajanským spolky vyhnaných z Volyně považován za příliš proukrajinského a dědicům tradice Ukrajinské povstalecké armády se zase zdá moc propolský. „Pro mne je rozhodující paměť obětí“ – říká. „A v ní jsou jako strůjci masakru v Malině jasně označeni Němci“.

Rodina básníka Josefa Mlejnka pochází z České Sklíni, asi 15-20 kilometrů od Malina. „Bylo vidět, když hořel“ – vypráví rodinné vzpomínky Mlejnek. A dodává: „Nikdy jsem neslyšel ani v náznaku o tom, že by se na vypálení a vyvraždění obyvatel Českého Malina aktivně podíleli Poláci nebo že by dokonce byl masakr jejich dílem. Potvrdila mi to řada pamětníků, se kterými jsem po tomto textu mluvil“.

Království chaosu

Volyň, a celá Ukrajina, byla tehdy královstvím chaosu, v němž působilo několik ozbrojených organizací (německá armáda, ukrajinské, polské a sovětské partyzánské oddíly, ukrajinské a polské pomocné policejní sbory v německých službách). „To byl boj všech proti všem“ – říká Mlejnek. V rámci nacistické armády na východní frontě působila navíc pestrobarevná směsice jednotek, od Španělů a Belgičanů až po kavkazské národy a Uzbeky. Pokud najdeme na seznamu vojáků, kteří v Českém Malině vraždili, takového zbloudilého Vláma či Uzbeka, budeme psát palcovými titulky o tom, že Čechy v Malině vraždili Uzbeci?

Grzegorz Motyka k tomu dodává: „I když nic tomu nenasvědčuje, je možné, že se tam nějaká skupinka členů polských policejních sborů ocitla. Musíme si však pamatovat, že z pohledu legitimní exilové vlády se jednalo o kolaboranty, které polský odboj trestal smrti.“ Josef Mlejnek k tomu poukazuje: „Tvrdit něco podobného je skoro stejné jako tvrdit, že Lidice zlikvidovali sami Češi, neboť se na jejich likvidaci nepřímo podílelo – podobně jako na obléhání atentátníků na Heydricha v kryptě sv. Cyrila a Metoděje – české protektorátní četnictvo.“ Motyka celou věc pak uzavírá konstatací: „Pokud má autor nějaké konkrétní důkazy, Ústav národní paměti určitě zahájí stíhání, volyňští Češi byli přece polští občané“.

Ohýbání skutečnosti

Druhým pólem textu Luboše Palaty, je rovnítko, jež autor klade mezi ukrajinské a polské „řádění“ na Volyni. I zde je historická skutečnost ohýbána až prásknuti.
„Nelze pochybovat, že na Volyni v létě 1943 se odehrál jeden z největších masakru civilního obyvatelstva během 2. světové války“ – říká ukrajinský historik Andrij Portnov na téma akce UPA. Navíc jde o masakr vedený způsobem, který Evropanovi přivádí na mysl obrázky z africké Rwandy. S tím rozdílem, že namísto exotických mačet hlavní roli hrály naše domácí středoevropské zemědělské nástroje – kosy, pily, sekyry. Zadat v Google Images heslo Volyň 1943 je úkon pouze pro silnější povahy…

Rozložení sil na začátku konfliktu bylo jasné: na jedné straně dobře organizované jednotky UPA, jejíž velení razilo teorii aktivního „očištění“ území z cizích (tedy polských prvků) pro budoucí svobodnou a monolitní Ukrajinu. Na druhé straně polské vesnice, občas bráněné naprosto nesrovnatelnými silami domobrany a velmi slabé na těchto místech Zemské armády. Poměr sil odpovídal etnickému složení, které bylo téměř 10:1 ve prospěch Ukrajinců. Podstatnou část ukrajinských sil představovaly pomocné policejní oddíly, které pod německým velením předtím „proškolené“ likvidaci desítek tisíc ukrajinských Židů. Tyto oddíly, těsně před začátkem masakru, vlivem definitivního „rozchodu“ mezi ukrajinskými nacionalisty a Němci, přešly z veliké části do ilegality. Nicméně pokračovaly v duchu opakujícího se v té době na Ukrajině hesla: „Nejdřív Židé, pak Poláci“.

Ewa Siemaszkowa zdůrazňuje, že v oblastech na západ od Volyně, kde byl poměr obyvatelstva vyrovnanější, a kde lze v pozdějších letech mluvit o polsko-ukrajinské válce, místní Poláci dostávali nejdříve od UPA varování a pokyn k vystěhování. Na Volyni žádné nepřišlo. Cílem byla okamžitá fyzická likvidace nejen obyvatelstva, ale i jejich obydlí. Vesnice měly být zaorány a sady pokácené, tak aby po polské přítomnosti nezbyla ani stopa.
Podle Portnova nelze klást měřítko mezi strůjci masakru a obrannými či odvetnými kroky podnikanými polskými oddíly. „Ani z hlediska počtu obětí, ani rozsahu, ani – co je nejdůležitější – naplánovaní masového zločinu“. V článku Luboše Palaty však i v číslech panuje velký zmatek. Na jedné straně píše o 50-60 tisících povražděných na Volyni Poláků-civilistů, což odpovídá číslům uváděným ve většině současných historických prací. Na druhé se v článku píše o deseti až čtyřiceti tisících zabitých v odvetě Ukrajincích. „Tato čísla, hlavně v jejich horním rozmezí, jsou vycucaná z prstu“ – odpovídá Grzegorz Motyka. „Odvetné akce polské Zemské armády se bohužel konaly, mnoho z nich se dotklo i civilistů, nicméně počet ukrajinských obětí nepřesáhl dva až tři tisíce.“ Pokud tedy uvádíme maximální udávané na Ukrajině čísla, bylo by pak jako protiváhu dobré zmínit, že se v prostředí polských krajanských spolků mluví až o dvou stech tisících polských obětí řeže. „Jedno a druhé jsou nepodložené údaje“ – uzavírá Motyka.

Ukrajinští historikové do „polských zločinů“ připočítávají i obětí Schutzmannschaften, tedy právě zmíněných pomocných četnických oddílů. Do těch začínají Němci verbovat i Poláky až v průběhu řeže, v reakci na to, že jejich dosavadní ukrajinští spojenci přešli od spolupráce k otevřené válce. Mohli tedy využít situaci, ve které se polskému obyvatelstvu najednou německý okupant jeví jako „menší zlo“ než ukrajinští partyzáni s jejich strategii exterminace všeho polského hic et nunc. Koneckonců o několik měsíců později je v této oblasti s úlevou vítána Rudá armáda. Zlomyslná ironie dějin způsobuje, že navzdory tomu, že polské obyvatelstvo nemohlo po zkušenostech z minulosti mít žádné iluze na téma „rudého moru“, hrozba okamžité fyzické likvidace z rukou Ukrajinců je vedla ke spolupráci se sovětskými orgány.

Dílo nacistické okupace

Volyňská řež byla mikro-apokalypsou v rámci makro-apokalypsy druhé světové války. Jako takovou ji nelze číst bez kontextu celé nelidské reality, do níž Evropu uvrhly dva totalitní režimy: německý a sovětský. Ač byly vztahy mezi Poláky, Ukrajinci či Židy na dávném východním pohraničí Rzeczpospolité všelijaké, teprve nacistická okupace a šílenství, které zachvátilo region, vytvořily ovzduší pro naprosté zničení po staletí společně obývaného prostoru a pro zmizení téměř beze stopy dvou ze tří zmíněných komunit. Slovy historika M.J. Chodakiewicze, toto „radikální přerušení kontinuity historické pamětí“ může být napraveno pouze skrze bolestivé otevírání se všech stran na pravdu. Insinuace a manipulace tomu nepomohou.

Maciej Ruczaj
Autor je polsky politolog a publicista žijící v ČR
Psáno pro Lidové noviny.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT