„Na Babij Jar se pomník nevešel. / Ni hrubý kámen co náhrobek, / bohužel. / Dnes jsem stár léty, / jak židovský lid, / jsem jeden z nich, / jsem Žid. / Hle, plazím se v egyptských / zdech,  / umírám na kříži, / mám jizvy po hřebech. / Jsem snad Dreyfus. / A Filištín je práskač i soudce pán, / jsem vězněm, obklíčen ze všech stran, / štván, / hanoben, / popliván. / V načechrané krajce z Bruselu líbezné dámy, / mi kničíc uštědřují slunečníkem rány. / A to jsem malý kluk z Bialystoku. / Krev teče, zaplavuje zem, / šenk hučí, vře klokotem, / čpí vodkou a cibulí. / Bota mne skopne, jsem bezmocný, / zbytečně oroduji u těchhle / pogromových spratků. / Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus. / Jakýsi trhovec bije mou matku. / Ach můj ruský lide!“

– zní část věhlasné básně Jevgenije Jevtušenka, v překladu zveřejněném na webových stránkách www.holocaust.cz, kterou nedávno zesnulý básník napsal po návštěvě Babího Jaru v roce 1961 a jež napomohla k oživení historické paměti ohledně místa obludného zločinu. Co se tam ale za druhé světové války vlastně stalo a proč měl Babí Jar po ní upadnout v zapomnění?

Celý článek čtěte ZDE