Marii Schmolkové udělili zastupitelé Prahy 1 čestné občanství
Čestné občanství bylo uděleno in memoriam Marii Schmolkové, která ve třicátých letech plnila funkci předsedkyně Národního koordinačního výboru pro uprchlíky, zástupkyně Československa v Hlavní komisi Společnosti národů pro uprchlíky i v mezinárodních židovských organizacích pro pomoc běžencům. Žena, která uprchlíkům před nacismem zasvětila doslova celý svůj život. Hrdinka, která byla zcela zapomenuta.
Marie Schmolková
Zastupitelé schválili čestné občanství pro Marii Schmolkovou (1893–1940) in memoriam. Marie Schmolková byla česká politička, humanitární pracovnice, sociální demokratka, bojovnice za ženská práva a předsedkyně Národního koordinačního výboru pro uprchlíky v Československu.
Za druhé světové války zachránila tisíce uprchlíků před nacistickou perzekucí. Jako jediná delegátka Československa se zúčastnila konference v Évianu věnované tematice rostoucího počtu židovských uprchlíků prchajících před válkou. Mezi její spolupracovníky patřila novinářka Milena Jesenská, Max Brod nebo sir Nicholas Winton.
Schmolková žila v domě v Kamzíkově ulici, právě tam sepsala výzvu o pomoc adresovanou dobrovolníkům v zahraničí, která přivedla do Prahy i mladého bankéře Wintona, který byl následně pověřen organizací emigrace dětí uprchlíků.
Cenu převzal Martin Šmok, který pronesl následující děkovou řeč:
"Dobrý večer,
jmenuji se Martin Šmok a jsem zde, abych promluvil jménem společnosti Marie Schmolkové - ale i proto, abych jménem její rodiny poděkoval za udělení čestného občanství Prahy 1. Chtěl bych poděkovat všem, kdo pochopili, proč je připomínání ženských hrdinek, jako byla Marie Schmolková, pro dnešní svět důležité - a pomohli. Doufám, že tímto slavnostním večerem ta pomoc - a zájem - nekončí.
Marie Schmolková prožila na území Prahy 1 většinu života. Narodila se v domě Kamzíkova 3/Železná 5. Mezi tímto domem a její kanceláří v Jáchymově ulici se také odehrála většina práce, která z ní činí výjimečnou hrdinku snah o záchranu uprchlíků přes nacismem. Jako téměř andělská postava figuruje ve vzpomínkách Maxe Broda, Mileny Jesenské a mnoha uprchlíků. Na jejím pohřbu Jan Masaryk veřejně slíbil, že na ni a na její odkaz nezištné pomoci uprchlíkům Československo nikdy nezapomene. Na tento slib i na Marii samotnou se pak na dlouhá léta zapomnělo - až do dneška. Je to velká věc.
Když roku 2014 pan prezident předával zasloužené státní vyznamenání Siru Nicholasi Wintonovi, poprosil přípravný výbor společnosti Marie Schmolkové, tedy já a kolegyně Hájková, prezidentskou kancelář, ať alespoň slůvkem zmíní i další osobnosti spojené s příběhem Kindertransportů z Československa, klíčové figury pomoci uprchlíkům, o kterých sám Nicholas Winton mluví pokaždé, když z něj dělají osamoceného hrdinu. Marii Schmolkovou, Hannu Steinerovou, Doreen Warrinerovou, Beatrici Wellingtonovou, Josephinu Pyke či Gisi Fleischmannovou. Že význam Nicholase Wintona nijak nesníží, když se pravdivě popíše, jak se k pomoci uprchlíkům dostal. A že byl součástí mezinárodní akce vedené politickými, často levicovými aktivisty a aktivistkami, v kolektivním úsilí mnohdy světonázorově zcela nekompatibilních jedinců a skupin. Doreen Warrinerová letos svou pamětní desku na hotelu Alcron dostala, díky Ministerstvu zahraničí - i když se o ní psalo jako o Wintonovi v sukních. Ve skutečnosti byl Nicholas Winton Doreen Warrinerovou v kalhotech. Pro nemálo lidí je zřejmě stále nepředstavitelné, že by skutečnou hybnou silou hrdinského příběhu záchrany uprchlíků mohly být ženy. Jenže ony byly.
Marie Schmolková se do pomoci potřebným zapojila dávno předtím, než se díky změně britské imigrační politiky Kindertransporty vůbec mohly odehrát. Byla součástí neformální sítě aktivních a sebevědomých žen, působících v tom, co by se dnes dalo označit jako ženské hnutí, žen požadujících rovnoprávnost a reprezentaci i v praktické politice. Byla sveřepá, neoblomná, nevzdávala se. Chovala se jako muž. Měla rozsáhlou síť kontaktů a neváhala je používat. Možná i proto jí od poloviny třicátých let jako své zástupkyni důvěřovaly nejvýznamnější židovské humanitární organizace, jako JDC a HICEM. Politicky delegovaní muži jí přenechávali svá místa v delegacích, protože narozdíl od nich se problémy uprchlíků denodenně zabývala a měla reálně, praktické zkušenosti. Tváří v tvář nacistickému zlu jí bohužel nakonec nebyly nic platné. Svobodný svět odmítal přijmout masu židovských uprchlíků. Do poslední chvíle se snažila nalézat skuliny v neprostupné hradbě kvót, nesplnitelných podmínek a zákazů vydávat víza židovským uprchlíkům. Upracovala se k smrti.
Jsem velmi rád, že zde zazněla svědectví pamětníků. Podobná svědectví - a s nimi i další primární zdroje informací - jsou velmi potřebná v době, kdy emoce a pocity nahrazují fakta a znalosti. Jak asi víte, přes dvacet let pracuji s celosvětovou databází svědectví USC Shoah Foundation. Protože nezapomínat je jen první krok. Připomínat je ten druhý. A poučit se by měl být ten další. Poučit se z minulosti a žít podle toho. Dnes, tady, každý den. V běžném životě i v politické práci. Ještě jednou děkuji všem, kdo pomohli nezapomenout na Marii Schmolkovou a i tímto večerem připomněli jednu z velkých žen naší historie."
K tématu je připravena e-learningová výuková aktivita, která se zaměřuje na historii tzv. Kindertransportů (německy "transporty dětí"), programem pomoci dětským uprchlíkům před nacismem, který zachránil v předvečer druhé světové války 669 dětí z Česko-Slovenska a protektorátu.
Úvodní stránku aktivity "Kindertransporty: kolektivní zachránce" naleznete ZDE
Související články
- Kindertransporty: kolektivní zachránce (3.11.2019)
- Kdo si dneska vzpomene na Armény? (23.6.2016)