Zaostřeno na moderní dějiny – Maďarské povstání v roce 1956
Scénář pořadu

Dobrý večer, vážení posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho cyklu. Dnes zaostříme na maďarské povstání z roku 1956. Maďarské povstání je zpravidla již jen součástí učebnic dějepisu – ve veřejném povědomí (samozřejmě, mimo Maďarsko) nefiguruje, a pokud ano, tak v heslovité podobě. Přitom šlo o nejkrvavější vzpouru proti sovětské moci, jakou střední a východní Evropa po druhé světové válce zažila.

Po Stalinově smrti v roce 1953 nastává v sovětském bloku doba „tání“. Některým komunistům začíná docházet to, co bylo víceméně jasné velké části společnosti a hlavně pak těm, které i tito pozdější revizionisté zprvu s budovatelským nadšením naháněli do pracovních táborů a na popraviště: Na komunismu je zkrátka něco špatně. V Maďarsku se tání projevilo hned v roce 1953, nástupem Imre Nagye, postavy později pevně spjaté právě s povstáním roku 1956, do premiérské funkce.

Nicméně Imre Nagy nebyl žádný demokrat, jen o něco liberálnější komunista než tehdejší první tajemník Maďarské strany pracujících Mátyás Rákosi, podle jeho vlastních slov „nejlepší Stalinův žák“, podle mínění lidu však „plešatý vrah“ či „oslí hlava“. Rákosi Nagye upřímně nenáviděl a jeho nástup do premiérského křesla by nikdy nepřipustil, nicméně Nagy měl v Moskvě mocného přímluvce v podobě Grigorije Malenkova, liberální třetiny tehdy vládnoucího kolektivního vedení. Tvrdou linii v této trojhlavé sani zastupovala hlava Vjačeslava Molotova, uprostřed mezi nimi se pak vyjímal kulatý obličej Nikity Sergejeviče Chruščova. A i sám Nikita Sergejevič maďarským komunistům sdělil, že pokud neprovedou jisté změny, lidé je „poženou vidlemi“.

Jak ale v roce 2005 napsal časopis Babylon: „Na obrazu Imre Nagye coby maďarského národního hrdiny však ulpívá daleko horší skvrna, než že byl služebníkem moskevského pseudoliberála Malenkova. Imre totiž počátkem 30. let, kdy již pobýval v Sovětském svazu, podepsal spolupráci s NKVD a přijal krycí jméno ‚Voloďa‘. Podle hlášení jeho řídícího orgánu byl Voloďa agentem: ‚kvalifikovaným a iniciativním‘. Údajně nejméně 15 lidí, na něž Nagy podal hlášení, skončilo na popravišti nebo zemřelo ve vězení.

Ale není vše černé v jeho životopisu. V letech 1953-55, kdy působil ve funkci maďarského premiéra, dokázal Nagy zastavit kolektivizaci, propustit některé politické vězně, oslabit moc státní bezpečnosti a přeorientovat průmysl zčásti tak, aby přece jen vyráběl i nějaké to spotřební zboží pro běžné obyvatelstvo. Rok 1955 však přinesl pád Malenkova a v jeho důsledku i samotného Nagye. ‚Nejlepší Stalinův žák‘ Rákosi si s ním konečně mohl vyřídit účty: Nagy byl dokonce vyloučen ze strany, když odmítl provést ponižující sebekritiku. Ale Rákosiho restalinizace nevydržela déle než do jara 1956, neboť na dvacátém sjezdu KSSS pronesl Nikita Sergejevič Chruščov svůj památný tajný (leč brzy známý) proslov, kde poodhalil zločiny stalinismu. Ty vysvětlil tzv. kultem Stalinovy osobnosti.“

V průběhu dvacátého sjezdu – zcela symbolicky – zemřel na infarkt polský stalinistický vůdce Bołeslaw Bierut. A právě v Polsku začal v létě roku 1956 pohyb, který se záhy přelil do Maďarska. V červnu 1956 vypukla v polské Poznani dělnická vzpoura, jejíž bezprostřední příčinou byly nízké mzdy. Lidé se shromáždili na hlavním náměstí, vypálili stranický výbor a zaútočili též na rušičku, jež svým kvílením bránila poslechu západního vysílání. Režim však poslal do ulic tanky a povstání utopil v krvi.

„Ať si každý provokatér nebo šílenec, který se opováží vztáhnout ruku na lidovou vládu, dobře zapamatuje, že vláda mu tu ruku usekne v zájmu dělnické třídy, v zájmu pracujícího rolnictva a inteligence, v zájmu další demokratizace našeho života, v zájmu vlasti,“ zahřímal tehdy premiér Józef Cyrankiewicz a zdálo se, že s diktaturou proletariátu dělníci dlouho nic nesvedou. Neklid ve všech vrstvách společnost ale narůstal, a tak v polském vedení nakonec převážil názor, že východisko z krize má podobu nástupu Władysława Gomułky do nejvyšší stranické funkce.

Národní komunista Gomułka zaplatil za svou nacionalistickou úchylku koncem čtyřicátých let odstraněním z veřejného života a jen se štěstím se nakonec nestal hlavní postavou monstrprocesu tak jako László Rajk v Maďarsku či Rudolf Slánský v Československu. Nakonec skončil v domácím vězení, odkud měl být náhle vyzdvižen coby spasitel polského komunismu.

Chruščov však viděl věci jinak – v jeho očích byl Gomułka příliš nespolehlivým. Devatenáctého října 1956 proto – za doprovodu výhružných pohybů sovětských vojsk – přistála na varšavském letišti letadla s takřka kompletním sovětským stranickým a armádním vedením. Po dlouhé a prudké výměně názorů a hrozeb intervencí Rudé armády nakonec Gomułka Chruščova přesvědčil, že mu osud komunismu a sovětských zájmů leží na srdci víc, než si Nikita Sergejevič původně myslel, a sovětská delegace tak mohla zase odcestovat.
 
Poláci však přijali Gomułkův nástup s jásotem a velkými nadějemi. Žádný polský komunista nebyl tak populární jako Gomułka v říjnu 1956. Lidový bonmot tehdy pravil, že Gomułku mají rádi všichni, jedni proto, že je komunista, druzí přesto, že je komunista. Nicméně Gomułka, v říjnu 1956 ověnčený gloriolou politického vězně a takřka demokrata, byl hlavně komunista, což prokázal hned vzápětí. 24. října, již pod vlivem událostí v Maďarsku, na velkém shromáždění ve Varšavě prohlásil: „Dost bylo shromáždění a manifestací. Je čas vrátit se ke každodenní práci, oživené vírou a vědomím, že strana spojená s dělnickou třídou i národem povede Polsko po nové cestě k socialismu.“

Den před tím, tedy 23. října, totiž maďarský Petöfiho kroužek, diskusní spolek intelektuálů a studentů, svolal do Budapešti manifestaci, a to i na podporu polských dělníků uvězněných po poznaňské vzpouře. K pomníku polského generála Józefa Bema, hrdiny nejen polských povstání, ale též maďarské revoluce z let 1848-49. Tedy osoby, která symbolizuje – protirusky orientovanou – polsko-maďarskou spolupráci.
 
Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu, který hned na počátku nepřežila obrovská Stalinova socha. Lidé se dovolávali mimo jiné i toho, aby populární reformní komunista Imre Nagy převzal znovu předsednictví vlády. Nagy však váhal, neboť požadavky demonstrantů podle něj zacházely až příliš daleko, a navíc zastával názor, že politika se má dělat nikoliv na ulici, ale v ústředním výboru. Demonstranty, k jejich velkému zklamání, jen nesměle pozdravil a vyzval ke klidu. Ti ho na oplátku vypískali.
 
Maďarské vedení (konkrétně hlavně tehdejší první tajemník Ernö Gerö) se samo obrátilo k sovětským přátelům o pomoc. Střety Rudé armády s demonstranty si vyžádaly první mrtvé a daly událostem nový rozměr: namísto souboje o charakter maďarského komunismu propuklo národní povstání zaměřené proti Moskvě a jejím domácím nohsledům. Po několika dnech se Rudá armáda nakonec stáhla z Budapešti, čímž skončila tzv. první sovětská intervence. Nicméně druhá, mnohem masivnější, se připravovala.

Odklad však nebyl motivován pouze takticky kvůli přípravě dostatečného počtu vojsk – Kreml vyčkával, zda se vše přeci jen nevyřeší po polském vzoru: tak, že by Imre Nagy přijal roli maďarského Gomułky. Tedy národně orientovaného komunisty, který svým nástupem otupí hrany lidového odporu, vyvolá jisté naděje, ale jen co se situace uklidní, bude pevně stát na stráži zájmů sovětského impéria a světového komunismu. Imre Nagy se zdál být pro takový úkol vhodnou osobou, již jen s ohledem na jeho těsné vazby k NKVD. Nicméně právě jeho obrat od Moskvy k domácí revoluci tvoří jeden z uzlových bodů vývoje tehdejších událostí.
 
Nagy a maďarští reformní komunisté totiž nějaký čas váhali, jak se mají ke vzbouřenému lidu vlastně postavit. Zda mají občany považovat za imperialistické živly, které za jidášský groš západních centrál boří výdobytky maďarského komunismu, anebo za spravedlivě rozhořčený lid, jenž je se stalinistickou verzí ráje na zemi krajně nespokojen, a oprávněně proto žádá změnu. Nakonec se přiklonili ke druhé variantě, a dokonce přitakali i volání lidu po svobodných volbách.

Tak se stalo, že reformní komunista Nagy přibíral do svého kabinetu i nekomunistické politiky, sociální demokraty a malorolníky, čímž vlastně dospěl k systému Maďarské fronty nezávislosti (obdoby československé národní fronty) z poválečných let. Členy vlády se stali i historik a myslitel István Bibó a poválečný maďarský prezident Zoltán Tildy, jenž roku 1948 odstoupil na protest proti sovětizaci země. Soudě dle prohlášení Nagyho kabinetu, v Maďarsku měla vzniknout jakási kombinace státem řízené ekonomiky, sociálních výdobytků a politické demokracie: „Vláda v úplné shodě vyhlašuje, že na pozitivních vymoženostech uplynulého desetiletí, jako jsou pozemková reforma, znárodnění továren a podniků nebo sociální vymoženosti, nehodlá nic měnit. Zároveň však trvá na tom, aby zůstaly zachovány vymoženosti revoluce, k níž došlo, to jest národní nezávislost, rovnoprávnost a budování socialismu nikoli na základě diktatury, ale demokracie.“
 
Ale imperiální a ideologický zájem Moskvy představoval rozhodující sílu, zvláště když Nagy vyhlásil 1. listopadu vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a neutralitu země. Jeho kroky byly pro Kreml pochopitelně kontrarevoluční, ale nejen pro něj. Byly příliš i pro Gomułku, a dokonce i pro jugoslávského vůdce Tita, který intervenci odsouhlasil a přislíbil všemožně diplomaticky vypomoci. Pro byli i Číňané a Američané zas dali diplomatickými kanály najevo, že kvůli Maďarsku třetí světovou válku rozpoutávat nebudou.

Když se navíc Francie a Velká Británie tehdy nechaly „uvrtat“ v Suezské krizi, měl Nikita Sergejevič opravdu volné ruce. Akce „Vichr“ čili masivní sovětská invaze do Maďarska mohla nad ránem 4. listopadu 1956 začít. Velel jí hrdina druhé světové války maršál Koněv, muž, po němž se dodnes jmenuje významná žižkovská ulice a který má v Praze-Dejvicích pomník v nadživotní velikosti. U nás má statut osvoboditele, byť prý v roce 1968 před invazí pomáhal zmapovat Prahu, v Maďarsku ho ale považují jednoznačně za okupanta.
 
Povstalci se však Koněva nezalekli a hrdinně se postavili mohutné přesile. Urputné boje trvaly v Budapešti ještě týden a Rudá armáda musela dokonce nasadit i tehdy nejmodernější proudové stíhačky MIG 15. Bilance byla tragická: 4000 mrtvých, na 16 000 raněných, 1000 lidí zmizelo beze stopy, 200 000 Maďarů uprchlo ze země do Rakouska. Imre Nagy nejprve hledal ochranu na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti, Tito ho však ve shodě s Moskvou nechal vydat a Nagy byl internován v rumunském městě Snagovo. Odolal hrubému nátlaku, aby uznal (a tím legitimizoval) Kádárovu dělnicko-rolnickou vládu, a roku 1958 byl po zinscenovaném procesu popraven. Slovy Miklóse Molnára a Laszló Nagye, autorů jednoho z prvních Nagyových životopisů: „Byl-li jeho život otazníkem, jeho smrt byla odpovědí.“

Hořké finále počátečních nadějí, kdy 23. října propukla maďarská revoluce vlastně v souvislosti s demonstrací maďarsko-polské vzájemnosti, zachytil ve své básni Qui tacent clamant polský básník Adam Ważyk. Její název pochází od Cicerova výroku a mohli bychom ho trochu kostrbatě přeložit tak, že „mlčení umlklých křičí“. Ważyk, původně praporečník socialistického realismu, přešel v polovině padesátých let od ód na Stalina ke kritice jeho verze komunismu. Podobně jako jeho maďarský kolega Tibor Déry, významně angažovaný již v Maďarské republice rad v roce 1919, jenž Ważykovi v básni telefonuje.
 
V té záplavě maďarských a polských praporů
byl jsem s vámi u sochy generála Bema.
Nevím, kdo teď raněn a kdo mrtev v marném vzdoru,
hlasy zmlkly, požáry jen planou beze jména.
 
Slyším tvůj hlas, Tibore Déry, v telefonu,
jsi v pořádku?, tázal ses mne v echu vřavy dní;
pak z hradeb parlamentu zazněl, předzvěst skonu
zlomeně proťal éter jak výkřik poslední.
 
Nám, co svědomím dějin troufali jsme si být,
raison d’etre snadno zavřel ústa…
S mrtvolami povstalců které v cárech dýmu hořký našly klid,
i poslední mýtus leží v sutinách. Jen Bemův pomník zůstal.

Češi a Slováci se k Maďarům nepřidali. Jednak si užívali skromného blahobytu za lidového komunisty Zápotockého, jednak Maďary považovali za spíše nepřátelský národ, s nímž si neradno cokoli začínat. A polsko-maďarská solidarita nakonec zůstala na rovině sympatií prostých občanů a u sbírek léků a všemožné hmotné pomoci pro Maďary, které se v Polsku pořádaly.

Místo pádu komunismu tak v Maďarsku roku 1956 nastoupila dělnicko-rolnická vláda Jánose Kádára. Po vlně represí (250-300 popravených, 26 000 uvězněných, přes 10 000 internovaných v pracovních táborech) nastolil Kádár svůj pověstný gulášový komunismus, tedy kontrolované povolení šroubů výměnou za vnější loajalitu obyvatelstva. Fungovalo to až do poloviny osmdesátých let. Nicméně Imre Nagy a odkaz roku 1956 sehráli významnou roli při pádu komunismu v Maďarsku v roce 1989.

Na jaře 1989 byl János Kádár uvolněn ze všech svých funkcí. 16. června, přesně 31 let od popravy, se v Budapešti za účasti 300 000 lidí konal jedenáctihodinový pohřeb Imre Nagye a dalších zavražděných vůdců, včetně prázdné rakve symbolizující všechny neznámé bojovníky z povstání 1956. Nagy byl totiž po popravě pouze úředně uložen (či spíše pohozen) do očíslovaného hrobu v prostoru věznice. Krátce na to, 6. července 1989, Kádár zemřel - ve stejný den, kdy byl Imre Nagy, kterého nechal v roce 1958 popravit, rehabilitován. Ve chvíli, kdy maďarský Nejvyšší soud oznamoval verdikt o rehabilitaci Nagye, prý vstoupil do místnosti neznámý muž a řekl: „Kádár je mrtvý.“

A nám zbývá čas už jen na závěrečnou píseň, a to na píseň, jejíž atmosféra trochu odpovídá zmaru poraženého povstání. Jmenuje se „Autumn Leaves“, tedy „Podzimní listí“, a byla v 50. letech velmi populární a často interpretovaná. My si ji pustíme v podání Doris Dayové, která ji nazpívala právě v roce 1956. Ze studia Českého rozhlasu 6 se s Vámi loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže.

Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.

Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí.

Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.